archiv
Učitelské noviny č. 22/2013
tisk článku

MAYOVKY JAKO VZOR HRDINSKÉHO CHOVÁNÍ

Karla Maye dneska děti samy od sebe už téměř nečtou, jen když je k jeho knihám někdo přivede. O to se pokusili v pražském Náprstkově muzeu. Jejich výstavu Po stopě Karla Maye navštěvují i školy a jsou spokojeny. V lavicích si pak učitelé s žáky o výstavě ještě povídají a některé děti se doma začtou i do nějaké z mayovek…

Jedněmi z návštěvníků byli i žáci šestého ročníku a jejich učitelky z pražské Základní školy generálporučíka Františka Peřiny.

„Výstava se nám velmi líbila. Přestože se na ní děti setkaly s velkým množstvím informací, díky obdrženým pracovním listům si s nimi dobře poradily. A navazující workshop, kde si mohly vyrobit indiánské čelenky, je přímo nadchnul! S tématem indiánů (jaké kmeny a kde žily nebo žijí) jsem pak s žáky pracovala v hodině zeměpisu, a protože May žil v Německu, povídali jsme si chvíli i o této zemi,“ říká Dana Pačesová.

Její kolegyně Lucie Fulínová ji doplňuje: „Než jsme na výstavu šli, pustili jsme si část filmu, protože dnešní děti nejenže mayovky nečtou, ale téměř neznají ani jejich filmové adaptace. Výstava byla fenomenálně připravená a žáci se na ní báječně bavili. Po návratu jsme si pak v čítance četli ukázku z Vinnetoua a bavili jsme se o hodnotách hrdinství a cti. Na Mayovi je nejdůležitější to, že jeho hrdinové jsou skutečně pozitivními vzory, což se z dnešní kultury vytrácí.“

Pokud se učitelé rozhodnou žákům svět Karla Maye představit, měli by tak nejlépe učinit kolem desátého roku jejich života. Na rozdíl od románů Julese Verna drtivá většina všech čtenářů předešlých generací musela Maye číst vždy jen v tomto věku. Zatímco verneovky pročítají občas s chutí i dospělí, mayovky jsou podobně jako foglarovky výhradně dětskou literaturou.

 „Už jenom proto, že Karel May ovlivnil několik předešlých generací dětí, by se alespoň zmínka o něm měla objevovat ve školní výuce. Z mayovek by učitelé žákům mohli doporučit kromě Vinnetoua zejména Syna lovce medvědů nebo Ducha Llana Estacada. I proto, že jde o poměrně krátké příběhy, které by ani dnešní děti nemusely svým rozsahem odradit. Zdatnější a i starší čtenáře by pak mohla zaujmout šestidílná série Ve stínu Pádišáha,“ radí Petr Mašek, vedoucí oddělení zámeckých knihoven Knihovny Národního muzea a autor výstavy Po stopě Karla Maye.

Vycházel z cestovatelských průvodců

Při výuce zaměřené na Maye je dobré pracovat jednak se zajímavostmi z jeho života, jednak jeho tvorbu využít jako inspiraci k etnografickým informacím, a to především k tématu severoamerických indiánů. V jejich případě se někdy uvádí, že May s reálnou podobou jejich kultury i s geografickým umístěním jednotlivých kmenů pracoval velice volně.

„Především je potřeba si uvědomit, že je velký rozdíl mezi literárním dílem a jeho filmovou podobou. Ve filmech je věcných chyb mnohonásobně více než v knihách,“ upozorňuje P. Mašek.

Karel May využíval velice rozsáhlou knihovnu. A dát dohromady v druhé polovině 19. století rozmanitou geografickou a etnografickou literaturu prakticky o celém světě nebyl tehdy už velký problém. „Sám jsem v dobových cestovatelských průvodcích několikrát narazil na pasáže, které May ve svých románech bezpochyby použil, byť je přímo neopisoval. Jenom výjimečně se dopustil nějaké větší chyby. Jedna z těch nemnoha se týká oblasti Rio de la Plata. Zde indián Pedro na vypravěče zaútočí jedovatou šipkou z foukačky. Ovšem tuto zbraň měli výhradně indiáni z oblasti Amazonie. Navíc se foukačky nikdy nepoužívaly k boji, ale jen k lovu drobných savců a ptáků,“ sděluje P. Mašek.

Vinnetou jako solitér? Fikce!

Vybrané indiánské kmeny May ve svých románech geograficky situoval poměrně věrohodně, a to i díky tomu, že se do nějakých přesnějších vymezení nepouštěl. Co ale podle odborníků vůbec nesedí, je jejich klasifikace na ty hodné (Apačové) a zlé (Komančové). „Tato hodnoticí kritéria jsou prvoplánová a vůbec neodrážejí tehdejší realitu. Chování jednotlivých indiánských kmenů musíme posuzovat v kontextu doby. Jestliže některým indiánům kolonizátoři vyvraždili rodiny, jejich reakce pak byla pochopitelně násilná,“ komentuje Kateřina Klápšťová, kurátorka amerických sbírek Národního muzea a uvádí na pravou míru i další zavádějící informace nacházející se v Mayově díle.

Tak například se lze v mayovkách potkat se skalpovaným bělochem. To je úplný nesmysl, protože indiáni skalpovali vždy jen své mrtvé nepřátele. Mayovi Mescalerové (Apačové je souhrnný název pro více kmenů, k nimž Mescalerové patří) žijí v pueblech, tedy de facto v domech anebo v týpích. Ve skutečnosti převážně bydleli v chýších. Vinnetou, který se sám potuluje po Americe, je také nonsens. Indiáni vždy žili ve svých komunitách (lokálních skupinách sdružujících několik rodin, tedy 30 až 100 lidí), nikoliv ve kmenech. A totemy, které jsou k vidění zejména v německých filmových mayovkách, původní obyvatelé těchto končin Ameriky vůbec nevyřezávali. Jde totiž o kulturní projev výhradně kanadských indiánů, o nichž ale May vůbec nepsal. Také je hodně známá scéna rituálu sbratřování Old Shatterhanda s Vinnetouem. Zatímco v knize krev toho druhého smíšenou s vodou oba vypijí, ve filmu na sebe vzájemně kladou své lehce pořezané ruce. Obojí je báje. Indiáni se takto nikdy nebratřili. Stačilo jim jen, když si to řekli.

Kolonialismus odmítal

Karel May svými postavami podobně jako Jules Verne, i když ne tolik, zalidnil velkou část světa. Pokud jde o jednotlivé kontinenty či geografické oblasti, jednou z mála, kam se s ním jeho čtenáři nepodívají, je Austrálie.

„O to je překvapivější, že své hrdiny nikdy nevyslal do tehdejší německé východní Afriky, tedy dnešní Tanganiky. Tím spíše, že z této německé kolonie mohl mít k dispozici nepřeberné množství textových i obrazových podkladů. Dokonce se ani mezi jeho románovými Němci neobjeví žádný kolonista z této oblasti. Myslím, že důvodem bylo to, že May kolonialismus odmítal. Prostě dobyvatel nezapadal do jeho konceptu ušlechtilého Němce. Ten totiž v jeho literárním světě hlavně cestuje, maximálně si postaví farmu nebo srub a vzdělává indiány,“ analyzuje P. Mašek.

May množství možných etnografických nedostatků snížil i tím, že většinu svých příběhů ze Severní Ameriky umístil do poměrně přesně vymezené oblastí, a to do Nového Mexika a jeho okolí.

Přestože drtivá většina reálií Mayových příběhů vychází ze sekundárních pramenů, tedy hlavně z knih, autor se na některá místa pobytu svých hrdinů jako již úspěšný a tudíž i poměrně bohatý spisovatel vypravil, ale právě až poté, co už své bestsellery vydal. Ovšem na širé prérie se nikdy nedostal. Zdržoval se jen ve městech na východním pobřeží USA.

Zloděj a mystifikátor

Karel May své dobrodružné knihy vytvářel jako fiktivní cestopisy. Oproti jiným autorům v principu obdobných příběhů té doby (zejména Julese Verna) však systematicky pracně budoval mýtus o tom, že oním nadlidským a dokonalým vypravěčem je skutečně osobně on. Nejenže je tak většina jeho knih psána v ich formě, ale May sám i mimo fantazijní svět literatury, tedy ve svém občanském životě, systematicky pracoval na tom, že je oním v Americe nepřemožitelným Old Shatterhandem a v Africe nebo na Balkáně pak nezdolným křesťanem, kterého muslimové pojmenovali Kara ben Nemsí. Tento Karel z Německa uměl nejen bravurně střílet, ohánět se drtivou pěstí a mistrovsky zvládat koně, ale osvojil si i řadu cizích jazyků nebo hru na klavír. Navíc byl absolutní morální autoritou, která za každých okolností jedná spravedlivě. Ničím z toho však skutečný Karel May nikdy nebyl. A to ani vzorem ctností. K psaní se totiž dostal až při svém pobytu za mřížemi (viz box).

Kantoři, kteří se ve výuce o Mayovi více zmíní, by měli otevřeně okomentovat i jeho kriminální minulost. (Vzpomínám si, jak mě jako kluka šokovalo, když jsem zjistil, že můj momentálně nejoblíbenější spisovatel byl zločinec!) P. Mašek s tímto faktem však pracuje pozitivně: „Fascinuje mě skutečnost, že z drobného delikventa páchajícího menší majetkovou kriminalitu se dokázal přerodit v hlasatele dobra a spravedlnosti, což navíc myslel nepochybně upřímně. Navíc téma napraveného zločince se v jeho románech objevuje poměrně často. Pro žáky tak může být jeho osud vhodným příkladem toho, že návrat mezi bezúhonné občany je možný.“

Avšak dokonalým vzorem ctností se May přece jen nikdy nestal. Krást sice přestal, ale s postupem let propadl až jakési chorobné lhavosti. „Karlu Mayovi bylo oprávněně vyčítáno, že lže, když na přednáškách bezostyšně tvrdí, že to, co ve svých románech píše, zažil. Šlo to dokonce až tak daleko, že svým posluchačům ukazoval i jizvy na těle, které prý utrpěl v různých šarvátkách,“ říká P. Mašek.

Nabízí se otázka, jestli Mayovo osobní ztotožňování s dokonalým hrdinou bez bázně a hany bylo jen obchodním trikem, nebo mohlo jít až o duševní chorobu. „Přestože třeba v Mayových vlastnoručních poznámkách k již zveřejněné knize je u jména Old Shatterhandova koně napsáno ‚můj vraník‘, nemyslím si, že by se dalo hovořit přímo o duševní chorobě. Byl jen podobně jako herec úzce spojen se svou rolí. Hodnoceno dnešním pohledem, mohli bychom říci, že se jednalo o velice promyšlený a úspěšný marketingový tah. Učitelé by tedy mohli ve výuce uvést, že to, co bylo tehdy společensky považováno za zcela nepřípustné, je dnes vnímáno sice také jako nekorektní, ale s tím, že i takhle se nyní prostě reklama dělá. V současné době by to ale mnohem dříve prasklo a především by hned každý věděl, že dotyčný spisovatel je podvodník.“

May obětí nakladatelských pirátů

Karel May o své vybájené identitě dobrodruha přesvědčoval i svého českého kmenového nakladatele Josefa Richarda Vilímka, když svou jedinečnost dával do souvislosti s Julesem Vernem, tedy s dalším autorem, kterého toto vydavatelství tehdy programově nabízelo. May se holedbal, že zatímco Vernovy Podivuhodné cesty jsou jen plodem kabinetního studia, jeho dílo je výsledkem třicetiletého putování plného potu a krve. Vztah pánů Maye a Vilímka tedy rozhodně nijak idylický nebyl.

„Karel May se na počátku své kariéry nechal od nakladatelů dost okrádat, proto byl později obezřetný. A i Vilímek se ho pokoušel brát na hůl. Například mu zatajoval neilustrovanou řadu, kterou bokem vydával. Alespoň něco mu ale platil. Mnozí další nakladatelé totiž Maye vydávali bezostyšně zcela načerno. A to pochopitelně podstatně umenšovalo i Vilímkův zisk. Proto se snažil Maye dotlačit k tomu, aby si došlápl na tyto skutečné piráty. Vilímek dokonce nabyl mylného podezření, že May se s těmito nepoctivými nakladateli tajně dohodl,“ uvádí P. Mašek.

Vilímek vydal úplně první mayovku v našich zemích (Syn lovce medvědů, 1888). Dalším předělem byla třicátá léta, kdy nakladatelství Toužimský a Moravec mayov-kám vtisklo jejich asi nejvyhledávanější tvář, a to díky ilustracím Zdeňka Buriana. (Vydavatelství svou tradici obnovilo po roce 1990.)

Po druhé světové válce mayovky přestaly v naší zemi na dvanáct let vycházet. Důvodem bylo zejména to, že May patřil mezi Hitlerovy oblíbené spisovatele. Tisíce výtisků mayovek nechali vojáci wehrmachtu ležet ve sněhu při bitvě o Stalingrad. Je to o to paradoxnější, že May snad nenapsal dobrodružný román, v němž by přímo nebo alespoň nepřímo nepoukazoval na rovnost všech ras. „I Židé v jeho díle hrají vždy neutrální roli. Avšak bez předsudků May zcela nebyl. Z nějakého neznámého důvodu nesnášel Armény. Pokaždé, když se v jeho příbězích nějaký objeví, jde vždy o lotra,“ ilustruje P. Mašek.

Renesance Mayova díla se pak dostavila díky Státnímu nakladatelství dětské knihy (pozdější Albatros), kde mayovky začaly opět vycházet s oblíbenými Burianovými ilustracemi, a to převážně vybrané příběhy z Divokého západu. V sedmdesátých letech se přidalo nakladatelství Olympia příběhy z Jižní Ameriky a především z arabských zemí. Ceněny jsou nejen pro vysokou úroveň překladu, ale i kvůli kvalitním ilustracím Gustava Kruma. S ambicí souborného vydání děl Karla Maye přišlo pak v devadesátých letech brněnské nakladatelství Návrat, v němž vyšlo zhruba na padesát mayovek.

Moralizování jako pedagogický recept selhalo

Zdá se, že May nakonec dospěl k přesvědčení, že je skutečnou morální autoritou, a spravedlivé jednání, jež čtenářům předkládal prostřednictvím dobrodružných scén, začal stále více a více prezentovat v nejrůznějších ponaučeních, která měla i teologický charakter. S tímto moralizováním si však překladatelé dokázali velice rychle poradit, což jeho příběhům rozhodně neuškodilo, naopak. May se tak evidentně cíleně projevoval i jako pedagog. Ovšem v této rovině své tvorby už moc úspěšný nebyl. Své čtenáře účinně oslovoval jen tehdy, když vychovával prostřednictvím napínavého děje.

Využití Mayova díla ve výuce doporučuje také literární historička Věra Brožová z Katedry české literatury Pedagogické fakulty UK, která se zabývá i literaturou pro děti a mládež: „V Mayově díle je nejdůležitějším archetyp cti a ušlechtilého divocha, který je spjatý s přírodou. May byl jedním z těch, kdo otevřeli prostor pro dětské sdružování, které pak nalézáme zejména u spisovatele a zakladatele skautingu a woodcraftu Ernesta Thompsona Setona. Do výuky v základní škole je jistě vhodné Maye zařadit. V literatuře je dobré, aby si žáci přečetli nějakou dramatickou scénu a pokusili se pak přijít na to, jakým způsobem autor této literární dynamiky dosáhl. A možná bych ho než do literatury v prvé řadě zakomponovala do občanské výchovy. To, že May otevřeně psal o tom, že dobří lidé i lumpové jsou ve všech kulturách, bylo a stále je velice důležité.“

Lukáš Doubrava

 

1842

Karel May se narodil 25. 2. v malém chudém městečku Ernstthalu jako páté ze čtrnácti dětí.

1848–1856

Docházka do národní školy, kterou zvládal bez problémů.

1856–1861

Studium na učitelském semináři, z něhož byl vyloučen pro krádež svíček. Studia dokončil v jiné škole.

1861

Přijal místo pomocného učitele chudinské školy. Zatčen za údajnou krádež hodinek svého spolubydlícího.

1862

Za neoprávněné užívání cizích věcí byl potrestán šesti týdny vězení. Jeho učitelská kariéra tak navždy skončila.

1864–1865

Opakovaně kradl oděvy a kožešiny, za což byl odsouzen ke čtyřem letům vězení.

1870–1874

Za drobné krádeže a podvody odsouzen k dalším čtyřem letům vězení.

1875–1877

Stal se redaktorem několika časopisů a uveřejnil novelu Old Firehand, v níž se čtenáři poprvé setkávají s Vinnetouem.

1887

Spolupracovníkem nově založeného časopisu pro mládež, v němž během deseti let uveřejnil osm příběhů patřících k jeho nejlepším.

1892

Freiburský nakladatel Friedrich Ernst Fehsenfeld začal Mayovy romány a povídky vydávat knižně.

1899–1900

Cesta do islámských zemí.

1908

Cesta do USA.

1912

22. 3. umírá.

 

 Nejlepší informační zdroj o K. Mayovi a jeho díle v češtině: http://karel-may.majerco.net/

Galerie ilustrací knih K. Maye: www.daildeli.cz/ilustratori.html

Výstava Po stopě Karla Maye: www.nm.cz/Naprstkovo-muzeum/Vystavy-NpM/Po-stope-Karla-Maye.html

Muzeum Karla Maye v Radebeulu u Drážďan: www.karl-may-museum.de/web/start.php

< zpět do čísla
banners/albert_390x60px_new.jpg
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz