archiv
Učitelské noviny č. 33/2013
tisk článku

SCI-FI JAKO JEDNA Z CEST DO SVĚTA VĚDY

Dlouhodobým problémem našeho vzdělávacího systému je poměrně nízký zájem českých žáků o přírodní vědy. Příčin je jistě více a řešení jsou také možná různá: od popularizace vědy v médiích, přes nabízení pestrých motivačních prvků přímo ve školách, včetně soutěží až třeba po povinnou státní maturitu z matematiky. A co takhle zkusit sci-fi?

 

Jakkoliv je povšechný význam tohoto termínu široké veřejnosti obecně znám, a té učitelské bezpochyby ještě lépe, konkrétní představa se už více či méně docela liší, kantorstvo nevyjímaje. Je to dáno jednak nejednoznačnou a víceúrovňovou definicí pojmu samotného, jednak rozdílným společenským přijímáním této části světové kultury.

Sci-fi, tedy vědecká fantastika, je uměleckým žánrem pronikajícím historicky postupně z literatury do výtvarného umění, divadla, rozhlasu a filmu či televizní tvorby (a svým způsobem i do hudby, která je nedílnou součástí těchto dramatických děl). Své kořeny má velice spletité a hranice značně nejasné. A přestože se i samotní teoretici žánru ve svých charakteristikách někdy docela liší, jsou premisy, na nichž se lze v zásadě shodnout.

Někdy se o sci-fi říká, že je to taková pohádka pro dospělé. Není to pravda. (Toto označení se ale docela dobře hodí pro příbuzný žánr fantasy.) Když pomineme fakt, že podstatná část sci-fi je určena i dětem (což nás dnes zajímá ze všeho nejvíce), tato teze nesedí ani jinak. Zatímco v pohádce jde o vytvoření celistvého či jednolitého fiktivního světa se zázračnými či magickými prvky, sci-fi, podobně jako širší žánrový okruh nazývaný fantastika, činí svým způsobem pravý opak: iluzi reality opírá o konfrontaci mezi logickou skutečností a fantastickou představou. Tímto napětím mezi jistým a hypoteticky možným vzniká paradoxní šance představit si, či dokonce pochopit něco zatím neznámého nebo nesrozumitelného. Opravdu kvalitní sci-fi tedy není určena jen pro zábavu, ale působí jako nástroj k lepšímu porozumění každodenní, historické, ale třeba i budoucí realitě.

Otcové zakladatelé a jedna matka

Jeden z našich nejvýznamnějších autorů, ale i teoretiků sci-fi, Ondřej Neff (1945) žánr charakterizoval před více než třiceti lety jako literaturu, „kde je něco jinak“. Science fiction popsal jako laboratoř, v níž se zkoumají reakce člověka na uměle vytvořené podmínky. A tentýž spisovatel považuje vizi Labyrintu světa a ráje srdce (1631) Jana Amose Komenského (1592–1670) za součást fantastiky. Přestože je Komenského dílo spisem výrazně náboženským, i v něm jde o konfrontaci reálných zkušeností s ideálními představami. Lze tedy Komenského považovat za jednoho z prvních, ne-li vůbec prvního autora sci-fi? Nikoliv. Nešlo o fantastiku vědeckou.

Přestože i v otázce otců zakladatelů se znalci liší, osobně považuji za průkopníky žánru pět spisovatelů světového renomé. Chronologicky vzato, prvním z nich je Angličan Jonathan Swift (1667–1745). Jeho Gulliverovy cesty (1726) jsou de facto přesně onou lidskou laboratoří, a to když se jedinec své doby dostane jednou mezi liliputány, podruhé mezi obry. Fiktivními reáliemi sice příběhy působí spíše jako pohádka, ale jde hlavně o satirickou a také už o svým způsobem „vědeckou“ hypotézu, že někde v tehdy ještě neprobádaném světě mohou žít lidé vzájemně značně odlišného vzrůstu.

Avšak byla to až jednadvacetiletá anglická spisovatelka tvořící v období romantismu Mary Shelleyová (1797–1851), která jako první přivedla na scénu fantastiky vědce. Tento archetyp badatele jako tragické postavy se stal literárním prvkem hojně využívaným po dalších sto padesát let. Její Frankenstein (1818) je však průkopnickým dílem nejen v oblasti sci-fi, ale také hororu. Stejným žánrem se proslavil i Američan Edgar Allan Poe (1809–1849), jenž kromě toho, že je nesporně zakladatelem detektivního žánru, položil významný kámen i do nové stavby literární fantastiky, a to svou groteskní, ale i logicky přesnou imaginací. Jím se posléze inspiroval Francouz Jules Verne (1828–1905), který je právem často považován za zakladatele žánru. I když první sci-fi příběh nenapsal, byl prvním, kdo se sci-fi začal věnovat systematicky. Nazýval ji tehdy vědeckým románem a jeho metoda spočívala v tom, že se na základě aktuál-ních informací z vědy a techniky snažil vytvářet dobrodružný příběh. Ten působil ve své době velice realisticky, i když bylo pro autora až druhořadým, jestli použité informace neodporují již tehdy známým přírodním zákonitostem. A pětici završuje Brit Herbert George Wells (1866–1946), který je označován za průkopníka sociálně orientované sci-fi – nezajímal ho totiž ani tolik vynález nebo objev samotný, ale to, jaký vliv bude mít na jedince i společnost.

Autor sci-fi jako vědecky erudovaný prognostik?

Tolik stručné upřesnění k charakteristice a nejstarší historii sci-fi a nyní se v duchu žánru posuneme v čase do doby dnešní. Proč je science fiction na ústupu? (A když říkám science fiction, myslím tím především takzvanou hard sci-fi, což je označení pro vědecko-fantastickou literaturu, která se opírá o poznatky přírodních věd, zejména fyzikálních.)

„Po roce 1989 jsme v oblasti fantastické literatury zažili obrovský boom fantasy. A ten zhruba před deseti lety vystřídal boom upírů, který je ale už na ústupu,“ říká šéfredaktor sci-fi časopisu XB-1 Vlado Ríša a pokračuje: „Psát vědeckou fantastiku je obtížné v tom, že čtivě píšící autor toho musí o daném vědeckém oboru vědět poměrně hodně. Jedním z posledních takovýchto kvalitních děl našich autorů je román Edity Dufkové (1981) Zpráva z Hádu (2012) – mladá spisovatelka je jadernou fyzičkou. Další příčina ústupu klasické sci-fi spočívá v tom, že čtenáři dávají často přednost oddychové četbě, kterou je spíše fantasy – většinou jednoduchý lineární, tedy málokdy vícevrstevný příběh, který navíc zpravidla dobře končí.“

Žákům je proto kromě základních principů sci-fi potřeba také vysvětlit, jaký má vědecká fantastika praktický význam. Jedna z nejčastějších tezí zní, že science fiction slouží k odhadování, respektive prognóze budoucího vývoje vědy a techniky. Toto velice zjednodušené a do značné míry zavádějící přesvědčení vychází ze stále velice živého mýtu vážícího se přímo k Julesu Vernovi – předpověděl desítky vynálezů. Ano, v několika případech se skutečně trefil, třeba jeho sázka na tehdy teprve začínající využití elektrické energie byla úžasná, ale většinou jeho odhady s reálným vývojem budoucího výzkumu a vývoje příliš nesouvisely.

A přestože hlavní smysl sci-fi ve futurologii jistě nespočívá, je na druhou stranu pravda, že historie zná několik případů, kdy dotyčný autor byl až mrazivě přesný. Například v roce 1944 uveřejnil americký časopis povídku Deadline (Nejzazší mez) pojednávající o tom, jak ukončit druhou světovou válku pomocí superzbraně. Autor textu Cleve Cartmill (1908–1964) se nemálo podivil, když několik dní poté zazvonili u jeho domovních dveří agenti FBI s kamennými tvářemi. Spisovateli se nevědomky podařilo dotknout se principů, na kterých při vývoji atomové bomby tajně pracovali vědci v laboratořích Los Alamos.

Náhoda. Intuice? Faktem ale je, že v USA mnozí autoři sci-fi už tradičně velice pečlivě sledují špičkové vědecké časopisy a inspirují se novými objevy nebo jen samotnými hypotézami, na jejichž základě se pak někdy „trefí“. A jindy také ne.

Proroci, ale i mistři, kteří se zmýlili

Jedním z takových příkladů je osud povídky Děravý člověk (1974). Jejím autorem je velice úspěšný americký autor klasické sci-fi Larry Niven (1938). Tento vzděláním fyzik a matematik, který vynikal kromě originálních literárních nápadů i neobyčejnou technickou vynalézavostí, využil tehdy i jeden z nejvíce fascinujících objevů astrofyziky, a to fenomén černých děr, které vznikají gravitačním kolapsem neutronových hvězd. Slavný Stephen Hawking (1942) z cambridgeské univerzity vyslovil domněnku, že v okamžiku velkého třesku mohly vzniknout velmi malé černé díry, které pomalu pohlcovaly hmotu ze svého okolí. Odtud byl už jen krůček k vytvoření autorské koncepce Larryho Nivena hovořící o tom, že kdyby se například ukázalo, že hmota nějakého asteroidu je o hodně větší, než tomu odpovídají jeho rozměry, může to být zapříčiněno nějakou miniaturní černou dírou, která se nachází uvnitř tohoto asteroidu. A právě z takové miniaturní černé díry učinil Larry Niven námět své povídky. Avšak pár měsíců na to se teorie profesora Hawkinga ukázala jako mylná. Z jeho nových opakovaných matematických propočtů jasně vyplynulo, že i kdyby miniaturní černé díry po velkém třesku vznikly, doba jejich existence by nebyla větší než několik mikrosekund.

Z dnešního pohledu je úsměvné, že astronauti navštěvující cizí galaxie ve sci-fi příbězích ještě ze šedesátých let počítali trajektorie drah svých vesmírných lodí pomocí logaritmických pravítek, a to jednoduše proto, že autoři zaspali pomalý, ale jistý nástup počítačů. A když se na scéně objevily, zase měli tendenci všechny informace shromažďovat v jednom velkém computeru – sítě je nenapadly. Jen si vzpomeňme na český sci-fi seriál pro děti Návštěvníci (1983) a na jeho CML – centrální mozek lidstva.

Mapa sci-fi světa

V čem tedy spočívá hlavní význam sci-fi? Podle mého názoru v rozvíjení pozitivního vztahu k vědě a technice. Řada špičkových vědců, vynálezců a konstruktérů historie i současnosti ráda vzpomíná na to, jak jejich celoživotní zájem o daný obor vzbudila právě vědecko-fantastická literatura nebo přímo některý z jejích autorů. A i ti, kteří se vědci ani techniky nakonec nestanou, budou jistě navždy obohaceni tím, že získají otevřený postoj k přírodním vědám. Jak tomu mohou učitelé pomoci?

Bylo by dobré, kdyby češtináři kvalitní sci-fi díla běžně zařazovali do výuky. A učitelé ostatních předmětů si jimi pomáhali v přibližování nejrůznějších poznatků z fyziky, chemie, biologie, ale třeba i dějepisu nebo občanské výchovy. Zvláště moderní sci-fi není jen záležitostí přírodních věd. Na mapu jejího světa, tedy tematických možností se proto nyní podívejme podrobněji.

Jednotlivé kategorie sice nemají ostré hranice, přesto je užitečné se o nich zmínit. V prvé řadě jde samozřejmě o fantastické vynálezy. Zabývat se ve výuce tím, jaké představy měli a mají jejich autoři, může být jistě podnětné. Speciálními subkapitolami jsou pak umělá inteligence a robotika. Vesmírné lety jsou tematickou hranicí mezi technikou a přírodními vědami, zvláště astronomií a fyzikou. Oblast genetického inženýrství a dále výjimečných schopností člověka (tady může ale jít i o kombinaci s technikou – kyborgové) se určitě hodí do hodin biologie. Cestování časem nemusí být jen popularizací Einsteinovy teorie relativity, ale může být využito i pro oblast humanitních předmětů. Přesuny strojem času do různých epoch historie lze totiž kreativně využít i v dějepise. Mezi populární kategorie sci-fi dneška pak patří i politická fikce nebo alternativní historie. V prvním případě jde o vytvoření představy fiktivního společenského uspořádání nebo vlastní představy o budoucím politickém vývoji vycházejícím ze známých reálií. V druhém případě jde o vytváření jiných podob minulých historických dějů – je to zábavná, ale i poučná hra na to, co by kdyby. A rozhodně lze do výuky také zařadit téma mimozemských civilizací nebo apokalyptickou či katastrofickou sci-fi.

Nejde o pokleslou literaturu!

Ze všeho nejdůležitější ale je, aby pedagogové vědeckou fantastiku považovali za rovnocenný žánr k ostatním literárním a vůbec uměleckým formám. Ano, je pravda, že v tomto žánru v minulosti byla spousta brakové a nekvalitní četby. Naopak v něm nalezneme ale i skvosty světového a také domácího písemnictví. Jedním z dokonalých příkladů tohoto tvrzení je náš Karel Čapek (1890–1938). Jeho romány Továrna na absolutno (1922), Krakatit (1922), Válka s Mloky (1936) nebo divadelní hry R.U.R. (1920), Věc Makropulos (1922) a Bílá nemoc (1937) jistě nikdo z učitelů českého jazyka a literatury nevyřadí z „velké“ literatury. Přesto jde o klasická díla vědecké fantastiky. I když to není žádná hard sci-fi, Čapkovo prvenství jako inspirace na poli robotiky je celosvětově dobře známé.

„Pozitivním pro naši sci-fi je, že čeští autoři posledních let se dokázali kvalitou své tvorby vyrovnat i těm nejlepším zahraničním spisovatelům. Důvodem tohoto vývoje je zejména existence domácích literárních časopisů a webů, jež se zabývají sci-fi, ale i fantasy. Sci-fi má také mnoho soutěží, v nichž se mohou začínající autoři postupně zdokonalovat,“ informuje V. Ríša.

A tuto možnost mohou využít i učitelé ve školách. Bylo by jistě zajímavé, kdyby se v rámci výuky českého jazyka a literatury snažili své žáky motivovat k tvorbě sci-fi povídek. A pokud budou chtít, není problém získat potřebné informace o těchto soutěžích a zjistit si, jak se takový příběh správně píše.

A nakonec ještě žánr v žánru. Sci-fi komiksy. Ani ty, a to nejen vědecko-fantastické, by neměly být kantory vnímány jako méněcenné umění. „Považovat komiks za pokleslou kulturu je dle mého soudu chybný postoj,“ tvrdí V. Ríša a dodává: „Naopak si myslím, že v dnešní situaci je velice dobré, když děti komiksy čtou – jde o přechod mezi obrazovou a literární kulturou. A děti tak díky komiksu časem ke standardní četbě velice pravděpodobně přejdou. Navíc existuje řada komiksů vytvořených podle známých literárních děl a na základě svých vlastních zkušeností vím, že děti po jejich přečtení pak nejednou projeví zájem o poznání i samotné literární předlohy. Ta se jim pak líbí a ony v četbě literatury pokračují…“

Lukáš Doubrava

 

 

Top ten knižní klasiky sci-fi pro žáky na pomezí základní a střední školy

● Jules Verne: Tajuplný ostrov (1875)

● H. G. Wells: Ostrov doktora Moreaua (1896)

● Karel Čapek: Válka s mloky (1936)

● Isaac Asimov: Já, robot (1950)

● Stanisław Lem: Astronauti (1951)

● John Wyndham: Den Trifidů (1951)

● Ray Bradbury: 451 stupňů Fahrenheita (1953)

● Ludvík Souček: Cesta slepých ptáků (1964)

● Michael Crichton: Kmen Andromeda (1969)

● Arthur C. Clarke: Setkání s Rámou (1973)

Top ten filmových sci-fi pro žáky na pomezí základní a střední školy

● Vynález zkázy (1958)

● Hvězdné války (1977)

● E.T. – Mimozemšťan (1982)

● Terminátor (1984)

● Návrat do budoucnosti I–III (1985, 1989, 1990)

● Jurský park (1993)

● Den nezávislosti (1996)

● Matrix (1999)

● Avatar (2009)

● Zrození Planety opic (2011)

 

Užitečné weby k tématu sci-fi:

XB-1 (Měsíčník sci-fi, fantasy a hororu): www.casopisxb1.cz

Neviditelný pes: neviditelnypes.lidovky.cz/p_scifi.asp

Sci-fi povídky (zvukový archiv Českého rozhlasu):

www.rozhlas.cz/leonardo/scifi

 

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_2_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
31%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz