archiv
Učitelské noviny č. 1516/2013
tisk článku

VE ŠKOLSTVÍ CHYBÍ PŘIROZENÁ MOTIVACE

Už několik let rezonuje debatami o českém školství téma kvality vzdělávání, resp. jejího poklesu. Hledají se důvody. Za původce bývá nejčastěji označován liberální koncept kurikulární reformy. A už jsou na stole recepty, jak z liberálního konceptu udělat méně liberální, neboť mnoho svobody škodí. A ministři na výsluní i ve stínu vyhlašují reformní strategie, označují školství za nemocné, chtějí podpořit matematiku a inkluzi, zavádějí standardy, chtějí posouvat začátek výuky na devátou ranní a znovuzavádět „dílny“, reformují zdeformovaný normativní systém financování, státní maturitu…

Systémová ztráta přirozených motivů – chybí strach

Zcela dominantním problémem českého školství je dlouhodobá eroze přirozené vnitřní motivace celého vzdělávacího systému. Její ztráta prostoupila s výjimkou mateřských škol všechny vzdělávací stupně. Masifikace vzdělávání provázená nekontrolovaným růstem kapacit atraktivních vzdělávacích příležitostí a dlouhodobá absence jakýchkoli účinných brzdných mechanismů učinila všem vše snadno dostupné – střední školu, maturitní vysvědčení i vysokoškolský titul. A tak nám dnes na bakalářský titul aspirují ti, které by ještě před dvaceti lety vůbec nenapadlo se hlásit do maturitního studia.

Českému školství chybí motivace. Až na výjimky každý žák či student dosáhne toho, co chce. A hlavně, nečelí téměř žádné konkurenci, ani na přechodu ze základní na střední školu, ani ze střední na vysokou. Panuje všeobecná atmosféra pohody. Nikdo se nebojí. Žáci, studenti, jejich rodiče, ani školy, jejich učitelé a ředitelé. Stali jsme se školstvím neomezených možností a minimálních požadavků. Totální rezignaci na kvalitu čelí pouze obrovská setrvačnost školství a tradice některých typů škol, lpících bůhvíproč na tradičních hodnotách; ale i z těch se postupně stávají spíše ostrůvky pozitivní deviace postavené na čistém altruismu hrstky „uvědomělých“.

A do tohoto blahobytného převisu nabídky přišel stát s liberální kurikulární reformou. Změnami veřejné správy se předtím zbavil v té době jediného, byť nepříliš efektivního nástroje regulace. Nesmyslně dlouhých 14 let otálel s reformou maturit – tedy fakticky jediného nástroje, kterým může regulovat strukturu středního školství. Ve vysokém školství uvolnil stavidla expanze. Ale nezajistil funkční mechanismy pro skutečnou (nikoli papírovou) diverzifikaci terciárního vzdělávacího sektoru. A všichni dneska žehrají na nízkou kvalitu – vysoké školy to vyčítají středním, střední školy základním. A základní školy rodičům.

Neobviňujme školy, ani učitele – za nic nemohou

Toto není chyba škol, ani jejich učitelů. Chovají se přirozeně. Nejsou o nic méně pracovití, nejsou jiní než před dvaceti lety. Jen reagují tak, jak by za dané situace reagovala drtivá většina lidí živících se mimo školství. Lidé neradi myslí, nemají rádi matematiku, proč by rodiče lpěli na matematice. A školy jim vyjdou vstříc. Vždyť o jejich rozpočtu rozhoduje počet žáků, tedy zájem rodičů. Důsledek? Matematika na základní i střední škole je v těžké defenzivě. Proč by měly jít školy proti tomuto proudu? Jsou přece zábavnější předměty s minimem exaktnosti. Neublíží, nepobouří, neprudí. A středoškolské přijímačky? Mají smysl jen na polovině víceletých gymnázií, to je nějakých 8 % středoškoláků. „Jen ať nejsou moc těžké, jinak všichni půjdou do vedlejší školy,“ jsou autentická slova ředitele jednoho z nich.

Je špatné, že školy naslouchají rodičům? Ne. Problém je v tom, že rodiče nemusí ničemu naslouchat. Jejich děti se dostanou, kam budou chtít. Jde přece tradičně o papír – maturitní vysvědčení či vysokoškolský diplom – a o to, jak jej získat s minimem námahy a rizik. Kauzální řetězec této demotivace končí tím, že ministerstvo vnitra při vyloučení prezidentských kandidátů pochybí v látce základní školy a platnost elementárních matematických principů si následně nechá schválit soudem.

Neobviňujme kurikulární reformu – ani ta za nic nemůže

Za zhoršení kvality nemůže kurikulární reforma. Byla a je nutná a potřebná. Dala školám volnost fotbalového hřiště, řekla, že rukou se nehraje a že se hraje v jedenácti. Ale neřekla, že vyhraje ten, který dá nejvíc gólů. Na hřišti chybějí branky. Školy přesto hrají podle pravidel, ale nemusí dávat góly. Nemusí vyhrát. Kopou si pro radost.

A co stát?

Budeme podporovat výuku matematiky! Chceme, aby byla pro děti atraktivní! Stovky milionů z evropských fondů na to dáme. Děti budou mít rády matematiku. Budeme chytřejší národ. Agitka z let, které nynější středoškolák nezažil. Vize utopistické ideologie, postavené na víře v člověka, který dělá, co nemusí, se všemi se dělí a žije jen kolektivním dobrem. Ale ono to nefunguje.

Každá koruna vložená do podpory něčeho, k čemu není přirozená motivace, má mizivou účinnost. Nejdřív to musí být přirozeně chtěno. Nejhorší je zaměňovat podporu za motiv. To je zásadní školácká reformní chyba a příčina miliardových výdajů veřejných rozpočtů bez výsledného efektu.

Jsou jen tři možnosti

První je optimalizace kapacit atraktivních vzdělávacích příležitostí a vytvoření dostatečně motivujícího převisu poptávky nad nabídkou. V praxi to znamená cíleně zavřít, sloučit či transformovat mnoho středních škol. To se hodně špatně říká a ještě hůř provádí. Nemáte totiž žádné přirozené spojence a všichni vás označí za ničitele vzdělanosti. Barvitě o tom mohou vyprávět krajští zastupitelé, do jejichž rukou stát na přelomu století předal správu středního školství. Ale proč by krajští politici tahali káru z hnoje a riskovali svoji volitelnost, když odpovědnost za kvalitu vzdělávání nese stát?

A pak je tu druhá možnost. Nastavit pevné a nepodkročitelné minimum požadavků, které musí splnit každý, který chce ve svém vzdělávání něčeho dosáhnout – přijetí na střední školu, dosažení maturitního vzdělání, přijetí na vysokou školu. Spojenců ani zde není mnoho, ale dá se to alespoň obhájit zájmem o zvýšení kvality. Pevně a nezpochybnitelně nastavené a nekompromisně vymáhané mantinely, chytře stanovená strategie jejich zavedení do praxe spojená s účinnou podporou škol může v horizontu 5 let začít přinášet ovoce. V konečném důsledku nastane zhruba totéž co v prvním případě, ale restrukturalizace kapacit středních škol nebude primárním nástrojem, ale sekundárním důsledkem změny chování školského systému.

Ano, řeč je o povinných přijímacích zkouškách, státem garantovaných a objektivizovaných s pevně stanovenými laťkami pro vybrané typy středních škol. Kdo laťku překročí, musí být přijat, kdo nikoli, musí zvolit jinou možnost. Základním školám je třeba dát 3 roky na přípravu a systém spouštět postupně od víceletých gymnázií, přes čtyřletá gymnázia, lycea, technické a další střední odborné školy. Když to jde jinde, může to jít i u nás.

Samozřejmě je tu třetí možnost. Nedělat nic a hodně povídat o tom, že něco děláme. S kvalitou výsledků našeho vzdělávání to sice nepohne, ale nebude to poprvé, kdy realitu nahradíme realitou virtuální.

Základ zde je, ale…

První krok v této věci byl učiněn. Státní maturita – po 14 letech bezbřehých a stále se opakujících a bohužel nekončících diskuzí. Zdroj mimořádně varovných informací a jediný nástroj státu, kterým stát může přímo provádět aktivní kroky na poli středního školství. Nic jiného a skutečně účinného v ruce nemá. A přesto dělá vše pro to, aby jeho účinnost omezil na minimum. Každý rok změny, neustálé diskuze a zpochybňování, nakonec i ustrašené snižování náročnosti zkoušek a změny, které omezují možnost využití výsledků maturity vysokými školami.

Druhý krok – testování žáků pátého a devátého ročníku základních škol v režii České školní inspekce – je zatím nejdražším způsobem jak ničeho nedocílit, ale hodně a dobře o tom hovořit. Projekt plošného testování, jehož chybná konstrukce jej už od prvopočátku předurčila být bezzubým kočkopsem, se však může po zásadní změně jeho architektury stát něčím, na čem bude možné stavět.

Chce to odvahu a vůli

První dvě možnosti, jak vrátit do vzdělávacího systému přirozenou motivaci, mají jeden společný předpoklad – vyžadují hodně odvahy postavit se před rodiče, studenty, školy a učitele a říct, že éra jistot, neomezených možností a minima požadavků končí. Říct, že už nebude samozřejmé, že každý dosáhne na vzdělání, aniž splní nutné požadavky, že jistoty jsou odměnou za dobré výsledky. A trvat na tom. Třetí možnost žádnou odvahu nevyžaduje, chce to jen hezky mluvit v televizi.

Chování státu určují politici. Volení politici. Zvolen je ten, který lidu říká, co lid chce slyšet. Lid nechce nejistotu. Říkat a konat něco, co ohrožuje jistoty lidu, není populární. Politikovi se nevyplácí. Říká se tomu populismus a funguje to. Navíc dělat změny, jejichž efekty se dostaví až v dalším volebním období a případnou smetanu slízne někdo jiný, není pragmatické. Jenže ve školství nejde nic rychle. A potřebná změna navíc není populární. Takže místo toho raději posuneme začátek vyučování na devátou?

Pavel Zelený, bývalý ředitel CERMATu

< zpět do čísla
banners/un_390x60_rmj.jpg
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz