archiv
Učitelské noviny č. 33/2013
tisk článku

EKONOMICKÝ OBRAZ ŠKOLSTVÍ V ČERNÉ

Daniel Münich je jednak ekonom (akademický ekonom, zdůrazňuje), jako přednášející v CERGE-EI (společné pracoviště Centra pro ekonomický výzkum a doktorská studia Univerzity Karlovy a Národohospodářského ústavu Akademie věd ČR) je také vysokoškolský kantor. Spojuje oba pohledy na školství a jeho popis současného stavu není nijak radostný. Do Národní ekonomické rady vlády (NERV) vnášel i ekonomické otázky týkající se vzdělávání. V rozsáhlém rozhovoru s ním mluvíme jak o financování a řízení školství (následující text), tak o vztahu společnosti, politiků i mladých lidí ke kantorské profesi (v příštím čísle UN).

K novému školnímu roku jste na svém blogu mimo jiné přál kantorům, aby nebrali průměrné relativně nejnižší platy v Evropě. Relativizovat toto číslo může řada faktorů. Které jste měl na mysli vy?

Nevěřím srovnáním platů v dolarech nebo v eurech. Ani v paritě kupní síly, která by měla zohlednit, jak je kde draho. Z mého pohledu je lepší srovnání k reálné alternativě, kterou učitelé mají. Konkrétně pro učitele není reálné, že odejdou pracovat do Německa, ale že si zvolí jinou profesi. V naší studii CERGE-EI – IDEA proto srovnáváme platy učitelů s platy ostatních vysokoškolsky vzdělaných v dané zemi. A toto srovnání ukazuje, že naši učitelé jsou nejvíce pod průměrem průměrného platu vysokoškolsky vzdělaných v celé Evropě. Vycházeli jsme z dat OECD, která porovnávala pedagogy s patnácti lety praxe, a navíc jsme poprvé u nás spočetli podrobné údaje za Česko.

Vyplatí se tedy jít u nás studovat učitelství?

Finančně určitě ne, pokud jde člověk po škole skutečně učit. Studium pedagogiky a učitelství však může člověku dát řadu znalosti, které může využít i v jiných profesích. Mnoho absolventů pedagogických fakult se konečně dobře živí jinak než učitelstvím. Jako učitel je to podstatně obtížnější. Jistě, učitel má obvykle vyšší plat než lidé vyučení a ani ti u nás neumírají hlady. Ale když vezmeme v potaz délku studia a náročnost práce a míru zodpovědnosti, pak úroveň odměňování učitelů skutečně není pro většinu lidí zajímavá.

Před časem se objevilo srovnání životního příjmu středoškoláka a vysokoškoláka, které zjišťovalo, kdy se začne ekonomicky vysoká škola „vyplácet“, kdy vysokoškolák „dožene“ středoškoláka, který začal dříve pracovat a brát plat… Zjistilo se, že pedagog ho v podstatě nedožene…

Opět se dostáváme ke konceptu alternativ neboli ušlých příležitostí. Kdo se rozhodne studovat na učitele, vzdává se pět až šest let platu s vidinou, že později získá zajímavé zaměstnání. Ale je zřejmé, že pro řadu lidí má učitelská práce i jiná lákadla, než je ekonomický profit. Pro některé je studium relativně jednoduchou nenáročnou záležitostí, při které mohou být ekonomicky aktivní a peníze si vydělají při něm. Není ale známo, kolik studentů učitelských oborů pedagogických fakult při studiu pracuje.

Odměňování ve školství závisí na množství peněz, které rezort dostává. Zhruba před deseti lety se mluvilo jako o cíli dosáhnout 6 % HDP pro školství, realita je ale dnes přibližně na polovině. Proč v jiných evropských státech mohou na školství dávat okolo 6 % a u nás se to prostě nedaří?

I když je s porovnáváním HDP třeba pracovat opatrně, protože také závisí na demografii, je bez diskuzí, že školství je u nás podfinancováno. To samozřejmě dopadá i na platy učitelů, které jsou hlavní výdajovou položkou. Nikdo ale dosud nezjistil, proč má Česká republika v mezinárodním srovnání tak vysoký podíl výdajů na nepedagogické činnosti – jídelny, úklid, energie atd. Může to být důsledkem příliš husté sítě škol, tedy vysokými fixními náklady, nedostatečně efektivním využíváním budov, a nebo právě tím, že se příliš šetří na učitelích. Je zajímavé, že to zatím stále ještě zjišťují na ministerstvu školství, které do OECD data posílá.

U financování závisí hodně na preferencích voličů – politici se v podstatě snaží zavděčit voličům. A ti prostě nevnímají vzdělání jako důležitou věc, byť to tak v nezávazných odpovědích nevypadá. Jistě, jsou lidé, které úroveň vzdělávání zajímá, třeba část rodičů a pracovníky ve školství. Ale zřejmě nejde o dostatečně velkou skupinu voličů. Poměřováno skutky to pro politiky dosud nebylo podstatné téma. Myslím, že se to zlepšuje, ale pomalu.

Učitelé mají údajně okolo 110 až 115 % průměrného platu ve státu. To je ale srovnání s platy lidí v celé škále vzdělání. Připomínám i slib 130 % průměrného platu, který padl před řadou let a nikdy nebyl naplněn. Vaše studie upozorňuje, že 75 až 90 % vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců má plat vyšší, než je průměr učitelů. Co se s tím dá podle vás dělat?

Nejdříve musí chtít společnost. Následně se dají přesvědčit politici, aby s tím něco začali dělat. Potom přijde otázka, zda přidat učitelům – jak, všem, nebo jen těm novým, a jak zvýšení platů udržet dlouhodobě, protože jinak to bude jen plácnutí do vody…

Zaměřme se na problém jak přesvědčit politiky a kde najít peníze…

Už jsem říkal, že musí být dostatečný zájem společnosti. Je to i o novinářích a akademické a intelektuální komunitě. Školství ale není jediný podfinancovaný rezort u nás. Snad ještě horší je to v armádních závazcích na obranu, které jsme dali NATO. Velká díra zeje v oblasti podpory vědy a výzkumu. Peníze scházejí a budou stále víc scházet na důchody. Zdravotnictví bude potřebovat stále víc peněz, jak budou velké populační ročníky přicházet do věku, kdy raketově rostou náklady na zdravotní péči…

Stát navíc nevybírá peněz málo. Z tohoto hlediska jsme již v průměru Evropy a naše daně jsou již dnes poměrně vysoké. Přesto nejsme očividně schopni ufinancovat činnosti důležité pro konkurenceschopnost země. Fungování našeho státu je velmi neefektivní. Řada výdajů se vydává ze setrvačnosti, bez přínosu, protože stát nemá své aktivity dobře zmapovány. Když občas vláda nechá úředníky, aby sebe sama prověřili, přijdou místo úspor s požadavky na další peníze. O předražených a mnohdy zbytečných zakázkách nemluvě. Jak pak mají zbývat peníze na školství, i když i tam jistě nějaké neefektivní činnosti jsou.

Zmínil jste efektivitu a velikost škol…

Pravda je, že velikost našich škol je v porovnání s evropským průměrem malá, fixní náklady na jejich provoz jsou tedy vyšší. Víme sice, že spojování škol není jednoduché prosadit, ale i to je jedna z cest, jak ušetřit více peněz na platy učitelů.

Je to ale stav, který souvisí s historií naší země i s počtem a velikostí obcí…

Je pravda, že v soudech musí být člověk opatrný. Jsem přesvědčen, že role prvního stupně je v malých obcích velmi důležitá. Ale už to nutně neplatí o druhém stupni. Z variant řešení nevylučujme ani školní autobusy, může být kladen větší důraz na dopravní spojení do větších měst, do škol s druhým stupněm mohou děti dojíždět, ve větších školách se mnohem snadněji pokrývá výuka například jazyků, efektivněji se využívají pomůcky, lépe se sdílejí zkušenosti učitelů, lépe se zaskakuje a podobně.

Dovolte poznámku – mluvíte o významu vzdělávání, o nutnosti jeho kvalitního fungování, o nezbytnosti jeho ekonomického zajištění… Jste členem NERVu, profesně se ekonomií vzdělávání zabýváte, ale v NERVu garantujete otázky trhu práce. Samotnému vzdělávání se přímo nevěnuje ani v tomto poradním orgánu premiéra nikdo.

Členem NERVu jsem se stal v jeho druhém období. První rada vznikla ještě za vlády premiéra Mirka Topolánka a představa byla, že se bude zabývat čistě ekonomickými záležitostmi. Státním rozpočtem, rozpočtovými deficity, čistě hospodářskou politikou. Když jsem se stal členem „druhého“ NERVu, začali jsme vnášet do jednání i další témata, protože zdravotnictví, vzdělávání, výzkum atd. jsou podstatné pro dlouhodobý ekonomický rozvoj země. Nejde jen o to, že tyto sektory spotřebovávají velký díl veřejných peněz, ale i o to, že tam existuje řada neefektivností a schází tam ekonomický pohled. Proto jsem začal přicházet s tématy, která se vzdělávání týkají. A platy pedagogů jsou jedním z nich. Nebo význam mateřských škol pro zaměstnanost a dopad vzdělanosti na dlouhodobý ekonomický růst. A tak se do studie NERVu Rámec strategie konkurenceschopnosti ČR dostala i rozsáhlá kapitola Vzdělanost, plná doporučení. V rámci NERVu sice nevznikly pracovní skupiny pro školství, zdravotnictví a podobně, ale to neznamená, že jsme se těmto tématům nevěnovali. Naše však ale byla čistě poradní a radou také většina našich doporučení končila, bohužel.

(Rozhovor s doc. D. Münichem pokračuje v dalším čísle UN)

Radmil Švancar

 

Z blahopřání D. Münicha pedagogům k novému školnímu roku

(http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/daniel-munich.php)

Učitelům přeji, aby nebrali nejnižší relativní platy v Evropě, aby si lidé kolem nich začali více uvědomovat důležitost jejich dobré práce, aby se těm začínajícím někdo zkušený věnoval, aby mohli a museli profesně růst, aby se učitelské profesi dostalo většího společenského uznání.

Ředitelům přeji, aby jim zbylo více času na řízení toho, co, jak a kdo ve škole učí, a mnohem méně času museli věnovat zajišťování oprav děravých střech, shánění kuchařek a řešení problému s opilým údržbářem, žebrání peněz na základní učební pomůcky a učitelské asistenty, vyplňování hromad dotazníků a aby se neutopili v záplavě úředních předpisů a vyhlášek.

 

 

Doc. Ing. Daniel Münich, Ph.D.

Akademický ekonom, narozen v Praze v roce 1965. Vystudoval ČVUT, absolvoval dva roky stáží na prestižních univerzitách v USA a v roce 1998 získal doktorát v oboru ekonomie na Univerzitě Karlově. Akademicky působí v CERGE-EI (společné pracoviště Centra pro ekonomický výzkum a doktorská studia Univerzity Karlovy a Národohospodářského ústavu Akademie věd ČR), kde se dlouhodobě zabývá problematikou ekonomie trhu práce, školství a výzkumu. Kromě výzkumné a pedagogické činnosti v posledních patnácti letech také působil jako expert či poradce v rámci projektů Evropské unie, Mezinárodního měnového fondu, OECD, Světové banky a řady národních institucí. Mezi jeho veřejné aktivity spojené s jeho odborností patří dlouhodobě aktivní členství v České společnosti ekonomické a publikování článků v novinách a populárních časopisech a komentování témat souvisejících především s trhem práce, školstvím, vzděláváním, vědou a výzkumem. Toho času je zároveň členem NERVu (Národní ekonomické rady vlády).

 

 

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_2_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
31%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz