archiv
Učitelské noviny č. 36/2013
tisk článku

JAK SE V NÁRODNÍM PARKU SÁZÍ PRALES

Co má společného motorová pila s rozšiřováním původního pralesa? Na tuhle jízlivou otázku dokážou odborníci z našeho nejmladšího národního parku odpovědět poměrně překvapivě. Vedle sázení je právě kácení základem jejich vědecké metody, která by měla vést k tomu, aby ve vzdáleném budoucnu bylo až 90 procent lesů Českého Švýcarska ponecháno samovolnému vývoji. Zajímavý příspěvek k diskuzi v hodinách environmentální výchovy!

Velká laboratoř

Je jasné, že ve střední Evropě člověkem absolutně nedotčené lesy budeme hledat jen těžko. To platí i pro pralesní rezervace na území Česka, dokonce i ty nejvyhlášenější, jako je například Boubínský prales, kde lidé v minulosti také vyřezávali různé dřeviny, které se jim hodily pro zajištění obživy. Tento fakt však podle Pavla Bendy, ředitele Národního parku České Švýcarsko, myšlenku obnovy původní skladby lesního porostu nijak nedegraduje, jen je prý třeba přijmout ho jako výchozí stav.

„A taky jako velkou výzvu k pokusu, který minimálně v Česku nemá obdoby. Považte, lesy pokrývají více než 98 procent rozlohy národního parku! Jsou téměř neporušené lidskými sídly a komunikacemi a plynule překračují státní hranice do sousedního Národního parku Saské Švýcarsko. Takový podíl lesů je mezi českými národními parky zcela ojedinělý. Na druhé straně tady prakticky nenajdete píď země, která by nebyla člověkem nějakým způsobem ovlivněná. A my ji chceme vrátit v souladu s posláním národního parku do co nejpůvodnější podoby. Nikde u nás se neučí, jak se správně sází prales. Je to pokus. Jako metodu jsme zvolili, a doufáme, že správně, cestu návratu postupnými kroky,“ říká P. Benda.

Až německá kolonizace změnila tvář krajiny

Dnes je romanticky drsná, ale zároveň kouzelná krajina – rozvrásněná hlubokými a chladnými pískovcovými kaňony a stržemi, protkaná nesčetnými potoky a ohraničená řekami Kamenicí a Křinicí – lidmi téměř opuštěná. Aspoň ve srovnání se situací na konci druhé světové války. Po původních obyvatelích tady kromě jedinečné architektury tzv. podstávkových domů, které udržují při životě hlavně chalupáři, zůstala už jen bohem zapomenutá místa skrytá hluboko v lesní divočině a pokrytá mechem. Kdysi prosperující mlýn či osadu anebo široko daleko vyhlášený hotel mohou připomenout návštěvníkovi parku pouze zarostlé rozvaliny z pískovcových kvádrů. A informační tabule. Genius loci ale nevyprchal navzdory nepřízni dějin.

Jaký vlastně les mělo kdysi České Švýcarsko? A jak ho utvářeli lidé?

Zhruba do období vrcholného středověku zdejší lesní ekosystémy téměř nepoznaly ruku člověka, respektive formy systematického hospodaření. Lesní porosty byly původnímu pralesu velmi podobné. Největší plochu před staletími zaujímaly porosty složené z kyselých bučin, mezi nimiž se tu a tam objevoval javor klen. V chladných, temných a vlhkých pískovcových roklích, kde panuje v podstatě horské klima, rostly převážně smrky ztepilé a jedle bělokoré. Skalní, sluncem rozpálené srázy obývala borovice lesní.

Třinácté století bylo stoletím německé kolonizace pohraničních oblastí. Noví osadníci zakládali lesní vesnice a živili se hlavně zemědělstvím, dřevorubectvím, rybolovem a při Labi v okolí Hřenska i vorařstvím (dřevo na otop zásobovalo například Drážďany). Na intenzivnější těžbu dřeva došlo až v 17. století, kdy v lesích vznikaly mýtiny s kouřícími milíři na dřevěné uhlí, které si objednával rozvíjející se sklářský průmysl (milíře se objevily třeba v klasické pohádce Pyšná princezna, která se natáčela také u Dolského mlýna na řece Kamenici, viz obrázek).

Z dnešního pohledu pohroma postihla původní lesy zhruba před třemi sty lety, tehdy bylo zahájeno tzv. holosečné hospodaření. Rozsáhlé vytěžené plochy byly zalesňovány monokulturami smrku a borovice, v 19. století dokonce borovice vejmutovky, původem až ze Severní Ameriky, která v minulém století začala postupně vytlačovat ostatní dřeviny. Původní dub zimní, buk a jedle z Českého Švýcarska během minulých tří století postupně mizí. Jak stojí v jedné publikaci národního parku, fragmenty přírodě blízkých porostů se dochovaly pouze na špatně dostupných stanovištích, kterými jsou výchozy skal, skalní a kamenité svahy, soutěsky či vrchol Růžovského vrchu. I na těchto lokalitách pravděpodobně došlo v minulosti k těžbě, avšak nebyly uměle zalesňovány a porost zde vznikl přirozeným zmlazením...

Invazní nepůvodní druhy musí do jednoho pryč

Tým odborníků národního parku pracuje v jedné obrovské zelené laboratoři na vědeckém pokusu, jehož smyslem je na rozloze zhruba 80 kilometrů čtverečných obnovit původní lesní porost. Většinu toho současného, asi 60 procent, tvoří smrkové monokultury, jejichž semena lidé často přiváželi ze všech koutů rakouského mocnářství. Jako každá umělá monokultura je i tato velmi zranitelná. Hůř čelí vichřicím, těžkému sněhu anebo škůdcům (i když slovo škůdce do slovníku národního parku nepatří). V minulosti se v lesích hospodařilo za účelem ekonomického zisku, což obnášelo sázení stejnověkých stromků, které se jednorázově sklidí. Naši předkové zde sázeli, jak už bylo řečeno, stromy pocházející z jiných kontinentů, které vytržené z původních vazeb začaly působit na okolní společenstva doslova invazně.

„Naším cílem je bezzásahovost na co největším území, minimálně na 75 procentech z celkové plochy. Naplánovali jsme proto detailní systém péče o ekosystémy území parku rozdělené podle typu tzv. managementu. Samozřejmě bezzásahovost nemůže být absolutní. Například neplatí v případě požáru, kterému určitě nenecháme volný průběh, nebo jindy odstraníme nějaký strom kvůli ochraně osob a majetku. Zasáhneme i tehdy, pokud by se v národním parku objevil nějaký invazní druh,“ vysvětluje P. Benda.

Metoda postupného návratu k co nejpůvodnější, tedy nejpřírodnější podobě lesa je podle ředitele národního parku výhodná z několika důvodů. Například když uděláte krok A, můžete se ohlédnout, zhodnotit a případně zkorigovat své rozhodnutí. Takový opatrný přístup je nutný třeba u smrku ztepilého, který je sice původní dřevinou, ale jen na některých vybraných stanovištích – v nejhlubších roklích. Naopak tvrdě se park musí vypořádat s invazními druhy – s dubem červeným, který je původem ze Severní Ameriky a který prý přestane být problémem již do několika let. Největší práci však dá borovice vejmutovka, která je mnohem rozšířenější a hůř se s ní bojuje, protože roste i na skalních stěnách, kde ji musejí likvidovat horolezci. Šišky vejmutovky produkují poměrně velké množství semen a pro změnu velký objem dlouhého kyselého jehličí znemožňuje růstu a ujímání se ostatních druhů dřevin a bylin. Území bez managementu znamená mimo jiné i území bez vejmutovky.

Proč někdejší majitelé zdejších lesů (v tomto případě šlo zejména o rod Kinských) začali vysazovat tuto dřevinu? Protože přinášela rychlejší zisk. Ostatně stačí jednoduché srovnání: původní jedle bělokorá doroste do ideální těžební „kondice“ přibližně za 200 let, smrk potřebuje minimálně 120 let, kdežto z vejmutovky získáte stejný objem dřeva už za 80 let. Taková dynamika růstu se tehdejším lesníkům určitě zamlouvala.

Cesta k bodu nula

Jak říká P. Benda, národní park má odborné podklady, jak by měl prales vypadat. „Nemůžeme se ale vrátit úplně k bodu nula. Samozřejmě jsme schopni zjistit původní stav z lesnických a botanických dat. Přirozenou druhovou skladbu ověřujeme třeba pylovými analýzami. Zdaleka už ale nevíme, jaký vliv měly na utváření porostu třeba požáry anebo přítomnost velkých druhů savců. Jestliže tady běhali pratuři a zubři, les nemohl být příliš hustý, naopak se tu na velkých plochách musely vyskytovat rozvolněné prosvětlené lesy, které tito savci výrazně ovlivňovali pastvou. „Zkrátka, vrátíme se až tam, kam to půjde. A od toho okamžiku necháme les, ať se vyvíjí podle vlastních zákonitostí,“ říká P. Benda.

V současnosti je stav lesního porostu takový, že už zhruba 10 procent území Českého Švýcarska je zařazeno do bezzásahového režimu. A každý rok k němu přibývají další a další malé kousky. Je to běh na dlouhou trať. Potrvá mnoho desítek let, možná i sto let, než se záměr ochranářů završí. Výsledkem by měly být smíšené prosty, v nichž by hlavní roli měl hrát buk, jedle a smrk, na skalních platech borovice a dub zimní.

Odborníci se hodně věnují jedli bělokoré, která v minulosti tvořila asi třetinu zdejšího lesního porostu. Když v roce 2000 vznikl národní park, zbyla tu pouhá asi tisícovka dospělých jedlí (cca 0,02 % lesního porostu). Jde o poslední zbytky, které rostou obvykle na místech, kam se dřív nedostala těžba. Mladší stromy se už nenašly, protože jakýkoli výhonek okamžitě zlikvidovala mlsná zvěř, pro niž byla jedle vítaným zpestřením jinak nudného, převážně smrkového jídelníčku.

Mateřské jedle se proto staly zdrojem osiva, které využívá v rámci dohody o spolupráci také Saské Švýcarsko, kde mimochodem vyznávají prakticky shodnou filozofii péče o lesy. Podobně se pracuje i se semeny ostatních původních dřevin, aby byl zachován místní ekotyp. Když sázet stromy, pak jedině ty českošvýcarské!

„Vycházíme z toho, že původní stromy, i smrky, mají takovou genetickou výbavu, která jim umožní prosperovat i ve zdejších extrémních klimatických podmínkách. V roklinách tečou potoky, je tam chladno jako na horách, pak ale vyjdete o pár metrů výš na hranu skály a dostanete se do úplně odlišného klimatu, kde panuje vedro a sucho. České Švýcarsko je malé, ale velice pestré,“ dodává P. Benda.

Kácíme šetrně

Sazenicím ovšem předchází kácení, přičemž u nepůvodních druhů dochází k nekompromisnímu vyřezávání. U smrku je však situace složitější. Dnes smrk roste na 60 procentech lesa, často na úkor buku a jedle, přičemž cílový stav je jen 30 procent. Na zbylé volné polovině by mělo dojít k osázení buky, javory, jedlemi, duby a borovicemi. Už dnes je prý v bezzásahových zónách krásně vidět, jak se tyto dospělé druhy začínají prosazovat na úkor smrku. Důvod je evidentní: většina stanovišť národního parku je pro ně jakožto původní druhy příhodnější než pro smrk, který jinde než v chladných skalních kaňonech trpí plísněmi a „škůdci“. Je to logický přístup. Lidé do přírody dodají, byť uměle, to, co v ní má být, a ona už sama s rozjetým vlakem pokračuje dál v cestě.

Dřevo se těží v závislosti na konkrétních podmínkách co možná nejšetrnějšími metodami, někde klasickou motorovou pilou, jinde třeba speciálním strojem, takzvaným harvestorem. K odvozu dřeva se využívá i koňská síla. Metody redukce nepůvodních lesních druhů jsou v podstatě tři.

Zaprvé jde o vytěžení malých, maximálně několikaarových světlin, které se poté postupně osází vhodnějšími dřevinami. Dbá se na to, aby nový porost nebyl stejnověký, nýbrž různorodý. Takový les bude hodně odolný proti poškozujícím faktorům – například vítr shodí největší strom, ale deset malých okolo zůstane stát.

Zadruhé, les se takzvaně naředí. V reálu to například vypadá tak, že se v určité lokalitě část smrků vytěží, tím se les prosvětlí – něco z chybějících dřevin dosázejí (a proti zvěři ochrání) pracovníci parku, něco sem nalétne samo. Za deset nebo patnáct let se pily vrátí a les zbaví dalších smrků, aby bylo dosaženo zmiňovaného cílového stavu 30 procent.

A třetí metodou je uvolňování stanoviště neboli vytěžení prostoru kolem koruny původní dřeviny tak, aby se její semenáčky mohly přirozeně šířit do okolí.

Podle P. Bendy vše probíhá nenásilně, postupně. „Lidé se často pozastavují nad tím, jak je možné, že se v národním parku těží dřevo. Naším cílem ale není produkce dřeva kvůli zisku. S rozšiřujícím se pralesem budeme samozřejmě těžbu utlumovat. Navíc naše metody jsou z pohledu návštěvníka velmi komfortní, protože uchováváme ráz krajiny. Les se zdá být pořád plus minus stejný. Žádné velké pusté paseky, žádná léčba šokem,“ říká.

Vzhledem k velkému zastoupení smrku musí národní park zasahovat proti kůrovci, a to feromonovými lapači a selektivním kácením. Dát broukovi svobodu by znamenalo, že v parku do několika let úplně zmizí smrkový les. Zatímco na Šumavě vylétnou jedna až dvě generace, tady bez problémů i čtyři! Nicméně i v případě kůrovce se postupuje šetrně. Například na místech, která se již připravují k bezzásahovému režimu a kde nehrozí, že by se škůdce vymkl kontrole, se ponechá vše na matce přírodě. V bezzásahových zónách se už proti kůrovci nebojuje. Není to zapotřebí.

Velké návraty

V národním parku se věnují i okrajovým dřevinám. „Obnovujeme porosty jilmu horského a javoru klenu. Dokonce jsme zahájili akci na záchranu divokých hrušek. Našli jsme také poslední několikasetletý jalovec, který roste na těžko přístupném skalním ostrohu. V Sasku našli další tři jedince, takže jsme odebrali řízky, o které se nám postará Střední škola zahradnická a zemědělská Antonína Emanuela Komerse v Děčíně a vypěstuje z nich sazenice,“ informuje P. Benda.

Do Českého Švýcarska se vrátil díky cílenému vypouštění sokol stěhovavý, kterému se tady musí velmi líbit, neboť vytváří nejpočetnější hnízdní populaci ve střední Evropě. Od roku 1998 se do Kamenice vypouštějí plůdky lososa obecného, který se od roku 2002 pravidelně vrací, připraveny jsou plány na návrat jeřábka lesního či tetřeva hlušce. Mezinárodně uznávaný je projekt kroužkování vzácných čápů černých, kteří v odlehlých koutech národního parku pravidelně vyvádějí mladé. A pozor – vracejí se vlci! Nastálo žijí jen pár kilometrů odsud v německé Lužici, kam přišli z Polska. V Sasku napočítali asi stovku vlků v osmnácti smečkách. České Švýcarsko by mohlo být prvním českým národním parkem, v němž by se tito krásní a pro naši krajinu kdysi domácí tvorové znovu usídlili.

Petr Husník

 

 

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_2_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
31%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz