archiv
Učitelské noviny č. 09/2013
tisk článku

CO VŠECHNO JE ZA DIVADLEM

Patří návštěva divadla do školy, nebo ne? Asi těžko by se našel člověk, který by ji odmítl. A přece se někteří učitelé, i když neradi, přiznávají, že jít s žáky do divadla není vždycky pohoda. Už proto, že najít titul, který všechny zaujme, není snadné. Zvlášť když představení pro děti, zejména ty menší, je v repertoárech našich divadel skoro jako šafránu. A přece existuje v Praze činoherní divadlo zaměřené především na školy – od mateřských po střední (ale ani na dospělé diváky nezapomíná). Sídlí v centru města a nabízí repertoár, z kterého si vybere snad každý.

Vzniklo před deseti lety, kdy se skupina absolventů pražské Vyšší odborné školy herecké rozhodla, že se chce za pomoci svého tehdejšího pedagoga Václava Martince společně učit dál. V Záhřebské ulici našli prostory, v nichž se mohli scházet na herecká cvičení.

„Pak jsme si řekli, že když už se scházíme, proč něco nenazkoušet? Od naší bývalé školy jsme odkoupili naše absolventské inscenace, a postupně jsme začali hrát i pro diváky,“ říká ředitelka divadla (ale zároveň také herečka) HANA MATHAUSEROVÁ. K původně osmičlenné skupině přibyli další kmenoví členové, spolupracovníci. „Najednou jsme byli divadlo. Nejdřív Malé Vinohradské divadlo, ale letos – u příležitosti zahájení 10. sezony – jsme se přejmenovali na Divadlo D21.“

Na začátku byli mladí herci na všechno sami. Žádný ekonom, žádný manažer ani dramaturg nebo scénograf. I tohle se museli postupně učit. Dnes už mají pevně vystavěný repertoár dvaceti představení, další čtyři premiéry je ještě do konce sezony 2012-2013 čekají.

„Naše cesta vede k autorskému divadlu,“ říká umělecký šéf a režisér v jedné osobě JIŘÍ ONDRA. „Jsem přesvědčený, že autorské divadlo může být i takové, které zpracovává klasické tituly. Záleží na pojetí, na interpretaci. Ve většině představení vycházíme z původní předlohy, které dáváme náš názor, pohled dnešní doby. Sázíme na mladé lidi jak v pracovním kolektivu, tak v hledišti.“

Právě proto, že D21 hraje primárně pro školy, chce mladým přiblížit klasiku tak, aby je zaujala.

„Mladí diváci si teprve vytvářejí svůj názor na věci kolem sebe. O autorech, o nichž se dovídají ve škole, si někdy myslí, že to není nic pro ně. Chceme jim ukázat, že to není pravda. Hledáme ve scénářích to, co platí pro současnost,“ připojuje se H. Mathauserová.

Se školami, které divadlo navštěvují, mají vesměs dobré zkušenosti.

„Kdo k nám začne s žáky chodit, obvykle se vrací,“ těší MICHAELU LACIGOVOU, která měla ještě donedávna na starosti projekt Divadlo školám. „Většinou to jsou učitelé češtiny nebo dějepisu. Vědí, proč si konkrétní představení vybrali, umějí na ně žáky připravit a následně pak na ně při vyučování navázat. Takový přístup je ideální a takových učitelů je čím dál víc. Pravidelně k nám chodí s žáky například Máša Brabencová ze SOU obchodního v nedaleké Belgické ulici. Žáci jsou úžasní, je vidět, že mají dobré pedagogické vedení. Na každé představení přicházejí připravení. Když tu byli na Revizorovi, a přinesli dokonce hercům kytku. Něco neuvěřitelného!“

Problémy se objeví v okamžiku, kdy tohle všechno neplatí. Například když škola vybere program a pošle na něj hromadně žáky bez ohledu na to, jestli je představení určeno pro ně. Navíc když je pošle s učitelem, který sám o divadlo nemá zájem. Děti to poznají a jejich vztah k představení, někdy i k divadlu vůbec, to může negativně ovlivnit. Naštěstí tohle v D21 tak často jako ve velkých divadlech nehrozí. Sál s kapacitou 90 míst umožní přijmout na návštěvu jen tři čtyři třídy, komorní prostředí je také pro vnímání příznivější.

„Když skončí představení, mohou se žáci a herci sejít třeba jen na krátké besedě. Některá náročnější témata k tomu přímo vybízejí. Například Čapkovo RUR, Orwellovo 1984 nebo hra romské autorky Eriky Oláhové Prokletá rodina.“

„Je zajímavé, že právě tohoto vysoce aktuálního tématu jako by se učitelé báli,“ dodává J. Ondra. „Možná se obávají, jak by na to žáci reagovali, ale jsem přesvědčený, že jejich obavy jsou zbytečné. Téma je velice dobře zpracované, bez obalu. Naše dosavadní zkušenosti potvrzují, že ho mladí vnímají velmi citlivě. Podobnou inscenaci připravuje mostecké Divadlo rozmanitostí. Hru O mamě Romě a Romském pánbíčkovi napsala a režíruje Věra Herajtová. Život zobrazuje věrně, bez sentimentu.“

Většina představení trvá do 60 minut. Nejdéle je na programu Erbenova Kytice a pro nejmenší Vančurův Kubula a Kuba Kubikula. Zatím nejnovější inscenací jsou Tři veteráni Jana Wericha. Patří k představením, ve kterých „to své“ najdou různé věkové kategorie, děti i dospělí. Podobné je to u Werichova Fimfára nebo u Starých pověstí českých, které „s laskavým svolením a dohledem Kosmy a Aloise Jiráska“ napsal Jiří Roth. Takové pohádky-nepohádky pro všechny.

Divadlo odehraje do roka kolem 240 představení, naprostou většinu doma. Dvakrát do měsíce herci vyjíždějí za diváky mimo hlavní město – do sálů divadel, klubů nebo kulturních domů. Skupina lidí, kterým je spolu dobře a mají svoji profesi rádi. Na jevišti je to znát. I tohle se jejich prostřednictvím mladí diváci učí.

Jaroslava Štefflová

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_2_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
31%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz