archiv
Učitelské noviny č. 40/2013
tisk článku

ALCHYMISTA ČESKÉ VĚDY

Kdybych měl vybrat jen jednoho českého vědce, ba přímo badatele světového formátu, v němž se podivuhodně potkaly v zásadě všechny vlastnosti potřebné pro úspěšnou kariéru objevitele a vynálezce, byl by to jistě profesor OTTO WICHTERLE.

 

Ve škole mu spolužáci dali přezdívku Wikov. To proto, že prostějovská strojírenská firma (nesoucí název Wichterle-Kovařík), jejímž spoluvlastníkem byl jeho otec, vyráběla kromě zemědělských strojů i automobil stejnojmenné značky. Později, už jako proslulému vědci, mu začali říkat Český Edison nebo také Pražský čaroděj. Když jsem se blíže seznámil s jeho osudem, spontánně mě napadla další přezdívka: Skutečný Cyrus Smith.

„Byl z oněch inženýrů, kteří začali od kladiva a krumpáče, podobně jako generálové, kteří začínali jako prostí vojáci. S vynalézavou myslí se u něho pojila i obratnost rukou. Jeho svalstvo projevovalo znaky neobyčejné pružnosti. Jako opravdový muž činu a zároveň muž ducha jednal neustále pod vlivem prudké životnosti a vždy s vytrvalostí, která odstraňuje všechny překážky. Byl velmi vzdělaný, praktický a úžasně činorodý. Za všech okolností se dokonale ovládal a splňoval v nejvyšší míře tři podmínky, které určují lidskou energii: byl duševně i tělesně čilý, neoblomný a měl silnou vůli,“ píše Jules Verne ve svém mezi čtenáři možná nejoblíbenějším románě Tajuplný ostrov. Cyrus Smith jako vůdce pěti trosečníků vybuduje na pustém ostrově uprostřed Tichého oceánu (mimo jiné i díky svým vynikajícím znalostem chemie) malou civilizaci.

Nevím, jestli profesor Wichterle jako kluk verneovky četl, ale v archivu Českého rozhlasu lze najít následující větu: „Mně se líbil takový ten robinsonský přístup k řešení vědeckých úkolů na jakémsi pustém ostrově, kde všechno si musel každý dělat sám.“

Pojďme se blíže podívat na to, jak opravdu obdobné vlastnosti měli fiktivní Cyrus Smith a skutečný Otto Wichterle, a to včetně Vernem popsaných řemeslných nebo pohybových dovedností. A zároveň tak můžeme lépe pochopit, jakými znaky se vyznačuje velký vědec. Anebo jinak: Jaké přísady je potřeba přidat do tajemného procesu, jímž se získá pomyslný kámen mudrců…

Štěstí

Syn věhlasného badatele, Kamil jenž se potatil a je také profesorem chemie, o svém otci říká, že se uměl narodit, a to v době, kdy ideálem mladých lidí byl vynálezce.

Ottovým štěstím také bylo, že se narodil do velkopodnikatelské rodiny zaměřené na průmysl. Otec budoucího vynálezce byl svému synovi dlouho výzvou – sám byl autorem řady průmyslových patentů a jeho syn se nijak netajil tím, že se s ním pak svým způsobem během vlastního života poměřoval. Nakonec ho předstihl. Na kontě má patentů přes 150.

Nepřekvapí tedy asi, že Otto, který měl ve škole nejraději matematiku, chtěl pokračovat v otcových šlépějích a věnovat se po gymnáziu studiu strojního inženýrství. Jeho rozhodnutí však nepřímo zvrátil jeden jeho známý, podnikatel, který mu přesvědčivě tvrdil, že strojařina je momentálně velmi zkorumpovaný obor a že budoucnost patří chemii. Proto si Otto nakonec podal přihlášku na Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství ČVUT (dnešní Vysoká škola chemicko-technologická v Praze).

Štěstí ho také potkalo, když pracoval na svém nejslavnějším vynálezu, kterým byl objev měkkých kontaktních čoček. (K objevu vysněného hydrogelu mu pomohla náhoda, která až nápadně připomíná legendární objev penicilinu, kdy se v laboratoři Alexandra Fleminga na Petriho misce s kulturami bakterií usadila plíseň.) Jednou ráno přišel profesor Wichterle do laboratoře a zjistil, že ve výlevce je jakási značně nabobtnalá látka. Ukázalo se, že laborantky nevymyly Petriho misky a v noci na ně kapala voda. Leckterý vědec by nad tímto úkazem možná jen mávl rukou, ale pan profesor začal tuto podivnost zkoumat a zjistil, že jde o jev, který lze ve výzkumu dále využít. A tím jsme de facto u dalšího atributu.

Pozorovací talent

Prvním podnětem pro vynález měkkých čoček (tvrdé už existovaly) byla páně profesorova drobná příhoda v létě 1952, když cestoval z Olomouce do Prahy. Ve vlaku seděl vedle muže, jenž studoval jakési materiály, v nichž se pojednávalo o protéze oka. Dal se se spolucestujícím do řeči (vyklubal se z něj doktor Pur z ministerstva zdravotnictví) a v debatě došel k názoru, že lepším materiálem pro implantát než ušlechtilé kovy by byla umělá hmota. Začal tedy rozvíjet teorii o trojrozměrném hydrofilním polymeru, který by byl pro oko dobře snesitelný.

Když pak během dalších let hledal pro výrobu svých čoček efektivní metodu, všiml si, jak se káva v šálku chová poté, co je zamíchána – hladina kapaliny stoupne ke krajům a začíná se otáčet. A to ho přivedlo na myšlenku, že kdyby se do otáčející zkumavky káplo přesné množství látky a tato látka pak prošla polymerizací, došlo by k jejímu pozvolnému přechodu na stěny zkumavky, čímž by se získal ideální okraj.

Náročnost

Umět se stále dívat kolem sebe a hledat vzájemné souvislosti v zákonitostech přírody učil i své studenty.

Byl náročný k nim i k sobě. Jen písemná část zkoušky z anorganické chemie trvala čtyři hodiny dopoledne a čtyři hodiny odpoledne. Avšak ani v tomto časovém limitu prý i ti nejlépe připravení studenti nemohli velké množství úloh zvládnout. Studenty známkoval i průběžně a přednášky oživoval pokusy, při nichž se dožadoval průběžných dotazů z publika.

Psala se padesátá léta a jeho pedagogické metody se komunistům nelíbily. Tím spíš, že na ně začali doplácet i jejich netalentovaní chráněnci. O. Wichterlemu proto soudruzi vyčítali, že chce z obyčejných lidí vychovávat supermany, zatímco ve studijním kroužku podle nich musejí být nejlepší s nejhoršími dohromady. Ale protože profesor Wichterle prominentní soudruhy bez prokázání potřebných znalostí projít nikdy nenechá, je obviněn z třídní nenávisti.

Náročný byl ale už i jako student, a to naopak ke svým profesorům. Tehdy ho začala zajímat praktická politika, zatím jen vysokoškolská. Na škole se vyprofilovaly studentská levice a pravice. O. Wichterle se přidal k levici, protože ta se prý mnohem více zajímala o studentské záležitosti. Důvodem jeho aktivismu byly skutečně školní problémy: Vadilo mu, že cvičení předcházejí přednášky, takže studenti mnohdy ani nevědí, co mají v laboratoři vlastně dělat. Prosadil tedy zřízení školské a kulturní komise, kterou pak sám také vedl. Ve třetím ročníku uspořádal debatní schůzi na téma nedostatků v organizaci studia. Většina docentů i profesorů se ji zúčastnila, ale návrhy studenta Wichterleho dvakrát nadšení nebyli. Někteří jimi byli dokonce pobouřeni, protože je vnímali jako ústup od tradice.

Zásadovost

Neznamená to, že názory profesora Wichterleho se během jeho dlouhého života nevyvíjely, nikdy je však neměnil kvůli osobnímu prospěchu. Avšak učinit tak na základě nových poznatků a zkušeností považoval za správné. „Jako student jsem byl nakloněn levici. Potom jsem se narovnal. Dospěl jsem do role nestraníka,“ uvedl.

Jedním z momentů, které měly vliv na jeho další osobní vývoj, byla jeho měsíční návštěva sovětského Ruska v roce 1933, kterou organizovali kolegové z elektrotechnické fakulty. Sám řekl, že motivem jeho cesty byla jednak četba knihy André Gida Návrat ze Sovětského svazu, jednak právě jeho studentská levicovost. Během exkurze ho především překvapil kontrast mezi špičkově vybavenými výzkumnými pracovišti a okolní strašnou bídou.

V březnu 1968 je zvolen do České národní rady a jako první poslanec v dějinách Československa odmítá plat, protože se považuje za vědce, nikoliv za profesionálního politika. Za pár měsíců se dostává do skupiny lidí, kteří iniciují sepsání manifestu Dva tisíce slov, který měl občany země vyburcovat proti sílícímu sovětskému tlaku na Pražské jaro. Přestože krátce po sovětské invazi odlétá do Ameriky, v emigraci zůstat nechce. Rok na to se v den prvního výročí okupace ale zrovna nachází na vědeckém kongresu v Austrálii, kde se veřejně střetne s jedním ze svých ruských kolegů a někdejších přátel, když sovětské delegaci vysvětluje nelegitimnost invaze. Za to po návratu přichází o pas a nemůže vycestovat už ani do některého ze socialistických států. Sám se ke konci roku 1969 vzdává poslaneckého mandátu a jako signatář výzvy Dva tisíce slov je pak zbaven i funkce ředitele Ústavu makromolekulární chemie Československé akademii věd (ÚMCH ČSAV), který na sklonku padesátých let zakládal.

Všestrannost

Nedlouho poté, co O. Wichterle získal na ČVUT doktorát z technických věd, pouští se do studia medicíny. Zkoušku z anatomie ale už absolvovat nestihl. Píše se listopad 1939. Nacisté zavírají vysoké školy… Svého krátkého exkurzu do tajů medicíny však nikdy nelitoval. Je totiž dost pravděpodobné, že k vynálezu měkkých kontaktních čoček by se býval nikdy nedostal, kdyby do jisté míry neuvažoval také jako lékař.

Pan profesor byl neobyčejně zručný a manuální práce si velice vážil. Uměl například skvěle foukat sklo, a tak si řadu skleněných aparatur do své laboratoře vyfoukal sám. A protože nechtěl čekat na to, až profesionální řemeslníci udělají potřebné součástky pro stroj na výrobu gelových čoček, vysoustružil si díly sám. V sedmdesátých letech dokonce získal výuční list soustružníka. „Já jsem v podstatě víc řemeslník než vědecký pracovník. Mě na té vědecké činnosti vždycky bavila ta řemeslná stránka věci. Já jsem experimentální typ,“ prohlásil jednou a dodal: „Výučního listu soustružník-mechanik si vážím více než svých čestných doktorátů.“

Hravost

Studiu se O. Wichterle intenzivně věnoval už od dětství. V jednom období však polevil, a to když už v tercii propadl tenisu. Stal se členem juniorského tenisového mužstva, které náhodou v té době v Prostějově vzniklo. Kromě času stráveného ve škole byl pořád jen na kurtech, což se začalo projevovat i na jeho studijních výsledcích. Látku však časem dohnal a vášeň pro tenis mu pak vydržela po celý život. Asi i díky ní se naučil i v běžném životě hru nikdy nevzdávat a dávat svým protivníkům, kteří mu komplikovali jeho badatelské nasazení, smeče. Pana profesora pak jistě muselo těšit, že jeho vynálezy se uplatnily i ve výrobě takzvaných monofilních vláken, jež se používají mimo jiné k výrobě tenisových raket…

A už legendárním je dnes příběh vzniku prvních prakticky využitelných měkkých kontaktních čoček, které byly vyrobeny doslova díky hračce, a to stavebnici Merkur, jež patřila páně profesorovým synům. Zároveň si od nich vypůjčil i dynamo z bicyklu, který momentálně nepotřebovali – byl počátek zimy, Štědrý den… Zkonstruoval tak „čočkostroj“, tedy prototyp odlévacího zařízení, v němž dynamo připojené na zvonkový transformátor fungovalo jako motorek s přesnými otáčkami podle frekvence střídavého proudu. Večer odlil první čtyři čočky s pravidelným okrajem, které přes noc pak vymýval slanou vodou. Hned ráno je odvezl na oční kliniku k vyzkoušení, kde zjistil, že oči pacientů vůbec nedráždí.

A aby demonstroval do té doby nevídané vlastnosti svého dalšího velkého vynálezu, silonu, pár silonových punčoch uložil do ořechové skořápky a pak je před užaslými diváky jako kouzelník pomalu vytahoval ven…

Inspirace pro studenty

Profesor Kamil Wichterle je členem školské rady gymnázia v Ostravě-Porubě, které od roku 2006 nese v názvu jméno jeho otce. Důvody pojmenování jsou dva. Jednak jde o gymnázium výrazně zaměřené na studium přírodovědných oborů, jednak se jeho budova nachází v ulici Československého exilu. Učitelé i studenti osud profesora Wichterleho chápou totiž také jako neoblomné snažení génia odmítaného režimem, který ho vyháněl z akademické půdy.

„Přínos příkladu pana profesora Wichterleho pro studenty vidím v několika rovinách: Byl to člověk, který dokázal své nejlepší nápady zrealizovat díky laboratornímu výzkumu. A dokázal na řešení přijít sám. Proto se na našem gymnáziu snažíme jít cestou praktických pokusů, aby si studenti výzkumnou práci sami vyzkoušeli, což, bohužel, dnes na gymnáziích již není běžným standardem. Další inspirací pro studenty je pak samotná osobnost profesora Wichterleho, který nekompromisně, ale vždy slušně odporoval totalitním autoritám. Pan profesor uměl také několik světových jazyků, a je proto dobrou inspirací pro mnohé přírodovědně a technicky orientované studenty, kteří studium cizích jazyků podceňují,“ sdělil pro UN Antonín Balnar, ředitel Wichterlova gymnázia.

A jeho kolega Pavel Czernek, vyučující chemii, na něj navázal: „Když ve výuce probíráme makromolekulární látky, věnujeme se i silonu. Ukazujeme si, jakou cestou profesor Wichterle k jeho objevu došel, a zabýváme se i samotnou chemickou reakcí. Důležitá je pak také zmínka o jeho úsilí, které vyvinul při zavádění nového vynálezu do výroby. Profesor Wichterle je totiž dokonalým příkladem vědce, který dokázal nový objev nejen teoreticky uchopit, ale zavést ho i do praxe. Avšak přiblížení jeho vynálezu měkkých kontaktních čoček a tím i principu výroby hydrofilních gelů je již mnohem obtížnější. Toto téma se totiž už nachází nad úrovní středoškolského kurikula chemie. Jedná se zde o látky, které student gymnázia není schopen ani pojmenovat. V případě učiva základní školy je pak nejvhodnější úspěchy profesora Wichterleho využít v rámci výuky o významu chemického průmyslu v praxi.

  Lukáš Doubrava

 

 

1913  Otto Wichterle se narodil 27. 10. v Prostějově.

1921  Po dlouhé nemoci nastupuje do 5. ročníku obecné školy.

1922  Přechází na státní gymnázium v Prostějově.

1931  Studium na Vysoké škole chemicko-technologického
inženýrství ČVUT v Praze.

1935  Skládá státní zkoušku a získává titul inženýra.

1936  Stává se doktorem technických věd a učí.

1940  Po uzavření VŠ získává místo ve Výzkumných chemických
dílnách firmy Baťa, kde se mu hned při jednom z prvních
pokusů podařilo připravit makromolekulární polyamid, jehož tavenina se dala táhnout na dlouhá pevná vlákna – silon.

1942  Zatčen a čtyři měsíce gestapem vězněn kvůli mylnému podezření z odbojové činnosti.

1945  V Praze pracuje na obnově univerzitního studia chemie.

1952  Začíná vyvíjet měkké kontaktní čočky.

1958  V rámci komunistických čistek dostává výpověď z VŠ, okamžitě ale získává místo v ČSAV.

1959  Zakládá ÚMCH ČSAV a stává se jeho ředitelem.

1961  Odlévá první prakticky využitelné měkké kontaktní čočky.

1965  Podepsána licenční smlouva s National Patent Development Corporation.

1982  Federální soud USA vydal rozsudek potvrzující platnost Wichterlových patentů, a to nejen v USA. Protože se jich však ČSAV předtím vzdala, vynálezce i republika přišli o miliardy korun.

1990  Zvolen prezidentem ČSAV, jímž zůstává do roku 1993.

1998     Umírá 18. 8. na své chatě obci Stražisko na Prostějovsku.

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_2_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
31%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz