archiv
Učitelské noviny č. 11/2014
tisk článku

POLSKÉ ŠKOLSTVÍ JAKO SKOKAN ROKU

V posledních výsledcích PISA za rok 2012 polští žáci svými výsledky překvapili nejen nás, ale ohromili doslova celý svět. Mnozí Češi se proto začali přirozeně ptát, co je toho příčinou. Pokusili jsme se to zjistit.

„Podle polských expertů na vzdělávání bylo základem úspěchu správné nastavení testových úloh. Šlo o to dobře určit, jakých výsledků je potřeba dosáhnout v průběhu testování patnáctiletých žáků. Učitelé díky tomu změnili metody své práce,“ uvádí Marta Kmeť, ředitelka Pedagogického centra pro polské národnostní školství v Českém Těšíně a dodává: „Dalším důvodem je podle odborníků návrat matematiky do kánonu nejdůležitějších předmětů.“

Poláci mají více než desetileté zkušenosti s celoplošným testováním, jehož systém neustále zdokonalují – každý rok dochází k jeho aktualizaci. Žáci jsou testováni průběžně vždy ke konci jednotlivých etap vzdělávání (viz box na str. 6), tedy po třech letech. Každé jaro. Celostátní testování dovedností žáků 3. ročníků sice není povinné, přesto se do něj v roce 2013 zapojilo více než sedmdesát procent základních škol. „Nejen po prvních třech letech vzdělávání, ale i po šesti má testování ještě spíše funkci diagnostickou,“ informuje Eliška Walterová z Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Výsledky testů nejsou veřejně dostupné, jsou k dispozici jen pro ředitele dané školy, jejího zřizovatele a kurátora. „V žádném případě nemají tyto výsledky vliv na vytváření žebříčků škol. V Polsku se neobávají na úrovni gymnázií a středních škol pracovat s přidanou hodnotou ve vzdělávání, a to proto, že používají dostatečně kvalitní evaluační nástroje,“ říká M. Kmeť a pokračuje: „Kritici tvrdí, že nejde o skutečné zlepšení úrovně vzdělanosti, ale že žáci se jen dokážou lépe naučit přímo pro potřeby testů. Avšak právě výsledky testování PISA ukázaly, že tomu tak není, protože jejich podoba je odlišná než struktura národních testů. Ano, je pravda, že v Polsku dokonce existují učebnice, které žáky přímo instruují, jak testy co nejlépe zvládat. Možná že toto přizpůsobení se testům jistou roli v dobrých výsledcích žáků hraje, ale myslím si, že není směrodatné, protože jejich úspěchy ve vzdělávání mají i další příčiny.“

Dobře nastavený systém

Tím pravděpodobně nejdůležitějším prvkem je dobře nastavená a postupně zaváděná kurikulární reforma z roku 2000. (Předcházel jí nový školský zákon z roku 1998.) „Poláci reformu uskutečnili cíleně s jasně vypracovanou strategií a šlo o politickou prioritu, kterou se důkladně zabývala nejen vláda, ale i parlament. To se u nás nepodařilo. I proto jsou naše změny dílčí a chaotické,“ míní E. Walterová.

I tak se reforma částečně podobá té naší. V polském školství také existuje obdobný systém RVP-ŠVP. (Školy si vytvářejí buď vlastní ŠVP, nebo čerpají ze vzorových modelů.) Zdá se však, že je lépe propojen s dalšími segmenty národního školství. „Nový RVP má kvalitně nastavené výstupy a je dobře provázán s obecnými i konkrétními cíli vzdělávání,“ zdůrazňuje ředitelka Kmeť.

Ve vzdělávání se klade důraz na náboženskou, respektive etickou výchovu a poměrně hodně také na studium cizích jazyků. Vlastenecká výchova je speciálním mezipředmětovým tématem pojímaným jako historické dědictví v rámci daného regionu. Spolu s tím Poláci navýšili i počty vyučovacích hodin.

„Na rozdíl od Polska nemáme stanovena kritéria evaluace (výstupy), to znamená, že nejsou definovány dosažitelné cíle. Poláci je však mají a měří je. A nezapomínají ani na cílenou podporu jednak slabších žáků, jednak žáků talentovaných,“ vysvětluje profesorka Walterová.

V roce 2005 se zavedla i standardizovaná část maturity. Ta sice zpočátku nebyla příliš úspěšná (obdobně jako u nás ji neudělalo plno studentů – čtvrtina), dnes však již funguje optimálně. Maturitní úlohy ve společné části se připravují centrálně, ale vyhodnocovány jsou v jednotlivých regionech (vojvodstvích), ovšem podle shodných kritérií.

Kariérní stupně jsou patřičně odměňovány

Po roce 2000 se v Polsku začaly uplatňovat i stupně kariérního růstu. Tím nejvyšším je takzvaný profesor vzdělávání, což sice není akademický, ale jen čestný titul, ovšem celou polskou společností je velmi respektovaný. Jednotlivých kariérních stupňů učitelé dosahují na základě přesně stanovených a do detailu rozpracovaných požadavků, jako jsou například příslušná kvalifikace, komisionální pohovor či portfólium. Tím, kdo kariérní systém vytváří a příslušný kariérní stupeň uděluje, je ministerstvo školství, respektive národního vzdělávání.

Základním předpokladem fungujícího kariérního systému je i odpovídající úroveň odměňování jednotlivých kantorů. V minulosti se však těchto peněz nedostávalo, a proto v mnoha polských regionech zřizovatel učitele na vyšším kariérním stupni nechtěl zaměstnat a dával raději přednost pedagogovi s nižší kvalifikací. Finanční situaci normalizovaly jednak investice z různých operačních programů, jednak peníze ze státní kasy.

Důležitým dokumentem v polském školství je Charta učitele existující už od roku 1982; novelizována byla o devatenáct let později. V ní jsou jasně a závazně stanovena práva a povinnosti učitelů, včetně nároku na příslušnou dovolenou. „V Polsku se počítá s tím, že po nějaké době může u každého učitele dojít k profesnímu vyhoření. A ten, aniž by ztratil místo nebo přišel o plat, může odejít až na roční zdravotní dovolenou,“ poznamenává M. Kmeť. Týdně může pedagog učit nejvíce 27 hodin. Podle profesní charty musí mít každý učitel odpovídající pedagogické vzdělání na příslušný stupeň. To je v Polsku tradičně jednooborové (začíná se ale s dvouoborovým) a na něj navazuje systém dalšího vzdělávání. Ve srovnání s námi má profese učitele ve společnosti podstatně vyšší prestiž.

S čím se ale polské školství potýká, je pozice ředitele školy. Školy v Polsku nemají právní subjektivitu, tudíž by našinec neznalý věci čekal, že mají méně práce s administrativou a ekonomikou. Opak je však podle ředitelky Kmeť pravdou: „Administrativy mají hodně, včetně agendy kolem testování a kariérního růstu učitele. A zároveň musejí mít na realizaci jakéhokoliv projektu souhlas zřizovatele.“

Respektované ministerstvo působí jako svorník

Agenda, kterou má na starost naše ministerstvo školství, je v Polsku rozdělena mezi tři rezorty – ministerstvo národního vzdělávání, dále vědy a vysokého školství a ještě sportu a turistiky.

Zdá se, že ministerstvo národního vzdělávání je ve státě poměrně respektovaným úřadem, a to jak mezi ostatními úřady a politiky, tak mezi občany. „Ministerstvo je iniciativnější než u nás, působí jako významný konzistenční prvek a realizuje vyváženější vzdělávací politiku,“ komentuje profesorka Walterová.

A přestože polský školský rezort má větší pravomoci a více přímo určuje podobu regionálního školství ve státě než jeho český protějšek, vůbec to neznamená, že polské školství by bylo centrálně řízené. Významnou roli v daném systému hrají vojvodství, tedy regiony podobné našim krajům, jichž je celkem šestnáct. V kaž-dém z nich sídlí takzvané kuratorium, což je úřad zastávající úlohu České školní inspekce, avšak nejenom tu. Kurátoři mají například na starost organizaci dalšího vzdělávání učitelů (tou se ale zabývají i jiné subjekty), žákovské soutěže a olympiády anebo mají za úkol shromažďovat podněty na různé inovace, které chtějí ředitelé zavádět do svých škol. Souhrnně řečeno, kurátoři jsou zodpovědní za pedagogickou stránku školství daného regionu. O kontrolu provozu a ekonomiky škol se ale kurátoři nezajímají, to je v kompetenci zřizovatelů.

Dále v Polsku působí i jiné významné školské instituce (zejména kurikulární rada nebo rada pro vzdělávání), jež podle E. Walterové postrádáme, přestože nám jejich zavedení již od devadesátých let doporučuje OECD. Tvorbu testů všeho druhu, včetně maturitních, má na starosti centrální evaluační komise. Významná je také spolupráce s národní radou rodičů a velké slovo mají v Polsku tradičně i odbory, ovšem nejen v rovině finančních a pracovních podmínek kantorů, ale i v rovině profesních principů.

Nyní se nabízí otázka, jestli polský systém regionálního školství musí bojovat s podobnou stále se zvyšující odlišností jednotlivých regionů v oblasti vzdělávání jako u nás, anebo se mu takovéto fragmentizaci podařilo zabránit, a to možná díky silné roli ministerstva pro národní vzdělávání, kvalitním kurikulárním dokumentům, kariérnímu řádu, polskému patriotismu…

Rozdíly mezi městy a obcemi

„Myslím si, že se neprojevuje nějaká roztříštěnost mezi jednotlivými vojvodstvími. Je ale patrný velký rozdíl mezi městy a vesnicemi, což v České republice prakticky neexistuje. Rozhodující je, jak otevřeně se chová správa jednotlivých regionů,“ tvrdí M. Kmeť.

Pokud jde ale o rozdíly v úrovni jednotlivých škol napříč celým systémem, ty jsou podle E. Walterové naopak daleko menší než u nás. „Vychází to jednak z toho, že jsme země s většími rozdíly v sociokulturním statusu rodiny, jednak se u nás hodně liší kvalita jednotlivých škol.“

Polské třídy (průměr činí 24 žáků) bývají ve městech zpravidla větší než u nás, což sice komplikuje individuální přístup k žákovi, je to však ekonomičtější. Přesto polští učitelé kladou velký důraz na formativní hodnocení a na práci s přidanou hodnotou ve vzdělávání. Zároveň si Poláci více váží ekonomicky nerentabilních malých vesnických škol, než je tomu u nás. Tradice, že ke každé obci patří kostel, škola či knihovna a hospoda, je zde stále živá. Když v Polsku hrozí, že by mohla místní školička zaniknout, zpravidla se hned vytváří sdružení, které hledá potřebné peníze. „Učitelé na malých školách navíc dostávají ke garantovaným platům ještě finanční bonusy,“ podotýká E. Walterová.

Selekce probíhá na výstupu

Polský vzdělávací systém při přechodu z jedné úrovně vzdělávání do vyšší klade mnohem větší důraz na výstupní parametry než systém náš. Konkrétně to znamená, že výsledky celoplošného testování na konci druhého stupně (náš devátý ročník) rozhodnou o tom, jestli žák může pokračovat na některém z typů střední školy (přijímací řízení neexistuje), nebo mu momentálně nezbývá nic jiného než jít do učení. Po jeho zdárném ukončení může však absolvovat dvouletou maturitní nástavbu.

Také v případě vysokoškolského vzdělání je klíčovým prvkem pro vstup na univerzitu výsledek předešlého vzdělávání, tedy hlavně maturita. Varšavská univerzita vede celostátní databázi výsledků všech maturantů za daný školní rok, z nichž si pak své budoucí studenty vybírá nejen ona, ale i ostatní polské vysoké školy. Na ně vstupuje 40 procent maturantů. Vysoké školství je bezplatné.

M. Kmeť žijící v Českém Těšíně může průběžně velice dobře porovnávat přístup polských a českých kantorů: „Zdá se mi, že ti polští jsou otevřenější – mají silnější potřebu neustále objevovat nové pedagogické metody.“

Lukáš Doubrava

 

 

Finacování

Finančních prostředků dává Polsko do svého školství poměrově více než my. Zatímco ČR investovala v roce 2006 do svého vzdělávacího systému 4,6 HDP, Polsko 5,3. A v roce 2011 během ekonomické krize Poláci sice také přiškrtili kohoutky (5,1), my však ještě více (4,1).

 

 

Polský vzdělávací systém:


nultý ročník (obowiązkowe roczne przygotowanie przedszkolne-„zerówka“): než žák nastoupí do prvního ročníku základní školy, musí v šesti letech absolvovat povinnou roční přípravu, která je v systému předškolního vzdělávání a již může organizovat buď mateřská škola, nebo základní škola


základní škola (szkoła podstawowa): trvá šest let a děti do ní začínají chodit v sedmi letech, odpovídá přibližně 1. stupni české základní školy a je rozdělena na dva tříleté cykly: integrovanou a poté předmětovou výuku


základní škola (gimnazjum): trvá tři roky, je neselektivní a odpovídá přibližně 2. stupni české ZŠ, nikoli našemu gymnáziu; základy vědních disciplín a mezipředmětová témata; žák zpravidla končí v 16 letech a poté již následuje selekce


střední škola (szkoła ponadgimnazjalna, szkoła średnia): „nadgymnaziální škola“ čili střední škola, která trvá tři roky


gymnázium (liceum ogólnokształcące): všeobecně vzdělávací lyceum, které trvá tři roky a odpovídá českému gymnáziu či lyceu


střední odborná škola (liceum profilowane): odpovídá našim gymnáziím zaměřeným na konkrétní obor (výpočetní technika, jazyky) či středním odborným školám, např. ekonomickým, obchodním, výtvarným


střední průmyslová škola (technikum): zhruba střední průmyslová škola


učiliště (zasadnicza szkoła zawodowa): střední učňovská (integrovaná) škola, učiliště


vysoká škola (uczelnia wyższa, též wyższa szkoła, uniwesytet): vysoká škola, univerzita

 

< zpět do čísla
banners/klaster_broumov.gif
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama

mikroskop.gif
stredoskolak_125 x 125.jpg
ucebnice
mezi-stromy_240x100-3.jpg
termaly_losiny_240_100_skolni_vylet_1_03.jpg
anketa
Je český vzdělávací systém připraven na rozsáhlou inkluzi?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
25%
60%
15%
cesko-nem_fond.gif
1498082400_wifi 3.gif
© Copyright 2010 - 2016 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: diversite.cz