archiv
Učitelské noviny č. 23/2013
tisk článku

…A ZAČÍT ZNOVA

Alena Jančíková, ředitelka České asociace paraplegiků, získala letošní Cenu Olgy Havlové, kterou každoročně uděluje Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové. Ředitelka VDV Milena Černá říká, že A. Jančíková byla vybrána mezi čtyřiadvaceti nominovanými hlavně proto, že ač se sama musí vyrovnávat se zdravotním postižením, rozhodla se efektivně pomáhat druhým.

Při slavnostním předávání ceny Alena Jančíková prohlásila, že největší starostí je přesvědčování úředníků… „Problém je, že úředníci nemají zkušenosti s neziskovým sektorem a už vůbec ne s komunikací a prací s lidmi s postižením,“ vysvětluje pro UN. Mezi tyto úředníky zahrnuje i sociální pracovníky a posudkové lékaře. Zvlášť v poslední době, kdy byla vydána nová pravidla pro přiznávání výše sociálních dávek, důsledkem povrchního a „přísnějšího“ pohledu na člověka s postižením přišli tito lidé leckdy o tisíce korun. Ano, stát ušetřil, ale zajímal se někdo, jak se změnila kvalita života lidí s postižením?

„Když se na mě člověk bez dostatečných informací a zkušeností podívá, vidí, že sice sedím na vozíku, ale pohybuji se na něm velmi dobře, působím samostatně. Ale vůbec netuší, co se za tímto obrazem skrývá,“ upozorňuje A. Jančíková. Jako předsedkyně České asociace paraplegiků se snaží situaci ovlivnit – jedná například na ministerstvu práce a sociálních věcí. „Argumentuji příběhy lidí, které osobně znám, argumentuji i svým příběhem. Dozvídám se, že posudkoví lékaři mají dvě atestace a jsou to lidé na pravém místě. To je možné, ale musí se držet špatně nastavené legislativy,“ říká čerstvá nositelka Ceny Olgy Havlové. A M. Černá doplňuje: „Problém je v tom, že lékaři vidí jen diagnózu, nevidí, jak ten člověk, kterého mají před sebou, žije, s jakými problémy se musí potýkat. A také vidí jeho aktuální zdravotní stav a neuvažují o možnostech jeho rozvoje.“

Česká asociace paraplegiků se orientuje zejména na lidi, kteří přišli o možnost běžného pohybu kvůli úrazu nebo nemoci. „Díky bohu jich je mezi školáky málo, i když dopravní nehody a poranění při sportu se nevyhýbají ani jim,“ říká A. Jančíková.

Ptám se na návraty do školy. A. Jančíková téma rozšiřuje – návraty do běžného života. A podotýká, že jsou velmi obtížné. Podporuje vzájemnou pomoc lidí s podobným zdravotním postižením. Jinak bere člověk náhle upoutaný na vozík slova o tom, že to zvládne, od jiného vozíčkáře než třeba od psychologa, který po rozhovoru vstane a odejde po svých, myslí si předsedkyně Českého svazu paraglegiků. Psychoterapeuti by se tedy měli podle ní rekrutovat z okruhu lidí, kteří museli zvládnout podobné problémy, které čekají jejich klienty. Psychoterapie by pak byla podle názoru A. Jančíkové podstatně účinnější. Nejlepší integrační cesta je spojit se se skupinou lidí s podobným zdravotním postižením, jezdit s nimi na výlety, na hory. „To moc pomáhá k tomu, aby člověk svoji situaci zvládl,“ říká předsedkyně Českého svazu paraglegiků.

I návraty do školy jsou pro lidi po úrazu páteře, kvůli kterému se pohybují pomocí vozíku, těžké. Mnohdy se nechtějí do stejného prostředí vracet, mají zábrany, raději hledají jiné prostředí. Nejde tedy pouze o bariéry stavební, které musí překonávat, ještě horší jsou bariéry psychické. A. Jančíková říká, že prostě člověk v okamžiku „vyfasuje“ zcela jiné tělo, dívá se na svět z výšky metr dvacet, a leckdy se prostě nechce vrátit do míst, kde dřív normálně chodil…

„Mně se stal úraz na konci střední školy. Studovala jsem v Bruntále, škola byla ve starém klášteře, hodně bariér. Ředitel mi tehdy umožnil složit rozdílové zkoušky, abych se mohla vrátit do své třídy, abych nemusela opakovat čtvrťák. To bylo super, spolužáky jsem znala a nebyl pro mě problém požádat je o pomoc,“ vzpomíná A. Jančíková. Ne vždy se ale podaří člověku po úrazu se do školy vrátit, často podle A. Jančíkové nedokončí vzdělání, což ještě zhoršuje jeho možnost uplatnění. Mnohdy stále nevědí, že se mohou obrátit na Českou asociaci paraplegiků, která jim je schopna poradit, pomoci. „Víte, člověk musí za svým úrazem udělat tlustou čáru a začít znova, ale odjinud. Je to nesmírně těžké, ale dá se to zvládnout,“ říká A. Jančíková.

Radmil Švancar

 

 

Cenu poprvé vyhlásila Olga Havlová v roce 1995, aby upozornila na život lidí se zdravotním postižením. „Jejich síla překonávání překážek, která často chybí i zdravým lidem, je pro nás velkou inspirací,“ řekla v roce 1995 Olga Havlová. Kromě ocenění vynikajících jednotlivců v péči o lidi se zdravotním postižením je cílem slavnostního udílení Ceny Olgy Havlové také propagace úlohy nestátních neziskových organizací, jakož i poděkování dárcům, spolupracovníkům a dobrovolníkům, kteří činnost Nadace Olgy Havlové umožnili. Olga Havlová by se letos dožila 80 let.

 

Česká asociace paraplegiků

CZEPA je neziskovou organizací lidí po poranění míchy a sdružuje členy z celé ČR. Sdružení vychází z přesvědčení, že člověk na vozíku může a má právo žít kvalitním a aktivním životem – v rodině, v zaměstnání, s volným časem vyplněným zájmy a koníčky, stejně jako všichni ostatní lidé bez hendikepu… Posláním organizace je hájení práv a zájmů vozíčkářů po poškození míchy, usiluje o dosažení jejich plnohodnotného života a ovlivňuje systém zdravotní a sociální péče v ČR.

< zpět do čísla
banners/1598997600_uspesny-web_390x60.gif
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
1543878000_mikroskop.gif
1604012400_polar_125x125.jpg
linka-bezpeci_125x125.png
ucebnice
1599602400_okentes.gif
anketa
Pomůže Strategie 2030+ změnit školství k lepšímu?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
39%
34%
27%
janacek_2_240x100.jpg
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz