archiv
Učitelské noviny č. 28/2013
tisk článku

VLADIMÍR HOLUB PŘÍSAHAL NA DADA

Kdo vlastně byl Vladimír Holub, jehož rodina zatracovala a okolí nechápalo, výtvarník, jenž byl označován jako poslední dadaista v Čechách, který si svůj surrealistický a dadaistický styl zachovával navzdory období socialistického realismu? Dovolte mi podívat se na něho formou koláže. Konečně, koláž bylo jedno z vyjádření, v němž dosáhl mistrovství. A sám se hrdě hlásil k autorství originálního přístupu ke koláži – šlo o tzv přímou (nebo čistou) koláž, kdy bez jakéhokoli zásahu či s minimální úpravou zařazením do jiného kontextu mění vyznění původního významu fotografie či reprodukce obrazu.

Člověk doslova bohatý duchem, který měl přesto (nebo právě proto) hodně hluboko do kapsy. „Jestli si myslíte, slečno Teinitzerová, že Vladimír někdy sám od sebe dosáhne úspěchu, tak nedosáhne – jemu schází jedno kolečko, on to neumí...“ (V pořadu Českého rozhlasu vzpomíná O. Teinitzerová na slova Jiřího Muchy. Z Dodatečných vzpomínek na Vladimíra Holuba.) Olga Teinitzerová, neteř zakladatelky gobelínových dílen Marie Hoppe Teinitzerové a majitelka Domečku, v němž V. Holub většinu svého života žil, byla nejbližším Holubovým člověkem, byla jeho družkou.

Flink, outsider, povaleč. Proti této představě stojí jeho záznam v deníku, kde píše: „Plně zaměstnaný jedinec – dopoledne kreslím, odpoledne píši, v noci čtu.“ Na tvrzení, že lenoší a nemá práci, ve svém deníku, který si vedl od třicátých let, reaguje výkřikem: „Práce, jak jí rozumíte a chápete vy, je toliko pseudoprací, je karikaturou práce. Podle vás ten, kdo prdí po celý život v kanceláři do seslíku a přepisuje při tom z jednoho papíru sloupce číslic na druhý papír, a ty pak sečítá, PRACUJE. Ve skutečnosti však dělá zbytečnosti. Kdo vpravdě PRACUJE, jsem já, třebaže nechodím do žádného zaměstnání.“ (Kunsthistorik Muzea JH Jakub Valášek cituje z deníku V. H. z roku 1962, kniha Dodatečné rozpomínky na Vladimíra Holuba.)

V. Holub byl vysoce vzdělaný člověk bez formálního vzdělání s obrovským uměleckým archivem, jehož dodnes zachovaná část ještě není zcela prozkoumána. Samotář z Jindřichova Hradce, jak ho označil ředitel muzea v Duisburgu Christoph Brockhaus v projevu k zahájení výstavy Holub ludens v roce 2001, naproti tomu člověk, který z Domečku vytvořil Holubník, pro dlouhou řadu návštěvníků neformální centrum svobodného myšlení omezené pouze na jedné straně Nežárkou a na druhé stěnou domu gobelínky a hradbami zdejšího zámku.

Domeček v podzámčí byl podle J. Valáška asi jeho největším dílem, dílem, jež vytvářel po celý svůj život, který prožil v Jindřichově Hradci. Bylo to jeho prostředí, postupně zařizoval dům a rozlehlou zahradu jako galerii, uprostřed které žil. Do tohoto prostředí umísťoval své objekty, díky kterým hlavně kovový odpad dostával po ovlivnění Holubovým nápadem a svařením zadarmo nebo za pár korun v dílně JZD, kde po nocích hlídal kravín, nový smysl, nový život. Právě tady jsem se potkal se zvířetem ze součástí bicyklu, o kterém jsem byl dodnes přesvědčen, že je to páv – v knize je však tento objekt nazván Kohout. Nevím, mně to stále připomíná spíše páva... Je to jedna z plastik, která se nedochovala. Řada z nich zanikla, byla vytvořena z netrvanlivých materiálů a jejich zánik byl součástí jejich života, jak ho jejich autor naplánoval. „Odmítl například natřít kovové objekty ochrannou barvou, protože ta rez, ta k nim přece patří...,“ vysvětluje J. Valášek.

V. Holub celý život toužil napsat po vzoru Jamese Joyce a Marcela Prousta velký román – dadaistický. Vytvořil si návrh jeho obálky, vymyslel název – Buben či Nelly – po stránkách román psal, ale nikdy ho nedokončil. Přesto na literaturu nezanevřel. Věnoval se ale drobným formám – psal aforismy, vytvářel „vizitky“ svých oblíbenců – umělců, propojující slovní a výtvarné nápady, sestavoval „věty“, „definice“, navrhoval náměty pro happeningy.

Svět o Holubovi věděl

Jiří Langer ze Společnosti přátel Vladimíra Holuba a Olgy Teinitzerové říká, že V. Holub byl jedním z mála výtvarných umělců, kteří se dožili 90. let a kteří pamatovali osobní setkávání s předválečnými francouzskými surrealisty.

V. Holub, soudě podle svědectví jeho přátel, rád vyprávěl o svém setkání s André Bretonem v Paříži. A protože svědectví se téměř kryjí, jsou tyto vzpomínky velmi věrohodné. Nezastihl slavného spisovatele na adrese, kterou dostal snad od Alfonse Muchy, ale potkal ho na nábřeží Seiny. Jak musel být asi Breton překvapený, když se k němu vrhl hubený člověk a nesrozumitelnou řečí – česky, vykřikoval jeho jméno. Pak se domluvili kdo je kdo a Bretonovi toto setkání připadalo podle akademického malíře Antonína Málka (viz Dodatečné rozpomínky na Vladimíra Holuba) tak krásně surrealistické, že nechal Holuba u sebe týden bydlet...

Podle J. Langera se nedá asi říci, že byl Bretonův přítel. Vzhlížel k němu, obdivoval ho. „Podstatné ale je, že při svém pobytu mezi surrealisty a dadaisty Paříží doslova načuchnul, objevil najednou jiný svět, a to v něm pak zůstalo po celý život,“ říká jindřichohradecký galerista. Možná i to je důvod, proč ho Jindřichův Hradec za jeho života nepochopil, proč ho měli za podivína, který zdraví své přátele nezvykle Zdravíčko, zdravíčko, věty často začíná slovem Poslyšte... a který si nechá dávat v Grandu do piva „teplátko“, tedy ohříváček naplněný horkou vodou.

Proč se vlastně tehdy z Paříže vracel? Psal se 38. rok, na spadnutí byla válka... „Možná mu docházely peníze, možná měl příslib práce, smrákalo se tehdy po celé Evropě. Nevím, asi chtěl domů. V Paříži neměl pevnou existenci,“ říká J. Langer. Na druhou stranu – vždyť se mu podařilo přiblížit se významné umělecké skupině, z nichž mnozí byli slavní a někteří i komerčně úspěšní... „Víte, pan Holub nikdy neměl lokty, neuměl se prosazovat. To mu překáželo tady a pravděpodobně to mohlo mít vliv i na jeho pobyt ve Francii. To už se ale nedozvíme, jeho deníky z té doby StB zničila,“ konstatuje J. Langer.

V. Holub byl v kontaktu i s ikonou surrealismu, se Salvatorem Dalím. Vytvořil pro něho navštívenku a poslal mu ji. V záznamech nikde nefiguruje skutečnost, že by ji kdy S. Dalí dostal a že by mu odpověděl, historka o tom, že Dalímu od Holuba vyřizoval J. Mucha při náhodném setkání pozdrav, vypadá spíše jako klasická rybářská povídačka, kdy se k realitě stále nabalují nové a nové nápady.

Možná je to s mojí vzpomínkou podobné, nicméně vybavuji si, že na přelomu 60. a 70. let visel vedle dveří do jedné z místností Domečku zasklený krátký dopis s podpisem S. Dalího a že na něj byl pan Holub velmi pyšný. Konečně, i J. Langer mi tuto vzpomínku potvrdil, říká, jak jako kluk stával před dopisem s podpisem S. Dalího u vytržení. O existenci tohoto dopisu dnes ale nikdo neví. Možná, že je to jeden z pokladů, které se najdou po prostudování osmapadesáti krabic, ve kterých je uloženo dílo a které obsahují deníky a dopisy V. Holuba, které na sklonku svého života daroval Památníku národního písemnictví.

J. Langer připomíná jeden fakt, který dokresluje uznání umění V. Holuba v zahraničí. „Skutečnost, že právě CH. Brockhaus, ředitel muzea v Duisburgu, zařadil V. Holuba mezi 100 nejvýznamnějších sochařů 20. století, je podtržena tím, že tamější galerie se podle výtvarníka Antonína Málka, zdejšího ‚rodáka‘, který nyní žije v Německu, právě na oblast sochařství specializuje.“ Je paradoxem, že čím blíže k domovu, tím méně pochopení se pro Holubovo dílo našlo. Zatímco v zahraničí byl uznávaným umělcem, v Československu byl coby autodidakt, samouk zařazen mezi lidové naivní umělce. A přestože v Praze a zejména v Brně vystavoval i ve velkých galeriích, doma v jižních Čechách jeho práce přijímali za jeho života pouze na výstavy amatérů. „Je to obraz jeho věčného boje o uznání a o to, kam bude zařazován,“ poznamenává J. Valášek.

Mříže

V jednapadesátém V. Holuba zavřeli na 18 měsíců, které strávil v dole v Kladně. Měl asi smůlu. Po válce, v průběhu které si částečně doplnil formální vzdělání a stal se knihovníkem, získal místo sekretáře u šlechtice Emanuela Lešetínského z Lešehradu, který ho pak doporučil opatu Anastázu Opaskovi do Břevnovského kláštera. Tam získal místo vrátného a knihovníka. Ovšem akce StB namířená proti církvím a kněžím v podstatě jako svůj „vedlejší produkt“ smetla i V. Holuba. Po propuštění se vrátil do Jindřichova Hradce, kde až do konce své života žil s Olgou Teinitzerovou.

Zásahem StB tehdy neztratil jen svobodu, ale i svůj rozsáhlý archiv poznámek, deníků, dopisů od mnohdy velmi známých umělců, se kterými se seznámil před válkou při své cestě (většinou pěší cestě) Evropou a hlavně při svém pobytu v Paříži, archiv, v němž měl množství svých výtvarných prací z té doby. Archiv se nedochoval, StB ho zničila.

Před nástupem do Břevnovského kláštera byl ale bez práce a bez místa, v té době občas přespával v Praze na Letné, v tzv. Kolonce, což byly dřevěné baráky studentských kolejí. Právě tam se seznámil s mým otcem, díky čemuž jsem mohl V. Holuba při rodinných návštěvách v jeho Domečku v ulici Pod Hradem na přelomu 60. a 70. let poznat. Vzpomínám na historku, která asi poněkud charakterizuje přístup V. Holuba k životu. Téměř vždy byl velmi chudý a o to víc to platilo bezprostředně po válce, kdy hledal práci, která by mu nebránila v jeho umělecké tvorbě. Měl pouze dvě košile, vzpomínával táta, a zastával v těch letech teorii relativní čistoty. To znamenalo, že jeden den měl na sobě jednu košili a druhou věšel na ramínko z okna pokoje v Kolonce, druhý den si pak košile vyměnit, další den si vzal zase tu první, vyvětranou... Když jsem vykládal tuhle vzpomínku J. Langerovi, pokýval hlavou – ano, to je pravý Holub.

Divosvět koláží

V. Holub tvořil koláže dřív než ostatní jeho myšlenkoví souputníci u nás a patří mezi nejuznávanější součást jeho díla. Vilma Hubáčková z Památníku národního písemnictví v Dodatečných rozpomínkách na Vladimíra Holuba říká: „O smyslu pro jemný humor svědčí i koláž za použití reprodukce obrazu F. Goyi Nahá Maja. Intimní partie ženského aktu jsou zakryty výstřižkem s nápisem Úsek častých nehod.“

J. Langer poznamenává, že na loňské Holubově výstavě v galerii Ve Smečkách viděl poprvé soustředěné jeho koláže, které jsou v naprosté většině součástí jeho odkazu Památníku národního písemnictví, a tehdy si uvědomil, jak jsou dobré. A jeho žena Sabina doplňuje: „Ve Vídni měl letos výstavu koláží Max Ernst (německý malíř, velkou část života strávil ve Francii a v USA, patří mezi zakladatele dadaismu a surrealismu, pozn. red.), jeli jsme se na ni podívat a až neskutečně nám některé jeho práce připomněly tvorbu V. Holuba. A nedá se říci, že by Holubovy koláže byly horší. Myslím, že kdyby tuto výstavu mohl vidět, měl by z toho obrovskou radost.“

Žil, jak myslel

„Otevření expozice Vladimíra Holuba nazvané Holub ludens (Holub hravý) znamená smazání jednoho z ‚dluhů‘, které jsem cítil vůči Jindřichohradecku,“ říká ředitel Muzea Jindřichohradecka Jaroslav Pikal. „Podařilo se nám získat z projektu prostředky na rekonstrukci několika místností a v nich jsme expozici uspořádali. Vyšlo to tak, že byla otevřena ke stému výročí narození tohoto umělce.“ A kunsthistorik J. Valášek dodává: „V. Holub byl mimořádný vším, co dělal. A hlavně že tím, co dělal, také žil. Jeho život odpovídal uměleckému pojetí, které vyznával.“

Radmil Švancar

 

 

Vizitka André Bretonovi

bretONANdré

Opravená přísloví

Komu není rady, tomu nutno pomoci.

Definice

Člověk je opice, která se nepodařila.

Věty

V noci zbývá z člověka jen hlas.

Nápady na happeningy

Na výstavě zaveď pokladní před nejatraktivnější akt a dožaduj se adresy namalované dámy.

 

VLADIMÍR HOLUB

* 16.7.1912, Jindřichův Hradec – + 9.12.1995, Jindřichův Hradec

1923 – 1930      studia na jindřichohradeckém gymnáziu, počátek přátelství s Jiřím Muchou, synem Alfonse Muchy

1931          pěšky se vydává do Rakouska a Itálie

1934 – 1937      cesty po Evropě, pobyt v Paříži

1945 – 1947      sekretář Emanuela Lešetínského z Lešehradu, českého spisovatele, překladatele prokletých básníků, literárního kritika, sběratele dokumentů a propagátora zednářského hnutí u nás

1947 – 1950      novic, vrátný, knihovník u opata Anastáze Opaska (Emauzy – noviciát, z něhož v roce 1949 vystoupil, Břevnovský klášter)

1951 – 1952      vězení, horník v dole Fierlinger v Kladně

1953 a dále       Jindřichův Hradec, Domeček Pod Hradem

1953 – 1964      noční hlídač u Československého státního statku v Novém dvoře, období počátků tvorby kovových objektů z odpadu

1962          počátek období koláží

1962          první polooficiální výstava v Biologickém ústavu ČSAV v Praze

1963          první samostatná výstava v Moravském muzeu v Brně

1968 – 1974      archivář a knihovník Okresního muzea v Jindřichově Hradci

1969          první zahraniční výstava v Paříži

1992          archiv předává Památníku národního písemnictví

2006     zařazen ředitelem muzea v Duisburgu Ch. Brockhausem na výstavě 100 let – 100 hlav mezi stovku nejvýznamnějších sochařů 20. Století

 

 

„Mohu už zemřít: mám již něco věcí, jež po mně zůstanou. … než přesto však klid nemám. Je tu otázka, co s touto pozůstalostí – jak s ní bude naloženo. Nepřijde-li nakonec do stoupy... Pomyšlení, že by prostřední lidé (proč se bojím slova hlupáci?) mohli rázem zničit to, co jsi dělal celý život, čemu jsi věnoval všechen svůj volný čas...“

(Z deníku V.H.)

 

 

„Mám rád tento obraz ne proto, že se mi ho podařilo pro muzeum získat,“ říká J. Pikal, „ale přestože jde o dílo, které vybočuje z klasického Holubova stylu, ukazuje, že byl skutečně Umělec, že měl nesmírně silné umělecké cítění a navíc znal dokonale řemeslo. To se třeba nepozná hned na první pohled na artefaktech, které dělal například v osmdesátých letech (hlavy, objekty z pomalovaných kamenů a podobně). Podobným tématům se věnovala řada lidí, ale Holubův talent je zřejmý právě z tohoto obrazu, podobně jako z jeho kovových plastik, objektů, nebo z jeho koláží.“

 

 

Dodatečné rozpomínky na Vladimíra Holuba: Vydalo Muzeum Jindřichohradecka ve spolupráci s Jindřichohradeckou kulturní společností a Spolkem přátel Vladimíra Holuba a Olgy Teinitzerové, 2012.

Muzeum Jindřichohradecka: (www.mjh.cz)

Památník národního písemnictví v Praze: (www.pamatniknarodnihopisemnictvi.cz)

Společnost přátel Vladimíra Holuba a Olgy Teinitzerové: (inspirace@esnet.cz)

 

< zpět do čísla
banners/1598997600_uspesny-web_390x60.gif
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
1543878000_mikroskop.gif
dekra_125x125-s.jpg
1597960800_mascotte_125 x 125.jpg
ucebnice
1599602400_okentes.gif
anketa
Pomůže Strategie 2030+ změnit školství k lepšímu?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
40%
33%
27%
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz