archiv
Učitelské noviny č. 19/2013
tisk článku

ODVAHA KE SPOLEČNÉ DEBATĚ

Co o své práci vědí a nevědí učitelky mateřské a základní školy

Jak může dojít k souhře mezi mateřskými a základními školami, když se spolu učitelé nebaví? Oficiálních setkání zatím moc nebylo, ta neformální, alespoň podle dostupných informací, probíhají jen málokde. Abychom nebyli nespravedliví – pod taktovkou ministerstva školství právě teď pracují týmy mateřských a základních škol na účelné návaznosti svých ervépéček. K pochopení zásad a následně k odezvě v praxí však bezesporu patří jejich vnitřní přijetí. A to se bez otevřené diskuze povede jen stěží. Ve Strančicích se o to na jaře pokusili.

Učitelky z místní mateřské školy a prvostupňové učitelky ze školy základní v čele se svými ředitelkami se domluvily na společném semináři věnovaném návaznosti vzdělávání.

Prvotní impulz

„Jako členka poradního sboru na MŠMT jsem si mohla přečíst jak zprávy ČŠI, tak OECD. V obou materiálech se opakovalo upozornění na to, že programy na sebe nenavazují,“ vysvětlovala PAVLA KICKOVÁ, ředitelka MŠ ve Strančicích, co ji k uspořádání společného semináře inspirovalo. „Přiznám se, že jsem si pak poprvé opravdu podrobně prostudovala RVP ZV. Zjistila jsem, že pokud jde o návaznost, programy proti sobě nijak dramaticky nejdou. Je v nich černé na bílém, že základní škola navazuje na předškolní vzdělávání, ale všechno je příliš obecné. Nikde není napsáno, co by měl umět a znát předškolák, který vstupuje do základní školy.

Základní škola je na tom na samém začátku stejně jako my – přijímá všechny děti, které se do ní přihlásí. Bez ohledu na to, do jaké míry jsou, nebo nejsou z domova připravené vstoupit do první komunity větší než rodina. Uvědomila jsem si, že spolu máme o čem mluvit. Že by nám výměna zkušeností jenom prospěla.“

Počáteční kontakty

O bližší spolupráci se strančickou základní školou se mateřská snažila dlouho, bohužel marně. Až nové vedení projevilo vstřícnost. V té době se také začalo obecně víc mluvit o nutné spolupráci škol obou stupňů. Čas nazrál.

„Až na výjimky od nás všechny děti odcházejí do zdejší školy. Osm let organizujeme pro rodiče ukázkovou hodinu práce s předškoláky. Zveme k nám na besedu psychologa, aby pohovořil o školní zralosti. Loni se jí poprvé zúčastnily i kolegyně ze základní školy. Učitelky viděly, co všechno se u nás děje, jak s dětmi pracujeme. Letos přišly opět, domlouvaly jsme se, co by od nás základní škola potřebovala. Dověděly jsme se, že bychom hlavně měly vést děti k větší samostatnosti. Aby se uměly obléknout, svléknout, připravit si věci na stůl, udržet si své místo v pořádku. Na tyhle praktické dovednosti všichni rodiče nedbají. Kolegyně nám taky kladly na srdce, abychom dětem co nejvíc četly, vyprávěly jim pohádky, mluvily s nimi. Pak řekla psycholožka takovou odvážnou větu: Když dítě mluví velmi špatně, nerozumějte mu. Dítě si zvykne na to, že mu rozumíte, a nesnaží se vyslovovat správně. Spíš ho pokaždé požádejte, aby se opravilo.“

Setkání na semináři

„Nesešly jsme se tu proto, abychom si navzájem něco vytýkaly, ale abychom si otevřeně řekly, co nám k rozumné spolupráci chybí a jak bychom mohly postupovat dál,“ pronesla zkušená lektorka VĚRA KREJČOVÁ z Univerzity Hradec Králové ke skupině necelé dvacítky učitelek. „Jde nám v první řadě o výměnu konkrétních informací, jak v které škole s dětmi pracujete. Odtud se pak můžeme odpíchnout k tomu, jak dál efektivně spolupracovat.“

Následovalo stručné, přehledné porovnání obou rámcových vzdělávacích programů, jejich cílů, záměrů. Pak přišla na řadu praxe. Učitelky se rozdělily do promíchaných skupin a dostaly první úkol. Navzájem si sdělit, jak plánují obsah vzdělávání, jaké metody a formy práce nejčastěji používají, na co kladou důraz, jak vyhodnocují pokroky dětí… Napřed jen tak mezi sebou, pak veřejně. Ukazuje se, že opravdu mají mnohé společné. Postupy, motivace, to, jak děti postupně učí sebehodnocení. Podobné je i hledání. Jak zvyknout děti na pravidla. Jak sestavit nabídku pro každé dítě, když úroveň chápání a schopností se někdy dost liší. Jak přesvědčit rodiče, že děti umějí být samostatné…

Když zazněl název dalšího okruhu diskuze Přechod z mateřské do základní školy, ozvalo se skoro unisono: Děláme, co můžeme. A zase stejný postup – napřed debata v kroužku, pak veřejná. Mateřinky vyčíslují návštěvy s předškoláky v základní škole, informační hodinu pro rodiče, postupné přivykání dětí na větší soustředění a samostatnost, práci s pravidly, komunikaci s vrstevníky i dospělými… Základní škola zdůrazňuje, že právě samostatnost a pečlivost je to, co mnohým prvňáčkům chybí. Přitom pro školní začátky to je velký hendikep. V debatě vyvstávají otázky, které stojí za zamyšlení (není problém i v tom, že v mateřské jsou šestileté děti „velcí předškoláci“, kdežto po prázdninách „malí prvňáčci“?), a taky užitečné rady (k vypěstování samostatnosti je ideální pravidlo tří: když si s něčím nevíš rady, zeptej se tří kamarádů; teprve když nepomohou ani oni, zeptej se učitelky). Debata běží dál.

Očima základní školy

Zajímalo mne, jak učitelky ze základní školy společný seminář vnímají. Právě k nim obecně často směřují výtky, že kolegyně z mateřské školy pro ně nejsou partnerky. Výměna zkušeností a názorů, kterou jsem právě vyslechla, tomu ale nenasvědčovala. V pauze jsem se stačila zeptat alespoň několika učitelek.

„Myslím, že předávání informací je báječné,“ konstatovala DANA SAUEROVÁ.

„Určitě to má smysl, mnohé se tak vyjasní,“ souhlasila LÍDA HLAVSOVÁ. „To je to, co nám chybělo. Dnešní děti jsou opravdu jiné. Hodně toho vědí, umějí jednat. Zdaleka nejsou tak ostýchavé, jako bývali jejich předchůdci, spíš je musíme krotit. Zato jsou pomalejší, problémy mají se sebeobsluhou i samostatností. Obrovské úskalí znamená řeč – výslovnost, malá slovní zásoba. Přesně poznáte, kde doma rodiče dětem čtou, kde si s nimi povídají.“

„Jsem ráda, že jsme se s paní ředitelkou na společném semináři domluvily,“ potvrdila ředitelka strančické základní školy KATEŘINA SCHEJBALOVÁ. „Spolupráci jsme začaly navazovat zhruba před dvěma lety, když jsem nastoupila do funkce. A musím říci, že je rok od roku lepší. Než k nám letos přišli předškoláci na návštěvu, napsali jim naši prvňáci dopis, kterým je pozvali. Dopoledne, které u nás předškoláci strávili, bylo příjemné. Odrazilo se už při zápisu. Nikdo neplakal. Protože už školu poznali, nebáli se. Do známého prostředí přišli usměvaví kamarádi a ne trochu ustrašená návštěva.“

Byl problém přesvědčit učitelky, aby přišly na seminář?

„Na začátku byly trochu obavy, o co půjde, ale pak se učitelky začaly připravovat. Myslím, že se nakonec docela těšily. Když teď sleduji jejich reakce, řekla bych, že jim seminář přinesl zajímavé podněty. Obecně bariéry mezi školami existují, nemá cenu to zapírat, ale domnívám se, že podobné akce by je mohly když ne hned zbourat, tak aspoň nahlodat. Začínáme akcemi pro děti. Naši deváťáci dělají pravidelně pro ty malé ve škole Mikuláše. Proč by k nám nemohly přijít i mateřinkové děti? Postupně přecházíme na pracovní kontakty učitelek. Příští rok pozveme kolegyně z mateřské školy k zápisu, aby viděly, jak probíhá. Jak si při něm jejich svěřenci vedou. Myslím, že naše spolupráce je intenzivní a bude taková dál.“

Závěrečná tečka

„Byla to pro mne velká premiéra a udělala mi radost,“ přiznala Věra Krejčová. „Semináře na toto téma připravuji často, ale tohle byla ojedinělá a hodně zajímavá situace. Poprvé jsme se setkala s tím, že se nad společným tématem setkala konkrétní mateřská a konkrétní základní škola. Že si vlastně seminář objednaly na klíč. To je přece úžasné!“

Nezbývá než souhlasit. A konečně ocenit i odvahu, že se do toho učitelky obou školy pustily. Nestála by za následování?           
Jaroslava Štefflová

 

NEJEN Z LEKTORSKÝCH ZKUŠENOSTÍ

Odborná asistentka katedry pedagogiky a psychologie Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové VĚRA KREJČOVÁ se ve své práci zabývá vzděláváním budoucích učitelů, působí také jako lektorka v rovině dalšího vzdělávání učitelů, a to jak mateřských, tak základních škol.

Jak často mají pedagogové z mateřských a základních škol příležitost setkat se spolu na seminářích zaměřených na téma, které je spojuje? Aby měli možnost říci si, co od sebe navzájem očekávají.

Pokud vím, NIDV organizoval na přelomu roku 2012-2013 setkání pedagogů mateřských a základních škol k problematice návaznosti v Praze a v Brně pod názvem Spolu – MŠ a 1. stupeň ZŠ. V červnu 2013 by se mělo konat pod hlavičkou NIDV také v Plzni. Protože jsme chtěli, aby spolu učitelé opravdu diskutovali, určili jsme limit 30 účastníků. Podvakrát se přihlásilo kolem 25 učitelek z mateřských škol, jen čtyři pět ze základních. Je to docela smutný zájem o problematiku, ale naznačuje i to, koho zvolené téma v praxi víc pálí, kdo se ho snaží řešit. Jsou to mateřské školy, které úspěšností svých bývalých svěřenců v základní škole poměřují kvalitu své práce. Rády by dostaly zpětnou vazbu, které se jim ze základních škol nedostává. Diskuze také prozradily, že učitelky mateřských škol cítí potřebu dát učitelkám ze základních škol možnost nahlédnout pod pokličku. Aby se dověděly, jak dnes mateřinky pracují, kam a proč se způsob jejich práce s dětmi posunul. Je celkem běžným zvykem, že učitelky s předškoláky chodí navštívit prvňáčky, ale aby se elementaristky přišly podívat na práci do mateřské školy, to se příliš často nestává. Natož aby je základní škola přizvala na společnou besedu nebo poradu, třeba když plánují, jak bude vypadat zápis. Je kuriózní, že se to mnohdy neděje ani tam, kde mateřská a základní škola pracují pod jedním vedením. Ale nemohu paušalizovat. Například v Brně přišly na setkání kolegyně ze spojených zařízení, které byly přímo vlajkonoškami dobrých zkušeností. Bylo vidět, že pracují koncepčně, že jim skutečně jde o provázanost, a to jak v teorii, tak v praxi. Bohužel takových ostrůvků pozitivní deviace je zatím málo.

 

Učitelky z mateřských škol často říkají, že by se rády zašly podívat na zápis do základní školy, aby viděly, jak si jejich svěřenci vedou v jiném prostředí, s jinými lidmi. Ale zatím jsem se nesetkala s žádnou, které by se to podařilo. Nenapadá vás proč?

Problematiku školní připravenosti dětí na povinnou školní docházku řeší učitelky mateřských škol často. Vnímají tlak základních škol na to, aby děti byly dobře připravené. Zároveň si ale uvědomují, že představa o tom, co má dítě vstupující do základní školy umět a znát, se v pohledu škol obou stupňů liší. Základní škola ji zužuje na to, že dítě pozná barvy, tvary, že se umí podepsat, zná adresu bydliště, namaluje figuru nebo domeček. Mateřská škola v souladu s RVP PV důsledně směřuje k respektování individuality každého dítěte. Není přece možné očekávat, že na konci předškolního období budou všechny děti vývojově a tedy i ve svých dovednostech stejně daleko. Základní škola by na to měla ve svých požadavcích reagovat. Ostatně nesmíme zapomínat ani na to, že předškolní vzdělávání není povinné. I když se zápisy v základních školách hodně změnily – odehrávají se většinou zábavnou formou a v laskavém duchu, podstata toho, co sledují, je léta stejná. Bez reflexe ke klíčovým kompetencím, k širším dovednostem dětí.

Učitelky mateřských škol s povzdechem konstatují, že zájem základní školy o jejich práci se objeví obvykle jen v období před zápisem, zejména tam, kde je víc konkurenčních základních škol. Tou dobou učitelky nabízejí, že přijdou na besedu s rodiči, aby jim představily svoji školu. Když jsou karty rozdány a je jasné, kolik dětí škola získala, zájem na tři čtvrtě roku upadá. Pro mateřiny je to často bolestné zjištění.

 

V poslední době se objevují dvě protichůdná tvrzení. První říká, že za problémy může to, že RVP PV a ZV na sebe nenavazují. Druhé oponuje, že programy jsou v pořádku, v nepořádku jsou vztahy mezi školami. K čemu vás přiklánějí vaše zkušenosti?

Podle mého názoru na sebe programy navazují. Základní škola si nemůže vybírat, které dítě přijme a které ne. Jejím úkolem je ze zákona přijmout všechny děti, jen ve výjimečných případech se zapojuje do spolupráce pedagogicko-psychologická poradna. V úvodních kapitolách obou dokumentů se hovoří o pojetí a cílech vzdělávání. V RVP ZV je jasně řečeno, že základní škola respektuje, že každé dítě je ve svém vývoji jinak daleko. Že úkolem učitelů je vytvářet pro adaptaci dětí dostatečný prostor, diferencovat volbou nejvhodnějších metod i obsahu vzdělávání. Tak hovoří dokument. Je ale otázka, jak vypadá realita.

 

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_1_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
feuerstein_125x125.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
31%
20%
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz