archiv
Učitelské noviny č. 19/2013
tisk článku

Jaké jsou podmínky pro integraci v běžné škole

Jana Smetanová, ředitelka základní školy v pardubických Polabinách, se ve školství pohybuje už skoro třicet let. Za tu dobu se setkala se spoustou neúspěšných dětí, které prostě potřebují, aby se s nimi pracovalo trochu jinak než s ostatními, aby se na ně kladly přiměřené nároky. Proto se rozzlobila, když slyšela, že by se měly rušit základní školy praktické, že by se měly všechny jejich děti zařadit do hlavního vzdělávacího proudu.

 

 Nezůstalo u rozčilení. Protestovala proti těmto snahám, spojila se s ředitelem základní školy praktické v Brně Gordonem Breiem, jenž se neváhal postavit sčítání Romů ombudsmanem, které nepovažoval za správné. Spolu pak zformulovali petici, pod kterou se podepsalo přes 76 000 lidí. Byla projednána Senátem i sněmovnou a přispěla k tomu, že bylo vládní zmocněnkyni pro lidská práva Monice Šimůnkové uloženo přepracovat školskou část Strategie boje proti sociálnímu vyloučení.

Snahy postupně potlačovat systém vzdělávání žáků s lehkou mentální retardací podle speciálního vzdělávacího programu ve školách či třídách pro ně zřízených ale stále existují. „Hlavní problém je v tom, že běžná základní škola není připravena na širokou inkluzi,“ říká J. Smetanová. Konečně, ze své pozice to vidí každý den. Upozorňuje, že systém vzdělávání je postaven na výkonu – klade se důraz na testování a porovnávání, průběžně se ověřuje přidaná hodnota ve vzdělávání. „Je správné, že inspekce hlídá, jak a co žáky naučíme, ale snaha o inkluzi jde proti tomuto trendu. Učitel ve třídě musí vždy reagovat na nejslabšího žáka – a pokud nastavuje nároky pro skupinu dětí s menšími kognitivními schopnostmi, jsou tím znevýhodňovány ostatní děti.“ Jistě, existuje skupinové vyučování, indivi-duální přístup, pomoc asistenta (nebo asistentů) pedagoga, speciální pomůcky, přizpůsobení velikosti kolektivu. To jsou právě většinou podmínky, které si školy za zvyšujících se nároků a nedostatku finančních prostředků nemohou dovolit. Vize aktivistů a ministerských úředníků a některých politiků jsou idealistické, bohužel právě za limitovaných podmínek, které jsou školám vytvořeny, tyto nápady nefungují.

„Asistent pedagoga je nezbytný nejen k tomu, aby pomohl dětem se speciálními vzdělávacími potřebami, ale někdy je ve třídě proto, aby chránil ostatní před agresivitou a nezvladatelným chováním integrovaného dítěte, které by jinak nedovolilo ostatním jakékoliv vzdělávání,“ konstatuje J. Smetanová s tím, že je podstatné, aby děti nebyly frustrované, ačkoliv třeba nemají schopnosti na špičkové výsledky, aby pracovaly na hranici svých schopností, a přitom se netrápily, aby byly šťastné.

Hudební výchova ano, hokejbal ne

Polabinská škola se už dvacet šest let zaměřuje na hudební výchovu. Vybírá si s tímto záměrem i nadané děti a její sbory už objely kus světa, zazpívaly si s populárními zpěváky, ve vitríně na školní chodbě je spousta pohárů oceňujících jejich umístění v nejrůznějších pěveckých soutěžích. „Naše děti z hudebních tříd nejen krásně zpívají, ale tím, že spolu sdílejí tuto zálibu a že spolu tráví hodně času, si vytvářejí mezi sebou i lepší vztahy než v jiných třídách,“ hodnotí ředitelka.

Děti jsou do těchto tříd vybírány kvůli svému talentu. Proto třeba, když jeden romský žák začal mít problémy se zvládáním učební látky, škola nevyvinula žádný tlak na to, aby áčkovou třídu opustil. Snažili se mu pomoci podobně jako ostatním v jiných třídách, zpíval dál. „A zpívá nádherně,“ usmívá se ředitelka.

Škola zkoušela nabídnout i alternativní – sportovní program. Hokejbal se ale moc neuchytil. „Od září hokejbal skutečně neotvíráme. Nabídneme nově dětem od první třídy angličtinu, o kterou je velký zájem, a získáme díky ní řadu dalších žáků,“ přiznává ředitelka i tuto logickou motivaci.

Hokejbal je napadlo nabídnout žákům proto, že škola s hokejbalovým klubem sousedí, hokejbalisté trénují na školním hřišti a blízkost umožnila i to, že děti na tréninky vodily družinářky, což znamenalo pomoc pro rodiče… „Na druhé straně, Pardubice jsou hokejové město, je tu populární i fotbal, možná by se uchytil tenis, kdybychom pro něj měli podmínky,“ říká J. Smetanová. Musí se ale dívat i na zájem o nabídku, kterou škola vypisuje. Přece jen, na sídlišti jsou ještě dvě další základní školy, obě se snaží představit atraktivní program a přitáhnout zájem rodičů a dětí. Sídliště samo už dávno není obydlené pouze mladými lidmi, je nutné být zajímavou školou i pro rodiny z širokého okolí. A to by tradiční hudební výchova a nově výběrové třídy s angličtinou mohly zajistit.

I mentálně postižení

Do základní školy Prodloužení v pardubických Polabinách chodí necelých 600 žáků. Z toho 54 má diagnostikované specifické poruchy učení a sedm dětí je integrovaných. Jsou mezi nimi děti se zdravotním postižením i žáci s psychia-trickou diagnózou. Přestože ředitelka školy brojí proti zařazování žáků s LMP do běžných škol a prosazuje názor, že je těmto dětem obvykle lépe ve speciálním prostředí základních škol praktických, dvě ze sedmi zmíněných dětí mají právě lehkou mentální retardaci. Žačku, hodnou holčičku, se podařilo díky spolupráci s rodinou dovést do páté třídy. Dostává se ale na hranici svých možností, takže na druhý stupeň přestoupí do základní školy praktické, která jejím schopnostem svými nároky lépe vyhovuje.

Druhé dítě s diagnózou LMR je devítiletý romský chlapec, který by do základní školy praktické jednoznačně podle vyšetření i doporučení patřil. Teď opakuje první třídu. Problém je, že jeho nejbližší rodina odjela do Anglie, dítě nechali prarodičům, kteří nebyli jeho zákonnými zástupci, k jeho zařazení tedy neměl kdo dát souhlas a chlapec zůstal ve zdejší škole. Kromě chlapcových schopností, které učitelé dokážou respektovat, je velkým problémem jeho chování – neustále na sebe upozorňuje, ruší při vyučování, bere dětem jejich věci, dopustil se několika krádeží i ničení majetku. Škola pro něho zařídila asistentku, on ji však nerespektoval, dokonce ji i uhodil. „Je z rodiny, kde žena nemá žádnou autoritu, museli jsme sehnat asistenta, který ho doprovází i o přestávkách, i na záchod, aby neničil zařízení školy. Díky asistentovi se situace uklidnila,“ vysvětluje ředitelka.

Asistenti

Několikrát jsem zmínil asistenta… Jak je škola shání v době, kdy na ně krajským úřadům scházejí peníze, kdy navíc dostávají naprosto nemotivující platy? „My jsme o asistenty požádali úřad práce, který nám umožnil vybrat si vhodné uchazeče z lidí, kteří jeho prostřednictvím hledají práci. Školu to nic nestojí, mzdové náklady hradí právě úřad práce, asistenti pak pracují jednak jako osobní asistenti, jednak pod dozorem a za pomoci pedagoga pomáhají dětem i při vyučování. Jsou to asistenti, kteří nejsou vázáni na jednu třídu, na jednoho žáka, kteří mohou podle potřeb školy a učitelů přecházet mezi třídami a pomáhat, kde je to účelné. Máme tady nyní takové pomocníky pedagoga díky pochopení úřadu práce tři,“ říká J. Smetanová.

Ale i u přiřazení asistentů je třeba přemýšlet. Třeba u mentálně postižené holčičky… Dřív měla svého asistenta, na kterého se nesmírně upnula. Díky němu se zlepšovala, ale právě vznikající závislost by nakonec byla pro děvče problémem, protože se na něj začala hodně spoléhat. Proto nakonec dostala jinou asistentku a jen na část času.

Psychologická podpora

Dětem se speciálními vzdělávacími potřebami ve škole v Polabinách pomáhá i školní poradenské pracoviště – psycholožka, preventistka a výchovná poradkyně. A některé učitelky jsou i speciální pedagožky. Ty se ale věnují žákům ve své třídě a není v silách školy, aby zajistila speciálního pedagoga pro všechny děti, které by učitele s touto specializací potřebovaly.

„Využili bychom na škole víc speciálních pedagogů. Jak tak sleduji nárůst dětí hlavně se specifickými vývojovými poruchami učení i chování, speciálním pedagogem by měl být každý kantor,“ hodnotí stav J. Smetanová s tím, že se takové dítě najde v podstatě v každé třídě.

Školní poradenské pracoviště komunikuje podle ředitelky školy i s pedagogicko-psychologickou poradnou. Poradna vyšetřuje děti v „sterilním“ poradenském prostředí. „Bohužel, i doporučení, která pak dostáváme, nebývají pro naše pedagogy příliš praktickou pomocí. Významně nám proto pomáhá školní psycholožka, která děti zná a pomáhá jim přímo ve třídě,“ říká J. Smetanová.

Mezi podpůrná opatření, která by mohla pomoci v běžné škole dětem se speciálními vzdělávacími potřebami, by mělo patřit i snížení počtu žáků ve třídě. O tom ale každý ředitel za současné ekonomické situace řekne, že je to jen hezká, ale nereálná představa. „Školy jsou naopak systémem financování tlačeny k tomu, aby měly své třídy naplněny. Jestliže se průměrně nedostanou nad dvaadvacet třiadvacet žáků na třídu, těžko se podaří získat dost peněz na alespoň drobné osobní ohodnocení pro učitele,“ vysvětluje. Konečně, některé (byť třeba hezky vypadající) kroky ministerstva školství tento stav zhoršují – třeba povinný druhý cizí jazyk. Na zdejší škole například chodilo 27 dětí na literární seminář. Místo něho bude nabízen tento druhý cizí jazyk, například ruština. Ta se ale nedá učit v sedmadvaceti dětech, je nutné vytvořit dvě skupiny. Což znamená vyšší náklady. Ačkoliv škola nedostala ani o korunu víc.

J. Smetanová v souvislosti s probíraným tématem upozorňuje, že tlak na vysokou naplněnost tříd nebo na jen výjimečné dělení hodin je výrazným protiinkluzivním trendem, který samotné školy těžko mohou ovlivnit.  

 

 

Spolupráce s OSPODem

„Škola by potřebovala užší spolupráci s OSPODem, zvlášť u žáků, se kterými jsou výchovné problémy, kdy se nedaří domluvit se s rodiči. Problém je v tom, že systém není nastaven tak, aby jedna (nebo dvě) pracovnice měla na starosti jednu školu a s ní průběžně komunikovala. Různé děti přicházejí do školy z různých míst, tím pádem spadají do kompetence různých sociálních kurátorů. S některými se podle ředitelky školy spolupracuje výborně, jindy je znát, že jsou tyto pracovnice přetížené,“ říká J. Smetanová. A poznamenává, že by bylo třeba, aby se domluvilo ministerstvo školství a ministerstvo práce a sociálních věcí na užší spolupráci, aby kontakty mezi školami a (příslušnými) OSPODy byly systematické. Aby se lépe jednalo s některými rodiči v situaci, kdy pedagogické prostředky, které má k dispozici škola, nestačí a selhávají. „Někdy mám pocit, že se některým sociálním pracovnicím ani nechce jít do konfliktu s rodiči, ačkoliv by to podle nás dítěti mohlo pomoci.“

 

 

Otázka přípravných tříd

Jsou děti, které by za podpory a pomoci v předškolním věku mohly základní školu zvládnout. Přitom za situace, kdy je přetlak v předškolních zařízeních, uvažovalo ministerstvo školství o rušení přípravných tříd a tříd mateřských škol při základních školách praktických. Po odporu odborné veřejnosti sice toto ustanovení z návrhu školského zákona vypustilo, ale samotný záměr nezavrhlo. J. Smetanová poznamenává, že právě tato zařízení mají velký význam zvlášť pro děti, které jsou zanedbané kvůli nedostatečné rodinné péči, kvůli nepodnětnému prostředí. Nejdřív je podle ní nutné hendikep minimalizovat, v čemž ve škole může pomoci asis­tent a speciální pedagog, v předškolním čase pak odklad a intenzivní odborná péče v přípravném ročníku. Ideální by bylo, kdyby tyto děti z nepodnětného prostředí chodily do mateřské školy povinně od tří let. Naráží to ale v současnosti na již zmiňovanou kapacitu předškolních zařízení, kdy by „povinně přijaté“ zabíraly místo dětem rodičů, kteří by své děti do předškolního zařízení vodili rádi. „Ano, řešení je drahé, ale vláda si prostě musí rozmyslet, co chce. Nemůžeme chtít, aby školy měly výkon jako mercedes a platit je jako trabanta,“ říká J. Smetanová.

Radmil Švancar

< zpět do čísla
banners/1600293600_tesco_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
1543878000_mikroskop.gif
1597960800_mascotte_125 x 125.jpg
ucebnice
1599602400_okentes.gif
anketa
Pomůže Strategie 2030+ změnit školství k lepšímu?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
40%
33%
27%
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz