archiv
Učitelské noviny č. 29/2013
tisk článku

JAK VIDÍ UČITELÉ UČITELE SVÝCH DĚTÍ

S profesní deformací se potkává snad každé povolání. Nevím, jestli zahradníci nahlížejí sousedům přes plot, jak se daří kytičkám. Stoprocentně ale vím, že jakmile otevřu noviny nebo knížku, oči se samy stočí na místa, kde si šotek zařádil. A pedagogové? Nebudu omílat historky o učitelkách napomínajících spolucestující v autobusu, aby nehlučeli. Přejdu i v roztržitosti zapomínaný profesorský deštník. Napadlo mne, jak asi učitelé vnímají učitele svých vlastních dětí. Přeroste důvěra v potomka důvěru ve schopnosti kolegy? Požádala jsem několik pedagogů, aby zavzpomínali, jak to bylo, když jejich děti navštěvovaly školu. Z pochopitelných důvodů jsem slíbila zachovat jejich anonymitu.

Zkušenost č. 1

Připouštím, že můj pohled může být zkreslený. Ale když se sám snažím dělat pro děcka ve třídě, co můžu, a pak vidím, jak na to někteří kantoři kašlou, skřípu zuby. Ze všeho nejvíc mi vadí přístup k žákům. Někdo tomu říká humor, ale ve skutečnosti je to šikana.

Učitel mé dcery si rád dělal z dětí legrácky. Dával jim přezdívky, které je zesměšňovaly. Dceři to hodně vadilo, nebyla na takové jednání zvyklá, doma ji nikdo nikdy neponižoval. Na jeho hodiny vyloženě dřela, aby mu nedala záminku k divadýlku pro spolužáky. Ale stalo se. Jednou něco nepochopila, a důvod k posměchu byl na světě. Dcera to neunesla, takže jsem si to musel s kolegou vyříkat.

Vidíte, a teď jsem se sám zachoval přesně proti pedagogickým pravidlům. Ze spousty dobrých příkladů jsem vybral ten špatný. Ale jinak jsem s učiteli svých žáků vycházel dobře. Spíš jsem se snažil jim pomáhat. Když se mi podařilo sehnat zajímavé materiály nebo jsem některé sám vytvořil, vždycky jsem jim je nabídl. Třeba se jim někdy něco hodilo.

 

Zkušenost č. 2

Starší dceru jsem měla dva roky ve své třídě a bylo to nádherné. Ovšem jen do chvíle, kdy jsem se pro ni stala vzorem. Chtěla být jako já a začala spolužáky organizovat. Uvědomila jsem si, že je na čase předat ji kolegům, a přihlásila jsem ji na jinou školu. Vzpomněla jsem si, že podobně jsem na tom byla kdysi i já, když mne učila moje maminka. Měla jsem stejné tendence, ale byla jsem včas utnuta. Nesla jsem to těžce, myslela jsem si, že mne maminka nemá ráda.

Zkušenost č. 3

Měl jsem štěstí, že mé dcery chodily do školy, která měla dobrý zvuk. První stupeň je vždycky o učitelích. Obě měly šikovné, tvůrčí učitelky, které jim dávaly úžasnou nadstavbu. Druhý stupeň byl horší. Jedna dcera odtud po sedmé třídě odešla na jazykové gymnázium, protože se dostala do problémů s partou ve třídě. Když byla druhá dcera v pětce, zbláznili se rodiče jejích spolužáků a že děti půjdou na víceleté gymnázium. Dcera panikařila, že ztratí kamarády, takže nám nezbylo, než ji tam přihlásit taky. Musím přiznat, že mne obě gymnázia svým přístupem k vyučování zklamala. Děti musely vstřebávat neskutečné penzum učiva, kterému nerozuměly. Učitelům to nevadilo, hlavně když žáci dobře papouškovali. Jenže encyklopedické znalosti bez pochopení mne vždycky iritovaly.

 

Zkušenost č. 4

Všechny moje děti chodily do školy, kde jsem učila. Na vesnici to ani jinak nejde. Učili je kolegové, problémy s tím nebyly. Škola byla velmi dobře řízena. Ředitel i jeho zástupce chodili často na hospitace, měli dobrý přehled. Učilo se nám dobře, taky bylo ve třídách jen kolem dvaceti žáků. V jednom roce nezbylo nic jiného, než abych měla syna ve své třídě. Dlouho jsme váhali – doma i ve škole, jestli by radši neměl dojíždět jinam. Nakonec jsme se domluvili se zástupcem ředitele, že až přijde na hospitaci, bude se snažit zjistit, který syn je můj. Jestli se k němu nechovám jinak než k ostatním. Vsadil se, že za 20 minut mu to bude jasné. Nebylo. Šampus mi dluží dodnes.

 

Zkušenost č. 5

Dvacet let jsem nesměl učit. Aby mne nikdo nepodezíral, že si chci tenhle hendikep hojit na učitelích mých potomků, chodila na třídní schůzky zásadně manželka. Jen jednou jsme udělali výjimku.

Učitelka zeměpisu byla s žáky na kordy. Neuměla látku vysvětlit a děti nosily v žákovské pětky. Domluvit se s ní nebylo možné. Zástupci rodičů proto požádali třídního učitele, jestli by dotyčná kolegyně mohla přijít na třídní schůzku a vysvětlit látku, s kterou se děti nejvíc potýkaly, nám dospělým. Abychom s tím mohli doma dětem pomoci. Na tuhle schůzku jsem šel, ostatně byl to můj obor. A ukázalo se, že látce nerozumí paní učitelka. Když se dostala do úzkých, vybuchla na nás stejně jako na děti.

Až později jsem se náhodou dověděl, že sama prolezla fakultou s odřenýma ušima. Byla modelovým příkladem toho, co se stane, když se slabý student změní v učitele. Místo aby vnímal pokoru své profese, má pocit, že dostal do rukou moc. A podle toho jedná.

 

Zkušenost č. 6

Moje děti nikdy žádný problém se školou neměly, učili je výborní učitelé. Párkrát jsem sice měl pocit, že bych měl některému pedagogovi přijít něco říct, ale nechal jsem to na druhý den – a pak už mi to tak důležité nepřišlo. Pokud vzniknou mezi učiteli a rodiči, ať už mají jakoukoli profesi, problémy, obvykle pramení z nedostatečné komunikace obou stran. Tady musí nastoupit dohoda. Škola nesmí být nebezpečným prostředím pro nikoho.

Jaroslava Štefflová

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_2_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
31%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz