archiv
Učitelské noviny č. 31/2013
tisk článku

ROZHODOVAT BUDE SOUD

Od Nového roku by měla přejít kompetence při rozhodování o umístění dětí do výchovného ústavu nebo dětského domova z odborníků v diagnostickém ústavu na soudce. A jejich partnerem budou odbory sociálněprávní ochrany dětí, nikoliv školská zařízení, která v současnosti provádějí základní diagnostiku, na základě které pak rozhodují. Ta bude moci soud požádat o posudek. Nebude to ale jeho povinnost. O stavu současném a o situaci, která zřejmě nastane na začátku příštího roku, jsme hovořili s ředitelem diagnostického ústavu v Lublaňské ulici v Praze a s místopředsedou Asociace náhradní výchovy Jaroslavem Dvořákem.

  

Jak se nyní dostává dítě do ústavní péče?

Do diagnostického ústavu se dostává dítě rozhodnutím soudu – nejčastěji na základě „rychlého“ předběžného opatření, které je přijímáno do 24 hodin od návrhu OSPODu. Toto předběžné opatření trvá měsíc a pak ho musí soud prodloužit, nebo zrušit. A rozhodnout musí, protože diagnostický ústav je povinen dítě po uplynutí platnosti rozhodnutí soudu propustit. Což většinou je s ohledem na jeho stav problematické a leckdy nebezpečné pro samotné dítě i pro jeho okolí.

Pokud to tak nespěchá, může soud (do sedmi dnů) rozhodnout o běžném, „dlouhém“ předběžném opatření, to pak není časově limitováno. A platí, dokud není ve věci rozhodnuto jinak. Návrh podávají většinou rodiče, prarodiče nebo OSPOD, ale může ho podat kdokoliv. Máme v ústavu ve výchovné skupině kluka, který má PO už rok a půl. To ale není běžné a zjišťujeme, proč už soud nerozhodl o jeho zrušení, nebo o ústavní (nebo ochranné) výchově. To jsou totiž další dvě formy, na základě kterých je možné dítě do diagnostického ústavu přijmout. Předběžné opatření trvá u nás většinou tři čtyři měsíce, pak soud rozhodne buď o jeho zrušení, nebo nařídí ústavní výchovu.

Mimo to (a je to časté) někdy požádají rodiče o dobrovolný pobyt dítěte, v průběhu kterého hledáme možnosti, jak dítěti pomoci, aniž by bylo nutné žádat o rozhodnutí soud. Zhruba v polovině případů rozhodnutí soudu o ústavní péči po dobrovolném pobytu následuje, navrhují to samotní rodiče, protože cítí, že prostě dítě nezvládají.

V průběhu roku přijímáme přes dvě stě chlapců. Pokud při diagnostickém pobytu překročíme lhůtu osmi týdnů, kterou zákon o ústavní výchově uvádí (ne zcela striktně, říká „zpravidla“), zdůvodňujeme státní zástupkyni, proč dítě u nás zůstává déle. Chlapce k nám přivážejí rodiče, OSPOD, někdy ale i policie nebo justiční stráž.

Jak často s dítětem pracuje etoped a psycholog?

Dá se říci – podle potřeby. Samozřejmě při vstupním vyšetření, kdy hovoříme nejen s dítětem, ale pokud jsou přítomni rodiče nebo prarodiče, pak i s nimi. Zjišťujeme jejich pohled na problémy dítěte a vysvětlujeme pravidla, která jsou v diagnostickém ústavu nastavena. Pokud chce chlapec hovořit s etopedem nebo psychologem, může o rozhovor požádat kdykoliv, každý den. A odborník má povinnost se mu v tom dni věnovat. Je důležité poznamenat, že etoped a psycholog jsou nehodnotící odborníci, proto je chlapci vnímají jinak než ostatní vychovatele a učitele.

V rámci programu probíhají pravidelné skupiny. Každý den se setkávají děti v rámci svých výchovných skupin se svými vychovateli. Kromě toho po snídani a po obědě se kluci hodnotí, vždycky se postaví a říkají, co se jim podařilo, co ne, ve škole, ve skupině… V pondělí pak probíhá „Účko“. Židle jsou sestaveny do tvaru „U“. Přítomni jsou pouze psychologové a jde o nehodnotící setkání. Program si určují (někdy za pomoci dospělých) samotní kluci. Středa je věnována skupinovému pohovoru, který vedou vychovatelé, a v pátek probíhá hodnotící sezení, které vedu já. Je to ohlédnutí za týdnem, z něho pak vyplývají různé výhody, kterých mohou v případě pozitivního hodnocení dosáhnout (vycházky, dovolenky atd.).

Kdo se podílí na závěrečném diagnostickém doporučení, které vaše zařízení zpracovává?

Svůj podíl na něm mají všichni odborní pracovníci, kteří přicházení s dítětem do styku. Tedy sociální pracovnice, zdravotní sestra, vychovatelé, učitelé, etopedi a psychologové. Diagnostika podle zákona, jak jsem říkal, trvá zpravidla do osmi týdnů a v té době si všichni pravidelně zaznamenávají reakce dítěte, poznámky o jeho chování a jednání, jak se adaptuje, co ho zajímá, jaké má problémy, jak se sžívá s ostatními klienty atd. atd. Konečnou zprávu pak sumarizuje etoped, v úvahu bere i informace, které při přijetí dítěte i v průběhu jeho pobytu v diagnostickém ústavu získáváme od OSPODu, rodičů a původní školy.

I v současnosti pro soud zpracováváte hodnotící stanovisko…

Je to individuální materiál, ve kterém zachycujeme, jak se o chlapce zajímali rodiče, jak se přizpůsobil, jak se choval ve skupině, jak byl úspěšný ve škole, obsahuje i prognózu jeho dalšího vývoje… Je výjimečnou světlou výjimkou, že soudce chce ještě před samotným jednáním osobně s chlapcem mluvit, jen občas chce soud vyslechnout chlapce při samotném řízení. Vyslechnout například etopeda, který chlapce velmi dobře zná a který posudek zpracovával, obvykle nikdo nechce.

Jak se postupuje, pokud by se dítě mělo z diagnostického ústavu vrátit domů?

Pokud diagnostika ukáže, že by to bylo možné řešení, jsme v takových případech dohodnuti s OSPODem, že chlapec dostane čtrnáctidenní dovolenku, kterou pak prodlužujeme a s dítětem se průběžně dál pracuje, sledujeme, jak situaci zvládá, jestli abstinuje v případě, že dřív bral drogy. A pokud je všechno v rámci možností v pořádku, buď prostě skončí „rychlé“ předběžné opatření, nebo soud ukončí běžné předběžné opatření, nebo zruší ústavní výchovu. Obvykle bývá doporučena spolupráce s jinou organizací, např. střediskem výchovné péče .

Jak vybíráte zařízení, do kterého dítě po ukončení diagnostického pobytu přesunete?

Toto rozhodování probíhá v režimu správního řízení. Každý diagnostický ústav má okruh zařízení, do kterých děti přecházejí (mohou ale také vybírat z dětských domovů, které ovšem zřizují obvykle kraje). V našem případě jde o třináct zařízení v Čechách, výchovné skupiny má i náš diagnostický ústav. Celkem tak sledujeme třicet objektů, třicet různých možností pro umístění klienta.

Musíme mít přehled o obsazenosti jednotlivých zařízení, o oborech, ve kterých se mohou kluci vyučit (to je jedno ze zásadních kritérií), některé výchovné ústavy své klienty posílají do škol v okolí podobně jako dětské domovy, jinde je učiliště součástí ústavu, to se obvykle vybírá v případě větších výchovných problémů… Musíme posoudit, jestli je pro chlapce lepší, aby byl blízko bydliště a mohl se stýkat s rodinou, nebo naopak dál, aby neměl kontakt se svou závadovou partou. Jestli by mu vyhovovalo spíš městské prostředí, nebo venkovský ústav. Jestli je ohrožen toxikomanií, nebo ne – máme tři specializovaná pracoviště, která se na práci s těmito dětmi specializují. Existuje řada dalších kritérií, která se zvažují u toho kterého dítěte.

Mohou se kluci podílet na výběru zařízení, do kterého budou přeřazeni?

Jednáme s nimi o tom, co by pro ně bylo nejlepší, a jejich návrhy vždycky posuzujeme. Pokud jsou ale naše a chlapcovy názory rozdílné, většinou vyhovíme jeho touze a pošleme ho do ústavu, který si vybral, aby v místě mohl pokračovat v učení. Pokud ovšem ve vybraném zařízení neplní režim, pokud volně řečeno třeba učení na zedníka fláká, můžeme ho v podstatě okamžitě, operativně poslat po souhlasu OSPODu a rodičů do jiného zařízení, kde je obor součástí ústavu.

Od ledna by měl o konkrétním umístění dítěte rozhodovat soud.

Ano, na návrh OSPODu…

Nicméně ministerstvo školství v UN 30 tvrdí, že „pro své rozhodnutí při jednání o ústavní výchově si soud podle novely zákona vyžádá stanovisko diagnostického ústavu i s doporučením kam dítě umístit“.

To bohužel není pravda. To takto striktně nikde napsáno není. Zákon říká, že soud rozhoduje na návrh OSPODu s přihlédnutím na co nejmenší vzdálenost od místa bydliště. O školském diagnostickém zařízení jako o dodavateli odborného doporučení občanský zákoník nemluví. Novela zákona o ústavní výchově by pak měla obsahovat větu ve smyslu, že diagnostické ústavy připravují pro soud stanoviska. Což ale neznamená povinnost soudu si je vyžádat. I když doufáme, že si soudy informace o diagnostice dítěte a jeho prognóze i s doporučením o vhodnosti toho kterého zařízení budou vyžadovat. V tomto smyslu jsme se Sdružením rodinněprávních a opatrovnických soudců jednali.

Je z odborného hlediska vzdálenost ústavu od bydliště jako dominantní hledisko pro umístění dítěte správnou cestou?

Nemusí být. O nebezpečí dalšího kontaktu se závadovou partou jsem už mluvil, pokud by bylo nejbližší zařízení ústavem se specializovaným pracovištěm pro děti ohrožené závislostmi, může být umístění do takového ústavu jak pro dítě, tak pro samotné zařízení kontraproduktivní.

Jaká bude pozice diagnostických ústavů v nových pravidlech pro umísťování dětí do výchovných ústavů?

Novela zákona o ústavní výchově s nimi počítá, ovšem soud nemá žádnou povinnost umístit dítě nejdříve do diagnostického ústavu a až pak do ústavu výchovného (nebo do dětského domova). Soud prostě rozhodne… O dětech s ústavní výchovou budou rozhodovat soudy, o umístění a přemístění dětí s ochrannou výchovou ale budou dál rozhodovat diagnostické ústavy. Přitom jde o podstatně komplikovanější případy. Těmito legislativními změnami byla zlikvidována unikátní koncepce budovaná u nás od roku 1839. Přijatelné odpovědi, proč k tomu došlo, jsme se od nikoho zatím nedočkali. Jsem přesvědčen, že tvůrci změn dosáhnou pravého opaku, než zamýšleli. Určitě dojde ke zhoršení situace u starších dětí.

Jednou z cest ke zmírnění negativních dopadů by mohly být dobrovolné diagnostické pobyty, které by proběhly ještě před soudním rozhodnutím. To ale předpokládá, že o to požádají rodiče. U starších dětí to však bývá celkem časté.

Víte, umístění dítěte do dětského domova nebo do výchovného ústavu je složité rozhodování, často hrají roli relativní drobnosti, zkušenost člověka, který jednak zná možnosti konkrétního zařízení, jednak poznal podrobně dítě a dovede odhadnout, jestli bude pobyt kluka v konkrétním zařízení k jeho prospěchu. Jistě, mohou být soudci, kteří se budou snažit děti, o kterých rozhodují, poznat. Dneska to tak bohužel ale není. Nejde o to, jestli budou diagnostické ústavy a jakou budou mít náplň práce. Jde o to, aby se klienti dostali do zařízení, kde jim odborníci budou moci pomoci.

Radmil Švancar

 

 

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_2_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
31%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz