archiv
Učitelské noviny č. 31/2013
tisk článku

S KOREKCÍ JSOU VERNEOVKY VHODNÝMI UČEBNICEMI

Romány Julese Verna jsou nedílnou součástí všech oddělení dětské literatury v knihkupectvích a knihovnách. Děti tak mají stále velmi dobrou možnost se s příběhy tohoto francouzského spisovatele seznámit. Přestože dnes již nepatří mezi jejich nejoblíbenější autory, neznamená to, že by jeho dílo neuvítaly ve škole. Co takhle sáhnout po nějaké verneovce v hodinách fyziky, chemie, přírodovědy, zeměpisu či dějepisu?

„A nyní se podívej na tlakoměr!“ pokračoval strýc. „Kolik ukazuje?“

„Pozoruhodný tlak.“

„Dobře. Vidíš, že pozvolným klesáním jsme si postupně zvykli na hustotu zdejšího vzduchu a nijak netrpíme.“

„Opravdu ne, až na trochu bolesti v uších.“

„To nic není. A můžeme tuhle nevolnost zahnat tím, že budeme rychleji dýchat.“

„Opravdu,“ řekl jsem, rozhodnut neprotivit se strýci v ničem. „Ostatně pocit ponoření do hustšího prostředí je opravdu příjemný. Všiml jste si, s jakou silou se v něm nese zvuk?“

„Zajisté. I hluchý by tady nakonec báječně slyšel.“

„Ale hustota vzduchu bude určitě ještě stoupat.“

„Ano, podle dosud přesně neurčeného zákona. Je totiž pravda, že velikost tíže se s naším sestupem zmenšuje. Víš přece, že její vliv je největší na zemském povrchu a že předměty ve středu Země už neváží nic.“

„To vím, ale řekněte mi, zda vzduch nenabude nakonec hustoty vody.“

„Jistě. A sice pod tlakem sedmi set deseti atmosfér.“

„A co ještě níž?“

„Níž tlak ještě vzroste.“

„Jak budeme potom sestupovat?“

„Naplníme si kapsy kamením.“

„Vy máte, strýčku, odpověď na všecko.“

Masakr pod zemí

Ukázka pochází z románu Cesta do středu Země (1864). Trojice odvážlivců se vydá po stopách alchymisty ze 16. století do nitra naší planety, kde naleznou pravěký svět. Jde o jakousi výpravu v protisměru časové osy naší evoluce. A zatímco představu jurského parku místo žhavého jádra zeměkoule dětští čtenáři bez problémů akceptují jako fikci, výše uvedené údaje si již zasluhují podrobnější uvedení na pravou míru.

Bez ochranných přístrojů je člověk schopen snášet tlak nejvýše do tří atmosfér (0,304 MPa). To znamená, že bez úhony (ale jen vzhledem k tlaku) by se dalo sestoupit do hloubky asi devíti kilometrů. Vernovi odvážní cestovatelé se však dostali až několik desítek kilometrů po zemský povrch, což samozřejmě znamená, že by byli rozmačkáni. Za poznámku také stojí, že s každými třiceti metry stoupá teplota o 1 0C, takže dávno před cílem by se museli udusit nesnesitelným vedrem a posléze vypařit žárem stoupajícím až na stovky stupňů Celsia. A i kdybychom nakrásně přistoupili na vernovskou hru, že střed naší Země je dutý (ve Vernově době si s touto myšlenkou někteří vědci vážně pohrávali), je potřeba upozornit i na to, že ani v těch nejhlubších hlubinách zeměkoule není možné objevit vzduch, který by nakonec tekl jako voda. K takovéto proměně by navíc nestačil ani sebevětší tlak. Oproti realitě by tam především musel být naopak mráz, a to pod minus 141 0C.

Proč byl takový ignorant?

Vernovy romány lze ve výuce využít v zásadě dvojím způsobem: buď jako zajímavou informaci podanou beletrizovanou formou (to se týká zejména zeměpisných reálií), nebo naopak jako příklad vědeckého omylu, o čemž svědčí výše uvedená ukázka. Žáci se pak budou možná učitele ale oprávněně ptát, jak je to možné, že Verne, který na jedné straně velice přesně a pečlivě přibližuje geografii dané části světa, je zároveň často tak mimo, když přibližuje hájemství přírodních věd a techniky. Odpověď není úplně jednoduchá…

Přestože nám jako vysvětlení jistě nepostačí to, že žák Jules míval ze zeměpisu jedničky a z fyziky a chemie čtyřky, jistě mnohé vaše svěřence tento fakt potěší. Avšak tím pravým a hlavním důvodem je Vernovo spisovatelské řemeslo – v jeho případě se dokonce nezdráhám použít jinak až patetického výrazu poslání.

„Člověk musí do hloubky pochopit současný žánr, aby dokázal uhodnout ten nadcházející,“ píše z Paříže svému otci mladý student práv. Jules Verne totiž dobrých patnáct let hledal novou literární formu. A našel ji v podobě, kterou začal nazývat vědeckým románem. Dnes ho označujeme za vědecko-fantastický. Verne sice nebyl úplně prvním spisovatelem, který objevil princip science fiction – před ním to byla zejména Mary Shelleyová (1797–1851) se svým Frankensteinem nebo E. A. Poe (1809–1849) – ale byl rozhodně prvním, kdo ho začal systematicky uplatňovat v podstatné části svého rozsáhlého díla. Tento princip spočívá v tom, že autor se snaží vytvořit iluzi fiktivní reality tak, aby působila vědecky hodnověrně. Autor sci-fi má v zásadě trojí možnost, jak k dané látce přistupovat: Tou nejjednodušší cestou je nastínit nějaký fantastický vynález či objev, ale do jeho podrobnějšího popisu se již nepouštět. Tak to třeba dělal další klasik žánru H. G. Wells (1866–1946), což mu mimochodem o generaci starší Verne vyčítal. Další variantou je, když se autor drží skutečného vědeckého poznání a domýšlí jeho potencionální možnosti. Zde jako vhodný příklad poslouží dílo Michaela Crichtona (1942–2008). Přestože se může spisovatel v odhadu budoucího vývoje mýlit, v žádném případě by neměl jít proti momentálnímu přírodovědeckému poznání.

A pak je zde Vernova cesta, v níž se i známá a zmiňovaná vědecká fakta přizpůsobují potřebám literárního nápadu. Dokonalou ukázkou této metody je hned první Vernův román Pět neděl v balóně (1863), který jeho tvůrce doslova katapultoval do výšin literárního Olympu. Přestože nejde o vědecko-fantastický román, jeho děj je založen na fikci, o které Verne později řekl, že s ní vědomě jako s vědeckým nesmyslem pracoval hned od počátku. Spisovatel prostě potřeboval, aby jeho hrdinové rychle přeletěli v balóně Afriku a nemuseli přitom čekat na příznivý vítr. Použil proto již tehdy zavrženou hypotézu, že v různých výškách vanou větrné proudy různých směrů a stačí pak jen najít ten příznivý…

Realitě se nedá uniknout ani v mořských hlubinách

Do jiného fyzikálního eskamotérství se Verne pustil v dalším „hlubinném“ románu. Tentokrát však nejde o hlubiny zemské, ale mořské. Ano, je to kultovní příběh Dvacet tisíc mil pod mořem (1869–1870). Technické parametry, jakých dosahoval Nemův Nautilus, nesplňují ani dnešní nejnovější atomové ponorky. Nautilus se dokázal vynořit z hloubky 16 tisíc metrů za čtyři minuty. To ovšem přepočteno odpovídá rychlosti 240 kilometrů za hodinu!

Dále zákony mechaniky nedovolují, aby lodní vrtule při průměru šest metrů měla 7200 obrátek za minutu. Opět přepočteno to totiž znamená, že konce vrtulových listů by musely přesáhnout desetinásobně rychlost zvuku, a to jen ve vzduchu! Takovouto odstředivou sílu pochopitelně nemůže vydržet žádný materiál ve známém vesmíru.

Také různé kousky, které prováděli potápěči z Nautila, jsou fyzikální fikcí. Potápěčům přírodní zákonitosti umožňují využít dvou odlišných přístupů: buď celé své tělo uzavřou do krunýře a ochrání ho před tlakem vody, anebo naopak organizmus, a to vně i uvnitř vystaví okolnímu tlaku (samozřejmě jen do určité hloubky) – potápěč vdechuje kyslík pod stejným tlakem, jakým působí voda na tělo. Vernovští potápěči však zvolili zcela nepřípustný hybrid – chráněna byla jen hlava a hrudník, zatímco nohy a paže byly sevřeny tlakem vody. Výsledným efektem by bylo, že všechna krev by se hnala směrem k hlavě, což by potápěče dříve nebo později spolehlivě zabilo, a to už při malém poklesu tlaku.

V něčem jsou ale současné ponorky dál než Nautilus. Zatímco jejich literární předobraz dokázal pod hladinou vydržet jen pět dní, dnešní ocelové velryby se nemusejí vynořit po celé dlouhé měsíce, protože námořníci si mohou kyslík vyrábět elektrolýzou mořské vody a na pitnou ji mění kondenzováním. Pakliže bychom připustili, že Verne o těchto možnostech nevěděl, jak potom vysvětlit fakt, že v románě Ze Země na Měsíc (1865–1870), jenž vznikl ve stejném období jako Nemova odysea, tři astronauti ve vesmírné střele jako samozřejmost používají zařízení na regeneraci vzduchu. Na druhou stranu je podivné, že si svítí a topí plynem, zatímco v Nautilu je vše na elektřinu. A přestože se Vernovi obdivuhodně podařilo odhadnout některé parametry letu na Měsíc prakticky shodně s budoucí první reálnou výpravou (předletové zkoušky, délka letu, korekce dráhy, místo startu, ale i dopadu), je jasné, že samotný způsob dopravy – cesta v dutém dělostřeleckém projektilu – by z kosmonautů udělal kaši, a to hned po startu.

Archa Noemova vernovského světa

Ale není to jen fyzika, kde se Verne vyřádil. To, že na severní pól umístil sopku (Dobrodružství kapitána Hatterase, 1864–1866) a na jižním nechal Nema vystoupit z ponorky na osamělé mořské skalisko, lze jednoznačně omluvit tím, že ve své době mohl předpokládat opak, tedy že souvislá pevnina je na severu, nikoliv na jihu. Avšak postavit na hlavu vědní obor, který se dnes nazývá zoogeografie, to mu zoolog, který si přečte Tajuplný ostrov (1875), může prominout jen stěží.

Vybájený Lincolnův ostrov uprostřed Tichého oceánu je totiž opravdu zázrak nad zázraky. Jde o jakousi Noemovu archu Vernova podivuhodného světa. Najít vedle sebe agutiho a lenochoda, oba původem z Jižní Ameriky, je v pořádku. Ovšem potkat v jednom lese obyvatele Austrálie, ježuru a klokana spolu s tuleněm ze severských vod a tučňákem z Antarktidy je opravdu silné kafe i pro otrlé kryptozoology, kteří jsou ochotni skousnout nejednu anomálii ve zvířecí říši.

I geologicky je ostrov slátaninou, kterou by příroda na jednom místě na Zemi nikdy nevytvořila: je sopečného původu, zároveň se však skládá ze žuly, v níž se nacházejí rozsáhlé krasové útvary. A jako přístav pro Nautila slouží čedičový dóm. Vrcholem všeho je pak povrchové ložisko kamenného uhlí.

Pakliže jde o chemii, s tou Verne pracoval převážně jím kritizovaným wellsovským přístupem, to znamená, že známé vědecké fakty tak často nepokřivoval, ale ani pak blíže nepopisoval jednotlivé jevy. To však není případ méně známého Vernova příběhu (spíše větší povídky než románu) Doktor Ox (1874). Autor v něm na scénu přivede ďábelského badatele Oxe, který sleduje destruktivní účinky čistého kyslíku na chování obyvatel vlámského městečka. Chce tak zjistit, jestli lidské vlastnosti jako ctnost, odvaha, talent a představivost nejsou pouhou záležitostí chemie.

V románě Hvězda jihu (1884) to nejdříve vypadá, že nám Verne prozradí, jak se dá chemicky vytvořit umělý diamant. Nakonec od této vize couvne a na závěr příběhu představí jiný chemický jev, který však není fér jako pointu případnému čtenáři prozrazovat…

Do oblasti chemie lze také jistě zařadit slavný román Vynález zkázy (1896). Autorův popis supervýbušniny je sice neurčitý, ale zajímavé na něm je, že byl inspirován skutečnou historickou událostí. V roce 1886 navštívil francouzské ministerstvo války mladý chemik Eugène Turpin, který nabídl vládě ke koupi svůj zbrusu nový objev: vysoce výbušnou kyselinu pirkovou, která byla obzvlášť účinná při smíšení se střelnou bavlnou. Nakonec jeho jednání s vládou dopadlo tak nešťastně, že skončil na pět let ve vězení za vlastizradu. A Verne se jeho příběhem prokazatelně inspiroval, byť u soudu tvrdil opak. Turpin na něj totiž podal kvůli románu žalobu. Verne však přesto vyhrál…

Jak naštvat Jana Nerudu

Zakladatel sci-fi však nefantazíroval jen na poli přírodních věd, ale vymýšlel si i v historii. Nejvíce uzdu své fantazii povolil v románu Carův kurýr (1876), jenž je hojně překládán i pod názvem Michail Strogov. V něm si Verne vymyslí fiktivní válku Tatarů s Rusy. Tím se silně dotkl našeho Jana Nerudy, který byl prvním, kdo Vernovo dílo při své studijní cestě do Paříže objevil pro naše čtenáře a poté na jeho romány psal pochvalné recenze. Básník se ale nemohl smířit s tím, že Verne pokřivil historii jen kvůli dramatickému efektu.

Něco podobného provedl Verne i v románě Matyáš Sandorf (1885). Příběh vychází z přesvědčivého popisu chystaného protirakouského spiknutí Maďarů proti Vídni. Realita Vernovy doby byla ovšem taková, že Maďarům rakousko-uherská monarchie tehdy naopak vyhovovala. Maďaři v ní žili s německy mluvícími národy v rovnocenném postavení. V roce 1867 totiž došlo k takzvanému vyrovnání Němců s Maďary. Od tohoto roku také datujeme Rakousko-Uhersko, které dalších padesát let odpovídalo představám maďarské šlechty, z níž pocházel paradoxně právě Matyáš Sandorf. Jak se tento román líbil Janu Nerudovi, nevíme. Jeho poslední recenze na verneovku vyšla v roce 1883.

A tak bychom se Vernovým dílem mohli probírat ještě pěkně dlouho. Jednu věc je však potřeba zdůraznit: Magie Vernových příběhů nespočívá v jeho renomé futurologa, technického věrozvěsta nebo jakéhosi proroka. Jde o mýtus. Většina jeho fantastických vynálezů vychází z tehdy již známých poznatků, které ale Verne měl tu odvahu zveličit a literárně využít, a to i za cenu porušení přírodních zákonů. Jeho vědecký význam spočívá především v tom, že zásadně inspiroval celou plejádu skvělých vynálezců a objevitelů k úctyhodným výkonům.

 

Lukáš Doubrava

 

1828       Jules Gabriel Verne se narodil 8. 2. na ostrůvku Île Feydeau ve městě Nantes.

1834      
Jeho první učitelkou byla Madam Sambain, žena, která i po dvaceti letech stále čekala na návrat svého manžela, jenž jako námořní kapitán zmizel neznámo kde. Silná inspirace pro Vernovy budoucí námořní a robinzonské příběhy.

1837      
Nastupuje do 7. třídy katolické školy Saint-Stanislas. Největší úspěchy má během prvního roku v zeměpise a dějepise.

1841      
Ve školní docházce pokračuje v katolickém semináři Saint-Donatien, dále pak na královském lyceu, kde ale moc neprospívá, proto musí chodit na doučování.

1846       Maturuje celkově za dvě na Lycée Royal de Nantes.

1847–49   Studium práv v Paříži.

1850      
Hru Zlomená stébla uvádí Alexandre Dumas ve svém Historickém divadle.

1851       Vydává první povídky Drama v Mexiku a Drama ve vzduchu.

1958–1862          Pracuje na pařížské burze.

1862       S nakladatelem Pierrem Julesem Hetzelem podepisuje smlouvu na 20 let.

1863       Prvním vydaným románem je Pět neděl v balóně.

1869      
Kupuje dům v Amiens u Paříže, v rodišti své manželky, kam se stěhuje s rodinou.

1872      
Jednomyslně zvolen členem Akademie věd, písemnictví a výtvarného umění (Pikardské akademie) v Amiensu. (Zvolen třikrát jejím prezidentem: 1874, 1875, 1881.) A také dostává Cenu Francouzské akademie.

1888      
Je zvolen radním v Amiens; na vlastní žádost dostává na starost kulturu a školství.

1905      V Amiens 24. 3. umírá na cukrovku.

 

Vernovy vize a realita

 Název a rok vydání knihy

Technické projekty

Realizace projektů

1864 Cesta do středu Země

elektrická lampa

elektrický oblouk H. Davy a V. V. Petrov 1802

oblouková lampa, H. Davy 1812

1865 Ze Země na Měsíc

cesta člověka do vesmíru

oblet zeměkoule J. Gagarinem 1961

1865 Ze Země na Měsíc (Columbiada)

dělo střílející projektily do vesmíru

G. V. Bull a C. H. Murphy po druhé světové válce vystřelují sondy pomocí velkorážních děl.

1865 Ze Země na Měsíc (vesmírná střela)

plynové osvětlení

Londýn 1803

1869 Dvacet tisíc mil pod mořem (Nautilus)

elektrická ponorka

Stefan Drzewiecki 1884

1869 Dvacet tisíc mil pod mořem (jižní pól)

ponorka na pólu

jaderná ponorka Nautilus
na severním pólu 1958

1870 Okolo Měsíce

rakety

Korea, Čína od 10. stol.

1870 Okolo Měsíce

první oblet Měsíce

Apollo 9 1869

1877 Černé Indie

elektrárna

T. A. Edison 1882

1879 O život

zvukový záznam

T. A. Edison (fonograf) 1877

1879 Ocelové město

umělé těleso obíhající planetu

družice Země, Sputnik I. 1957

1879 Ocelové město

nasazení chemických zbraní

1. světová válka (yperit) 1915

1885 Matyáš Sandorf (Elektrika)

elektrický člun

M. H. Jakobi 1835

1886 Robur Dobyvatel (Albatros)

vrtulník

I. Sikorsky 1937

1892 Tajemný hrad v Karpatech

elektrický telefon

G. Bell 1876

1895 Plovoucí ostrov (teleautograf)

fax

A. Bain (elektrokontaktní snímání a přenos slov) 1843

1895 Plovoucí ostrov (telefot)

videotelefon

AT&T konstruuje první obrazový telefonní systém 1956

1895 Plovoucí ostrov (kinetograf)

kino

T. A. Edison (kinetoskop) 1891

Loumiérové (kinematograf) 1895

< zpět do čísla

banners/univerzita_pardubice_2_390x60.png
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ano
ne
nevim
48%
31%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz