archiv
Učitelské noviny č. 34/2013
tisk článku

GLOBÁLNÍ OTEPLOVÁNÍ JE OBCHODEM SE STRACHEM

OSN poslední zářijový pátek ve Stockholmu zveřejnila novou a dlouho očekávanou hodnoticí zprávu o stavu klimatu na Zemi. Na to, jak na ni byla zasvěcená veřejnost i média zvědavá, se toho v našich sdělovacích prostředcích objevilo jen pramálo. Proč? Protože zpráva v zásadě nepřináší nic nového, čímž zájem našich kolegů zpravodajů okamžitě poklesl. V každém případě jde ale o špatnou zprávu.

Přesněji řečeno, 5. hodnotící zprávu uveřejnil Mezivládní panel pro změny klimatu při OSN (Intergovernmental Panel on Climate Change, IPCC). Hlavním sdělením je tvrzení, že vědci jsou si nyní na více než 95 procent jisti, že za většinu probíhajících klimatických změn mohou lidé. A druhým dechem dodávají, že se na těchto změnách lidstvo podílí nadpoloviční měrou. Žádná bomba to však není proto, že prakticky to samé tvrdili badatelé pracující pro OSN už v minulé zprávě (2007), kde se kalkulovalo s devadesáti procenty, 66 procent to bylo ve třetí zprávě (2001) a i v roce 1995 to vědci věděli na více než 50 procent. Znamená to, že se rok co rok více a citelněji otepluje? Nikoliv. To jen matematické modely jsou stále přesnější. Otázka proto zní, jestli tyto modely lépe odrážejí skutečnou realitu. (Na to se posléze podíváme.) A nabízí se další: Jsou všichni odborníci v zásadě zajedno? Rozhodně ne. Hlas takzvaných klimaskeptiků je však málo slyšet a nedokáže ovlivnit IPCC. Proč? Jsou za tím peníze, politika, ideologie a strach…

Džina z lahve vypustila Železná lady

V polovině sedmdesátých let převládal odborný názor, že dojde ke katastrofálnímu globálnímu ochlazení a nastane nová doba ledová. Tehdy se ale objevila nadějná teorie, že oxid uhličitý uvolňovaný činností člověka by mohl tento předpokládaný vývoj změnit. Tehdejší vědecké kapacity to odsuzovaly jako fantazírování. Avšak průmyslová činnost člověka neustále nabývala na síle a spolu s ní začala zanedlouho skutečně stoupat i teplota. A v tom stále větší počet badatelů spatřoval jednoznačnou souvislost.

Po deseti letech vypukla ve Velké Británii stávka horníků proti vládě, která se rozhodla zavřít ztrátové doly. Tomu se rozhodla s razantností sobě vlastní čelit tehdejší premiérka Margaret Thatcherová. Začala prosazovat výstavbu jaderných elektráren. Na pomoc si vzala fakt, že výroba atomové energie neuvolňuje žádný oxid uhličitý. Proto vědecké Královské společnosti obstarala peníze na to, aby dokázala, že CO2 je pro klima planety škodlivé. Od té doby instituce zabývající se změnami klimatu se zvláštním důrazem na vztah mezi oxidem uhličitým a stoupající teplotou začaly vyrůstat jako houby po dešti.

V roce 1988 bylo na žádost M. Thatcherové založeno i samostatné velké pracoviště zabývající se tvorbou klimatických modelů. Z něho se později vyvinul IPCC (1988). Jeho první zpráva (1990) přicházela s předpovědí klimatické katastrofy jako následku takzvaného globálního oteplování. (Tento termín je ale dnes již překonaný, ba zavádějící a vhodnější je užívat označení globální změny klimatu.)

Paradoxní je, že ideje globálního oteplování, kterou do života uvedla ikona pravice, se zanedlouho chopili levicoví ekologičtí aktivisté. Těm však spíše než o životní prostředí šlo i nadále především o boj proti světovému kapitalismu. A k Británii se připojila také Amerika. Zatímco začátkem devadesátých let USA vydávaly na výzkum klimatu 170 milionů dolarů, roční výdaje postupně stouply na více než 2 miliardy.

Důvěryhodná instituce?

Bezkonkurenčně nejvlivnější mezivládní panel OSN pro klimatické změny tak získal de facto monopol na vědeckou pravdu, a to i přesto, že se během uplynuvšího čtvrtstoletí objevila řada významných odborníků, kteří jednotlivé závěry IPCC odmítali. Mnozí z vědců, jež s uveřejněnými výsledky IPCC nesouhlasili, na svoji účast rezignovali. A někteří z nich uvedli, že ani poté nebyli ze seznamu spoluautorů vyškrtnuti, jiní prý byli na tento seznam dokonce připsáni, aniž by o tom věděli! Mezi kritiky IPCC se zařadili i někteří z jeho bývalých nevlivnějších členů. Po čase promluvil i sám někdejší šéf klimatického panelu OSN (1997–2002) Robert T. Watson, který doslova řekl: „Všechny odhalené chyby mají znaménko plus, všechny přehánějí závažnost klimatických změn a nadhodnocují její dopady. To je znepokojivé. IPCC by se měl ptát, jak k tomu mohlo dojít.“

Dva roky po zveřejnění minulé hodnoticí zprávy z roku 2007 se zjistilo, že „kvalifikovaný“ vědecký odhad určující přesný rok, kdy roztají ledovce v Himalájích, neuvádí rok 2035, ale 2350. Ano, zapracoval obzvláště nám novinářům dobře známý tiskařský šotek, řeknete si možná. Omyl! IPCC prokazatelně čerpal informace publikované ve své zprávě z novinového článku! A je známo i několik dalších chyb a nepřesností, jež vědci zase převzali od ekologických organizací.

Bezpochyby největší ostudu si IPCC utrhl ve skandálu označovaném jako Climategate (2009). Neznámý hacker zveřejnil tisíce e-mailů klimatologů jedné britské univerzity na internetu. Maily vzbuzují podezření, že vědci jednak obcházeli zákon o právu na informace, jinými slovy: některá data zatajovali (to potvrdilo vyšetřování britských úřadů), jednak data dokonce účelově upravovali (vyšetřovací komise k takovým závěrům však nedošly). Kritici IPCC k tomu poznamenali, že komise nic nenašly, protože ani nic nehledaly – nebyly nezávislé.

Komunikační šum, nebo podvodný záměr?

Nejlépe informovaným českým vědcem o praktikách IPCC by měl být Jan Pretel z Českého hydrometeorologického ústavu, kde mezi roky 1995 a 2011 vedl oddělení klimatických změn. Zároveň ale také působil přímo v IPCC: od roku 1995 plnil funkci kontaktní osoby za ČR a o dva roky později byl zvolen (zatím jako jediný Čech) přímo do byra IPCC. Členem výboru, v němž tehdy působilo dalších 35 vědců z celého světa, byl do roku 2002. A jako delegát za ČR pak vystupoval ještě do roku 2009.

„To, že si někteří z vědců na fenoménu klimatických změn účelově budují své kariéry i za cenu, že nepostupují vědecky seriózně, vyloučit nelze,“ uvádí pro UN J. Pretel a pokračuje: „Ovšem v době, kdy jsem v IPCC působil, jsem jakýkoliv manipulativní, nebo dokonce podvodný přístup žádného z kolegů nezaznamenal. Do roku 2007 jsem recenzoval ještě jednu z kapitol závěrečné zprávy. Tato kapitola se zabývala dopady klimatické změny v celosvětovém pohledu. Proces je nastaven tak, že pracovní verze dané kapitoly se dá k dispozici odborné veřejnosti. Z vědců pak může kdokoliv vznést libovolnou připomínku. Ke kapitole, kterou jsem dozoroval, se tehdy sešlo na 1600 připomínek. A pracovní tým tvůrců dané kapitoly se pak musel ke každé ze vznesených připomínek vyjádřit. Ani v jednom případě jsem nezaregistroval, že by se někdo z autorů pokusil v kapitole, kterou jsem dozoroval, něco svévolně přizpůsobit nebo účelově změnit. A ani zpětně k objevení žádné chyby nedošlo. Faktem ale je, že do jiných kapitol se dostaly mimo jiné informace, které pocházely z vědecky irelevantních zdrojů, tedy třeba i tvrzení ekologických organizací. Těžko říci, zda šlo o chybu, nebo lobbistický záměr.“

J. Pretel se dále zamýšlí nad tím, jak mohlo k pochybením dojít: „Problém může vzniknout i na základě komunikačního šumu, protože řada vědců podílejících se na tvorbě zprávy nejsou pochopitelně lidé z anglicky mluvících zemí. A i když hovoří anglicky dobře, nemusejí vždy správně porozumět některým jemným nuancím v podkladových textech. Problém byl v minulosti i v tom, že ne všechny kvalitní vědecké články z některých zemí se v podkladech objevily. Došlo proto k tomu, že IPCC v posledních letech reflektuje i články z širších zdrojů, čímž ale dochází k vyššímu riziku průniku nepravdivých informací a chybných závěrů.“

Magie čísel

Jako laikovi mi přijde nepochopitelné, jak mohl IPCC před bezmála čtrnácti dny přijít s tak přesnou předpovědí: 95 procent…

I k tomu se vyjadřuje doktor Pretel: „Říci přesně na počet procent, nakolik je jisté, že se člověk podílí na klimatických změnách, je absurdní! V prvních zprávách byl vliv člověka popisován verbálně. Později ale převážil názor, že by bylo dobré tento vliv nějak přesněji kvantifikovat. Avšak došlo jen k tomu, že několik verbalizovaných kategorií bylo převedeno do percentuálního vyjádření. Konečné číslo se pak určí na základě debaty členů panelu. Většina států Evropské unie v minulé zprávě prosazovala vyšší číslo. Tehdy se ale jednotlivé země nakonec ještě dohodly na devadesáti procentech.“

Numerická ekvilibristika není jen záležitostí celkového odhadu, ale stojí také za vytvářením různých matematických modelů, které ukazují, jak to s naší atmosférou, potažmo celou planetou vypadá. Kardinální zjištění samozřejmě spočívá v tom, nakolik člověk svými průmyslovými aktivitami přispívá ke klimatickým změnám, když emise CO2 v podstatně vyšší míře způsobují různé přirozené přírodní procesy.

„To, že člověk může v posledních desetiletích za změny klimatu, považuji za experimentálně dokázáno na modelech, které průmyslové emise skleníkových plynů buď zahrnují, anebo ne,“ sděluje UN Tomáš Halenka z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy a dále vysvětluje: „V případě, že tam emise vypuštěné průmyslovou činností chybějí, jasně se ukazuje, že žádný trend se v nárůstech teplot neprojevuje. Naopak, když se lidský vliv do modelu zahrne, odpovídá to pozorovaným vývojům teplot. CO2 vyprodukované člověkem lze oddělit od emisí skleníkových plynů způsobených přírodními vlivy. Tato data se získávají na základě různých informací, zejména spotřeby energií. Z toho víme, kolik CO2 a dalších skleníkových plynů se antropogenní činností uvolnilo. Stejně tak dobře mohu spočítat množství přírodních emisí na základě například pokrytí Země daným množstvím a typy vegetace.“

Avšak otázkou je, jestli se na součet údajných antropogenních vlivů lze opravdu spolehnut a také zdali komplex ostatních vlivů je spočítán optimálně. Při bližším zkoumání lze zjistit, že mezi jednotlivými modely a měřením dochází k rozporům. Proč, to opět objasňuje T. Halenka: „Různost modelů je dána tím, že procesy jsou složité a ne každý z modelů postihuje všechny úplně stejně, což je ale dobře. Proto vzniká rozpětí ve výsledcích, které udávají nejistotou odhadu. Vše se nedá spočítat nějakou velkou rovnicí, ale vychází se z vyhodnocení devíti tisíc odborných článků, většinou recenzovaných ve světově významných vědeckých publikacích. A konsenzus znamená vědecké zhodnocení těchto informací a příslušných modelů.“ K tomu ale J. Pretel poznamenává: „Každý model je jen hypotézou.“

Působení tak složitého systému nelze spočítat

Jedním ze způsobů, kterými lze zjistit, jak vysoké teploty na Zemi panovaly v minulých obdobích, je analýza půdních sedimentů. Mezi naše přední odborníky v této oblasti patří Miroslav Kutílek, mezinárodně uznávaný profesor pedologie a půdní fyziky. Ten fenomén takzvaného globálního oteplování považuje za pracovní hypotézu, nikoliv za vědecky prokázaný fakt. Tvrdí, že neexistuje přímý důkaz, že současné zvyšování teplot způsobuje člověk. Také metodu konsenzu klimatologů IPPC považuje za nevědeckou, protože konsenzus nepatří do vědy, ale do politiky. Proto se obává, že je tak ohrožena samotná existence vědy.

Profesor Kutílek vysvětluje, že k přenosům tepla a ke změnám teploty dochází v několika systémech, které jsou vzájemně složitě propojeny do jednoho celku: v troposféře, v přízemní vrstvě atmosféry nad zemským povrchem a uvnitř nadzemní části vegetace, v půdě a v jejím podloží, v oceánech a v polárních ledových čepičkách. Každý systém je značně různorodý a skládá se z několika subsystémů, které se opět vyznačují značnou proměnlivostí, a to v prostoru i v čase. Přenos tepla mezi jednotlivými systémy vyvolává další typy transportních procesů se zpětnými vazbami. Pro takto složitý globální systém, a v něm probíhající procesy, není podle M. Kutílka možné jednoduše vypočítávat průměr nebo sčítat výsledky měření z jeho jednotlivých částí. A i kdybychom předpokládali, že se nalezne způsob odhadu teplot charakteristických pro jednotlivé subsystémy, je obtížné přisoudit každému z nich různou váhu a zpracovat tyto údaje do odhadu teplot celého globálního systému a poté do stanovení jakési reprezentativní teploty celé Země. Hodnoty odvozené z chování některého subsystému (například z tání ledovců) svědčí pouze o směru probíhajícího procesu v subsystému a rozhodně nemohou být podkladem pro číselné vyhodnocení charakteristické teploty globálního systému. Autoři hypotézy o vlivu CO2 na celosvětové klimatické změny navíc podle M. Kutílka opominuli astronomické, geofyzikální, geologické, pedologické a biologické poznatky.

Teplota nekopíruje průmyslovou činnost

Jedním z dalších, kteří se aktivně odmítají s oficiálními závěry IPCC smířit, je také Vítězslav Kremlík, autor webových stránek klimaskeptik.cz: „Klimaskeptici nepopírají, že se oteplilo, nepopírají skleníkový efekt, ani vliv člověka na klima. Nejsme si ale jisti, protože to neví nikdo, jak velký vliv na klima CO2 ve skutečnosti má. To, co nám vadí, je, že ke zprávám IPCC se přistupuje nekriticky, a to i přesto, že v zářijovém čísle úvodníku časopisu Nature se jasně psalo, že za posledních zhruba patnáct let se oteplování nevyvíjí způsobem, jak předešlé modely předpokládaly.“

Alespoň na jedné věci se tedy klimatologové hlavního proudu a klimaskeptici shodnou: průměrná teplota na planetě za posledního půl druha století (měření se provádí od roku 1850) prokazatelně stoupla o 0,8 procent. (Jsou ale i tací, kteří zpochybňují dokonce i tento závěr, protože byly roky a místa na Zemi, kde naopak došlo k ochlazení. Nicméně je potřeba mít stále na paměti, že jde o průměr za 160 let pro celou zeměkouli.)

Oba tábory se ale už začínají rozcházet v názoru na to, jak výrazný vliv na oteplování mají emise oxidu uhličitého. Někteří vědci tvrdí, že podíl CO2 v atmosféře je tak nízký (a o množství vyprodukovaném člověkem ani nemluvě), že není možné, aby nárůst teplot způsobila průmyslová činnost. Zastánci oficiálního proudu však kontrují, že i když je zastoupení emisí CO2 skutečně poměrně malé, jeho význam je v porovnání s tím obrovský. K ještě větším odlišnostem v názorech pak dochází při hodnocení teplotních rozdílů za jednotlivá období, zvláště pak s ohledem na průmyslovou činnost člověka.

Klima se mění neustále. Víme o holocenském teplotním maximu, kdy před zhruba deseti tisíci lety panovaly v době kamenné v rozmezí tří tisíc let podstatně vyšší teploty než v současnosti. Klimaskeptici často operují obdobím nazývaným jako malé klimatické optimum, které odpovídá době vrcholného středověku, kdy byly teploty, a to i v naší zemi, vyšší než dnes. Současné oteplování začalo zhruba před dvěma sty lety, kdy skončila takzvaná malá doba ledová, která nastala zhruba počátkem novověku. A teď přijde záhada: Měření dokazují, že průměrná teplota na Zemi stoupala do roku 1940, kdy ale lidé produkovali v porovnání s dneškem oxidu uhličitého relativně málo.

Po tomto roce CO2 sice začalo v atmosféře geometrickou řadou růst, avšak teplota naopak klesala! Z toho je jednoznačně zřejmé, že teplota v daném čase neroste v závislosti na množství CO2 vyprodukovaného člověkem do ovzduší. Jak to vysvětlit? Buď se význam oxidu uhličitého na oteplování skutečně (značně) přeceňuje, anebo se nárůst emisí způsobených zvýšenou průmyslovou činností projevil až později. Působení CO2 jako skleníkového plynu se totiž může projevovat i s jistou blíže neznámou mírou zpoždění, navíc dlouhodobě.

„Skleníkové plyny mají relativně dlouhou dobu životnosti. U oxidu uhličitého jde o 50 až 100 let, u methanu je to 20 až 30 let, u oxidu dusného je to více než 100 let a u fluorovodíků jde o 103 až 104 let. To znamená, že příčiny vedoucí ke zvýšení teploty se mohou projevovat poměrně dlouhou dobu. Proto se někteří vědci domnívají, že k vyššímu nárůstu teplot teprve ještě dojde. Tento názor ale zdaleka nesdílím. Nemůžeme predikovat, jak na tento vývoj zapůsobí jiné přírodní vlivy. Nevíme prostě, jak jednotlivé složky klimatického systému budou nakonec reagovat a jak se to projeví v jednotlivých částech světa. Nejsem proto příznivcem vytváření nějakých dlouhodobých scénářů na sto let dopředu,“ analyzuje J. Pretel.

Může za to Slunce a oceány?

Samotné oteplování ale oponenti současného převládajícího trendu v klimatologii nepřičítají ani zpožděným projevům koncentrací oxidu uhličitého, ale změnám sluneční aktivity. Jako důkaz jim slouží fakt, že výkyvy ve sluneční činnosti věrně kopírují teploty vzduchu v Arktidě, což se o oxidu uhličitém rozhodně říci nedá.

Dalším důkazem jsou opět data z dávné minulosti. Paleoklimatologové například rozehřívají starý led, aby uvolnili zadržený vzduch, v němž posléze změří obsah CO2. Co zjistili? Teploty v tisíce let vzdálené minulosti začaly stoupat o stovky roků dříve než následný nárůst CO2. Spíše to tedy vypadá, že koncentrace oxidu uhličitého se zvyšují naopak kvůli oteplování.

CO2 do atmosféry uvolňují mnohem více oceány než emise způsobené člověkem. A ke zvýšení množství uvolněného oxidu uhličitého dochází právě ve chvíli, když se oceány ohřejí. Naopak když teplota klesne, plyn pohlcují. Velká setrvačnost, tedy mnohasetleté ohřívání, nebo naopak ochlazování oceánů je dáno jejich velkou hloubkou.

Spekuluje se o tom, že klimatologové z IPCC si oceány chtějí nyní vzít na pomoc, aby prý vysvětlili, proč teplota v současné době nenarůstá tolik, jak ještě před patnácti lety předpokládali. To se však J. Pretelovi nezdá moc pravděpodobné: „Velice by mě překvapilo, kdyby se zjistilo, že oceány nějak skokově zvýšily svoji schopnost pohlcovat teplo způsobené skleníkovým efektem.“

V každém případě se vědci obou proudů shodnou na tom, že role oceánů je velice důležitá. Oceány, které působí jako hlavní regulátor koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře, se však projevují v různých částech světa odlišně. Tak například v Indickém oceánu kolem rovníku moře dnes působí jako producent uhlíku, naopak v chladném Severním moři jej voda pohlcuje. Zatím se ale moc neví, jak narůstající koncentrace CO2 v atmosféře oceány ovlivní, tedy jestli zvýší, nebo naopak sníží jejich schopnost uhlíkové emise pohlcovat. I z toho je patrné, že můžeme jen těžko seriózně předpovídat, jaké klimatické změny nás v dalších desetiletích čekají…

Film, na který si došlápl soud

O cílené manipulaci a až obludném zneužití vědy k politickým účelům svědčí i nejslavnější film o předpokládaných následcích globálních klimatických změn. Jde o Nepříjemnou pravdu (2006) režiséra Davise Guggenheima. Hlavním hrdinou tohoto snímku je někdejší americký viceprezident a posléze horký kandidát na prezidenta Al Gore. Tento propagandistický snímek by si možná zasloužil Oscara za apokalyptický či sci-fi příběh, nikoliv však za dokument. A nezůstalo jen u Oscara. Za své vystoupení dostal Gore tentýž rok (2007) i Nobelovou cenu za mír, kterou zároveň obdržel i IPCC.

Nejkontroverznějším momentem filmu je tvrzení, že existuje příčinná souvislost mezi průměrným zvyšováním teplot a hurikány. Al Gore dokonce tvrdil, že globální oteplování může přímo za vznik ničivého hurikánu Katrina, který je považován za jednu z největších katastrof v dějinách Spojených států. (Na konci srpna 2005 způsobil obrovské škody na jihu USA. Rychlost větru dosahovala na moři až 280 km/h, na pevnině kolem 250 km/h. Důsledkem toho se u New Orleansu protrhly ochranné hráze a celé město zaplavila voda z oceánu.) V roce, kdy hlavní hvězda snímku a jeho tvůrci přebírali svá ocenění, Gorovo tvrzení, že hurikán způsobilo globální oteplování, vyvrátil soud ve Velké Británii. A pokud je dnes tento „dokument“ v anglických školách promítán, učitelé mají nejdříve povinnost žáky informovat o nepravdách, které jsou v něm uvedeny.

„Jde skutečně o čistou spekulaci,“ komentuje J. Pretel a pokračuje: „Pokud se podíváme na statistiku vývoje hurikánů v Karibiku a tajfunů v Pacifiku, žádnou informaci o tom, že by jejich intenzita narůstala, nenalezneme. Ani IPCC o nějaké souvislosti mezi údajným nárůstem jejich počtu a změnami globálního klimatu nehovoří. A ani do budoucna nelze předpokládat nějaký nárůst jejich frekvence. Pouze se odhaduje možné zvýšení jejich intenzity, které plyne z důsledků vyšších teplot. Rozhodně bych učitelům nedoporučoval, aby Al Gorův film jakkoliv k výuce využívali. Jde o velmi zjednodušený a zideologizovaný materiál využívající nepodložených katastrofických až apokalyptických představ, jako že bude zaplaven Manhattan nebo Holandsko. Zatímco Al Gore suverénně kalkuluje s nárůstem hladin oceánů o sedm metrů, IPCC odhaduje do konce století možný nárůst o půl metru.“

Lukáš Doubrava

 

Jakub Eberle a Václav Kopecký: Jak učit o klimatických změnách, Praha, Asociace pro mezinárodní otázky 2011: www.amo.cz/vzdelani/jak-ucit-o-klimatickych-zmenach.htm

Výukové materiály (Powerpointové prezentace pro učitele): www.amo.cz/vzdelani/jak-ucit-o-klimatickych-zmenach/materialy.htm

Metelka, Ladislav a Tolasz, Radim: Klimatické změny: fakta bez mýtů, Praha, Centrum pro otázky životního prostředí UK 2009: http://www.czp.cuni.cz/knihovna/publikace/klimaticke-zmeny-web.pdf

CzechGlobe – Centrum výzkumu globální změny AV ČR: www.czechglobe.cz/cs/uvod/

Vítězslav Kremlík: www.klimaskeptik.cz

 

< zpět do čísla
banners/un_390x60_rmj.jpg
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz