archiv
Učitelské noviny č. 36/2013
tisk článku

KRÁLOVNA MÁLOKDY MILOVANÁ

Víme to už dlouho – technické předměty netáhnou. Zatímco školy humanitního směru od středních po vysoké si mohou ze zájemců o studium vybírat, jakmile dojde na techniku, je zle. Moudří vymýšlejí, jak takové studium zatraktivnit, vypisují se speciálně zaměřené granty, vznikají muzea a výstavy, které se snaží chytit drápkem už děti mnohem mladší. Jen na jednu věc jako by se zapomínalo. Podpořit základní školy. Protože pokud tamní učitelé nezaujmou žáky pro matematiku, fyziku, chemii, později už to půjde mnohem hůř.

 

V šesté třídě Základní školy ve Volyni mají právě hodinu matematiky. Asi tak dvacítka dětí se ve dvojicích snaží sestavit ze sady ohebných trubiček a spojovníků obrazce podle zadání, které jim před chvíli učitel rozdal. Sestroj čtverec a čtverec s dvakrát větším obsahem... Sestroj obdélník a obdélník s dvakrát větším obvodem... Učitel prochází mezi lavicemi. Tady pochválí, jinde doporučí: Vylepši to! Děti se šeptem domlouvají, nikdo nelenoší. Nezdá se, že by se někdo nudil.

Matematiku tu učí ředitel školy František Jáchim. Nejen v blízkém okolí se ví, že dobře. Kolikrát už mne napadlo, jaké to asi je mít v aprobaci předmět, který žáci dvakrát nemilují.

„Matematika nemusí být obávaná, záleží na tom, jak k ní přistoupíte. Strach může budit, když ji uchopíte systémem: definice, pravidlo, vyřešení, odpověď. Ale pokud ji pojmete jako řešení problémů, které v sobě úkoly skrývají, jako jistou část tajemství, pak myslím, že to děcka baví.“

Celou dobu učí F. Jáchim matematiku a fyziku na 2. stupni. S jedinou výjimkou. „Před dvěma lety jsme stáli před problémem, jak obsadit na 1. stupni dvě učitelská místa. Přitom na 2. stupni jsme měli učitelů nadbytek. Přemluvil jsem dvě šikovné kolegyně s aprobací český jazyk, aby šly na dva roky učit na 1. stupeň s výhledem, že s novými žáky pak budou postupovat dál, třeba až do devítky. Protože mi vyšly vstříc, rozhodl jsem se, že s nimi budu solidární a začal jsem učit matematiku od 4. ročníku. Začátek byl těžký, přece jen ve mně byl druhý stupeň příliš zakořeněn. Na 1. stupni jsem učil poprvé a měl jsem na žáky příliš velké nároky. S rodiči jsme si to vyříkali a já trochu slevil, zvolnil. A udělal jsem dobře. Cíle, který jsem si stanovil, jsme s dětmi dosáhli, jen mírnějším postupem. Sehráli jsme se. Teď jsme spolu v šestce, jdeme svým tempem a všechno celkem bez problémů zvládáme. Ale od té doby ještě víc obdivuji učitelky na 1. stupni. Dokud to nevyzkoušíte na vlastní kůži, nemůžete plně pochopit, jak je jejich práce náročná.“

Je dobře, že úprava RVP ZV vrátila zlomky na první stupeň?

„Přiznám, že my jsme se jimi na 1. stupni zabývali vždycky. Zase – záleží na tom, jak s nimi pracujete. Když začnu krájením a skládáním koláče, je to pro daný věk zcela přiměřené.“

Jak zbavit předmět strašáka

Je pravda, že někoho může obava ze špatné známky přimět k intenzivnějšímu učení, málokdy ale dovolí přijmout obor za svůj. To už je úloha učitele.

„Asi nejvíc se mi osvědčily takzvané zajímavosti,“ říká F. Jáchim. „Když žákům předložím nějaký hlavolam s matematickým pozadím, nebo podobný problém z praxe. Zájem probudí i manipulace s předměty, jako když například dneska sestavovali obrazce. Názornost lépe vryje učivo do paměti.“

Co je pro děti na 2. stupni v matematice nejobtížnější?

„Nejčastěji algebraické učivo, které spadá do 9. ročníku, výrazy a úprava výrazů s písmeny. Abstrakce je pro ně příliš náročná, těžko se do ní vpravují, byť by to pro ně mělo být matematicky jednodušší než práce s čísly. Mají méně příležitostí udělat chybu než v konkrétním výpočtu. Jedním z cílů matematiky je vnímání abstrakce v žácích vypěstovat. Účinné je například propojení algebry s geometrií. Existuje řada algebraických vzorů, které v geometrii něco znamenají, například Pythagorova věta reprezentuje mocninný výraz. Je v ní názor i abstrakce. Ale pro učitele je asi nejobtížnější přesvědčit žáky, že matematiku budou v životě potřebovat. K čemu mi to bude? – to je otázka denně pokládaná na stůl.“

Co jim odpovídáte? „Říkám jim, že každý konkrétní poznatek nemusí být vůbec nikdy v životě využit, ale jejich komplex že vytváří určitý systém myšlení – a to už využitelné je. Právě myšlenkový přístup matematiky je pro život velmi cenný. Jestli ho ale někdy využijí, je jejich věc.“

Vzdělanosti na škodu

Když žáčkovi vypadne v jakémkoli předmětu určitá část, třeba proto, že ji dostatečně nepochopil, lze z toho při troše štěstí jakž takž vybruslit. V matematice to může být stěžejní problém, když později není na co navázat.

„Bohužel, je toho teď víc, co děti nevstřebají,“ posteskl si F. Jáchim. „Společenské klima není příliš nakloněno tomu, aby žáci museli při výuce vyvíjet větší úsilí. Sklon k pohodlnosti, který obecně zaznamenávám stále častěji, vede v matematice k neznalosti. Tlak procházet školou, možná celým systémem školství bez jakéhokoli úsilí je v poslední době obrovský – a vzdělanosti na škodu.“

Bez vynaloženého úsilí projít základní školou, bez úsilí se dostat na střední a později na vysokou. I tady může být důvod, proč technika netáhne. Žáci hledají snadnější cestu.

„Jistý pedagogický tlak se na děti musí vyvíjet stále. Jakmile povolíte, povolí také. Učitel by k nim měl přistupovat s laskavou přísností.“

Matematika s chutí

První školní rok projektu na podporu matematiky na základních školách, který třemi miliony korun podpořili čeští podnikatelé, se uzavřel na konci června 2013. Dobrovolně se do něj zapojilo 98 učitelů základních škol z 13 krajů České republiky, kteří připravili pro své žáky nové způsoby výuky matematiky zcela v duchu názvu projektu Matematika s chutí.

„Protože mělo jít o dlouhodobý projekt, zvolil jsem téma Domácí úkoly,“ líčil František Jáchim, čím do projektu přispěl. Ve složce nadepsané Domácí úkoly je 26 pracovních listů s netradičními matematickými úlohami navazujícími na učivo 5. ročníku.

„Jednotlivé listy dostávaly děti jako zadání domácího úkolu, na jehož vypracování měly přibližně týden. Pak jsme si spolu nad tím, co vyřešily nebo nevyřešily, povídali. Úkoly byly různě obtížné, každý žák dostal úlohu na tělo. Někdo náročnější, praktičtěji založené děti něco rýsovaly, dokreslovaly nebo vystřihávaly. Jádrem úkolu ale vždycky bylo na něco přijít, něco vyluštit. Dětem se to líbilo, dobrý ohlas byl i od rodičů. Co bylo hlavní – dostavily se výsledky. Děti úkoly bavily, začaly se o matematiku zajímat, i když samozřejmě některé více, jiné méně. Jedna dívčina dokonce vyhrála okresní kolo matematické olympiády. Úspěšní jsme byli i v testech Kalibra. Projekt byl zajímavý, uvítal bych, kdyby pokračoval.“

Pravděpodobně by navázal s podobným systémem domácích úkolů pro další ročníky. Kdysi učil talentované děti v letních školách, má v záloze náměty, ke kterým běžný učitel nepřijde.

Matematika prof. Hejného

I když se podle ní učí jen na několika školách, zájem o ni narůstá. Možná i proto, že má podporu jak ministerstva školství, tak řady odborníků z oblasti matematiky. Zatím je „doma“ na 1. stupni základní školy, na 2. stupni se jen tu a tam osměluje. Co na to druhostupňový pedagog?

„Snažil jsem se tuto ideu vnuknout kolegyním. Zakoupili jsme knížky a oslovil jsem budoucí učitelky 1. tříd, jestli by byly ochotny začít metodou M. Hejného učit. Přiznaly, že je to metoda pro ně nezvyklá a poměrně obtížná. Pokud to nebudu řešit ředitelskou silou, tak raději zůstanou u klasiky. Tak jsem přestal tlačit na pilu. Osobně jsem přesvědčen, že přistupovat k matematice přes řešení problémů je skvělá věc, s tím se plně ztotožňuji. Podle mého názoru s tím ale musí začít učitel už od 1. ročníku, pozdější nástup není vhodný. Sám jsem zkoušel některé příklady z učebnice pro 5. ročník vybírat, ale musel jsem je hodně upravovat, když na takový způsob práce nebyli žáci zvyklí. Je mi sympatické, že s Milanem Hejným na metodě pracovala řada prvostupňových učitelek. Že nevznikla od zeleného stolu, ale je vyzkoušená praxí. Jsem jí nakloněn a spoléhám na to, že příští rok se mi podaří někoho z kolegů přesvědčit. Ale ředitelskou sílu používat nebudu. Kladu velký důraz na to, že učitel musí metodu vnitřně vstřebat, vzít ji za svou, věřit jí. Není možné říci: objednáme knížky a pojedeme.“

Dětskýma očima

„Na matematice je nejtěžší logika,“ pronesla jedna šesťačka. „Ba ne, logika je na ní to nejlepší,“ oponovala spolužačka. Někoho baví rýsování, jiného přijít na kloub problému. Takhle nějak to ve školách chodí. Všichni žáci šesté třídy se ale celkem shodli na tom, že ve volyňské základce matematika strašák není, i když někomu jde líp a jinému hůř. Ředitel že je přísný, ale taky srandovní.

I když u debaty s žáky František Jáchim nebyl, vlastně kopírovali jeho slova, že učitel má být lidský, veselý a zároveň přiměřeně náročný. Že musí vyžadovat preciznost, protože k tomu je matematika určena. Že má děti mimo jiné naučit dovést úkol do konce. Bylo vidět, že se navzájem znají.

Jaroslava Štefflová

 

 

Na nedostatek pomůcek pro technické a přírodovědné předměty si ve Volyni nemohou stěžovat. Podařilo se jim využít tzv. šablony, také možnost zapojit se do dvou projektů jim pomohla vybavit kabinety. V rámci OPVK jsou partnerem Zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků v Českých Budějovicích na projektu Zlepšení podmínek pro implementaci inovativních metod a forem výuky přírodovědných předmětů na základní škole. Další pomůcky získali díky grantu na tzv. oranžovou učebnu ČEZ.

 

 

FRANTIŠEK JÁCHIM, ředitel ZŠ ve Volyni, se k matematice a fyzice dostal jako dítě prostřednictvím časopisu Věda a technika mládeži. „Poslední stránka bývala věnovaná řešení různých hlavolamů, převážně matematických a technických. Velice rád jsme se jimi zabýval. Řešení jsem posílal na koresponďáčku do redakce. Potěšilo mne, když jsem někdy vyhrál knížku,“ vzpomíná. Po maturitě na gymnáziu se rozhodoval, jestli půjde studovat na Vysokou školu dopravní v Žilině, nebo na Pedagogickou fakultu do Českých Budějovic. Vyhrála kantořina, obor matematika-fyzika. V doktorandském studiu na PedF UK v Praze se později zaměřil na didaktiku fyziky. Základní škola ve Volyni je 37 let jeho jediným působištěm (když odmyslíme externí spolupráci s PedF v Českých Budějovicích, kde učí dálkové studenty management a školskou legislativu). Jeho láskou je nejen matematika, ale také fyzika, je autorem a spoluautorem sbírek úloh i učebnic (spolu s Jiřím Tesařem napsali například řadu učebnic Fyziky pro 2. stupeň ZŠ, která vyšla v SPN). Jeho koníčkem je astronomie, zejména její dějiny. Také tady má na svém kontě několik knih (například Tycho de Brahe, Jak viděli vesmír).

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_2_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
31%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz