archiv
Učitelské noviny č. 14/2013
tisk článku

DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ PO DVACETI LETECH

Když v devadesátých letech vznikalo PAU (Přátelé angažovaného učení), bylo odhodlání učitelů měnit školství k lepšímu téměř hmatatelné. Na celostátních setkáních, jejichž organizace se ujímaly opět školy, se dvakrát ročně scházela kvanta pedagogů. I když v nich převládali ti ze základních škol, ani ostatní se neztratili. S lety se počet setkání i jejich účastníků zmenšoval. Jedna „trvalka“ však zůstala. Letos bude regionální setkání PAU již popatnácté chystat Základní škola ve Velkých Němčicích.

Městys Velké Němčice má jen 1620 obyvatel, jeho základní škola, kompletní devítiletka, 238 žáků (z toho asi 70 dojíždějících), 20 pedagogů. Pozvat, byť jednou do roka, na dva dny několik desítek kantorů a připravit pro ně program, který by je zaujal, zase není tak snadné. Zajistit workshopy na zajímavá a aktuální témata, lektory. Ale taky přijímat přihlášky, zajistit pro účastníky stravování a ubytování, alespoň nejnutnější servis. I některé mnohem větší školy si na tom vylámaly zuby. Nehledě na to, že paseku to může nadělat i v učitelském sboru hostitelů.

„Myslím, že si naši učitelé za 14 let zvykli. A to jsme si říkali, že desátým setkáním skončíme. Dobrá polovina ze sboru se povinností kolem setkání ujme docela ráda. Máme tu fajn lidi,“ říká ředitel školy MIROSLAV STROUHAL. Ale přiznává, že zajištění všeho, co takové setkání vyžaduje, samozřejmě stojí čas i úsilí. „Nikdy to nikdo nedostal příkazem. Řeknu: Potřebovali bychom pomoci, kdo může, zapište se, budeme rádi. Těm, kdo pomohou, můžu dát nějakou korunu jako odměnu. Není to moc, ale na druhou stranu se tu za ta léta s mnohými účastníky scházíme jako s kamarády. Kromě dalšího vzdělávání nabízíme i zábavu, příjemné prostředí.“

Táhne ještě další vzdělávání?

V době, kdy se nutnost získávat nové informace a prohlubovat vědomosti skloňuje ve všech pádech, se může tato otázka zdát nepatřičná. Ačkoli možná právě proto…

„Je pravda, že před lety bylo víc nadšení,“ zavzpomíná M. Strouhal. „Bylo to něco nového. Jezdili jsme na osobnostní a sociální výchovu, hledali jsme náměty, vzal jsem auto, do něj čtyři kantory a jeli jsme. Teď je to přece jen slabší. Jednak je mnohem širší nabídka vzdělávání, než byla dřív, spousta evropských projektů. Až toho lidi mají někdy nad hlavu. Ale skalní jezdí pořád, nenechají si setkání ujít, tykáme si. Loni se nás tu sešlo na šedesát. Myslím, že se nám daří připravit pro ně to, co je zajímá. Také mezi lektory je pokaždé někdo nový.“

I tady se objevuje rys platný snad pro všechny podobné akce. Z nejbližšího okolí přijde mnohem méně účastníků, než z druhého konce republiky.

„To je pravda. I to, že přijíždí víc řadových učitelů než vedoucích pracovníků. Ale taky k nám ředitel přiveze v autě část své sborovny, jako jsme kdysi jezdívali my.“

Ani vzděláváním, byť by bylo sebepříjemnější a sebezajímavější nemůžete lidi zahltit.

„Podařilo se nám sehnat pro školu peníze na projekt OPVK. Byla v tom čtenářská gramotnost, hodnocení, informační technologie. Úžasná příležitost, učitelé se zapojili, ale řekl bych, že když projekt po třech letech skončil, měli toto docela dost. Potřebovali si na chvíli oddechnout. A chodí za mnou s nápady pořád, zcela dobrovolně, ale samozřejmě ne všichni. V posledních letech jsme moc peněz na další vzdělávání neměli, přesto jsem se snažil lidi moc neomezovat. Pokud si učitel našel kurz nebo seminář, který měl smysl a perspektivu, že škole něco přinese, tak na něj jel. Když jsme to nemohli zaplatit z projektů, požádali jsme o pomoc obec a obec pomohla.“

Letos by to podle slibů ministerstva školství mělo být s penězi na onivky lepší.

„Bylo by to dobré. Zrovna nedávno za mnou přišly kolegyně, že vyrábějí digitální učební materiály, power pointové prezentace, a že by potřebovaly proškolení v dalších technikách. Aby se naučily vložit do materiálů animaci nebo film. Přišlo mi to jako dobrý nápad, tak už se domlouváme s firmou, která pro školu takové vzdělávání připraví. Máme dobře vybavenou počítačovou učebnu, lektor může přijet k nám. Známe ho, víme, že umí učitelům všechno výborně vysvětlit.“

Překážky, o které se zakopává

Setkáte se s tím téměř všude. Vzdělávání je moc, času málo, učitelé jsou unavení.

„S únavou by to nebylo tak zlé, kdyby učitelé viděli perspektivu. Jak dlouho se už mluví o kariérním řádu! Jenže ho ještě nikdo neviděl. Možná kdyby konečně někdo kantorům řekl: Když se budeš vzdělávat, bude ti to dobré k tomu a k tomu. U lékařů to funguje, tak proč ne ve školství? Ale snad se to nynějšímu ministerstvu podaří. Aspoň že se konečně nakročilo, že se můžeme pohybovat v platových tabulkách. Můžu říci: Na tohle máš nárok, ale jestli chceš jít dál, měl bys na sobě víc pracovat, třeba absolvovat takový a takový kurz. Jsem přesvědčený, že by pak byli ochotni se vzdělávat i ti, s kterými hned tak někdo nehne.“

Dlouho se debatovalo o tom, jestli ředitel má, nebo nemá mít právo hodnotit, jestli učitel nápady a zkušenosti ze vzdělávání přináší do školní praxe.

„Podle mého názoru určitě. K čemu bude škole kantor, který bude jezdit na semináře, kolegové za něj budou suplovat a on bude dál pracovat ve vyjetých kolejích? Ředitel by měl také vědět, v čem se učitelé vzdělávají. Aby si nevybírali to, co škola vůbec nepotřebuje. Netvrdím, že po každém školení ostražitě zkoumám, jestli si odtud učitelé něco přinesli, ale ono se to pozná.

Vzpomínám, jak jsme poprvé vyjeli na školení k osobnostně sociální výchově na „Dokážu to?“. Neměli jsme konkrétní představu, o co půjde. Téma se nám zdálo zajímavé, novinka. Školení bylo o víkendu, ve slušném hotelu, zadarmo. Pět nás jelo tak trochu do neznáma a vrátili jsme se nadšení. Najednou za námi ostatní začali chodit: Proč nemůžeme jet taky? A proč byste nemohli? Časem se OSV proškolil celý učitelský sbor. Dnes máme v ŠVP osobnostně sociální výchovu jako samostatný předmět od 6. do 9. ročníku. Potřebují ji učitelé i děti. Když chceme pracovat s kolektivem, narovnávat vztahy, komunikovat s žáky, s rodiči, s kolegy, tyhle základy by neměly nikomu chybět.“

Osobnostně sociální výchovu tady učí v naprosté většině třídní učitelé, vždy v pátek první vyučovací hodinu.

„Dřív se takhle jednou za měsíc setkávala celá škola. Probrali jsme, co se za tu dobu událo, úspěchy i co se zrovna nepovedlo. Každý mohl přijít s nápadem, žádostí, připomínkou. Teď se sejdeme asi třikrát do roka. Pokud by ale vyvstal nějaký problém, nebo by se naopak událo něco významného, o čem by měli všichni vědět, operativně setkání zorganizujeme. Umíme to.“

Vzdělávající se škola se nezapře

Nemusíte tomu věřit, ale je to tak. Lidi, kteří se nezarazili na vysokoškolském diplomu, poznáte. Ne podle „písmenek“ před jménem, ale podle rozhledu, způsobu uvažování. Podle ochoty dělat víc, než přikazuje pracovní zařazení. A není to fráze. Znovu mi to připomněl M. Strouhal, když jen tak mimochodem konstatoval, že škola má kulturák a taky kino pro 170 lidí. Mimochodem, ten kulturák je zároveň tělocvična, jinou škola nemá. Ale také se v něm odehrávají všechny důležité obecní akce a nejrůznější kulturní pořady – koncerty počínaje a ochotnickým divadlem konče. Mnohé organizuje základní škola.

„Tedy kulturák ani kino nevlastníme, ale můžeme je kdykoli používat, stačí se domluvit. Od kina máme dokonce klíče. V lednu 1997 se zastupitelstvo obce usneslo, že kino zruší. Nevynášelo, skoro nikdo tam nechodil, jen my s dětmi, když byla na programu česká pohádka. Přišlo mi to líto. Sál je pěkný, postavený někdy v 80. letech, má pódium, plátno na slušné úrovni. Nabídl jsem obci, že když zaplatí za energie, které by se stejně spotřebovaly na nutné temperování, my zaplatíme promítače i filmy a zachováme provoz kina. A tak promítáme jednou týdně, vždy v pátek večer pro dospělé. Když se objeví film, který by mohl být zajímavý pro žáky, obvoláme okolní školy a hrajeme dopoledne pro děcka školní představení.

Důležité je i to, že kdykoli potřebujeme, máme k dispozici důstojné prostředí pro besedu, přednášku, ale taky prezentaci absolventských prací našich žáků.“

A byli jsme zpátky u dalšího vzdělávání učitelů.

Absolventské práce deváťáků

Kdyby se učitelé nenaučili pracovat s počítačovými programy, kdyby nebyli ochotni sbírat a pak realizovat zajímavé nápady, jen těžko by dovedli žáky k něčemu podobnému.

„Od šesté třídy se děti učí vytvářet ročníkové práce,“ líčil ředitel. „Ve sborovně se domluvíme, jaký předmět přijde na řadu v kterém ročníku. Letos je to třeba v šesté třídě přírodopis, v sedmé zeměpis, dějepis v osmičce. Každý žák si pak po dohodě s příslušným učitelem zvolí téma, které do konce školního roku zpracuje.“

V devítce je to trochu jinak. V ŠVP je v 9. ročníku do vzdělávací oblasti Informační a komunikační technologie začleněn předmět Tvorba prezentací. Dvojice učitelů vypracovala – a základní škola vydala – přehlednou a návodnou metodickou příručku pro vyučování zmíněného předmětu. Žáci se v něm učí nejen to, jak má podobná práce vypadat, ale také pracovat na power pointu se základními programy, aby mohli v závěru školní docházky svoji absolventskou práci se vší parádou předložit. Určité zkušenosti sesbírali při psaní ročníkových prací, ale tentokrát je to náročnější. Mají jasně stanovená pravidla, co všechno musí práce obsahovat.

„V podmínkách je například dáno, že práce nesmí vycházet jen z údajů vyhledaných na internetu, ale že žák musí přečíst a uvést mezi zdroji alespoň jednu knihu. Nesmí chybět seznam použitých obrázků, odkaz na citace a samozřejmě resumé. Stačí dvě tři věty, ale musejí být nejen v češtině, ale také v angličtině.“

Všichni znají kritéria, podle kterých budou učitelé práce hodnotit. Téma si vybírají podle svého zájmu, každý žák má v pedagogickém sboru svého konzultanta, ke kterému si chodí pro radu. A že jdou témata hodně do šířky – Michael Jackson, Brněnská Kometa, Pražský krysařík, Manchester United, Zneužívání a ochrana zvířat… Odevzdáním práce ještě nic nekončí. Učitelé vyberou ty nejzajímavější, které pak jejich autoři přednesou před svými spolužáky a rodiči na slavnostním shromáždění v kině.

„Je to něco podobného jako obhajoba diplomové práce, jenže v malém,“ dodává M. Strouhal. „Žáci prezentují, co vytvořili, učitelé jim pokládají doplňující otázky. To, že je někdo jedničkář, ještě neznamená, že bude automaticky se svou prací vystupovat. Klademe důraz také na to, jak se žák úkolu zhostil, jak se připravuje na prezentaci, jestli dbá na pokyny svého konzultanta. Když někdo hodí jeho rady za hlavu a s okázalým nadhledem spoléhá na svoji pověst, klidně ho necháme sedět mezi diváky. A vyzdvihneme třeba slabšího žáka, který předloží práci na vrcholu svých možností.“

Pak odvyprávěl příběh, který mu před několika lety pomohl tradici absolventských prací ve škole zakořenit. Jedni deváťáci se bouřili, proč by měli dělat něco navíc, že jinde nic takového nedělají…

„Shodou okolností k nám zašla na návštěvu bývalá žákyně, středoškolačka, jak se tak někdy na skok vracejí. Líčila, jak dostali za úkol udělat seminární práci, a že byla jediná, která ji měla v pořádku, protože už měla zkušenosti ze základky. Tak jsem ji hned vzal za ruku a odvedl do 9. třídy: Povídej! To byste měla vidět, jak deváťáci koukali, když jim říkala, že na střední škole se s nimi nikdo mazat nebude, že se vším budou muset prokousat sami. Ne by všichni nad absolventskými pracemi jásali, ale už vědí, k čemu jim jsou dobré.“

Od pečlivě svázané práce zůstává jedna kopie ve škole. Už je z nich docela slušná knihovnička. Prezentace za poslední tři roky se zase uchovávají na cédéčku. O tom, co škola žáky na-učila, možná prozradí víc než vysvědčení.

„Jsme obyčejná vesnická škola,“ říká ředitel Strouhal, „která staví na solidním prostřední a solidních vztazích.“ Škola, kde jsou lidé ochotní se stále učit – dodávám. Na jejím životě je to znát.

Jaroslava Štefflová

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_1_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
feuerstein_125x125.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
31%
20%
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz