archiv
Učitelské noviny č. 10/2013
tisk článku

ROK A PŮL SKRÝVANÁ JMÉNA

Někteří „tajní“ autoři si schůzky nad Strategií ani nepamatují

Před rokem a půl byla zveřejněna Strategie boje proti sociálnímu vyloučení na roky 2011–2015. Je to vládní strategie, pro kterou tehdy hlasoval i ministr školství Josef Dobeš, což je argument, který její zastánci často zdůrazňují. Oponenti zase spekulují, že podepsal něco, co vůbec nečetl.

Zejména školská část Strategie vyvolala veliký odpor, protože počítala s radikálním řešením. S odkazem na rozhodnutí štrasburského soudu z roku 2007 v kauze přímého zařazení osmnácti romských dětí do zvláštních škol v Ostravě v letech 1996 až 1999 a poukazováním na vysoký počet Romů v základních školách praktických navrhuje likvidaci systému institucionální péče o děti s lehkým mentálním postižením. Přesunutím všech žáků ze základních škol praktických do škol základních (bez dalšího označení) se podle ní vyhoví požadavkům soudu pro lidská práva.

Předkladatelkou Strategie byla Monika Šimůnková, zmocněnkyně vlády pro lidská práva, za zpracování dokumentu zodpovídal Martin Šimáček, ředitel odboru (Agentury) pro sociální začleňování v romských lokalitách. Na opakované dotazy, jací odborníci se podíleli na tvorbě Strategie, padaly jen neurčité odpovědi – prý na sto expertů z praxe, občas se toto číslo měnilo. Až po roce a půl, poté, co byl dotaz na seznam členů pracovní skupiny vznesen na jednání s vedoucím úřadu vlády, dostala Jana Smetanová, ředitelka ZŠ Prodloužená z Pardubic – Polabin od zmocněnkyně vlády prezenční listinu z jednání této pracovní skupiny.

Ačkoli ve Strategii nebyla napsána jako jedna z autorů, na prezenční listině je Klára Laurenčíková uvedena jako „vizionářka“. Připomeňme si, co mimo jiné napsala (tehdy ve funkci vrchní ředitelky sekce speciálního vzdělávání MŠMT, ochutnala ale i náměstkovskou pozici) v době, kdy se o Strategii jednalo: „S velkým respektem a pochopením přistupujeme k obavám zkušených speciálních pedagogů z kroků, které by vedly k předčasným, neuváženým, či dokonce masovým (a jak jsme v médiích rovněž zaznamenali, snad i nuceným) přesunům dětí ze speciálních do běžných škol. Chápeme i obavy, že průvodním jevem nebo důsledkem takového postupu by bylo rušení kvalitních a dobře fungujících speciálních škol. Kdyby tomu tak skutečně bylo, pak by si jistě tým připravující strategické materiály MŠMT v oblasti podpory inkluzivního vzdělávání zdrcující kritiku a nařčení z nedostatku odbornosti zasloužil. Takové kroky však součástí strategií v dané oblasti v žádném případě nejsou, nikdy nebyly a nikdy o nich ani nebylo uvažováno! Tuto interpretaci považujeme za jednoznačně účelovou.“ (UN 24/2010)

„Počet osob, které zpracovávaly Strategii…, překračuje číslo 100…, šest pracovních skupin ve složení cca po 20 expertech,“ píše ve svém dopisu adresovaném J. Smetanové z Pardubic M. Šimůnková. A poslala seznam členů pracovní skupiny k oblasti vzdělávání, jejíž setkání proběhla čtyřikrát na konci roku 2010 (viz tabulka).

Oslovili jsme několik lidí, kteří byli na seznamu uvedeni. Ptali jsme se na to, zda se skutečně jednání účastnili a jaký je jejich názor na Strategii. A pak na několik otázek na záměry, které vzbudily určité kontroverze: názor na rušení ZŠ praktických, na rušení přílohy RVP ZV pro žáky s LMP, na rušení přípravných tříd a také na posílení kompetencí ČŠI vůči poradenství a na trend ustavení zavazujícího proinkluzivního standardu pedagoga.

 

Jan Michalík,

docent Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci

„Věděl jsem, že se Strategie připravuje, ale na její textové části jsem se nepodílel. Pravda je, že jsem zhruba před třemi roky dostal od premiéra P. Nečase jmenovací dekret do komise „pro inkluzi“, kterou předseda vlády ustavoval. Komise však, co vím, příliš nepracovala. Ale přímo v týmu, který text Strategie připravoval, jsem nebyl,“ říká J. Michalík s tím, že pochopitelně neví, jestli nebyly použity některé myšlenky z jeho publikací. „Nicméně přímo na textu dokumentu jsem se nepodílel,“ opakuje.

Co se týká Strategie – bohužel se podle něho dostala do mediální zkratky, a to není dobře. „K mému postoji: dovedu si představit zrušení základních škol praktických, ale nedovedu si představit zrušení lehké mentální retardace. Proto musí být zásadní otázka, ‚jakou podporu‘ budeme dětem s mentálním postižením, ale i dětem v tzv. hraničním pásmu poskytovat. Jakou – a potom teprve kde,“ vysvětluje.

Nelíbí se mu petiční akce, byť by získaly přes 70 000 podpisů. Stejně jako to, že činnost „spolku učitelů praktických škol“, jak říká, de facto inicioval člověk, jenž byl deset let na ministerstvu v pozici, kdy mohl a měl odstraňovat problémy, jak dneska petice požaduje.

Na druhé straně se mu ale nelíbí ani „divocí inkludátoři“, kteří nekoukají nalevo napravo. Nelíbí se mu ani současná debata. „Nechci se toho účastnit. Je to ideologická a osobní záležitost, lidé se až nenávidí. To není moje cesta,“ říká J. Michalík.

Ptám se ještě na názor na posílení kompetencí ČŠI při kontrole práce poradenských zařízení, se kterým Strategie také počítá. „Lze to přijmout jen jako přechodné opatření. Trvale to je nelogické. Hlavně se musí změnit systém a organizace poradenství. Sjednotit v celé ČR, tzn. vyčlenit z kompetence krajů. Součástí nového pojetí musí být i odvolací řízení. Problém je, že dosavadní návrhy, které vycházejí od psychologů a speciálních pedagogů, mají zásadní právní vady. Stejně tak z druhé strany. Návrh na posílení role ČŠI je bezpochyby motivován obavami proromských aktivistů z dosavadního vývoje. Obavy mají reálný důvod: procento romských žáků zjištěných ombudsmanem. Každá další žaloba na český stát má takto dveře otevřené,“ konstatuje z pozice právníka, jímž také je.

Strategie není podle něho úplně špatná. „Je potřeba prosadit podpůrná a vyrovnávací opatření pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Podle současné diskuze to vypadá, že jsou jimi takřka výhradně žáci se sociálním znevýhodněním. Pomoc budou potřebovat ale i děti se zdravotním postižením a zdravotním znevýhodněním,“ vysvětluje J. Michalík.

 

Michaela Marksová-Tominová,

dnes stínová ministryně ČSSD pro lidská práva a rovné příležitosti, učí také na SŠ při Jedličkově ústavu v Praze

Podobných jednání v té době prý absolvovala řadu. Vysvětluje, že tehdy prosazovala změny, které jsou ve Strategii zahrnuty. „Se Strategií souhlasím, pouze mám výhrady k časovému horizontu například pro rušení základních škol praktických, který považuji za poněkud naivní, nereálný,“ říká. Navíc poznamenává, že si ani nemyslí, že by byly zrušeny všechny tyto školy. Schází jí také dostatečná příprava základních škol na tuto zásadní změnu a vytvoření podmínek, aby situaci zvládly. A potvrzuje, že příprava takové změny by trvala dlouho. „Pokud by se tomu vláda skutečně věnovala a podporovala takovou změnu, bylo by to podle mého zvládnutelné zhruba za pět let.“

Pokud by děti už byly v základních školách a učily se podle individuálních plánů, mohla by se pak podle ní příloha RVP ZV pro žáky s LMP zrušit. Tvrdí, že všechny děti (i s LMP) prostě při vytvoření potřebných podmínek běžnou základní školu zvládnou.

Směřování Strategie celkově chápe jako správné. Kritizuje směšování LMP a dopady chudoby, sociálního znevýhodnění, ke kterému podle ní stále dochází. Souhlasí s teoretickým základem, na kterém je Strategie postavena, některé praktické kroky ale nejsou podle ní zcela reálné.

 

Pavla Baxová,

předsedkyně o. s. Rytmus

Ani P. Baxová se jednání týmu, který Strategii připravoval, neúčastnila, poslala však své připomínky písemně. Co se obsahu dokumentu týká, říká, že výhrady má, nicméně Strategii podporuje. „Přestože hlavní oblastí mého zájmu jsou děti se zdravotním postižením, celkový záměr Strategie může mít pozitivní vliv i na začleňování těchto dětí,“ píše ve stanovisku pro redakci UN a pak bodově reaguje na jednotlivé problémy:

S proinkluzivním standardem pedagoga souhlasí, je již obsažen v NAPIVu (Národní plán inkluzivního vzdělávání, pozn. red.) – tedy vládou schváleném dokumentu jako jedno z klíčových doporučení.

„Vzhledem k tomu, že jsem dávným příznivcem inkluzívního způsobu vyučování, jsem i pro to, aby se v tomto směru vyvíjelo školství. Tedy, protože základní školy praktické se ‚samy od sebe‘ nebudou rušit ani zmenšovat stavy svých žáků (k tomu by docházelo pravděpodobně pouze jejich přirozeným úbytkem), považuji tento krok za správný. Umím si představit, že budou dále existovat speciální školy, které budou poskytovat vzdělávání (pojato samozřejmě velmi široce) dětem se závažnými problémy. Minimálně proto, aby měli rodiče na výběr. Mým dalším důvodem pro tento postoj je fakt, že titul speciální pedagog nezaručuje automaticky profesionalitu a odbornost. Stejně tak jako mezi lékaři, knihovníky, prodavači, sociálními pracovníky a poslanci je mnoho takových, kteří svoji práci dělají s nezájmem a nekvalitně, jsou takoví i ve školství. Práci s dětmi s postižením může otevřený, týmový a flexibilní učitel běžné školy zvládnout stejně dobře, bude-li mít podporu – např. od odborníka ze speciální školy nebo SPC.“

Co se analýzy, která by odborně podkládala zákaz zřizovat přípravné třídy, týká, vidí ji P. Baxová ve zprávě z šetření veřejného ochránce práv, kde se říká, že „dětem by měla být umožněna vždy přednostně možnost vzdělávat se v běžné škole“ a „je-li zařazeno do přípravky při speciální škole, jeho šance na to, že přejde do první třídy běžné školy, je velmi omezená“.

Zrušení přílohy RVP ZV pro LMP je podle ní možné, podporuje individuální přístup ke vzdělávání dětí. Jako řešení považuji existenci funkčního individuálního plánu, který umožňuje efektivně vzdělávat každého žáka. Východisky nebo podkladem pro takový funkční individuální plán prý mohou být RVP jakéhokoli typu. „Z praktického hlediska: existence několika (stačí dvou) RVP v jedné třídě představuje komplikaci pro svou nesourodost (počet hodin, skladba předmětů…).

 

Pavel Sekanina,

v době tvorby Strategie místohejtman Olomouckého kraje a člen školské komise Asociace krajů

„Jsou to asi tři roky, co vznikala tato pracovní skupina, tedy trochu delší doba,“ říká. Vzpomíná, že Komise pro školství Rady Asociace krajů byla oslovena z úřadu vlády, tehdy zřejmě za vedení Michaela Kocába. Do ní byl P. Sekanina nominován a za sebe pak ustanovil náhradníka – Mgr. Bc. Ivanu Polákovou z olomouckého krajského úřadu, která má dlouholetou praxi ve výchovném ústavu. Účastnila se všech jednání a P. Sekanina od ní dostával podle svých slov podrobné informace. Do návrhu Strategie prý ale nezasahoval. „Jsem zastáncem zachování současné sítě speciálních škol, z tohoto pohledu tedy Strategii nepodporuji,“ říká s tím, že na názory praktiků, kteří byli účastni jednání této pracovní skupiny, nebyl při jednání příliš brán zřetel. Šlo například o výhrady vůči požadavku vyčlenění míst v mateřských školách pro sociálně znevýhodněné děti, kvůli čemuž by se do nich nedostávaly ostatní děti, k rušení přílohy RVP ZV pro žáky s LMP, k redukci sítě základních škol praktických, k otázce asistentů pedagoga atd. „Lidé z terénu se pozastavovali nad neznalostí praxe a absencí smyslu pro realitu lidí z pracovní skupiny, kteří konečnou podobu Strategie navrhovali,“ poznamenává P. Sekanina s tím, že oponentní názory byly vnímány velmi rezervovaně. Strategie je podle něj ekonomicky, ale i legislativně nereálná. 

„Proč přesouvat žáky do běžné školy, když je evidentní, že tam nejsou schopni zvládnout nároky jednotlivých ročníků? Proč jim brát přílohu vzdělávacího programu? To nejsou kroky k integraci, naopak, to je nastartovaná cesta k reálné segregaci v běžných školách pro řadu dětí, jejichž kognitivní schopnosti nejsou takové, aby, byť za pomoci asistentů pedagoga a individuálního vzdělávacího programu, dokázaly s dostatečnými znalostmi postupovat jednotlivými ročníky,“ konstatuje P. Sekanina.

 

Ivana Rosová,

ředitelka ZŠ Grafická v Praze 5

Ředitelka základní školy, která je dnes občas obviňována ze segregace, protože ji navštěvují zejména romské děti (ale nejen ty), v pracovní skupině navrhovala podporu rané péče o děti zejména z romských a dalších sociálně znevýhodněných rodin. Líbila by se jí také dvouletá přípravka, která by tyto děti lépe připravila na školu. „Bylo mi vysvětleno, že přípravky jsou segregačním prostředím. Proti je konečně i ekonomická náročnost tohoto řešení,“ říká I. Rosová. Nicméně podle ní by správné nastavení účelu těchto tříd námitku segregačního prostředí mohlo vyvrátit. Zároveň ale zpochybňuje současné vnímání segregace a nezbytnost sledování etnicity – podstatnější je podle ní individuální přístup k dítěti s ohledem na jeho vzdělávací potřeby.

Nicméně s rušením přípravných tříd při základních školách praktických souhlasí, skutečně podle ní roste nebezpečí, že zejména romští rodiče, kteří nemají rádi změny, se budou snažit, aby jejich děti pak chodily do této školy, ačkoliv nemají diagnostikované LMP.

Co se rušení základních škol praktických týká, nevěří, že by to někdo myslel úplně vážně. Je podle ní nepředstavitelné, aby byly tyto děti rozděleny do běžných škol, které na jejich výuku, na práci s nimi nejsou absolutně připraveny. A zrušení přílohy RVP pro žáky s LMP chápe spíše jako nedorozumění – nicméně řešení této situace individuálním vzdělávacím plánem chápe jako možné. Ale i to říká „s otazníkem“. „Pokud by dítě s LMP v základní škole mělo umět jen o něco méně než jeho spolužák bez tohoto postižení, bylo by to možná schůdné. Problém ale je, že tyto děti se dnes vzdělávají v programu, který zdůrazňuje pracovní kompetence, což pomáhá jejich následnému uplatnění. To by jim pak při prostém seškrtání nároků mohlo scházet,“ hodnotí situaci I. Rosová.

 

Věra Podhorná,

ředitelka PPP Karviná

„Na pracovních schůzkách jsem byla, ale nevím, jestli se tomu dá říci, že jsem se na tvorbě Strategie podílela,“ říká. Bránila zejména poradenství, které mělo být původně výrazně potlačeno. Posílení role ČŠI je podle ní z tohoto hlediska vlastně výhra, ačkoliv lepším řešením by bylo vytvoření revizního a supervizního týmu, který by zajišťoval kontrolu kvality práce poradenských pracovníků. K obsahu Strategie podle svých slov přispěla připomínkami, finální verzi však už neměla možnost glosovat.

„Pokud by se do Strategie nalily miliardy korun, mohlo by se podařit hodně dobrých věcí. Bohužel, je znehodnocena tím, že se diskutuje pouze o existenci základních škol praktických,“ myslí si V. Podhorná.

Zrušení základních škol praktických by bylo podle ní možné v horizontu deseti patnácti let za předpokladu, že se posílí předškolní vzdělávání a že na tuto změnu budou připraveny základní školy. „Představa, že se tímhle jedním opatřením řeší rozhodnutí štrasburského soudu, je ale nesmysl,“ konstatuje.

Co se přípravných tříd týká – pokud by podle ní byl zaveden poslední ročník mateřské školy povinný pro dítě v případě, že by to navrhl OSPOD, bylo by možné tyto třídy zrušit.

Strategie také hovoří o proinkluzivním standardu pedagogického pracovníka. „Co je to proinkluzivní standard pedagogického pracovníka? Nevím. Podle mého je důležité, aby byl pedagog dobrý,“ říká.

 

Pořád zůstává otázkou, proč bylo složení pracovního týku tak dlouho tajeno. „Jsem z toho otrávená,“ řekla na konci rozhovoru psycholožka V. Podhorná. „Jména byla odtajněna až pod tlakem, jako by šlo o nějaké konfidenty. Hluboce se mě to dotýká, proč nebyl seznam zveřejněn okamžitě?“ ptá se.

Má pochopitelně pravdu. Účast na čtyřech schůzkách, na kterých se logicky nemohly ani shrnout názory na jednotlivé problémy, natožpak navrhnout formulování navrhovaných opatření, neklade účastníkům na bedra zodpovědnost za výsledný text Strategie. Tu (v pozitivním, ale i negativním slova smyslu) má vláda, která místy velmi problematický text odkývala.

Radmil Švancar

Členové tematické pracovní skupiny Vzdělávání

k vypracování Strategie boje proti sociálnímu vyloučení

(stav k 13. 9. 2010)

jméno a příjmení

subjekt

Vizionář – Mgr. Klára Laurenčíková

MŠMT

Tajemník – Mgr. Viktor Piorecký

Agentura pro sociální začleňování

Mgr. Michaela Marksová

MŠMT

Mgr. Petr Nečina

MŠMT

Mgr. Markéta Cetkovská

MPSV

Mgr. Veronika Hlinková

MSP

Mgr. Petr Schlesinger

Svaz měst a obcí ČR

Ing. Pavel Sekanina

Asociace krajů ŠR

PhDr. Věra Podhorná

Asociace pracovníků PPP

Mgr. Vladislav Vaňák

Středisko výchovné péče HELP ME

Mgr. Jiří Trunda

ZŠ Londýnská

Mgr. Ivana Rosová

ZŠ Grafická

Mgr. Pavel Caitaml

SŠ Trmice

Mgr. Iveta Pápe

ZŠ Boleslavova

Mgr. Jaroslav Šotola, Ph.D.

Univerzita Palackého v Olomouci

doc. Mgr. et PaedDr. Jan Michalík, Ph.D.

Pedagogická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci

Mgr. Zdeněk Svoboda

Univerzita J. E. Purkyně, Ústí nad Labem, Člověk v tísni

Mgr. Pavla Baxová

o. s. Rytmus

Mgr. Jan Stejskal, Ph.D.

Koalice Společně do školy

Mgr. Michal Kratochvíl

Agentura pro sociální začleňování

 

 

< zpět do čísla
banners/1598997600_uspesny-web_390x60.gif
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
1543878000_mikroskop.gif
1604012400_polar_125x125.jpg
linka-bezpeci_125x125.png
ucebnice
1599602400_okentes.gif
anketa
Pomůže Strategie 2030+ změnit školství k lepšímu?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
39%
34%
27%
janacek_2_240x100.jpg
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz