archiv
Učitelské noviny č. 27/2013
tisk článku

V RÁJI KLOSTERMANNOVĚ

Dílo Karla Klostermanna začíná být znovu objevováno. A není divu. Děje se tak nejen pro jeho nespornou literární kvalitu, ale i proto, že autor nazývaný básníkem Šumavy věrně zachytil již zaniklou přírodu i kulturu regionu a zároveň se věnoval také tématům, která jsou buď stále, nebo znovu aktuální: ochrana přírody, kůrovcová kalamita, česko-německé vztahy.

Jen těžko bychom v české literatuře hledali podobně realistický a působivý popis původního tuzemského pralesa, jako je tomu hned v prvním Klostermannově románě Ze světa lesních samot (1894). Příběh se odehrává nedlouho před katastrofální vichřicí (1870) a následnou kůrovcovou kalamitou. Avšak už v té době se v pralese hojně těží, a to i staleté smrky, které slouží jako takzvané rezonanční dřevo na výrobu hudebních nástrojů. Lesníci proto v románě prorocky varují, že kvůli ztrátě těchto velikánů může jednou velká větrná smršť zlikvidovat celý les…

Jedním z důvodů, proč je Klostermannova románová prvotina z jeho děl ta nejoblíbenější, jsou i její dramatické až dobrodružné prvky. Autor zejména přibližuje nelítostný boj na život a na smrt mezi hajnými a pytláky i zloději dobytka. Přestože Klostermann o své tvorbě uvádí, že v podstatě bezvýhradně čerpá ze skutečnosti, dobové dokumenty nijak nedokazují, že v oblasti hraničního Pürstlingu (dnešní Březník), kde se příběh odehrává, docházelo k takovýmto krvavým střetům. O nějakém zranění, anebo dokonce zastřelení pytláka revírníkem či hajným, nebo naopak, není žádný doklad. Existuje pouze záznam o přepadení myslivny Březník bavorskými pytláky ze srpna 1869. „To ale neznamená, že k vražedným střetům nedocházelo, svědci a dokumenty však chybějí,“ podotýká Jiří Kec, místopředseda Občanského sdružení Karel Klostermann – spisovatel Šumavy, který je též pracovníkem Správy Národního parku (NP) a Chráněné krajinné oblasti (CHKO) Šumava.

Někdejší „románová“ hájovna je dnes přestavěna a slouží jako jedno z informačních středisek NP Šumava. V přízemí jsou údaje o historii této části Šumavy, v prvním patře je pak expozice výhradně zaměřená na život a dílo K. Klostermanna. Můžete si zde například prostudovat i kopii jeho gymnaziálního vysvědčení. A z okna uvidíte, jako by z příběhu vystoupil, tajemný vrch Luzný, jenž autor tak často poutavě popisoval. Dokonalá ilustrace, kterou nenahradí ani ta nepodmanivější interaktivní expozice…

Dnešní Březník je také bohužel svými suchými smrky jedním z mnoha tichých svědků kůrovcové kalamity posledních let, největší od roku 1870. A už K. Klostermannovi se zalíbila myšlenka vytvoření národního parku na Šumavě. Byl inspirován přímo americkým parkem Yellowstone. Nabízí se spekulativní otázka, zdali by také souhlasil s pasivitou vůči lýkožroutu smrkovému v duchu filozofie, nechť si příroda poradí sama. „Těžko říci. V každém případě lidé jeho doby uměli s přírodou žít. A na to apeluje i současná správa NP – vracet tradici. Nechť na třetině je divoká příroda, ale na dvou třetinách by měli dostat prostor místní obyvatelé. Klostermann si rozhodně nepřál, aby Šumavané odešli a nechali místní region ladem,“ řekl pro UN Jiří Mánek, ředitel NP a CHKO Šumava.

Dětství plné volnosti

Když bylo Karlovi patnáct měsíců, rodina se přestěhovala z rodného hornorakouského městečka Haagu do šumavské Sušice. Zde Karlův otec pět let pracoval jako praktický lékař. A znovu se sem po tříleté přestávce vrací. (Působí zde až do roku 1860, kdy na necelé dva roky odchází s rodinou do Štěkně na Strakonicku.)

Začátkem roku 1854 nabídl totiž kníže Gustav Lamberg doktoru Klostermannovi místo panského lékaře v nedalekých Žichovicích pod středověkým hradem Rábí. Zde pak jeho syn a budoucí spisovatel strávil významnou část svého dětství, na niž rád vzpomíná mimo jiné i proto, že mu jeho poměrně liberálně založený otec dopřával velkou volnost. V Žichovicích se tak pravděpodobně zrodila i jeho celoživotní láska ke zvířatům – často pobýval s místními pasáčky. To, že ho šumavské Žichovice skutečně významně ovlivnily, dokazuje i tím, že do nich v budoucnu situuje hned tři své literární práce: povídku Robinson na Otavě (1911), román Žichovičtí půlpáni (1914) a autobiografii Červánky mého mládí (1926). Rodina Klostermannových v Žichovicích bydlila přímo v areálu renesančního zámku, jenž vznikl přestavbou staré tvrze. Zámek sice není veřejnosti momentálně přístupný, ale až se znovu otevře, návštěvníci si budou moci opět prohlédnout i místnosti, v nichž Karlova rodina žila. (Psát a počítat se ale učil ve škole ve Stříbrných Horách na Klatovsku, které jsou dnes součástí obce Nalžovské Hory. Na svého prvního učitele Petra Šafránka vzpomíná v Červáncích mého mládí.)

Němci objevují Klostermanna

V roce 1862 se Klostermannovi stěhují do Kašperských Hor, kde se rodina usidluje již natrvalo. Zde totiž Karlův otec získal velmi výhodné místo městského lékaře. Zakrátko se stal i členem městské rady a v pozdější době byl dokonce zvolen starostou okresu kašperskohorského. První dům, kde Klostermannovi bydleli, již neexistuje. Na jeho místě dnes stojí malé kino, což je zajímavý paradox: Přestože K. Klostermann měl na svoji dobu více než moderní názory, technika mu nikdy neučarovala. Nejenže neměl rád auta (svezl se v něm prý jen jednou), ale netajil se ani tím, že odmítá poslouchat reprodukovanou hudbu, tedy gramofon. A je také téměř jisté, že nikdy v životě nenavštívil ani kino. Přesto právě před ním dnes stojí nenápadný pomník věnovaný jeho památce. Zde si také Šumavané v polovině července připomněli letošní devadesáté výročí spisovatelova úmrtí. „K. Klostermann je synonymem smíření mezi Čechy a Němci. Ve svých knihách vždy upozorňoval na národní nesnášenlivost, která se tehdy na Šumavě začala objevovat. Tu se podařilo odstranit. A tak i Němci dnes Klostermanna vydávají. Tím se z něho stal jakýsi apoštol smíření,“ uvedl před shromážděnými Václav Sklenář, předseda Klostermannova sdružení, avšak zároveň připomněl, co se kdysi v Kašperských Horách stalo a kvůli čemu do nich spisovatel přestal jezdit. Co se tehdy přihodilo?

Šedesátník Klostermann odchází jako gymnaziální profesor na penzi a v témže roce (1908) vrcholí místní národnostní třenice mezi Čechy a Němci, kterých tehdy žilo v Kašperských Horách o poznání více než našinců. Dochází k pogromu, při němž sice nikdo nezahyne, ale Češi jsou biti. Přestože se K. Klostermann snažil po celý svůj dosavadní život vyvažovat křehkou hranici mezi svými německo-rakouskými a českými kořeny, dá se z jeho slov i činů docela dobře usoudit, že více stranil Čechům. (Téměř celé své dílo napsal česky.) Jednoznačně se za ně však postavil po zmíněné šarvátce a místní radnici kladl za vinu, že útokům nezabránila. Po této epizodě přestává K. Klostermann Šumavu navštěvovat…

Nepřekvapí tedy, že německy mluvící sousedé Klostermanna ještě poměrně donedávna ignorovali, respektive před sto lety ho odmítali a poté o něm už vůbec nevěděli. Teprve díky rozmanitým aktivitám sdružení ho dnes začínají objevovat Němci i Rakušané. „Klostermann vlastně psal i o rodičích a prarodičích dnešních Bavorů, kteří byli po roce 1945 z české části Šumavy odsunuti. A když jsme jeho stěžejní díla nechali přeložit do němčiny, velice se pak divili, o jak skvělé literární výtvory jde,“ sděluje V. Sklenář.

Přestože Kašperské Hory hrají v Klostermannově životě důležitou roli, mnoho prostoru jim ve své literární tvorbě kupodivu nevěnoval. V místním muzeu je ale velice důležitá stálá výstava zaměřená na tohoto nejznámějšího šumavského spisovatele.

Jako již dospělý jezdíval K. Klostermann na prázdniny na Klapperl, o němž píše jako o Bílém domku. Stavení sice na tomto předměstí Kašperských Hor již dávno nestojí, ale v jeho blízkosti je na lesní mýtině schována malá, nedávno opravená kaple Panny Marie Pomocné. Po slavném spisovateli tak alespoň místní pojmenovali zdejší lokalitu – z Klostermannova vrchu pak vede prudce klesající stezka, která ústí do sousedního Rejštejna. V něm jednak žili další spisovatelovi příbuzní, jednak tam jako farář působil jeho bratr Jakub.

Nejslavnější šumavský obr

Do oblasti náhorní Šumavy přivedl Josef Klostermann svého syna poprvé v roce 1857. Navštívili tam rodový statek nazývaný U Daniele (Danielhof). Tato stavba se už také nenávratně ztratila v propadlišti dějin, ale místo, kde stávala, je dodnes dobře známo: Stačí odbočit ze silnice protínající Horskou Kvildu a vydat se směrem na Zlatou Studnu po turisticky modře značené cestě stoupající vzhůru lesem. A těsně za mostkem přes potůček ze Zhůřských slatí (nad jeho pravým břehem) stával horský statek se zvoničkou na střeše. Tam po několik generací žili Klostermannové. V okolí tohoto statku se pak postupně usadilo na patnáct rodin Klostermannů. A na nedaleké Kvildě žilo v téže době dalších pět rodin Klostermannů.

V okolí Horské Kvildy žili Klostermannové také na Ranklově u Zlaté Studny. A tam se roku 1819 narodil jmenovec otce našeho spisovatele Josef Klostermann. Čtenáři Klostermannova díla ho však spíše znají pod jeho přezdívkou Rankelský Sepp. Ten se stal asi nejlegendárnější postavou klostermannovské Šumavy – spisovatel ho zvěčnil ve svém románu V ráji šumavském (1893). Pepíček vyrostl ve statného 210 centimetrů vysokého obra. Tento svého času možná největší šumavský silák byl zároveň velice dobrotivým a pracovitým člověkem, který jako jednorozený syn převzal otcův statek Ranklov, jenž stál na pláni mezi Churáňovským vrchem a Horskou Kvildou. Přestože se Sepp oháněl seč mohl, tato jedna z nejdrsnějších oblastí Šumavy protkaná tehdy řadou slatí mu k obživě nedostačovala, a proto také povozničil a se svým volským potahem vozil pro sklárnu na Zlaté Studni dříví a křemen. Nakonec ale statek prodal a přestěhoval se do chalupy v osadě Jáchymov u Stach. Jako Němec se však dostal do cizího prostředí, a protože uměl jen svou mateřštinu, žilo se mu v novém domově těžko. Tento dům dodnes stojí.

Jáchymov se také objevuje v povídce Odysea soudního sluhy (1910), kam mimo jiné dorazí při své třídenní pouti po osadách spadajících pod obec Stachy justiční poslíček Mastílek. Tak, jako bylo v 19. století na Šumavě velice častým německé jméno Klostermann, obdobně a možná ještě více zde bylo frekventované české příjmení Voldřich. A právě soudní sluha Mastílek má za úkol doručit obsílku od okresního soudu v Kašperských Horách jakémusi Josefu Voldřichovi. Těch ale v dané oblasti žije asi dvacet! Avšak nezdolný sluha je začne všechny poctivě obcházet. Nakonec dorazí k cíli, a to do chalupy nad osadou Kůsov, které se tehdy i dnes neřekne jinak než U Josefů. Před ní je nyní umístěno sedmé zastavení místní naučné stezky, které je věnováno K. Klostermannovi. A víte, komu chalupa patří? Správně! Sice ne Josefovi, ale také Voldřichovi…

Stezka určená i školám

Neméně významným místem Šumavy bylo pro spisovatele i jeho dílo Srní. „Tak, jako je s Boženou Němcovou spjato Ratibořické údolí a s Janem Nerudou po něm pojmenovaná ulice na Malé Straně, stejné sepětí existuje mezi Klostermannem a Srním,“ zdůrazňuje V. Sklenář. Odborníci na K. Klostermanna a jeho tvorbu jsou toho názoru, že právě uprostřed zdejších hlubokých lesů propadl budoucí básník Šumavy jejímu magickému kouzlu. Ve spisovatelově době však i zde bylo několik svébytných osad. Dnes tvoří dohromady společnou obec s jedním názvem. Klíčovým místem byl otcův rodný Wurmbauerhof na Dolních Hrádkách. A svou tetičku Therezii, otcovu sestru, malý Karel navštěvoval zase na Horních Hrádkách, kde až do ukončení svých studií každoročně prožíval část svých prázdnin. Jeho teta na něj jako velmi výrazná osobnost silně zapůsobila. Později pak spisovatel vzpomínal na starou ženu „vrásčitých osmahlých lící a pohádkově modrých očí“. Na základech Kamenného domu z počátku 18. století dnes stojí penzion.

Později na Dolních Hrádkách K. Klostermann už jako učitel plzeňské německé reálky navštěvoval i rodinu své sestřenice Cecilie Häuslerové. Bydlela v domě č. 65 na Stillseifenském potoce; místu se také říkalo Mlýnské domky. Začínající spisovatel zde rád naslouchal vyprávění pana Häuslera o událostech ze staré i tehdejší Šumavy. Tyto vzpomínky se mu staly cenným zdrojem pro řadu jeho budoucích literárních prací.

V Srní navštěvoval Karel Klostermann i další své příbuzné a známé. Za zmínku stojí zejména dnes již zaniklý statek sedláka Václava Beera, místně nazývaného Wenzeifranzlbeer. S Beerovými se spisovatel velmi spřátelil. Jejich syn Ignác studující v Plzni dokonce bydlel u spisovatele v podnájmu. K. Klostermann si této rodiny asi obzvláště vážil, protože otce i syna, byť je přejmenoval na Reebovi, zakomponoval do svého významného románu Kam spějí děti (1901).

Mezi Srním a Rokytou u Antýglu je Klostermannova stezka, která vede i přes místo, kde stával Kamenný dům. Po stezce návštěvníky s velice zajímavým komentářem (dle mé osobní zkušenosti), a to i o přírodních a historických zajímavostech regionu, provází J. Kec a je připraven speciálně i na návštěvy škol. „Stačí jen, aby se škola obrátila na Informační středisko Rokyta, kde si domluví termín exkurze. Nejvhodnějšími měsíci jsou květen a červen. Zimní měsíce pro tuto výpravu naopak rozhodně vhodné nejsou,“ dodává J. Kec. Na stezku navazuje i nedávno postavený Klostermannův most, který vede přes řeku Vydru. Stojí na místě lávky, po níž spisovatel kdysi chodíval…

Romány K. Klostermanna nejsou zdaleka jen přírodní, ale i sociálně laděnou prózou. (Na Šumavě v jeho době žilo devatenáctkrát více lidí než dnes.) Autor přibližuje jednak obtížný život tradičních šumavských horalů (Ze světa lesních samot), jednak se mu bravurně podařilo zachytit lesk i pád „broučkového ráje“ (V ráji šumavském). Šlo o pětileté období po strašné vichřici, po níž se z nejednoho chudého Šumavana stal relativně bohatý člověk. Avšak zlatý důl v podobě dočasné masivní těžby dřeva byl záhy prázdný a narušení tradičních společenských i hospodářských vztahů bylo tak možná pro region větší katastrofou než kůrovcová kalamita. Ráj šumavský je tedy Klostermannem zamýšlen jako ráj krátkodobé, a tudíž zrádné ekonomické prosperity. Ráj Klostermannův je snem o ráji zachovávajícím jedinečné přírodní i kulturní bohatství v srdci Evropy.

Lukáš Doubrava

Na protějším břehu divný vypínal se les: všecka země pokryta práchnivějícími, spuchřelými kmeny, zeleným mechem, vřesem i drobnými stromky; v dosti značných mezerách tu jeden smrk velikán, tam druhý, onde třetí; úžasný byl objem, mechem pokryt peň a dlouhými, řasnatými lišejníky větve i ratolesti; vůkol menší dorost, slabý, zakrsalý, větve přeražené, vrcholy od jednoho k druhému plazícími se lišejníky jako spoutané; zde onde kmen vší kůry prostý, bez vrcholu, hluboko ve skále zakořeněn, ač přímo stojící, přece příšerná mrtvola; vedle něho rozložité kořání stromu vichřicí ze země vyrvaného, se vší prstí i s mohutnými kameny, jež viseti zůstaly; mezi vším tím drastickým porostem – jenž navzájem vzduch i půdu si odnímal, druh druha dusil a hladem mořil – černé tůně, temnorudé kaluže…

Karel Klostermann:
Ze světa lesních samot

 

 

1848
Karel Faustin Klostermann (pseudonymy Faustin a Doubravský)
se narodil 13. 2. v hornorakouském Haag a Hausruck.

1857 Studium gymnázia zahájil v Písku.

1858 Dále v něm pokračuje v Klatovech.

1865 Podle přání otce odchází studovat medicínu do Vídně.

1869 Studia nakonec opouští, protože lékařem být nechce.

1870 Stává se soukromým vychovatelem v Žamberku.

1872 Ve Vídni nastupuje do redakce časopisu Wanderer.

1873 Přijímá místo učitele na německé reálce v Plzni.

1885 Začíná uveřejňovat své německy psané črty a fejetony v časopise Politik.

1890 Vlastním nákladem vydává Böhmerwaldskizzen (Črty ze Šumavy).

1891 Dokončil česky psaný román Ze světa lesních samot.

1894 Ten, a poté všech jeho dalších více než 40 románů, vydává J. R. Vilímek.

1917
V Říšském sněmu ve Vídni se podepsal pod provolání českých spisovatelů za ustavení Československa.

1919 Usazuje se ve Štěkni u Strakonic.

1923 Zemřel na rozedmu plic 16. 7. ve Štěkni.

 

Občanské sdružení Karel Klostermann – spisovatel Šumavy: www.klostermann.cz

Informační středisko Rokyta: www.npsumava.cz/cz/1101/sekce/is-rokyta/

Muzeum Kašperské Hory: http://muzeum.sumava.net/?page_id=51

 

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_2_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
31%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz