archiv
Učitelské noviny č. 12/2014
tisk článku

V ZAJETÍ DISPONIBILNÍCH HODIN

Když s inovovaným Rámcovým vzdělávacím programem pro základní vzdělávání přišlo rozhodnutí, že druhý cizí jazyk musí být od září 2013 zařazen do ŠVP ne jako volitelný, ale už jako povinný předmět, vyvolalo to v mnoha školách přinejmenším rozpaky. Ne snad že by učitelé pochybovali o tom, že druhý cizí jazyk bude pro žáky plus. Vadilo jim jednak plošné nařízení, a potom skutečnost, že toto opatření ukrojí na 2. stupni z učebního plánu šest disponibilních hodin. Můžeme pak vůbec ještě mluvit o profilaci?

Přitom to byla právě profilace, kterou autoři RVP zdůrazňovali výhody školních vzdělávacích programů. Díky disponibilním hodinám si může každá škola ušít „ervépéčko“ přesně na míru. „Vždyť ministerstvo najednou staví svůj původní záměr na hlavu,“ stěžují si ze základních škol.

Co že tak najednou?

Je třeba se lépe dívat

„Není to tak docela pravda,“ říká Karel Tomek z oddělení pro analýzy a koncepce rozvoje vzdělávacích programů Národního ústavu pro vzdělávání, když nabádá k návratu do celkem nedávné historie.

„Už dřív měla škola vymezené určité hodiny, které bylo možné věnovat volitelným předmětům. Když se vrátím do doby, kdy si mohly základní školy vybírat ze tří vzdělávacích programů, objevovaly se disponibilní hodiny v každém, jen počet těchto hodin se lišil. Program Základní škola i program Národní škola jich měly na 2. stupni 14, Obecná škola 19. Počet disponibilních hodin se měnil i v době, kdy vznikal RVP ZV. Jeho první verze počítala s 6 hodinami na 1. i na 2. stupni. Druhá verze nějaké hodiny přidala – 1. stupeň jich dostal 9, 2. stupeň 10. Třetí verze nic nezměnila, až čtvrtá, která byla posléze schválená, ponechala 9 disponibilních hodin 1. stupni, zato 2. stupni jich přiřkla celých 18. Změny, které nastaly v RVP ZV v roce 2007, počet disponibilních hodin ještě navýšily: na 1. stupni stoupl na 14, na 2. stupni na 24 hodin. Zatím poslední úprava RVP ZV tedy počet disponibilních hodin vrátila na 18, když z nich odečteme 6 pro výuku dalšího cizího jazyka. Vlastně jich máme stejně, jako když RVP ZV vstupoval do škol, a mnohem víc, než měl kdy předtím. Nemůžeme tedy říkat, že by v dlouhodobém horizontu docházelo ke snižování disponibility.“

Krušné začátky

Když se RVP ZV teprve klubal na svět, byl K. Tomek ředitelem základní školy v Třebíči. Má za sebou zkušenosti ředitele odboru pro základní vzdělávání na ministerstvu školství, léta působí jako lektor. Problematiku tedy poznal ze všech možných stran a úhlů. Bylo na začátku pro učitele obtížné naučit se s disponibilními hodinami pracovat?

„Na takové otázky neodpovídám rád, protože o učitelích nikdy nejde mluvit obecně. Některé školy se naučily s disponibilitou zacházet velice brzy, účelně ji využily ke své profilaci. Učitelé se vyloženě těšili na to, až díky RVP ZV budou moci s vlastním složením vyučovacích předmětů v takové šíři pracovat,“ vzpomíná K. Tomek. „Všude to ale snadné neměli. Zejména v oblastech s komunitami s problematickým rodinným zázemím. Vybrat předměty – ať už povinně volitelné nebo volitelné – tak, aby se v nich našli jak schopní, tak slabší žáci. Zatímco někde se mohli soustředit na širší nabídku zajímavých oblastí, někde víc posilovali hlavní předměty. Ale nemyslím, že by zacházení s disponibilními hodinami bylo pro školy nějakým obzvláštním problémem. Stěžejní bylo spíš to, jakým způsobem byly tyto hodiny vybírány. Jestli se na nich při tvorbě ŠVP pedagogický sbor dohodl, nebo jestli o nich rozhodlo vedení a prostě je nařídilo.“

Milena Halčinská, zástupkyně ředitele ZŠ Březová u Sokolova, jeho slova vlastně potvrzuje. „Při rozdělování disponibilních hodin jsme vycházeli z RVP ZV a ŠVP. A snadné to opravdu nebylo. Když jsme vytvářeli učební plán, snažil se každý učitel prosadit ten svůj předmět. Nikdo nechtěl hodinu pustit. Výsledek je kompromisem všeho, co jsme si vyříkali, vyhádali. V první řadě jsme posílili jazyky – angličtinu, kterou učíme od 1. třídy, ale i český jazyk. Přidali jsme také předmětům zahrnutým do oblasti Člověk a příroda a Člověk a svět. Hodinu navíc dostala také matematika. Úprava ohledně dalšího cizího jazyka nás nezaskočila, protože jsme němčinu vyučovali už předtím, jen jako volitelnou. Zbývající disponibilní hodiny jsme proto mohli věnovat volitelným předmětům, které sestavujeme podle naplněnosti třídy a kvalifikace učitelů. Ráda bych řekla, že podle zájmu žáků, ale protože máme v kaž-dém ročníku po jedné třídě, ekonomicky ani personálně to není možné.“

Zkušenosti ze základek

Zeptejte se dnes ředitelů základních škol na disponibilní hodiny. Většinou se dovíte, že by jich přivítali víc. I když druhý cizí jazyk většina škol na repertoáru měla, byl v učebním plánu zařazený jako volitelný. Žákům, jimž pro radost i starost stačil ten první (nejčastěji angličtina), škola nabídla jinou oblast – sport, ale třeba taky cvičení z českého jazyka nebo matematiky. Přesunutí dalšího cizího jazyka mezi povinné předměty pak pro ně často znamenalo „šachy“.

„Z širokého výběru, který jsme žákům nabízeli, jsme museli hodně slevit,“ přiznává Alena Kotrbová, ředitelka ZŠ Žižkov v Kutné Hoře, a vysvětluje, proč jsou disponibilní hodiny pro školu důležité. „Škola se profiluje, pro veřejnost je zajímavější. Co je ale hlavní – umožňuje žákům vybrat si předmět, který jim vyhovuje. Ten, který budou potřebovat jako přípravu na střední školu. Slabší žáci mohou najít příležitost být úspěšní – třeba ve sportovních hrách nebo v pracovních činnostech.“

Když musela škola šest hodin ubrat, nezbylo než některé dříve nabízené předměty začlenit do výuky jinak. Měli tu například na rozvrhu jednu hodinu finanční gramotnosti týdně, respektive dvouhodinovku jednou za čtrnáct dní. Navzdory tomu, že MŠMT význam finan-ční gramotnosti zdůrazňuje a ředitelka je v této oblasti dokonce lektorkou, předmět musel ze své pozice ustoupit. „Problematiku máme částečně zahrnutou v matematice, v občanské výchově, trochu ve výchově ke zdraví. Na serveru máme společné úložiště, kam jsme soustředili materiály, které mohou učitelé ve svých hodinách použít, pokud se jim to hodí. Třeba když kolegyně v češtině s žáky probírá, jak vypadají smlouvy a podobně. Nějak jsme se s tím vypořádali, ale látka už je roztříštěná.“

Také v ZŠ K. V. Raise v Lázních Bělohrad šíři baterie volitelných předmětů zužovali. Když už se s učebním plánem muselo hýbat. „Přece jen jsme měli hodně velký rozptyl. Deváťákům jsme nabízeli výběr z devíti předmětů,“ dověděli jsme se od ředitele Jaroslava Jiráska. „Od letošního školního roku jsme výběr snížili, tím pádem se nám zvětšily skupiny, které děti navštěvují. Ušetřili jsme tak hodiny jak na cizí jazyky, tak na klasické vzdělávací oblasti.“

Jak se stane ze čtyř hodin jedna

Čím to, že najednou disponibilní hodiny 2. stupni nestačí? I kdybychom jejich počet pro každý ročník zprůměrovali, pořád vychází čtyři a půl hodiny týdně. To není zrovna málo. Jenže pak se dáte do debaty s učiteli základních škol a zjistíte, že poměrně dost škol dává v posledních letech minimálně v 8. a 9. ročníku po hodině českému jazyku, matematice a cizímu jazyku. Důvod? Plošné testování ČŠI. S jednou hodinou se potom opravdu moc parády nenadělá.

„Také jsem se s tím setkal a upřímně řečeno, nemohu se školám divit. Jestliže věděly, že ČŠI bude testovat právě tyto předměty, a cítily tlak rodičů i zřizovatelů na výsledky, logicky nasadily síly právě sem. To byla rovněž jedna z nejsilnějších kritik plošného testování,“ připouští Karel Tomek.

Navýšení hodin českého jazyka, matematiky a cizího jazyka potvrdil i ředitel ZŠ v Rohatci Zbyněk Andrýsek.

„Ale posílení těchto předmětů jsme zavedli už dřív, považujeme to za rozumné. Také druhý cizí jazyk jsme měli ve volitelných předmětech od 7. ročníku. Zbývající disponibilní hodiny jsme věnovali volitelným předmětům, například technickému rýsování, sportovní přípravě a podobně. Aby si každý našel podle možností to své.“

Mnohem víc škol však přiznávalo zvýšenou hodinovou dotaci testovaným předmětům až v posledních letech.

„Ministerstvo samozřejmě potřebuje znát určitá data z praxe, konkrétní výsledky vzdělávání, aby mělo o co opírat svá rozhodnutí,“ vysvětluje K. Tomek. „Ale určitě je možné je zjistit jinak. Například výběrové šetření pomůže získat prakticky stejné informace, navíc bez negativních ohlasů, které testování provázely. Naopak nápad, který teď přináší projekt NIQUES, jenž nabízí školám testy pro jejich vlastní využití, budou pedagogové určitě vítat. Získají tak mimo jiné možnost ověřit si, jestli jimi nastavené disponibilní hodiny přinesly očekávané výsledky.“

Více tělocviku?

Také o tom se začalo mluvit, když ministr M. Chládek začal propagovat třetí hodinu tělesné výchovy. „To už by nám na profilaci nezbylo prakticky nic,“ ozývá se ze škol.

„Ještě není o ničem rozhodnuto,“ uklidňuje K. Tomek, „ale osobně bych se přikláněl spíš k dobrovolnosti. Navzdory tomu, že dnešní děti pohyb potřebují jako sůl. Jenže všechny školy nemají pro další hodinu tělesné výchovy odpovídající podmínky. Chybějí tělocvičny někde i plně kvalifikovaní učitelé. Ve škole, kde jsem řediteloval, jsme tři hodiny tělesné výchovy měli, navíc ještě třídy zaměřené na gymnastiku. Děti měly pohybu až až. Ale také jsme pro to měli podmínky – tělocvičnu, gymnastický sál, běžeckou dráhu. Pak má třetí hodina smysl.“

V každém případě by však měla škola sport podporovat, třeba nabídkou zájmových kroužků, spoluprací s tělovýchovnými jednotami a podobně. Uloupnout další disponibilní hodinu tam, kde pro to nejsou podmínky, by bylo přece jen příliš.

Hledání ideálního modelu

Těžko najdeme jeden, který by platil pro všechny školy. Jestliže má mít každá svoji vizi, kterou odráží její ŠVP, pak musí mít svůj učební plán se svébytným rozdělením disponibilních hodin. Ale aspoň radu...

„Radit nebudu,“ říká Karel Tomek. „Mohu jen říci, jak bych se zachoval na místě ředitele školy já, kdybych měl rozhodovat o disponibilních hodinách na 2. stupni. Líbí se mi model, který graduje od nejnižšího počtu disponibilních hodin v 6. a 7. ročníku až k nejvyššímu možnému v 8. a 9. ročníku. Pokud se s žáky dobře pracuje, může je disponibilní nabídka navést na budoucí profesní dráhu. Proto by měla být nabídka v devítce nejpestřejší.

Osobně bych se soustředil na oblasti, které nepokrývají zájmové aktivity. Sportovní oddíly jsou dneska skoro v každé vesnici, máme úžasnou síť základních uměleckých škol. Tady najdou děti kvalitní zázemí. Ale podchycování a pak rozvíjení zájmu o přírodovědné předměty, matematiku, fyziku se někdy hledá mimo školu těžko. Konečně platí to i o konverzaci v cizím jazyce, o různých tvůrčích seminářích a podobně.“

Navyšování hodin určených klasickému českému jazyku, matematice a cizímu jazyku byste nepodporoval?

„V této podobě ne, ale nikomu to nevytýkám. Jen říkám, že bych pro podporu těchto předmětů hledal jiné příležitosti. Podle mého názoru totiž zdaleka není využit potenciál výuky. Například čtenářská gramotnost, kterou tak často a odůvodněně zdůrazňujeme, přece nepatří jen do hodin českého jazyka. Nesmí zůstat jen v teoretické rovině, žáci se musejí dostat k praktickému využití. Ovšem má-li jít o systém, musí se na tom pedagogický sbor domluvit, pochopit, proč by si měli vytvořit třeba na rozvíjení čtenářské gramotnosti plán, i když vyučují jinému předmětu. Příležitost k tomu mají. Například dějepis rozvíjí schopnost číst složitější společenskovědní texty, třeba i primární prameny, v nichž se používá starší podoba češtiny. Jiný jazyk, jinou symboliku najdou žáci v odborných textech z chemie, biologie. Podobně je možné pracovat například v českém jazyce s logickými úlohami, které zase odkazují na matematiku. Finanční gramotnost je možné zachytit v matematice, v občanské nauce. Podobných příkladů bychom určitě našli mnohem víc. Jen se do toho pustit. Když se ve škole takové propojení podaří, získají žáci důležitou nadstavbu k základům, které jim učitelé předají při běžných hodinách. Zcela nenápadně.“

Pravda, takových škol ještě nemáme tolik, kolik bychom si přáli. Ne že by většině učitelů chyběla dobrá vůle. Někde by potřebovali prostor, možnost nadechnutí, možná speciálně zaměřené vzdělávání.

„Ministerstvo školství teď připravuje zajímavou projektovou akci zaměřenou na kulturu učení. Možná právě tady by učitelé mohli najít inspiraci, nahlédnout do zkušeností kolegů z druhého konce republiky. Ve školách se rodí spousta nápadů, jen někdy zůstávají zavřené pod jednou střechou.“

Jaroslava Štefflová

 

 

Co škola může, a co už ne – třeba v tělesné výchově

Ne že by děti nepotřebovaly další hodinu dvě tři, které by je donutily se aspoň trochu rozhýbat. Jen se nabízí otázka, jestli na to má škola podmínky. Tělocvičny, hřiště. Učitele, kteří připraví žákům tak zajímavou hodinu, že zapomenou doma dyndat o omluvenky z tělocviku.

VĚRA ČÁSLAVSKÁ, sportovní gymnastka, mnohonásobná olympijská vítězka, vedle Emila Zátopka nejúspěšnější československá olympionička.

Je mi to líto, ale musím říci, že až na výjimky nejsou dnešní děti sportovně připravené. Náš Klub olympioniků pořádá několikrát do roka na stadionu sportovní akce pro děti, největší bývá ke konci školního roku. Někdy je pohled na ně dost tristní.

Překvapilo mne například, kolik dětí neumí skákat přes švihadlo. Jen si hodí šňůru přes sebe a pak ji překročí. Tohle přece dřív uměly už malé holčičky. Pro mnohé je problém i obyčejný kotrmelec. A okno by asi kamenem taky nerozbily. Jistě, pár borců se vždycky najde, ale to přece nestačí. Asi se jim nikdo nevěnuje tak, jak by měl... Učitelé? Rodiče?

OLDŘICH SVOJANOVSKÝ, úspěšný veslař, předseda Klubu olympioniků. Ve dvojce s kormidelníkem získal spolu s bratrem Pavlem stříbrnou a bronzovou medaili z olympijských her.

Ke sportu mě i bráchu přivedli rodiče, sami velcí sportovci. Zkoušeli jsme kdeco, nejen veslování a lyžování, ale taky atletiku, cyklistiku, házenou. Nakonec jsme zůstali u veslování, které jsme zpočátku dělali jen jako doplněk k lyžím. Rodiče nás od čtyř let vozili na hory, určovali náš směr a škola to podporovala. Taky to měli učitelé tenkrát snazší. Nepamatuji se, že by rodiče žalovali školu nebo kantora za to, že se dítěti při tělocviku něco stalo. Dneska holka chytí špatně míč a rodiče zažalují učitelku. To není v pořádku. Pracujeme teď na zákonu o sportu a byl bych rád, kdyby se nám podařilo ho připravit tak, aby učitele a trenéry chránil. Mohla by se na tom podílet i pojišťovna. Neznamená to, že by neměly být hodiny tělocviku bezpečné, ale učitel by se neměl bát, že při sportu dojde k úrazu a on na to doplatí. Úraz obvykle není věc kantora, ale nepřipraveného nebo nepozorného žáka. Když budeme učitele žalovat za každou maličkost, posadí děti na lavičku a tělocvik se stane otázkou teorie. Takhle to přece nemůžeme nechat.

Horší je, že se dětem do sportování moc nechce. My jsme přišli ze školy a už jsme lítali po hřišti. Naši rodiče měli problém dostat nás domů, ti dnešní musejí děti vyhazovat od počítače. Podle mne to hodina tělocviku navíc nevyřeší. Děti, které sportují, ji nepotřebují, a ty, které se sportu vyhýbají, si stejně přinesou z domova omluvenku. Taky to chce kantora, který umí připravit hodinu, aby za to stála.

 

< zpět do čísla
banners/1558389600_patron-deti_390x60.jpg
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
1543878000_mikroskop.gif
1572822000_stredoskolak_125x125.jpg
ucebnice
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
cti2a
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2019 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz