archiv
Učitelské noviny č. 08/2013
tisk článku

TEXT PRO PANA MINISTRA OČI PRO PLÁČ ANEB JAK JSEM SLOUŽIL ČESKÉMU ŠKOLSTVÍ

Celý svůj profesní život dobrovolně, a dlouhá léta i rád, pracuji v českém školství. Pedagogiku jsem vystudoval, jako pedagog, doufám, půjdu zanedlouho do penze. Už brzy. Právě to mě vede k následujícím řádkům, ohlédnutí a zamyšlení. Učil jsem, řediteluji a trochu učím. Sečteno podtrženo – třicet pět let krásného, povznášejícího povolání, které bylo posláním. Opravdu? Zkušenost mi dává právo, ale i povinnost k mladším, podívat se zpět za uplynulým a upřímně lidsky, a především kriticky, to zhodnotit.

Vystudoval jsem Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, absolvoval v roce 1978 a v roce 1984 složil rigorózní zkoušky k udělení doktorátu z pedagogiky. Byl jsem pyšný sám na sebe, kluk ze samoty ve východních Čechách vystudoval prestižní sportovní školu. Bez protekce, poctivě. Poznal jsem spoustu vynikajících zapálených učitelů – kantorů se vším všudy. Nic nám neodpouštěli, ale snažili se nám předat to nejlepší ze sebe. Byly to osobnosti, metodici i praktici, povětšinou bývalí reprezentanti a trenéři státních reprezentačních družstev.

Bez problémů jsem sehnal uplatnění na škole. Začínal jsem s platem, který dnes není ani tou nejmenší dávkou podpory, ale uživil jsem s ním svou čtyřčlennou rodinu. Zaměstnavatel po mně chtěl jediné – výchovně-vzdělávací výsledky. Zkráceno – dobře učit. To kontroloval. Určitě jsem občas jako mladý elév a v konkrétní době musel něco nevidět, něco neslyšet, něco jsem udělal jenom na oko. Tělocvikáři byli ale všeobecně a většinově veselá a pohodová parta. Vzpomínám s nostalgií na dnes už nežijící kolegy z praxe, na opravdovou sílu a velikost jejich osobnosti. Už tenkrát jsem měl kantořinu pokorně rád. Ten povinný kus ideologie v tělesné výchově nebyl žádnou velkou zátěží nebo překážkou v práci. Navíc, jako ve správném Čechovi, byl i ve mně, když to bylo zapotřebí, kus Švejka. A taková byla většina učitelů. Práce je bavila, měli radost z výsledků svých žáků. Vykonávali jsme společností ostře sledované a občanskou veřejností oceňované povolání.

Po listopadu 1989, v době, kdy společnost kvasila, začalo ve všech vrstvách společnosti přirozené očištění od nežádoucích, zkompromitovaných lidí. Když se zašťourá v bahně, voda se zakalí. Ve školství nevyjímaje, ale do vlastních řad – a upřímně – v řadě případů se s vlnou doby svezli i ti, kteří svoji malou profesní schopnost, spíše neschopnost, vydávali za výsledek komunistické perzekuce, nebo dokonce za protirežimní činnost. Když se tito „kolegové“ dočkali konečně své šance, lezli nám některým oči z důlků. Čas a jeho „boží mlýny“ ukázaly pravdu. Tedy těm, kteří ji chtějí vidět. Já jsem se v rozhodující chvíli rozhodl rychle a správně, což mi umožnilo pokračovat v klidu a s čistým svědomím ve své práci. Dokonce jsem se jako aktivní člen poradního sboru prvních ministrů školství po listopadu mohl podílet na správném metodickém nastavování plachet naší školní lodičky. Sedával jsem s kolegy z celé republiky. Nejlepšími z nejlepších. To nadšení, radost z práce. Trvalo to jenom deset let. Potom přestal být o naše názory zájem. Říkali nám „ti z terénu“. Ke konci spíše už posměšně a přezíravě.

V polovině devadesátých let nastoupil na školský trůn ministr Ivan Pilip. Stal se průkopníkem a zakladatelem tradice „co ministr, to reforma“. Má navíc další nezpochybnitelné zásluhy. Vynalezl a začal uvádět v život integrované školy. Ta krása, my, co jsme učili na učilištích, jsme najednou byli „povýšeni“ na – vlastně tedy „ehm“ – profesory. Společensky „povýšili“ i žáci. Hlava nehlava, logika nelogika. Kdo by si to pomyslel. Co se nedařilo komunistům za čtyřicet let, dokázala moderní doba coby dup. Ale hlavně – ten nárůst vzdělanosti! Statistik žasl nad procentem středoškoláků. Evropa se třásla strachy před expanzí naší vzdělanostní společnosti. Třese se, myslím, dodnes. Smíchy. Panu ministrovi a jeho poradcům patří naše častá vzpomínka. Učňovské školství zlikvidoval a střední odborné znehodnotil.

Školství bylo, je a bude během na dlouhou trať. Když se dopady reformátorů začaly nekompromisně projevovat, byly cesta zpět, nebo alespoň úkrok stranou nemožné. A hlavní roli, jednoznačně, začaly hrát finance, tehdy správně uvedeno procenta ze státního rozpočtu. Regulace divoce vzniklých – hlavně studijních – oborů byla ponechána trhu a peníze začaly jít „za žákem“. Máš žáky, máš peníze a existuješ. Nemáš – končíš, zanikáš. Výsledek? Institucionální, hromadná prostituce škol na podzimních burzách, kde se doslova bojuje všemi dostupnými, mnohdy ponižujícími prostředky. Bojuje se o žáka, vždyť tak je to nastaveno. Většina škol vynakládá největší úsilí a plýtvá kreativitou právě v tomto období. Z toho se přece žije následující školní rok. Tady se musí, musí uspět. Stánky škol, jejich honosnost (neplýtváme penězi a invencí kantorů na nesprávném místě?), vynalézavost, účast nejvýřečnějších zástupců škol jsou toho dokladem. Namísto hlavního a základního poslání. To jsme chtěli? Než si řada „kamenných“, opravdu úctyhodných a páteřních škol uvědomila, odkud fouká vítr, ujel jim vlak a dnes stojí nad propastí likvidace pro nezájem žáků, pokud už se v ní neocitly. Rozplizla se úplně kvalita, všude se dá vystudovat všechno, hlavně že to jde financovat. Nad úplnými, tedy plnými a popisujícími názvy některých dnešních středních škol mi zůstává rozum stát. Tam je koncentrováno středoškolské „vše“ v jedné budově! S jedněmi kantory všeobecné, i odborné. Jen si pomyslete. A k tomu jídelna a domov mládeže. Všechno pod vedením jednoho vševědoucího, bezchybného, uhoněného, na hraně zákona se pohybujícího génia, protože je to tak levnější – ekonomické. A do toho nějaký sem tam účelový konkurz, aby si génius uvědomil, kde má hůl konec. Občas je také třeba posunout někam kamaráda, pomohl ve volební kampani, je loajální. Hledáme, proč to nejde, namísto jasné cesty k řešení.

Pookřál jsem v posledních letech jenom několikrát, například když jsem si přečetl přednášku prof. Piťhy – Velká iluze českého školství – přednesenou na Pedagogických dnech v Hradci Králové v roce 2008. Vida, nejsem sám, ví se o problémech, jsou pojmenovány a jsou na stole. Jsou tam dodnes, jenom více zaprášené. Tedy, ví se, líbí se, souhlasíme, ale neřešíme. Ekonomická situace a priority vlád nedovolují. Dokdy? Pravděpodobně do doby, až přestane být školství pro každou partaj prioritou.

V čase předvánočním 2012 vyšel obsáhlý rozhovor se současným ministrem školství panem Fialou. Tedy s Vámi, pane ministře. Kulantně, zdánlivě nekonfliktně, ale konečně opět výstižně.

Naše školství je ve srabu a na rozcestí. V současné době má podle mě dva hlavní nepřítele.

Prvním je stát sám. Výchova a vzdělávání stojí peníze, vklad je dlouhodobý, volební období krátké. Kdo zaseje, nesklízí. Navíc je rezort neoblíbeným „potížistou“, jde proti větru. Nefunguje v něm trh. Je a bude mu kladeno na srdce, že chce na úkor ostatních. Styď se. Stát produkuje neuvěřitelné množství zákonných a podzákonných norem, které jsou nepřehledné, složité, bez prováděcí metodiky, bez praktického ověření, a proto přinášejí především plýtvání časem a dovádění pozornosti, ubírají tvůrčí síly. Stát nařídil a dopustil vypracování rámcových a následně školních vzdělávacích programů. Kolik to stálo zbytečné práce učitelů, když na to byla následně nasazena koruna státní maturity? Zkráceně – uč si podle svého, ale my ti to potom spočítáme. Proč se rušily státní osnovy? Komu se tím příslušný „novátor“ zavděčil? Komu se tím zalíbil? Vždyť to byla vzdělávací norma! Na první pohled neviditelné, ale účinné síto. Na to máš, nebo nemáš. Tečka. Ve skutečnosti právě naopak. Čelem vzad! Nepamatuji v posledním období patnácti let poradu vedoucích pracovníků škol a školám sloužících zařízení, kde by se jako nosný program uváděla na pozvánce problematika pedagogiky a vzdělávání. Jak to dělají úspěšní? Kde jsme a kam kráčíme? Jezdíme tam pro informace o rozpočtu na příští rok a výsledky optimalizace. Kdy to padne na nás?

Souhlasím s Vámi, pane ministře, že nejlepší učitelé patří na první stupeň základní školy. Tam když bude kvalita, budeme my na vyšších stupních sklízet sladké plody. Kde jinde a kdy se má proutek ohýbat k pečlivosti, pracovitosti, povinnostem, zkrátka k první práci? Když jsem před pětapadesáti lety do těchto tříd chodil, měl jsem takové kantory. Ví to většina z nás? Ano ví. Tak tedy vytvořme ve společnosti podmínky, aby tam ti nejlepší mladí studenti chodili. Pedagogické fakulty jsou zhusta těmi, kam se hlásí student teprve po neúspěchu jinde. A zaveďme praktické testy pedagogických schopností. V rámci přijímacího řízení. A dejme absolventům finanční jistotu a společenskou prestiž. Prestiž je třeba navracet okamžitě, půjde to pomalu, ale začít se musí. Včera bylo pozdě! Devadesát tisíc vysokoškoláků a sedmdesát pět vysokých škol. Masovostí k mistrovství – odkud to znám? A na okraj ještě závěrem ke státu: vzdělávat nevychovance je zbytečné úsilí. Pedagogika je přece věda o výchově, vzdělávání je její součástí, ne naopak. Mezioborové vazby, které to prý řeší, mně zní jako sprosté slovo.

A jsme u druhého nepřítele. Tím je rodič, vychovatel. Ztrátu prestiže jsem už zmínil. Dnes si každý otře o učitele obuv. Proč ne? Nic to nestojí, nic nehrozí, dělá to tak většina, učitel je v koutku se krčící vystrašený živočišný druh. Člověku se navíc uleví, přenese svůj díl odpovědnosti za neúspěchy potomka na někoho konkrétního, dosažitelného, zranitelného, neschopného se bránit, nemajícího zastánce. Navíc má takový „vychovatel“ určitě svůj vlastní nevyřízený školní účet. Tak jim tedy dnes – jako rodič – ukáže. Osm týdnů prázdnin! Jaké to po něm chtěli nesmysly! Musel poslouchat, chtěli, aby se učil, dávali mu úkoly, měl mít věci v pořádku a někdy ho dokonce trestali! Samé povinnosti. Otrava. Panebože, a teď dělají to samé mému miláčkovi. No to se na to podívám. A podívá. Kolik potkáte rodičů, kteří řeknou: „Moje dítě má jenom průměrné nadání, některé věci zvládá obtížně, má potíže s autoritou? Jak často se nám stane, že rodič řekne ano, toto je objektivní hodnocení mého dítěte? Málokdy. Spíše svoji rodičovskou neschopnost, nedostatečnost podílu na výchově transformuje do úsilí o jeho nesmyslnou a škodlivou ochranu. A mnohdy za každou cenu. Společnost přeje dravcům. Občas se podařilo už učitele i mlátit.

Nyní zkombinujme oba faktory, stát a rodiče, vezměme z kaž­dého přiměřeně – a jsme tam, kde jsme. Jdou spolu ruku v ruce. Pan ministr to ví. Určitě. Proč se například vytratila v nedávném období důležitost matematiky? No byla přece těžká a zbytečná. Děti ji nechápou, rodiče vlastně také ne, a nepotřebují ji. Máme kalkulačky a připojení k internetu. Basta. Malá reformička – a byl od ní pokoj. Přetrhla se kontinuita. Začala cesta zpět. Zbytečně náročná a bolestná.

Náprava bude dlouhá a složitá. Za pár měsíců budou další volby a klidně se může stát, s velkou pravděpodobností, že školství bude opět vhodným prezentem, „držhubným“ pro koaličního spojence. Do školy jsme přeci chodili všichni, a tak tomu všichni rozumíme. Navíc by mohl dotyčný, nedej bože, v sobě objevit reformátora. Minulý týden jsem na ulici potkal kolegyni doprovázející žákyně 8. třídy ze sportovní haly zpět do školy. Známe se od gymnaziálních let. Poslední dvojice dívek v kráčejícím dvojstupu kouřila. Kolegyně půjde do penze dřív než já. Už to nemůže ve školství vydržet. Sisyfos prý byl proti nim na základních školách v těchto ročnících plážový povaleč. Vidíme skutečně až na vrchol kopce, který máme před sebou? Nezbývá, než doufat, že ano. A ať je Vám dána síla a vůle. Skutečností totiž asi bude a zůstane, že já už se na výchově a vzdělávání v té době podílet nebudu. A proto mně zbyly ty oči pro pláč. Jiří Podroužek, Vysoké Mýto

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_2_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz