archiv
Učitelské noviny č. 29/2013
tisk článku

KOLÉBKA EVROPY JE NA JEJÍM NEJZAZŠÍM JIHU

Nejmodřejší moře na světě prý omývá Krétu. A přestože to není nijak vědecky potvrzeno (a doufám, že ani nikdy nebude), poté, co jsem je spatřil, rád souhlasím. Toto nejjižnější území Evropy a zároveň největší z řeckých ostrovů je domovem bohů a není proto radno si to s nimi jakkoliv rozházet, hlavně pak ne zpochybňováním legend, mýtů a bájí…

 Pokud by přepracovaní bruselští byrokraté chtěli jednoho krásného dne zpestřit anály svých jinak nudných evropských norem a veledůležitých nařízení o výsledky soutěže o sedm či deset přírodních nej unie, mám pro ně jednoho vskutku horkého kandidáta. Pod žhavým sluncem Kréty se totiž v délce šestnácti kilometrů jako kamenný had táhne nejdelší soutěska našeho kontinentu. A nejde ani tak o to, že je nejdelší. Je hlavně možná zároveň nejkrásnější. Jmenuje se Samaria Gorge, a to podle tamější zaniklé vesnice, která dala název také jedinému národnímu parku Kréty – Samaria. Ten se nachází v západní části ostrova v pohoří Bílých hor (Lefka Ori). Jde o jedno ze tří zdejších velkých horstev, jejichž některé vrcholy dosahují výšky bezmála 2500 metrů.

Přírodní chrám plný zázraků

Pouť soutěskou místy připomíná návštěvu jakéhosi monumentálního přírodního chrámu, jehož sloupoví v první polovině turistické odysey směrem odshora dolů tvoří jeden z mála lesů Kréty (a vůbec řeckých ostrovů) sestávající ze směsi cypřišů, středomořských borovic, různých druhů dubu či krétských javorů. Tento až transcendentní zážitek umocňuje i postupná proměna z horské květeny až po přímořskou. (Na celém území Řecka se nachází 600 endemitních druhů rostlin, z toho 250 je jich na Krétě a z nich 150 roste výhradně na tomto ostrově.) Z potoka, který se v létě chvílemi až ztrácí, se v zimě stává dravá řeka, která soutěsku v některých jejích partiích činí nepřístupnou.

Vzácné pozůstatky středomořského lesa se zachovaly nejen díky ochranným hradbám kaňonu, ale i proto, že zde Kréťané nenechali hromadně popásat jinak v jakékoliv jiné zdejší zeleni skoro všudypřítomné ovce a kozy. Avšak kozy zde přesto žijí – divoké. Řekové jim říkají kri-kri (koza krétská bezoárová). Těch na Krétě a ještě několika málo dalších řeckých ostrovech žije dohromady už jen okolo 2500.

Nebeské chrámoví soutěsky brázdí dravci: orel skalní, sup bělohlavý nebo velice vzácný orlosup bradatý. Jde o jednoho z nejohroženějších dravců Evropy, jehož zoologické označení je opravdu přiléhavé – není to ani orel, ani sup a na bradě má skutečně vous, a to dlouhý černý. Tento jestřábovitý pták, jehož rozpětí křídel (až 285 cm) z něho činí jednoho z největších evropských dravců, je ve spodní části svého těla tmavě oranžový. A teď pozor! Nejde o jeho vlastní přirozenou barvu, ale o „letecký nátěr“. Tuto kamufláž ptáci získávají tak, že si své původně bílé peří třou o vápencové skály, které obsahují oxid železitý. Orlosupi se živí morkem z kostí uhynulých zvířat, které vynášejí vysoko do vzduchu a pak je pouštějí na skály, o něž se tříští. Kvůli dostatku takovéto potravy musejí mít orlosupi poměrně veliká teritoria (až 400 km2). Spatřit je lze i v pražské nebo liberecké zoo, které své odchovance průběžně vypouštějí do alpské přírody.

Jak zanikla první evropská civilizace?

Mohutná pohoří Kréty jsou výsledkem její dramatické geologické minulosti. Tu způsobovaly zejména nárazy africké litosférické desky na evropský masiv. (Mírná zemětřesení Krétu postihují i v současnosti.) Dnešní vápencové hory jsou pozůstatkem následného vrásnění. A přestože samotná Kréta žádné viditelné stopy sopečné činnosti nenese, jedna obrovská erupce fatálně ovlivnila její dějiny a zároveň tak historii nejstarší známé evropské civilizace.

Nedaleko Kréty se nachází ostrůvek Santorini (Thira, starořecky Théra). Jde vlastně jen o torzo někdejšího velkého sopečného ostrova, který kolem roku 1640 před Kristem rozmetal výbuch sopky. Šlo o největší známou explozi evropského vulkánu, která svou silou mnohonásobně předčila slavnější výbuch sopky Krakatoa v roce 1883 (podle některých odhadů až stokrát). Následné zemětřesení a jím vyvolaná gigantická vlna tsunami je podle některých badatelů reálným zdrojem pověstí o bájné Atlantidě. A právě této katastrofě je také připisován zánik minojské říše.

Její vznik archeologové datují do doby 2700 let před naším letopočtem. Ale už takzvané staré palácové období (1900–1700 př. n. l.) postihlo jedno velké zemětřesení. Avšak ani pozdější apokalyptický výbuch na Théře minojskou civilizaci zcela nezdecimoval. Badatelé totiž zjistili, že nové palácové období ještě vystřídala zhruba 200 let trvající pozdní etapa této kultury.

Před časem vědci ale přišli se zajímavou teorií, která gigantickou erupci přesto považuje za příčinu pádu minojské civilizace, byť pozvolnou. Minojci byli totiž velice významně svázáni s vodou, a to nejen třeba v podobě vodovodů, ale dokonce i splachovacích záchodů. A je prý docela dobře možné, že zemětřesení natolik porušilo síť podzemních pramenů, že nejstarší evropská kultura doslova vyschla. Tuto hypotézu potvrzuje především fakt, že geologové nenalezli na místě odhalených pozůstatků paláce v Knossu žádný zdroj podzemní vody.

Jiná teorie praví, že poslední palác nakonec zničili jeho vlastní strážci, které pohoršoval způsob života zdejších vládců – hrátky s býky mohly být totiž předehrou k rituálnímu obětování lidí, na což lze usuzovat i ze starověkých pověstí.

Zeus nebo El Greco – rodáci z Kréty

Zabývat se antickou mytologií a opominout Krétu není vůbec myslitelné, a to jednoduše proto, že báje jí nepřisoudily rodiště nikoho menšího, než byl sám nejvyšší bůh Zeus. Ten, v podobě býka, na ostrov unesl krásnou Europu, která mu pak mimo jiných porodila i budoucího vladaře Minoa, jenž sídlil v Knossu. Panovník se posléze oženil s Pasifaé, dcerou Helia, boha Slunce. Nejdříve měli spolu plno dětí, ale Pasifaé se pak zamilovala do býka (skutečného, nikoliv jen naoko jako tomu bylo v případě její tchyně Europy) a narodila se jí tak nechvalně proslulá obluda s mužským tělem a býčí hlavou – Minotaurus. A protože byl nebezpečný, stavitel Daidalos pro něj postavil pověstný labyrint, kam mu byly jako oběť dodávány panny a jinoši. Reálné základy této legendy jsou poměrně zřejmé. Kult býka je jedním z ústředních motivů minojské civilizace a palác v Knossu měl svého času kolem tisíce místností a je tedy jasné, že okolnímu prostému obyvatelstvu musel připadat jako skutečné bludiště.

Za to, že dnešní svět může obdivovat alespoň pozůstatky paláce v Knossu (nachází se 5 kilometrů od hlavního města Heraklionu), vděčí především třem mužům: V roce 1878 ho objevil řecký obchodník a expert přes starožitnosti Minos Kalokairinos, kterého však kupodivu nijak zvlášť nezaujal. Ani slavného objevitele Troje Heinricha Schliemanna, který se na malém pahorku pustil do prvních výzkumů, odhalení nenadchlo natolik, aby naleziště zakoupil. Teprve až britský archeolog Arthur Evans na samém počátku minulého století propadl jeho kouzlu a během několika měsíců odkryl velkou část palácového komplexu. Dnešní odborníci mu ale vyčítají, že artefakty paláce začal necitlivě rekonstruovat, a to i za pomoci betonu. Na druhou stranu bychom my laici dnes měli mnohem chudší představu o tom, jak stavba kdysi vypadala.

Pravděpodobně nejslavnějším nevybájeným rodilým Kréťanem je Doménikos Theotokópoulos (1541–1614). Že vám toto jméno vůbec nic neříká? To Španělům, v jejichž zemi se nakonec proslavil, také nejspíše ne. Protože podobně jako nám se i jim řecké jméno špatně vyslovovalo, přejmenovali dotyčného na El Greca, tedy Řeka. Co vytvářel na Krétě v raném mládí, se s úplnou jistotou neví, ale pravděpodobně to byly ikony, které se učil malovat od tamějších mnichů. Z Kréty El Greco odešel do Benátek a poté zamířil na pozvání kardinála Alessandra Farneseho do Říma, kde se ale neuchytil, protože svého mecenáše naštval. Navrhl mu totiž, že přemaluje Michelangelovy fresky v Sixtinské kapli! A přestože i v Toledu byl za svou osobitou interpretaci náboženských témat kritizován, nakonec tam zůstal a maloval až do své smrti. Avšak po milované Krétě se mu prý nepřestalo stýskat nikdy, a i proto své obrazy podepisoval řecky…

Dějiny ostrova jsou historií nadvlády

Pádem minojské civilizace započal řetězec období, v nichž se na Krétě postupně vystřídalo několik rozličných národů, které jí vždy delší nebo alespoň kratší dobu vládly. Nejprve to byli Mykéňané, které zhruba po 300 letech (1150 př. n. l.) vystřídali Dórové ze severu Řecka, kteří Krétu kulturně vrátili nazpět, protože s sebou přinesli primitivnější kmenové uspořádání. Původní obyvatelé Kréty proto utíkají do hor, kde zakládají vesnice. I během klasického řeckého období zůstává Kréta na okraji antické kultury a její hlavní dění se točí kolem neustálého boje mezi městskými státy Knossos a Gortys. Římskou provincií se Kréta stává (67 př. n. l.) na skoro půl tisíciletí, během něhož zde Římané vystavějí nové cesty, akvadukty, kanalizace a přístavy. Po rozpadu římského impéria Kréta připadá Byzantské říši. Konstantinopol však ustupuje vpádu Arabů (824), kteří na ostrově srovnají se zemí většinu budov. Byzanc si Krétu po 140 letech vybojuje nazpět, ale definitivně ji pak postupuje Benátkám (1204), které ji od Svaté říše římské získaly jako odměnu za svou účast v křižáckých válkách. Během taktéž téměř pětisetleté vlády vtisknou Benátčané významné architektonické stopy do různých míst Kréty, zejména pak do města Chania, kde dokonce plánovali z jeho úzkých uliček udělat obdobu proslavených benátských kanálů. Tento projekt jim ale překazili Turci, kteří Benátčany i přes jejich mohutné pevnosti nakonec z Kréty vytlačili a ostrov si podmanili na dalších skoro 250 let. Zatímco Benátčané s původním obyvatelstvem vycházeli a jako katolíci jejich pravoslavné křesťanství respektovali, Osmané se je snažili podrobit a nutili je přestoupit na islám. Přestože se jim to nakonec zdaleka nepodařilo, šlo o nejkrvavější období krétských dějin, jehož oběti si dodnes dnešní Kréťané připomínají. Turecká okupace definitivně skončila až v roce 1923, kdy se Kréta stala součástí Řecka.

Nešlo však o okupaci poslední. Samostatnou kapitolu krétských dějin představuje vpád nacistického Německa (1941). Ostrov otevírající volnou cestu do Afriky i do dalších oblastí ve Středozemí nemohla třetí říše pominout, a proto na něj 20. května zahájila leteckou invazi. Přestože jí čelila spojenecká vojska Britů, Australanů a Novozélanďanů, Němci je přinutili k ústupu. Ten se podařilo uskutečnit zejména díky tomu, že se i Kréťané chopili zbraní. Šlo o první kompletní civilní odpor obyvatelstva proti německé armádě od samého počátku nacistické agrese. Kréťané, kteří nechtěli znovu ztratit těžce nabytou svobodu, bojovali i se starodávnými puškami z dob tureckého teroru. I proto historici tuto bitvu označují za jednu z nejhrdinějších bitev 2. světové války. A spojenečtí veteráni o Kréťanech dodnes hovoří jako o nejstatečnějších lidech na světě – 8 tisíc jich během bojů zahynulo. Winston Churchill jejich odvahu ocenil následujícími slovy: „Od nynějška nebudeme říkat, že Řekové bojují jako hrdinové, ale že hrdinové bojují jako Řekové.“

V tomto případě měl však Churchill říci spíše Kréťané, protože ti se i dnes cítí být v prvé řadě Kréťany, teprve poté možná Řeky. Na poli umění jejich nespoutanou duši ostatnímu světu doposud asi nejvíce přiblížil slavný americký film Řek Zorba (1964) podle románu Nikose Kazantzakise (1883-1957): Oslava života (Kréťané během roku slaví kdeco, včetně sklizní různých druhů plodin), zbožnost (95 procent obyvatel se aktivně hlásí k pravoslaví), krutost (dodnes na ostrově platí krvavé právo vendety) a pohostinnost – obávaná nenávist k nepřátelům se totiž nijak nevylučuje s jejich vstřícností vůči návštěvníkům s dobrými úmysly.

Lukáš Doubrava

 

 

Kréta v datech:

rozloha: 8261 km² (největší řecký a celkově 5. největší ostrov ve Středozemním moři), 260 km na délku, 12-60 km na šířku

počet stálých obyvatel: cca půl milionu

hospodářství: zemědělství (olivy, vinná réva, pomeranče) a turistika

hlavní město: Heraklion (Iráklio), 4. největší řecké město

nejvyšší hora: Psiloritis v pohoří Idi Ori má 2456 m n. m.

počasí: 500 mm srážek, většina z nich v zimě, kdy na pobřeží bývá minimálně 10 0C, 300 slunečných dní v roce

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_2_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
31%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz