archiv
Učitelské noviny č. 20/2013
tisk článku

O MATEMATICE, KHANOVĚ ŠKOLE A PRÁCI V MÁLOTŘÍDCE VŮBEC

Jsou málotřídky z nouze ctnost, nebo důležité sepětí obyvatel s jejich obcí? Nedají svým žákům tak široké vzdělávací podmínky jako městské školy, nebo individuálním přístupem postaví mnohem pevnější základy? Utíkají do nich ředitelé z musu, nebo si je naopak vyhledávají, protože v nich mohou uplatnit svoji kreativitu? Podobných otázek na téma neúplných základních škol se rojí stále víc. I když se odpovědi mohou školu od školy i podstatně lišit, jedno jim nikdo neodpáře. Víc než kdekoli jinde tady záleží na osobnosti ředitele. V málotřídce v Nemyčevsi nedaleko Jičína jsem se setkala nejen se zajímavým přístupem k výuce matematiky.

Ve zdejší škole jsem nebyla poprvé a pokaždé bylo o čem si s jejím ředitelem MILOŠEM NOVOTNÝM povídat. Jako by neměl ředitel ve dvoutřídce práce dost. Kromě hromady administrativy, s kterou malým školám žádná hospodářka nepomáhá, učí spojený 1. a 3. ročník. A ještě přemýšlí, jak svým žákům lépe vštípit do hlavy základy toho, co budou v životě potřebovat. Své nápady včleňuje do pracovních listů, z nichž časem vznikají i učebnice. Před lety to byl slabikář, teď je to matematika.

Od impulzů k proměnám

Že čtení s porozuměním je základem veškerého učení, je už dnes nezpochybnitelné. Protože některé děti doma sáhnou po knížce jen málokdy, zůstává gró na škole.

„Výuka čtení potřebuje hodně prostoru, ale není možné kvůli ní hodiny čtení pořád nafukovat,“ vysvětloval M. Novotný. „Musím využít i jiné vyučovací předměty. Začal jsem proto prvňáčkům vytvářet pracovní listy pro matematiku, které by zahrnovaly i výuku čtenářských dovedností. Ne že by se děti v matematice učily číst, jen všechny matematické operace vyvozuji z praktického čtení. Samozřejmě musím dbát na to, aby se v textu neobjevovala slova, která děti ještě nejsou schopny přečíst. Kde zatím svými čtenářskými schopnostmi nestačí, pomůžu jim piktogramem vyjadřujícím srozumitelné zadání úkolu. Díky tomu mohou děti pracovat brzy samostatně. V málotřídce to jinak nejde.

V matematických pracovních sešitech mi vždycky vadil příliš malý prostor, který mají děti na zapisování odpovědí. Vždyť to je kontraproduktivní! Písanky mají široké linky, dbáme na to, aby děti psaly úhledně – pak přijde matematika a všechno je jinak. Proto mají moji žáci i v matematice předepsané stejné pomocné linky jako v písance.

Když už děti obstojně čtou, dostávají úkoly založené na orientaci v textu, na pozorném čtení. Přečtou si určitý výrok s matematickou úlohou, který doprovázejí tři čtyři jen nepatrně rozdílná konstatování. Úkolem dětí je určit, která odpověď je správná a která ne. Aby úlohu vyřešily, musejí se vrátit pro informaci k původnímu zadání. I tímto způsobem se učí číst s porozuměním.

Ještě jednu věc učím jinak – písemné sčítání. Velice brzy, od těch nejjednodušších příkladů zapisujeme sčítání jako alternativu také do sloupců. Není to zbytečné. Děti si zvyknou na přesný grafický zápis, takže ve vyšším ročníku, když pracujeme s trojcifernými čísly, mají na co navázat. Už vědí, jak je pořádek v zápisu důležitý. V 1. a 2. ročníku chybný zápis opravím, ale neklasifikuji. Respektuji, že to je učivo až 3. ročníku. Třeťáci už ale v zápisu chybují mnohem méně. Zvykli si.

Nezapomínám ani na finanční gramotnost. U prvňáčků jde opravdu jen o to základní, s čím se běžně setkávají. Jako nakupují v obchodě, vracejí peníze, rozměňují bankovky a mince.“

Opakování matka moudrosti?

Podobnou poznámku už jsem slyšela několikrát. Je rozumné, že se učivo v matematice probírá a procvičuje zásadně podle jednotlivých typů úloh? A je celkem jedno, jestli na prvním, nebo na druhém stupni základní školy. Žáci prý pak nepřemýšlejí, jak daný úkol řešit. Probíráme trojčlenku? Tak to bude trojčlenka. Po několika hodinách se přejde k další lekci a po trojčlence není ani vidu ani slechu. Leda tak při velké opakovací prověrce. Miloš Novotný se snaží tenhle problém vychytat už u prvňáčků.

„Nemůžeme si myslet, že dítě osvítíme jednou stránkou úloh nebo jednou lekcí. Čas od času se musíme k určitému typu úloh vracet, opakovat.“

Jeden čas se přece říkalo, že návraty k probranému učivu jsou zbytečná ztráta času.

„Opakování nesmí být na stejné úrovni, každý další úkol musí mít přidanou hodnotu. Po měsíci po dvou řeší děti úkol na stejném principu, ale v náročnějším zadání. Proto také dělím učivo do menších schůdků, než jsou v klasických učebnicích. Dětem vlastně ani nepřijde, že se učí něco úplně nového. Výukové zdvihy jsou nepatrné, ale efektivní.“

Dokonalá souhra

Vyučovací hodina v málotřídce, kde všichni vědí, co mají dělat, mne nepřestává fascinovat. Perfektně vymyšlený řád, srozumitelně nastavená pravidla. Místo překřikování jen tiché ševelení. Zdaleka nejsou všichni přišpendleni v lavicích. Jedna skupina žáků pracuje samostatně s učebnicí, druhá procvičuje ve skupinách úlohy na počítači. Děti, které jsou s úlohou hotovy, se postupně řadí u katedry s vyřešenými úlohami. Miloš Novotný je kontroluje a zadává doplňující otázky nebo další úkoly. Za chvíli se skupiny vymění, jeden úkol střídá druhý, novou látku opáčko. Všichni jsou v pohodě, nikdo se nenudí. Tak jaký strašák?

„Nemyslím, že by se děti měly matematiky bát. Proto se snažím, aby vyučování bylo pro děti zajímavé, něčím nové. Učit hrou ano, ale něco se prostě musí nadrilovat. Podstatné je podle mne něco jiného. Matematika musí být i pro žáky smysluplná. Třeba když zjistí, že to, co umějí spočítat, jim k něčemu je. Nebo když přes matematiku začnou získávat informace. Platí to pro vzdělávání obecně.“

Nahlédnutí do Khanovy školy

Vznikla jako Khan Academy před několika lety v USA. Jde o krátká, přibližně pětiminutová výuková videa volně přístupná na internetu, s nimiž mohou děti pracovat on-line zcela samostatně doma. V převážné většině jsou věnovaná právě matematice. Nechybí fyzika, ekonomie, informatika ani další vědy. Žádné opakování, ale stručně nastíněný výklad nové látky. Dílčí informace. Dobrovolníci zatím přeložili do češtiny jen část z několika tisíců úloh, přesto jich je zdarma k dispozici dost (https://khanovaskola.cz).

Právě tenhle fenomén Miloše Novotného zaujal. Dokonce natolik, že si pořídil potřebné vybavení a výuková videa pro 1. stupeň základní školy začal sám natáčet (více na kanálu YouTube ZS Nemyceves).

„Zatím sbírám zkušenosti. Představa, že se dítě může podívat dřív, než půjde do školy, o čem si budeme povídat, je zajímavá. Na začátku hodiny se zeptám, jestli děti všemu na videu rozuměly. Kdo odpoví že ano, dostane důvěru a může na podobných úlohách pracovat sám. Ostatním všechno znovu vysvětlím. Takhle mohou žáci získávat tak důležité sebevědomí. Jsem schopný se podle videa něco naučit a pak na úkolu sám pracovat.“

Nepadá tím pozice učitele?

„Vůbec ne, jen se možná vytrácí z piedestalu. Všechno připraví a je k dispozici, aby žák mohl získávat ono sebevědomí.“

Už jste to vyzkoušel v praxi?

„Párkrát. Většina žáků má doma internet, kdo ho nemá, může se na něj podívat ve škole. Z osmi dětí v daném ročníku se jich na video podívalo šest, z toho tři byly schopny pracovat bez problémů zcela samostatně. Pozor, nedávám to jako povinnost, jen jako možnost. Ale zdá se, že to děti baví. Vyučování není hra na překvápko. Vědí, co se bude ve škole dít, jsou motivované.“

Jak reagují slabší žáci?

„To není o tom, kdo je slabší, ale o pochopení úkolu, o sebevědomí žáka. Některý se na video podívá, myslí si, že látce rozumí, ale ještě nemá odvahu pustit se do samostatné práce. Když budou děti tuto možnost dostávat častěji, otrkají se, a jednou i ten nejméně sebevědomý řekne: Už to taky zkusím sám. Ta touha něco dokázat sám je nesmírně důležitá.“

Ujme se Khanova metoda i u nás?

„Myslím, že je životaschopná, že by mohla školám přinést užitek,“ je přesvědčený M. Novotný. „Ale stejně tak je možné, že se s ní naše školy nebudou lehce smiřovat. Představa, že se byť dílčí úsek může žák naučit bez učitele, může být pro někoho nepřekonatelná. Osobně se ale domnívám, že když se dítě podívá na video z vlastního zájmu, protože chce, naučí se látku mnohem snáz. Je to pak ten nejefektivnější přístup k učení.“

Kdybychom měli vždycky čekat, až bude mít každý žák zájem…

„Právě od toho je tady učitel, aby nenápadně tahal za nitky. Aby nastavil ve škole určitou štábní kulturu. Řekněte mi rozumný důvod, proč dětem, které projeví zájem, video nepodsouvat? Vždyť je škoda takovou příležitost promeškat. Vyzkoušel jsem si to na jednom prvňákovi. Připravil jsem video na zaokrouhlování pro třeťáky. Prvňáček se na ně doma s tatínkem podíval – a začal zaokrouhlovat.“

Ale těžko takhle namotivujete celou třídu.

„Proč hned celou třídu? Proč to nemůže být způsob práce s nadanými žáky? Nebo proč to naopak nemůže být pomoc pro dítě, které ve škole hned nepochopí výklad? Rodiče mu vždycky pomoci nemohou, zato na videu má učitelův výklad ještě jednou, i když v trochu jiné podobě než ve škole. Způsobů využití je víc – pomoc nemocnému dítěti, zadání domácího úkolu…“

Za každým natočeným videem je spousta práce. Stojí výsledek za takovou dřinu?

„Zeptejte se mne za rok, teď je ještě brzy. Ale jedno vím jistě. Posouvá mne to jako kantora. Musíte si téma projít, didakticky si je srovnat, uvědomit si, co a jak chcete ukázat a říci. A hlavně jak to všechno směstnat do pěti minut. To není legrace. Rozhodnete se například, že připravíte téma dělení. Uděláte všechno podle nejlepšího vědomí a svědomí – a když si video pustíte, zjistíte, že to není výukové video, ale že jste jen vypočítala příklad. Teprve pak vám začne docházet, co všechno tam chybí. To je ta nádhera.

Představte si, že by výukové video natáčeli budoucí učitelé na fakultě třeba na zápočet. Aby bylo didakticky správně, aby imaginárním žákům dané téma dostatečně vysvětlilo. Nemusí to být zrovna matematika, ale třeba čeština, prvouka, chemie… Zatím jsme na začátku, kdo ví, co bude za dva za čtyři roky.“

Jak to vidí rodiče

Jako bych to slyšela. Už ani sám neučí, nechá děti koukat na internet… Podobné novinky část rodičů přijímá s nedůvěrou.

„Zatím jsem se s odmítavým stanoviskem nesetkal,“ říká M. Novotný. „Podívejte, od nás můžou děti jen utíkat. To, že žáky pořád máme, že je sem rodiče vodí k zápisu, znamená, že se způsobem vyučování souhlasí. Jistotu mi dal i fakt, že na moje místo loni nebyl vypsán konkurz. Soudím podle toho, že zřizovatel i rodiče pochopili, že moje experimenty dětem neškodí, ale pomáhají.

Všechno, co ve škole děláme, směřuje nejen k tomu, abychom naplnili výstupy dané RVP ZV, ale samozřejmě i k tomu, abych byl se svou prací, respektive jejími výsledky, spokojen. Jakmile zjistím i sebemenší náznak toho, že věci nepostupují, jak by měly, okamžitě je koriguji. Tohle učitel musí umět.

Někdo se bojí chybu udělat, jako by se to profesionálovi stát nemohlo. Radši se do nevyzkoušeného nepouští. Ale proč? Když nic nevyzkouším, jak mám učit děti, aby uměly objevovat? Jistě že to nesmí být chyba, která vyučování negativně ovlivní, ale každá jiná se mění v ponaučení. Takhle vznikají všechny moje nápady. Pět let jsem například dával dohromady čítanku zaměřenou na čtení s porozuměním. Znovu a znovu jsem všechno opravoval podle zkušeností z práce s dětmi, doplňoval, přepisoval. Ale výsledek pak přinese radost.“

Jaroslava Štefflová

Práce učitele v málotřídce rozhodně není snadná. Kdo ji nevyzkoušel na vlastní kůži, neví, co je skutečná kantořina. Tím spíš je třeba vážit si každého, kdo dává své profesi víc, než se od něj čeká.

„Ale ono to jinak nejde,“ je přesvědčený Miloš Novotný. „Doba je jiná, všechno běží strašně rychle. A honit trabanta po dálnici stotřicítkou nejde. Nikdy jsem neměl od nápadu k činu daleko. Když je nápad, tak za ním jdu. Nic víc v tom není.“

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_2_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
31%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz