archiv
Učitelské noviny č. 34/2013
tisk článku

EKONOMICKÝ OBRAZ ŠKOLSTVÍ V ČERNÉ

V minulém čísle jsme s Danielem Münichem, členem Národní ekonomické rady vlády a přednášejícím v CERGE-EI (společné pracoviště Centra pro ekonomický výzkum a doktorská studia Univerzity Karlovy a Národohospodářského ústavu Akademie věd ČR), hovořili o neradostném pohledu na financování školství. Dnes se dotkneme možností různých cest, jak tento problém řešit, i vztahu společnosti, politiků i mladých lidí ke kantorské profesi.

 

Ve své studii IDEA Být či nebýt učitelem jste pojmenoval tři varianty, jak se může řešit problém zajištění financí pro školství, a jejich dopady… Pro kterou variantu byste se rozhodoval vy?

Popsali jsme tři možnosti záměrně exkluzivně tak, že jedna z nich prostě nastat musí. Jak sleduji dosavadní vývoj, tak to asi skončí podle varianty první, tedy zachování současné neuspokojivé situace. A jakou bych si vybral já? Zvýšit finanční podporu školství. Ale mohu být zaujatý, protože pracuji na veřejné vysoké škole financované z těchto peněz, mám děti školního věku. Lékaři také mají sklon požadovat, aby se šetřilo jinde než ve zdravotnictví.

Co by tedy podle vás bylo nejefektivnější z hlediska budoucnosti školství? Ve studii píšete, že „platy učitelů stojí na začátku dlouhodobého příčinného řetězce výše platů -> kvalita učitelů -> úroveň vzdělanosti -> dlouhodobý růst hospodářství a kvality života“.

Určitě by se měly hledat a realizovat rozumné úspory uvnitř rezortu. Jsou tam, ale tiše schované. Pak by se mělo zlevnit a hlavně zdokonalit fungování státu obecně. Nepořizovat tolik drahých počítačů a koordinovat pořizování informačních systémů, redukovat zbytnělé státní instituce, snížit ceny předražených zakázek, nenavrhovat zákony jako drahé paskvily. Lze si představit i zvýšení daní, třeba majetkových. Ale zde už nejde moc o odborný názor, ale o politické rozhodnutí o společenských prioritách. Přidat či ubrat policii, obraně, školství, zdravotnictví, výzkumu? Kvůli tomu konečně lidi chodí k volbám, ne?

Ale vezměte předvolební prohlášení… Nikdo neřekne, že vzdělání je nedůležité. Jak však jsou potom sliby plněny?

Vracíme se k pohledu a názoru společnosti jako celku. Lidé dnes mají o významu vzdělávání určitě větší povědomí než na začátku 90. let. Ale stále je to málo. Občas se najdou politici, kteří dokážou zaměřit pozornost společnosti k tomu či jinému problému, třeba ke školství, a pak ten problém řešit. To je však případ spíše výjimečných osobností v dějinách… Bohužel, dnes se většina politiků v politické kampani snaží pouze odzírat nálady voličů a pak se jim přizpůsobovat. To školství a vzdělávání moc nepomůže.

Přes veškerý marasmus ale děti pořád chtějí být učiteli…

V rámci našich analýz jsme mimo jiné zjistili, že v patnácti letech, kdy už žáci začínají pomalu uvažovat o svém budoucím povolání, české děti být učitelem opravdu nechtějí. Jejich zájem patří k nejnižším ve vyspělých zemích světa. Navíc nejmenší zájem projevují žáci s nadprůměrnými výsledky.

Na druhé straně – posluchárny pedagogických fakult jsou stále plné… A neberou každého, kdo se přihlásí.

Tuto oblast jsme dopodrobna nestudovali. Člověk musí být ale při hodnocení převisu poptávky po vysokých školách opatrný – skutečnost, že se mladý člověk na konkrétní školu přihlásí nebo že přijde k přijímačkám, ještě neznamená, že je to jeho priorita. Mnohdy je to jen rezerva, když se jinam nedostane… Dokladujeme ale, že studenti, kteří se hlásí na pedagogické fakulty, jsou studijně podprůměrně disponovaní oproti těm, kteří jdou například na práva nebo medicínu. V porovnání například s Finskem je to postavené na hlavu – tam se nejlepší nejdříve zkouší dostat na učitelství a jiné obory jsou až jejich další volbou.

Platí snad tedy, že kdo to umí, ten to dělá, kdo to neumí, ten to učí?

Určitě ne zcela a má předchozí tvrzení jsou nutně paušalizující. I mezi studenty pedagogických fakult a učitelských oborů je řada vynikajících studentů. Ale je jich stále příliš málo a z toho mála jen nemnoho skončí jako učitelé.

A více peněz by tedy pomohlo tento model změnit?

Peníze na platy jsou jedním z faktorů, který musí být součástí řešení. I podle toho se lidé rozhodují, co budou studovat a čemu se budou v životě věnovat. Není to ale jediný faktor. Záleží i na tom, o jak kvalitní pedagogické vzdělávání jde, jak dlouho trvá, jestli se tam nebazíruje na archaických zbytečnostech odtržených od reality v praxi. Podstatné také je, zda je v oboru možný profesní růst, jestli se nováčků ve škole ujmou zkušení kolegové, kolik dalších činností kromě učení musí učitel plnit, zda má učitel k ruce schopné asistenty, pokud je to potřeba atd. atd. Lidé, kteří jdou na pedagogickou fakultu, obvykle o těchto věcech přibližnou představu mají a vědí, že situace není růžová. K řešení problému tedy zdaleka nestačí přihodit na platy učitelů pár miliard.

Definování profese učitele, nastavení kariérního systému, to jsou témata, která se snaží ministerstvo školství řešit už řadu let, stále marně. Proč se to nedaří?

Nemám žádnou kouzelnou radu a nejsem expert na kariérní řády. Ale bezpochyby se dá čerpat ze zkušeností zemí, kde se ho podařilo zavést a kde to funguje. Je ale nabíledni, že bez zmiňovaných peněz na platy navíc žádný kariérní řád nepomůže. Nedílnou součástí kariérního řádu musí být systém kvalitního dalšího vzdělávání. Zde si dovolím varovat před hrozbou formalismu, tedy „odsezení si“ školení jen proto, aby člověk dostal čárku za účast. Možnost získat na základě takových čárek vyšší plat by znamenalo ne posun dopředu, ale spíš další degradaci profese. Znamenalo by to další zátěž pro už takhle zatížené učitele. Nutit je do zbytečných kurzů, které se pořádají jen proto, aby se vyčerpaly peníze z evropských fondů, jako to dnes občas vidíme, to je jen recept na to, jak je ještě více otrávit.

Zásadní v tomto ale bude role ředitelů. Při analýzách jsem uvažoval o tom, kde jsou ty zásadní problémy. Jak jsem už říkal, není jeden, je to mozaika různých problémů, která ve výsledku utváří současný stav školství, a všechny musí být součástí řešení. Pozice ředitelů a vztah škola – obec jsou dva z nich. Ředitelé dnes až na zdravé výjimky nejsou manažeři pedagogického procesu, ale jsou z nutnosti vedoucími hospodářské správy. Ředitel by měl většinu času věnovat pedagogickému managementu: vyhledávání mladých nadějných a nadšených učitelů, organizaci a zapojení se do jejich zaučování, sledování, usměrňování a koordinování učitelů, aby neusnuli na vavřínech, aby se dál rozvíjeli, měl by sledovat, co se ve třídách opravdu děje, jaké jsou výsledky vzdělávání, komunikovat s kolegy a s rodiči. Dnes mu na to zbývá málo času, protože musí řešit provozní problémy. Změna role ředitele vyplynula ze změn řízení v posledních dvaceti letech. Dneska je z ředitele osamělý jezdec, pro kterého je hlavní partner obec, kde spíše než o kvalitu vzdělávání a pedagogické práce jde o peníze. Školy a učitelé sice postupně získali volnost v tom, co a jak učí, ale zapomnělo se na to, že v takovém případě se musí systematicky sledovat výsledky vzdělávací činnosti jednotlivých učitelů, celých škol a celého školství. Samozřejmě nemám na mysli státní maturitu, která nám sama nepomůže. I dobří učitelé si v takovém systému nezájmu o kvalitu a rovnostářských platů nakonec řeknou, proč si mají honit triko, když to je stejně každému jedno. Výsledky školy nakonec zajímají jen pár rodičů, kteří mají ve škole děti. A to ještě zdaleka ne všechny. Ministerstvo dalo díky převodu zodpovědností na obce od těchto záležitostí dávno ruce pryč. Českou školní inspekci také kvalita výsledků vzdělávacího procesu ve školách moc nezajímala a pedagogické poradenství od ní nikdo už ani nečeká.

Spojujete začátek bobtnání těchto problémů se zrušením odvětvového řízení?

Ano, souvisí to s tím. Změnilo se postavení školy a role ředitele. Vznikly vyšší územně-správní celky, zodpovědnost za školy spadla na obce, které vzdělávání moc nerozumí, často je ani nezajímá, a spoléhají se na ředitele. Ti však, jak již jsem řekl, zpravidla řeší jiné problémy než pedagogické. Zavedený systém je ale obtížně opustit, protože se zde kříží příliš mnoho různých zájmů. A málokdo si uvědomuje, že zde je jádro problémů.

Vyřešil by to návrat k odvětvovému řízení, k systému školských úřadů, které řešily zejména technickou stránku fungování škol?

Návrat do původního stavu určitě ne. Je nutné najít koncept postavený na dosažené poměrně vysoké autonomii škol, ale nově doplněný o nezbytný systém monitoringu výsledků vzdělávací činnosti a výrazné zkvalitnění pedagogického řízení. To se samozřejmě neobejde bez ujasnění zodpovědnosti za vzdělávací výsledky na všech úrovních řízení, od učitelů přes ředitele, obce až po ministerstvo. Mezinárodní studie přesvědčivě ukazují, že nejlepší výsledky mají školské systémy kombinující autonomii škol doplněnou kvalitním monitoringem a jasným rozdělením zodpovědnosti. Alternativou je centrální řízení, což může fungovat při osvíceném vedení a při většinové ochotě společnosti takový systém přijmout. To, co nefunguje, je autonomie bez monitoringu a zodpovědnosti, což je náš současný systém.

Radmil Švancar

 

 

Doc. Ing. Daniel Münich, Ph.D.

Rozpočet na školství představuje jednu z největších výdajových položek státního rozpočtu. Proto i relativně malé procentní snížení výdajů znamená velkou rozpočtovou úsporu. ČR tak stojí před nelehkým rozhodnutím, jak současné dilema řešit. Na výběr jsou tři základní možnosti:

I.  Poměr platů učitelů vůči platům ostatních vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců ponechat na velmi nízké úrovni, nebo je dokonce ještě dále snižovat. Takový krok by byl na úkor budoucí vzdělanosti a dlouhodobého ekonomického růstu země. Jako důsledek to však nebude hned ani v nejbližších letech zřejmé.

II. Platy učitelů zvýšit na úkor zbytných výdajů ve školství, pokud však takové výdaje existují. Vláda by však pro kroky v tomto směru měla mít zpracovány podrobné analýzy, které by zdroje úspor věrohodně identifikovaly. Pozornost si zasluhují například: možná neúměrně vysoké počty učitelů, možná nedostatečně využitá jejich pracovní kapacita, vysoké fixní náklady způsobené velkým počtem malých nebo nenaplněných škol, příliš velký rozsah veřejně financovaných dodatečných nevzdělávacích služeb ve školách. Dosažení úspory v těchto oblastech však je časově náročné v řádu roku a více.

III. Upřednostnit školství před jinými kapitolami státního rozpočtu a zvýšit platy učitelů – a tedy výdaje na školství – na jejich úkor. Nebo si na vyšší výdaje ve školství půjčit cestou vyššího deficitu státního rozpočtu.

(Z krátké studie Být či nebýt učitelem –
http://idea.cerge-ei.cz/documents/kratka_studie_2012_05.pdf)

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_2_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz