archiv
Učitelské noviny č. 22/2013
tisk článku

ÚSPĚŠNÍ ŽÁCI –MĚŘÍTKO ÚSPĚŠNÉ ŠKOLY

„Mluvím o vzdělávacím programu naší školy jako o projektu, protože jde o uspořádaný koncept s klíčovými oblastmi, jasnými cíly a s časovým rámcem. Není to ale projekt v pravém slova smyslu, nedostáváme na to žádné peníze navíc. Vytváříme prostředí pro práci s nadanými žáky (a jde o nadání v širším slova smyslu, nejen o děti nadané kognitivně) v naprosto standardním prostředí běžné školy. Mezi nadanými máme žáky průměrné i žáky se speciálními vzdělávacími potřebami,“ říká ředitel znojemské Základní školy JUDr. Josefa Mareše a Mateřské školy Miloslav Hubatka.

Nadaní – pragmatická orientace

Prvním důvodem zaměření zdejší školy na nadané, zcela pragmatickým, bylo odlišit se od ostatních škol ve městě. Hledali směr, který by jim dal strategickou výhodu – a ředitel je přesvědčen, že se jim to podařilo.

Když mluví o strategické výhodě – ta není podle něho samoúčelná. „Zvolili jsme si jako naše téma nadání. V dětech je totiž mnohokrát nadání, které se nepodaří rozpoznat, je v nich mnohem větší potenciál, než se při běžné práci ve škole projeví. Rozhodli jsme se s talentem pracovat, vyhledávat ho, vést ho tam, kam potřebuje. I škola si musí uvědomit, jaké má možnosti, co může udělat a jak to může udělat,“ tvrdí M. Hubatka.

Na vysoké škole studoval vzdělávací systémy a díky doc. Supovi, což byl pedagog – kybernetik, se seznámil s výukovými programy a počítačovými technologiemi. „Moje poněkud idealistická představa byla, že když přijdeme do školství se správnými metodami a moderními technologiemi, pak se podaří posunout i kvalitu vzdělávání. Po čase jsem musel pokorně sklonit hlavu a přijmout fakt, že je nezbytné pracovat zejména s nadáním dětí. To všechno tedy byly důvody, proč se naše škola začala na práci s nadanými dětmi orientovat,“ vysvětluje M. Hubatka.

Velmi rychle ale pochopil, že nadání je hezká věc, ale pokud žák nemá trpělivost, píli, ty správné charakterové a morálně volní vlastnosti, nadání se vůbec nemusí projevit.

Technika, metody

S postupem tohoto poznání se podle něho měnila i podoba a rozvoj zdejší školy. Zpočátku se tedy soustředil na zlepšování vybavení školy, rostl počet počítačů, ve třídách se objevily interaktivní tabule, za lavicemi pak vznikala digitální hnízda (o nich psaly UN podrobněji v č. 45/2009: Digitální hnízda – nic převratného, přesto mimořádnost). Učitelé se učili moderním metodám a formám výuky.

Ve druhé fázi se škola soustředila na zavádění dalších systémů na podporu nadaných žáků – podporovala zájmové činnosti, individualizaci práce s dětmi, zvyšovala kvalitu diagnostiky a soustředila se na diferenciaci žáků ve výuce z hlediska způsobu práce, který je pro ně vhodnější. Nadaní žáci byli na předměty, v nichž vynikali, zařazováni do vyššího ročníku, byli tu děti, které ročník díky svým schopnostem mohly přeskočit. „Diferenciace byla důležitá pro to, aby byli žáci nadaní dostatečně zatěžováni, aby dostávali úkoly, které v nich podněcovaly zájem o vzdělávání, na straně druhé tak dostávaly prostor i děti, které potřebují pomalejší tempo a výuku postavenou spíše na konkrétech,“ říká M. Hubatka. Zájmová činnost tuto snahu dokresluje – v jejím rámci je možné rozvíjet nadání dětí způsobem, který samotná výuka nedovoluje. Specializovala se některá oddělení školní družiny, její součástí se staly zájmové kroužky – družina se tedy v některých případech rozpadá na oddělení nikoliv podle tříd, ale podle zájmů. Tak třeba vznikl i Klub nadaných dětí, kroužek keramiky a další. „Je to organizačně poněkud složitější, ale myslím, že obrazu školy to pomáhá, konečně, právě kvůli této organizaci družiny do ní někteří rodiče přihlašují své děti – třeba jen na dva dny v týdnu,“ chválí si nápad M. Hubatka.

Rodiče

Při tom si ale ředitel uvědomil, že prostě samotná škola všechno zvládnout nemůže. Že je nutné přitáhnout blíže škole právě rodiče. „V této třetí fázi jsme podstatně víc zahrnuli do pole své pozornosti vztahy jednak mezi dětmi ve třídách, ale i mezi rodiči a učiteli,“ vysvětluje M. Hubatka. Zdůrazňuje, že bez účasti, bez aktivní účasti rodiny se nedá úspěšně pracovat na osobnostním rozvoji dětí, který je pro uplatnění jejich nadání důležitý.

Škola začala tím, že rozšiřovala tok informací o dítěti rodičům prostřednictvím mailu. Ředitel říká, že pro tuto komunikaci nastavil v rámci školy jednotná pravidla, aby šly tyto informace od všech učitelů a aby měly srovnatelnou formu.

Všechno směřuje k tomu, aby rodiče dostávali nejen negativní informace, tedy zprávy v okamžiku, kdy je nějaký problém, ale aby se od učitelů dozvídali i o tom, co dítěti jde, v čem a jak se zlepšuje. A nejde jen o samotnou výuku – když se někdy hezky zachová, když je kamarádský, když pomůže, to všechno je obsahem těchto zpráv rodičům. Zprávy musejí být jasné a zachycovat události v kontextu – stalo se to a to, příčinou bylo toto a následkem zase toto.

Protože dítě takto hodnotí více učitelů, dostávají rodiče celistvější obraz o jeho úspěších i problémech – a nejen z hlediska výuky. A tak není výjimkou, že v jednom týdnu jeden z učitelů upozorní na opakované chyby, které dítě dělá, nebo na nepřístojnosti, jichž se dopouští – a jiný ho naopak pochválí za úspěšné odpovědi nebo kamarádské chování.

Nastavit takový systém předpokládá vysokou „promořenost“ rodin internetem. „Komunikujeme takhle odhadem s 80 % rodičů. A ti, kteří k mailu nemají přístup, dostávají zprávy od učitelů vytisknuté na papíře,“ říká ředitel.

Co je dobré, co je špatné

Ve škole v Mnichovicích poznal M. Hubatka jiný způsob komunikace, který se mu líbil. Jde o ranní setkávání rodičů s učiteli, takzvané raníčky. Jsou prostě dny, kdy jsou učitelé rodičům před vyučováním k dispozici. Tato setkání se organizují za situace, kdy nestačí mailová komunikace, kdy je třeba pobavit se s nimi o jejich dítěti přímo. Bývá tam pochopitelně třídní učitel, některý z rodičů, dítě. Někdy se setkání účastní ředitel, jindy speciální pedagog nebo výchovný poradce, podle potřeby, podle problému, jednání se pak velmi stručně zaznamená, aby se bylo možné třeba po měsíci, kdy se setkání zopakuje, vrátit k dojednaným postupům a zjistit, nakolik se je podařilo naplnit.

Právě díky užším kontaktům s rodiči a s nastavením průběžného systému řešení možných problémů podle ředitele školy nedochází tak často k tomu, že výchovné potíže s žáky dojdou až třeba na úroveň výchovné komise nebo jednání s OSPODem.

„Všechno směřuje k systému, kdy dítě jak od nás, tak od rodičů dostává informace, co je dobré a co špatné, co dělat, aby se zlepšovalo. A toto uvědomění pak pomáhá i k rozvoji jeho talentu,“ tvrdí M. Hubatka.

Byla to vlastně trochu odvaha směrovat právě tuto školu na podporu talentovaných žáků. Jde o velkou školu, jejíž spádová oblast není z hlediska složení obyvatel nikterak výjimečná. Je to v podstatě škola sídlištní, což je prostředí, které talentu příliš nepřeje.

Chci víc

M. Hubatka nijak neskrývá, že po učitelích na své škole toho chce asi víc než jinde. Tvrdí ale, že je učitelský sbor stabilizovaný, že kromě jeho obměny po sloučení dvou sousedících škol před zhruba devíti lety, kdy se vytvářel nový vzdělávací program spolu se skupinou kantorů, kteří by ho naplňovali, žádné velké odchody kvůli nesouhlasu nezaznamenal. „Jako všude, i tady je skupina kolegů, kteří jsou ochotni vyzkoušet každý nápad, které není nutné příliš přesvědčovat. Další čekají, jak první kroky dopadnou, a když vidí, že má změna smysl, rádi se přidají. A u některých, kteří mají rádi svůj zajetý pořádek, je nutné využívání nových metod přikázat. Od toho je ale ředitel, že,“ usmívá se M. Hubatka.

Ačkoliv na nich chce tedy víc než jinde, peníze na jejich lepší odměňování nemá. Ředitel poznamenává, že jako velká škola (je tu skoro 800 žáků) má velmi tvrdý normativ. Pokud nemá dostatečně naplněné třídy (řekněme na průměr 24 žáků), nedostává se pak peněz pro nenárokové složky platů pedagogů. „Doplácíme na trend podpory malých škol,“ myslí si M. Hubatka.

Čtvrtá fáze

Jestliže první fází bylo vybavení školy, ve druhé se kantoři soustředili na metody a formy práce, které by modernější podobě školy odpovídaly, a ve třetí pak vsadili na intenzivní komunikaci s rodiči, jaká bude čtvrtá fáze?

„Pořád se učíme. Před lety jsme se zaměřili na nadané žáky – a do budoucna bych byl rád, kdybychom slovo nadané škrtli a nahradili slovem úspěšní. Nejde o úspěch ve škole, o dobré známky, jde o úspěch v životě. Takže v některém předmětu trojka? Proč ne. Ale to, co mě baví, co mě zajímá, čemu se chci věnovat, co mě bude živit, to musím dělat nadstandardně. Takovou filozofii myšlení žáků bychom chtěli prosadit,“ plánuje ředitel znojemské školy M. Hubatka.

Radmil Švancar

 

Miloslav Hubatka,

45 let.

Vystudoval pedagogiku a historii na Filozofické fakultě MU v Brně.

Ředitelem školy je 9 let.

Záliby: dobový šerm, myšlenkové mapy, osobnostní rozvoj.

Své heslo vtělil do motta školy: Každé dítě může být úspěšné!

 

Ředitelka PPP Znojmo Ludmila Krinková, psycholožka:

„Jde o velkou školu, většinou to ovlivňuje znalost žáků ze strany ředitele nebo třeba výchovného poradce. Když ale do této školy přijdeme, vždy vědí, o kterého žáka se jedná, znají ho jménem, vědí o jeho problémech, jsou připraveni. To je moc dobře.

Dlouhodobě se profiluje jako škola podporující nadání, patří tedy mezi ty, které nadaným doporučujeme. Pokud ale potřebuje žák změnit „ovzduší“ kvůli problémům, málokdy nabízíme velkou školu. Raději menší s více rodinným prostředím.

Pan ředitel je plný nápadů. Nedávno přišel s tím, že bychom se účastnili třídních schůzek, abychom mohli bezprostředněji komunikovat s rodiči na obecnější témata výchovy, vzdělávání a spolupráce rodiny se školou, PPP a dalšími institucemi. Velice by se nám to líbilo, doufám, že se to podaří uskutečnit.“

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_2_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
31%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz