archiv
Učitelské noviny č. 28/2013
tisk článku

ZAPLAŤPÁNBU ZA DOBRÝ DĚTSKÝ DOMOV

Přišel jsem sem ve třech letech. A žil jsem tu do osmnácti. Předtím tady byl můj bratr, ten je teď někde v Německu. A po mně sem přišli ještě dva bráchové a sestra. Jasně, že je lepší, když dítě vyroste doma. Ale když se o ně rodiče nestarají, pak zaplaťpánbu za dobrý dětský domov, říká Roman, který teď, ve svých dvaadvaceti, studuje vysokou školu.

 

Mužský vzor schází

Podobně jako do ostatních dětských domovů, i do Dětského domova Sázava jsou podle ředitelky Aleny Novákové umísťovány děti z nefunkčních rodin, z drogového prostředí, od matek alkoholiček, děti citově deprivované, odmítané, ohrožované, zneužívané, s chováním disociálním, občas asociálním. „Někdy přicházejí z rodin, kde jsou rodiče odsouzeni za násilnou kriminalitu, za prostituci, za dealování drog,“ vypočítává.

Při charakterizování dětí, které do domova přicházejí, zmínila A. Nováková citovou deprivaci. S tou se v literatuře setkáváme často právě v souvislosti s dětmi v dětských domovech. Ona ale říká, že děti citově deprivované už přicházejí. Od svých rodičů nedostávají zpětnou citovou vazbu. „Lidi, kteří si myslí, že i špatná a nefunkční rodina je lepší než dobrý dětský domov, by si měli přečíst knihu Vzpoura deprivantů od Jany Drtilové a Františka Koukolíka,“ konstatuje A. Nováková.

A pak tady v dětském domově žijí ve skupině s dalšími dětmi, starají se o ně vždy tři vychovatelé, tedy – většinou vychovatelky. „Některé děti jsou mazlivé, jiné si drží odstup. To se musí respektovat. A pokud doma zažily týrání a hostilní chování, trvá dlouho, než se k nim najde cesta. Spolupracujeme s výbornou psycholožkou,“ chválí Ivana Vokřálová, která je vychovatelkou ve zdejším dětském domovu dvanáct let. Dlužno podotknout, že syndrom vyhoření na ní není vidět ani v nejmenším, je třeba jí závidět její energii. „Víte, profese vychovatele, podobně jako učitele a některých dalších pomáhajících profesí, patří z hlediska psychické zátěže k těm naprosto nejnáročnějším. Je tu osm dětí, každé potřebuje zažít citovou vazbu. Můžete říkat, že jste profesionál a že přijdete domů a všechno zapomenete. Není to úplná pravda, nejde to. Mám štěstí – rozumného manžela, který moji práci respektuje, velmi šikovné děti, které jsou samostatné a chytré. Nemít takové zázemí, těžko bych mohla tuhle práci dělat,“ říká. „Zvládáme to všichni společně, ale kdybych vám tvrdila, že někdy nemám výčitky, že bych se měla dětem a manželovi víc věnovat, to bych lhala.“

„Pedagogická profese je tak obtížná, že by kantoři a vychovatelé měli dostávat jednou za deset let rok profesního volna, jak je to někde v zahraničí, třeba neplaceného, i to bychom brali. A pak by se mohli vrátit ke své profesi, znovu nabiti. Kdybychom neměli supervize, psycholožku i terapeutku, které nám pomáhají, nemohli bychom dělat svoji práci tak dobře, jak ji děláme. Zvlášť ženy se více emocionálně angažují, s tou citovou zátěží je obtížné se vyrovnat,“ doplňuje ji A. Nováková.

Služby v domově jsou dvanáctihodinové, denní obvykle od devíti ráno do devíti večer... I. Vokřálová poznamenává, že součástí toho je i nepřímá práce – doprovod dětem k lékaři, to je časté, účast na třídních schůzkách atd. Víkend má volný ob týden. Vychovatelé tu jsou jen dva, ostatní jsou ženy. Není to pro děti ideální, ale prostě taková je realita. „Hlavně kluci by potřebovali mužský vzor, zkušenost, se kterou přicházejí z domova, jim žádný zářný příklad neposkytne,“ konstatuje vychovatelka.

Ahoj, teto

S vychovatelkou jsem si povídal v době, kdy děti končily ve škole. Dobrý den, ahoj, teto. I desetileté dítě ví, že si má sklidit školní věci, opláchnout se, převléknout a jít na oběd a pak si jít hrát nebo psát úkoly. Slušnost a samostatnost. Dobrý základ do života.

A podmínky pro život? Lyže, kola. Výlety do hor. Návštěvy kina a divadla. O prázdninách na táborech. Díky sponzorům se čas od času dostanou k moři. „Chovají se slušněji než děti z takzvaných dobrých rodin,“ chválí je I. Vokřálová. A ptá se – měly by tolik možností a tolik zážitků? Určitě ne. A pokud doma schází i citové zázemí, co je pro ně lepší?

„Jasně, určitě je lepší rodina než dětský domov. A pěstouni by měli dostávat víc peněz. Ale ne všichni mají takové štěstí, jako jsem měl já, že mi pomáhá David a jeho rodina v rámci hostitelské péče,“ říká Roman (David tu býval vychovatelem). Vracívá se do dětského domova, aby byl se svými sourozenci – a ti k němu jako k nejúspěšnějšímu z rodiny vzhlížejí.

„Chtěl bych, aby se všichni vyučili, aby chodili do školy, vzdělání je naprosto nejdůležitější, i proto jsem šel na vysokou školu. Věřím, že jim děcák pomůže, ředitelka je opravdu nesmírně schopná,“ chválí Roman. Konečně, on je zatím dokladem svých vlastních slov. Letos dokončil první ročník Vysoké školy finanční a správní, studuje marketingovou komunikaci, chtěl by dělat v reklamě, moc ho to baví. Ptám se i na finanční stránku života. „Moc mi pomáhá rodina Davida, občas si něco vydělám na brigádě, vystupuji s kapelou... Kdyby ale člověk spoléhal jen na stát a ty dvě tisícovky, co dostávám měsíčně, z toho by se žít nedalo,“ konstatuje nevesele Roman. A dodává ještě na závěr rozhovoru: „Víte, mám pocit, že někteří lidi vůbec nepřemýšlejí. Prostě si udělají děti, a místo aby se o ně postarali, tak je odloží. Jako zvířata do Zverimexu. Když už to doma nejde, dobře. Ale já jsem šťastný, že mám rodinu, ke které můžu jezdit a která mě má ráda.“

S tátou nechci nic mít

Pokud to jde, děti s rodiči pravidelně komunikují. Posílají dopisy, mohou rodičům kdykoliv zatelefonovat, někdy si pro ně rodiče (ale častěji prarodiče) přijedou na víkend. Ne vždy to ale jde. Někteří rodiče jsou ve vězení, i tam se za nimi občas jezdí. Většina dětí by se ráda vrátila domů. Ale návrat do biologické rodiny je někdy problémem. „Máma umřela a s tátou nechci nic mít,“ říká jasně Roman. Ale ani v případě, že by matka žila, by se vracet nechtěl. Jeho starší bratr to udělal, doma ale vydržel jen krátce, přišel o všechny peníze, které si jako úspory z domova přinesl, o pěkné věci, které si koupil nebo které dostal. A pak se sebral a odjel do Německa, kde si našel práci. „Od kluků a holek tady vím, že to v některých děcácích bývá časté. Prostě přijedou domů, rodiče jim vezmou peníze a už je dál nezajímají,“ popisuje tvrdou realitu biologických rodin Roman. Ředitelka A. Nováková poznamenává, že děti ze zdejšího domova naštěstí takovou zkušenost nemívají často.

Někdy stačí rodině pomoci. Měli tu čtyři děti z jedné rodiny. I. Vokřálová vypráví: „Vrátily se k matce, naše ředitelka tehdy ohromně pomohla, aby je matka byla schopna přijmout a postarat se o ně. Vyšlo to. Někdy pomáhají na překlenutí doby, kdy u nás dítě končí, startovací byty, které tu máme, někdy děti požádají a zůstávají, dokud nedostudují.“

A co profesionální rodiny, které by se měly o děti bez rodičů postarat? „Byli jsme nedávno na pracovní cestě ve Francii, navštívili jsme tamější dětské domovy. I tam mají profesionální rodiny. Problém je v tom, že v řadě případů se lidi hlásí jako profesionální rodiny jen kvůli penězům, ne kvůli vztahu k dětem. Mluvili o týraných a zneužívaných dětech. A slyšeli jsme, jak nám závidí náš systém malých rodinných skupin v dětských domovech. Náš odborný přístup, diagnostiku psychologů a speciálních pedagogů v diagnostických ústavech...“ vysvětluje vychovatelka. A pak jsou situace... Vezme si někdo čtyři romské bratry do pěstounské péče? Nebo by se měla rodina roztrhnout?

Zkušenosti do života

Dětský domov není uzavřeným světem. Děti pochopitelně chodí do školy, většinou přímo v Sázavě, některé v Choceradech. A skupiny z dětského domova fungují podle I. Vokřálové podobně jako skupiny sourozenecké – konečně, pokud přijdou do DD sourozenci, jsou do společné skupiny zařazovány. „Jistě, nejsou všechny vztahy ideální, ale i to kopíruje systém vztahů v rodině,“ poznamenává.

Skupina I. Vokřálové obsadila v patře budovy čtyři pokoje (bydlí většinou ve dvojicích) s halou, s kuchyňkou a sociálním zařízením. Není to ale striktně oddělený prostor, využívají i další místnosti, v přízemí je jeden pokoj, který slouží jako zkušebna kapely, velká místnost, kde si děti hrají a kde se připravují na školu. Jedna ze skupin bydlí v „domečku“, což je samostatný domek se vstupem ze dvora, na kterém nedávno sponzor postavil moc hezké hřiště.

Bez sponzorů by byl život dětí v DD určitě těžší. Vánoční dárky, oslavy narozenin... „Mívali jsme víc sponzorů, a každému jsme vděčni. Teď, v době krize ekonomické, ale i morální je to ale obtížné,“ povzdechne si ředitelka. Teď se však mezi sponzory objevila jedna fakt skvělá podnikatelka – přijímá zdejší děti (tedy „děti“ – ty starší, které z hlediska věku mohou pracovat) na brigády do svých podniků, část výdělku si mohou nechávat jako kapesné a část jim rovnou posílá na účet, aby si našetřily. Komunikují se zákazníky, pracují s kasou, na konci dne musejí udělat vyúčtování. To nejsou jen peníze, ale i zkušenosti do života k nezaplacení.

Radmil Švancar

 

Dětský domov Sázava

Kapacita 24 dětí.

Tři rodinné buňky po 8 dětech.

Děti zpravidla ve věku 3-18 let.

Rodinka má 3 vychovatele (tety a strejdu).

 

Co je stejné v DD jako v rodině?

Chodí do školy.

Učí se (i když někdy neradi).

Chodí na kroužky.

Pomáhají doma.

Chodí ven za kamarády a naopak.

Mají domácí zvířata.

Co je jiné?

Střídají se u nich dospělí.

Rodiče vidí jen někdy nebo nikdy.

Je jich osm ve skupině.

Nemůžou tu zůstat v dospělosti.

Dostávají kapesné ze zákona.

Vánoční dárky od sponzorů.

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_2_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
31%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz