archiv
Učitelské noviny č. 35/2013
tisk článku

CO JEŠTĚ ZBYLO Z PRAVICE A LEVICE?

Doposud asi v žádných našich volbách, respektive předvolební kampani po roce 1989 se tolik nedebatovalo jako nyní o tom, kdo je v politickém spektru napravo a kdo nalevo. Jako by pro některé strany identifikace s těmito termíny, anebo naopak distancování se od nich znamenaly otázku bytí, či nebytí. Skutečně je tak důležité, kdo je levičák a kdo pravičák? A pokud ano, proč je občas tak obtížné to určit?

Někdy v sedmé osmé třídě se nám v učebnici dějepisu objevil termín pravice. Nevzpomínám si, že by tam byl jakkoliv definován, a jsem si téměř jistý, že nám ho paní učitelka také nijak nevysvětila. (Ale třeba jsem zrovna chyběl, nebo možná nedával pozor.) A když jsem pak při jakési zkoušce něco povídal o dělnickém hnutí, použil jsem výrazu pravice ve vztahu k sociální demokracii a komunistům. Logika byla následující: Moc dobře už jsem si tehdy uvědomoval, v jakém režimu žiji, a věděl jsem, že socialistické zřízení se v něm považuje za to jediné pravé před nastolením samotného ráje na zemi, tedy komunismu. A proto jsem si to odvodil jednoduše tak, že jsem si řekl – bolševici jsou pro tehdejší školství to pravé, takže pravice. Ale ouha! Jak razantně mě okamžitě naše dějepisářka vyvedla z omylu. Jsem přesvědčen, že vy svým žákům termíny tohoto druhu jistě pečlivě vysvětlujete, nicméně v tomto případě a v dnešní době zvlášť platí ono Goethovo okřídlené: Šedá je teorie, zelený strom života. Protože, co si mají žáci myslet, když vidí chování našich politiků, a především pak těch pravicových? Vždyť právě teď před parlamentními volbami někteří žonglují s formou i obsahem označení pravice až neuvěřitelně…

Začalo to Velkou francouzskou revolucí

Čím jsem si ale zcela jistý, je, že paní učitelka nám nevysvětlila historickou etymologii slov pravice a levice. Dnes už vím, že poprvé se objevily během Velké francouzské revoluce, kdy nalevo od předsedy sněmovny (Generální stavy) zasedal třetí stav (poddaní) s radikály a napravo zastánci tradičního politického zřízení, tedy především šlechta a zástupci církve. Časem se pro tuto polaritu ve Francii ustálilo označení republikáni versus monarchisté.

Původní pravicové chápání funkce státu bylo však v období po Velké francouzské revoluci do značné míry opačné než dnes. První pravičáci totiž považovali stát (církve) za nutný předpoklad k tomu, aby (Biblí daná) dědičným hříchem narušená lidská přirozenost byla posvěcenými institucemi napravována. Osvícenci naopak člověka chápali jako od přírody dobrého a schopného vlastního sebezdokonalení, a to tehdy, když je mu dána svoboda. (Šlo zejména o ušlechtilé, ale naivní girondisty, kteří skončili pod gilotinami jakobínů.)

Moderní pravice i levice tak de facto vznikly postupnou depolarizací těchto fundamentálních těžišť – dnes jsou to spíše pravičáci, kteří věří ve schopnosti sebezdokonalení jednotlivce a jeho co největší nezávislosti na státu, levičáci oproti nim více spoléhají na roli společnosti a osobní rozvoj do značné míry podmiňují sociálními podmínkami, a to zdaleka ne jen materiálními. (Jde samozřejmě o zjednodušenou charakteristiku, protože pravičáci se svých konzervativních hodnot nevzdali ani později, ovšem jejich ochránce už nespatřují ve státu. A naopak takzvaná Nová levice navazující na myšlenky Sigmunda Freuda považuje společenské konvence za nezdravé a svazující, a proto roli státu spatřuje v otevírání prostor pro individuální sebevyjádření a seberealizaci.)

Silný stát, rovnost a svoboda

Pro hlubší pochopení významu slov pravice a levice je ale také nutné charakterizovat i tři další termíny, a to konzervatismus, liberalismus a socialismus.

Konzervatismus sice nelze automaticky ztotožňovat s pravicí, nicméně tento myšlenkový proud k ní má historicky rozhodně mnohem blíže než k levici. Politolog Andrew Heywood za základy konzervatismu považuje dodržování tradic, organickou společnost, hierarchii, přirozenou autoritu, právo na majetek a obhajobu stávajícího společenského řádu, která však není nekritická. Dalo by se tedy říci, že základem filozofie konzervatismu je přesvědčení, že dokud aktuální společenské mechanismy a instituce dobře fungují, není důvod je měnit. Přestože konzervatismus považuje silný stát za nutný nástroj pro vytvoření potřebné stability, občané by jím neměli být omezováni více, než je pro chod společnosti bezpodmínečně nutné, a naopak, lidé by se neměli zdaleka ve všem automaticky spoléhat na pomoc státních institucí. Konzervativci jsou oponenty liberalismu (narušování tradičních hodnot) i socialismu (zpochybňování principů soukromého vlastnictví).

Základní hodnotou liberalismu je svoboda jednotlivce. Od anarchismu se ale liberalismus odlišuje tím, že stát považuje za nutný právě k ochraně osobní svobody. V reakci na socialismus se objevil sociální liberalismus, který prosazuje regulaci ekonomiky, výrazné zdanění a sociální stát. Jakkoliv jde o evropskou tradici, patří sem i levicová Demokratická strana ve Spojených státech, která, byť nepoužívá pro liberalismus přízviska sociální, je do jisté míry blízká ideologii evropských sociálních demokracií. (Nicméně rozlišování mezi pravicí a levicí v USA na základě převážně ekonomických kritérií není zdaleka odpovídající, protože tradiční rozdíly bývají především v sociálních a morální tématech, jako jsou míra nacionalismu, přístup k přistěhovalectví, postoje k potratům či registrované partnerství.) Naopak neoliberalismus požaduje snížení vlivu státu ve většině oblastí, jež má vést k co možná nejnižšímu daňovému zatížení občanů. Tento proud bývá také někdy označován za liberální konzervatismus, a to proto, že narozdíl od klasického liberalismu se hlásí i ke konzervativním společenským hodnotám.

Socialismus vychází z myšlenky, že sociální spravedlnost je založena na ekonomické rovnosti. Proto soukromé vlastnictví výrobních prostředků vedoucí k nerovnosti musí být socializováno, tedy převedeno do správy státu. Tradiční marxistické pojetí socialismu má nakonec vést po socialistické fázi diktatury proletariátu k vytvoření beztřídní společnosti, kdy tak de facto dojde k zániku státu. Z klasického socialismu se vyvinula i sociální demokracie, která sice již netrvá na tom, aby výrobní prostředky byly společné, nicméně se snaží ideál rovnosti nadále uplatňovat, a to nejen v oblasti ekonomické.

Politický kruh

Co však obsah slov pravice a levice historicky také značně zkomplikovalo, byl vznik fašistických stran, které jsou dnes automaticky označovány za krajně pravicové.

Především Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP) mate svým samotným názvem. Už když měla být přejmenována její předchůdkyně Německá dělnická strana (DAP), uvažovalo se nejdříve dokonce o názvu Sociální revoluční strana. Ale pokud bychom měli vyjmenovat jen tři základní pilíře Hitlerovy ideologie, rozhodně by k nim patřil důraz na silný stát v čele s vůdcem, kterému musí být občan plně podřízen. Takže vlastně svým způsobem návrat k původnímu obsahu výrazu pravice. NSDAP byla také nesmiřitelným protivníkem sociální demokracie a komunistů, tedy hlavních proudů levice v minulém století. Navíc i slovo dělnická vůbec neznamenalo, že jde o stranu, která se dere o práva dělníků. NSDAP se pokusila získat co nejvíce voličů z celého spektra společnosti. Kromě toho, že slibovala práci dělníkům, rolníkům, ale i středním vrstvám, žádnou speciální podporu manuálně pracujícím nevyjadřovala, což se zamlouvalo průmyslníkům, kteří tak začali NSDAP štědře sponzorovat.

Přesto někteří teoretici v osmdesátých letech 20. století shledali nacismus levicovým. A už meziváleční levicoví kritici sovětského komunismu zděšeně hovořili o pravicových projevech stalinismu. Zejména kvůli krajně pravicovým, ale i levicovým stranám je na model pravice-levice možná praktičtější hledět nikoliv jako na přímku, ale jako na kruh. Pokud se totiž podíváme na některé klíčové cíle Hitlerových nacistů a Stalinových bolševiků, jasně uvidíme, že jsou si paradoxně v některých rysech podobné, a to zejména v totalitě, tedy důrazu na bezvýhradnou podřízenost občana státu, respektive jeho vedení.

Termíny nejasné, ale stále živé

S přibývajícím časem se termíny pravice a levice staly metaforami, které mají dílem v humanitních oborech sloužit ke klasifikaci politického spektra, dílem pomáhat politikům při tom, jak účinně brnkat na strunu voličových názorů a ještě spíše emocí. Velké billboardy ODS, která právě na těchto symbolech postavila svoji současnou předvolební kampaň, jsou toho dokonalým důkazem. I sami sociální vědci (Marcel Gauchet či Norberto Bobbio) se shodují v tom, že oba pojmy nikdy nebyly pevně definovány. Navíc se různě lišily v čase i místě.

Jakkoliv můžeme tedy vést polemiku o tom, jestli už sama základní terminologie politické rétoriky nestojí u kořene manipulace s voliči, dokud budou občané na slova levice a pravice slyšet, potud je nutné oba výrazy brát stále vážně. Důkazem toho jsou i sociologické průzkumy prováděné v minulých letech v Evropě. Na dotaz, kam a zdali vůbec se respondenti zařadí v optice levice-pravice, v Nizozemsku všichni oslovení měli jasno, přes 90 procent tak učinilo ve Velké Británii a v České republice, v Polsku nebo Slovinsku to bylo něco málo pod 90 procent, ale v Maďarsku už jen necelých 70 a v Rusku dokonce pouhých 40. Zjednodušeně řečeno, čím dál jdeme na východ, tím více pravolevé vidění světa ztrácí mezi občany na významu.

Novodobé zmatení jazyků

Současný chaos v chápání toho, co je levice a co pravice, završilo období devadesátých let minulého století v západní Evropě. Může za to nástup formálně sice levicových politiků, kteří však do svých programů zařadili některá do té doby typická pravicová témata. A uspěli.

Ve Velké Británii Tony Blair vystřídal v premiérském křesle konzervativce Johna Majora. Jako šéf labouristů prosazoval privatizaci britského průmyslu, a dokonce i zavedení školného na anglických univerzitách (skotské školné odmítly) a posléze i jeho razantní zvýšení, za což ho tradiční ostrovní levice kritizovala a někteří to považovali přímo za zradu samotného základního konceptu Labour Party. Blair navíc veřejně prohlásil, že jeho vzorem je Margaret Thatcherová…

V Německu vystřídal kancléře sjednotitele Helmuta Kohla Gerhard Schröder, předseda levicové Sociálnědemokratické strany Německa (SPD), který po vládě pravicového politika provedl poměrně tvrdé reformy pracovního trhu pro SPD do té doby nevídané. Zatímco Blairova politika byla označována za takzvanou třetí cestu, jeho německý kolega raději prosazoval název nový střed.

Do značné míry je tedy zcela pochopitelné, že mnozí z racionálně uvažujících lidí jsou přesvědčeni, že termíny pravice a levice jsou dnes již vyprázdněné. Za pravdu jim dává i to, že právě v období současné společenské nestability v naší zemi se některá politická uskupení ohánějí více těmito symboly než jejich obsahy, tedy tím, co konkrétního svým potenciálním voličům mohou nabídnout. Avšak jsou i tací, též analyticky přemýšlející lidé, kteří se naopak snaží oběma termínům jejich obsah navrátit a aktualizovat ho. N. Bobbio tvrdí, že všechno v demokratické politice musí být buď levicové, nebo pravicové a nic nemůže být levicové a pravicové zároveň. A další politologové zase upozorňují, že jen nedemokratické režimy odmítají pravolevé vidění společnosti a že levice a pravice opravdu mizí až tehdy, když případně dojde k občanské válce nebo se režimu chopí diktátor.

Český politický cirkus

Pro komunistickou propagandu byl každý nepřítel pravičákem, což v našich dějinách vyvrcholilo do takových absurdit, že gottwaldovský režim tak označil i skalní bolševiky, jakými bezesporu byli Rudolf Slánský nebo František Kriegel. V dobách normalizace husákovská vládnoucí klika označovala za pravičáky všechny (vyjma sebe), kteří žili konzumním způsobem života anebo po něm alespoň toužili. A před listopadem 1989 se většina odpůrců komunistů cítila být pravičáky, aniž mnohdy vůbec věděla, co to vlastně znamená.

Nezdá se, že by se ani poté u nás v chápání pravice a levice udělalo dostatečně jasno. Sám Václav Klaus, jenž se považuje za věrného následovníka odkazu Margaret Thatcherové, například v roce 1997 ustoupil stávce železničních odborů a pohřbil tak úmysl privatizovat České dráhy. To by železná lady udělala jen stěží… Avšak ještě větším paradoxem pak bylo, když až teprve levicová vláda Miloše Zemana zprivatizovala velké banky.

Poslední událostí v naší zemi, která termíny pravice a levice relativizuje ještě více, respektive tento koncept přímo ruší, je nedávné vyjádření předsedy TOP 09 Karla Schwarzenberga, podle něhož bychom se „neměli nechat zblbnout tvrzením, že je něco levicové a pravicové“, a namísto toho máme „volit hlavou“. To, že někdejšímu ministrovi zahraničí a kandidátovi na prezidenta se pravolevý koncept skutečně nezamlouvá, respektive ho ignoruje, dokazuje i jeho někdejší pouť jako politického turisty. Poprvé se stal naším ministrem zahraničí na kandidátce Strany zelených. A té se podařila v roce 2006 do té doby u nás nevídaná věc. Zelení, v Evropě spíše levicový proud, se úspěšně prezentovali jako strana středová, která se nakonec dostala i do pravicové vlády. Měli bychom si připomenout památný výrok jejího tehdejšího předsedy Martina Bursíka, který prohlašoval: „Nejsme levicoví ani pravicoví, jsme zelení.“ Avšak hlavní ideologie strany, environmentalismus, je už ze své povahy jednoznačně levicový – primární důraz na ochranu životního prostředí předpokládá nejen centrální, ale přímo globální řízení společnosti.

Lukáš Doubrava

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_2_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
31%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz