archiv
Učitelské noviny č. 07/2013
tisk článku

SYSTÉM ZÁKLADNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ BY SE MOHL ZÁSADNĚ ZMĚNIT

Na několika akcích pořádaných jednak školským výborem poslanecké sněmovny, jednak stejným výborem senátu byl představen ucelený návrh změny koncepce základního vzdělávání, který vyšel z dílny Asociace speciálních pedagogů. O návrhu (o kterém UN přinesly prvně podrobné informace v č. 12/2011) jsme hovořili s předsedou ASP Jiřím Pilařem.

Původně to byla reakce na frontální útok zastánců široké inkluze, který měl vést k likvidaci vzdělávání dětí v základních školách praktických podle přílohy RVP ZV pro žáky s lehkým mentálním postižením. Postupně se rétorika změnila, nemluví se o tom, že by tyto školy měly zmizet, objevují se však skrytější návrhy, které jim komplikují existenci a práci. Vše se točí okolo romských dětí zařazovaných do těchto škol statisticky ve výrazně vyšší míře, než by odpovídalo jejich zastoupení v populaci, za což je Česká republika ze zahraničí opakovaně kritizována.

Narůstající chaos

„V současné době se některé děti velmi špatně proplétají systémem základního vzdělávání. Zmatek do tohoto procesu vnesli zejména lidé ze Strany zelených v době, kdy ovládli ministerstvo školství. Výsledkem je stále přetrvávající strach, který brání pracovníkům poradenství navrhovat některé děti (přestože ve svém vyšetření dojdou k jasné indikaci) do základních škol praktických, tedy škol vyučujících podle přílohy RVP ZV pro žáky s lehkým mentálním postižením,“ říká J. Pilař. ZŠP se tak podle něho dostávají pod výkonový, ekonomický i politický tlak a obávají se, že budou zrušeny. A děti tak zůstávají v základních školách a nezvládají nároky, které jsou na ně kladeny.

„Výsledkem je chaos a nespokojenost rodičů, kteří mnohdy tuší, že by bylo jejich dítěti lépe v základní škole praktické, ale ředitel ho nepřijme, protože nemá jasné doporučení od poradny, a poradna jasné doporučení nenapíše, protože jí v tom brání už zmiňované limity. Stává se, že výsledek IQ testu je poradenským pracovníkem uměle stanoven na 71, aby nevznikl tlak na to, že by mělo být dítě doporučeno do ZŠP. Ačkoliv všichni vědí, že výsledky testů se pohybují v pásmu a jednoznačná hranice na úrovni jednoho bodu je nesmysl a diskvalifikuje to odbornost poradenské práce. Jak jsem řekl – je za tím strach pod tlakem, kterému jsou poradny i školy vystaveny. Dostávají takové doporučení, které je vlastně příkazem, od svých zřizovatelů, krajských úřadů,“ konstatuje J. Pilař.

Důsledkem je, že některé ZŠP mají málo žáků (a dá se argumentovat, že tedy nejsou potřeba, je to jakási skytá cesta k jejich likvidaci), jenže všichni vědí, že ve vedlejší běžné škole je řada dalších, které by v normální situaci doporučení díky svým speciálním vzdělávacím potřebám dostali.

J. Pilař upozorňuje, že postupný zánik ZŠP by nebyl nic špatného, pokud by ale byly vytvořeny podmínky v běžných školách, v nichž by se mohli tito žáci vzdělávat přiměřeně svým schopnostem a potřebám. To je ale běh na dlouhou trať. „ASP nebojuje o zachování ZŠP, za zachování instituce, ale o záchranu odbornosti při vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami.“ Netvrdí, že integrace, resp. vytváření inkluzivního prostředí v běžných školách je špatná věc, naopak můžeme být vděčni za každé dítě, které se podaří integrovat, které obstojí v běžné škole. Jenže pro to musejí mít školy profesionální vybavení – odborné, ekonomické, učitele, pomůcky, speciální učebnice… A to bohužel v současnosti většinou nemají. „Vidím v tom velký dluh pedagogických fakult, které jsou zahleděny samy do sebe a problémy vzdělávání v podmínkách reálného života reflektují naprosto nedostatečně, pokud vůbec. Utápějí se v různých projektech jen obtížně aplikovatelných v běžné praxi, které dávají na odiv, nicméně reálným výsledkem jsou nedovzdělaní absolventi, kteří sice znají mnohé, ale neznají způsoby jak dítě zaujmout, jak je motivovat k práci a jak reagovat u děti na různé nedostačivosti,“ říká J. Pilař.

15 % negramotných

V zahraničí existují podle J. Pilaře různé modely. Vycházejí ovšem z tradic a kultury té které země. Model, se kterým přicházejí zastánci široké a okamžité inkluze, se prý například objevuje v anglosaských zemích. Je to model, kde speciální školství je pro velmi úzký okruh těch nejvíce postižených dětí, zhruba okolo 1 % v populaci. Ostatní jsou v běžných školách. „Výsledkem ale také je, že například v Anglii je okolo 15 % negramotných. V našem systému – právě díky existenci propracovanému systému vzdělávání dětí s LMP (to jsou školy, které jsou nyní označovány jako ty, které diskriminují a škodí) – se negramotnost pohybuje okolo 2 – 3 %,“ upozorňuje J. Pilař.

Jinde existují různé modely péče o tyto děti. Například systém mikrotříd se speciálním pedagogem, které navštěvují žáci jen na některé předměty, jinde systém podpůrných učitelů, kteří jsou nasazováni do tříd podle potřeb a pomáhají žákům, kteří mají problémy. To všechno jsou ale podle J. Pilaře systémy, které se vytvářely postupně během řady let po dlouhých přípravách a ověřováních.

„Konečně, Institut pedagogicko-psychologického poradenství před svým zrušením vypracoval návrh na přechodové třídy, které podobné prvky speciální péče obsahovaly. Blíží se to modelu, který jsem viděl ve Skotsku, kde vyučují tzv. hraniční děti, tedy takové, které při diagnostice vycházejí v pásmu řekněme 70 až 80 IQ, a i ty, které nemají diagnózu LMP, nicméně selhávají kvůli různým těžším formám dys-poruch, případně kvůli tomu, že vyrůstaly v nepodnětném prostředí apod. Předpokládá to ale malý kolektiv, odbornou individuální péči a pomalé tempo. To je cesta, jak zabránit tomu, aby se tyto děti permanentně setkávaly s neúspěchem, což je standardní situace, kterou obvykle zažívají v běžných třídách,“ vysvětluje J. Pilař.

Připomíná i šetření iniciované evropskou komisařkou Viviane Readingovou, podle něhož ČR i ve srovnání s některými zeměmi, které ji kritizují (např. Francie, Itálie, Španělsko, Portugalsko, Maďarsko), vychází z hlediska dosaženého vzdělání lidí se sociálním vyloučením a jejich uplatnitelnosti na trhu práce výrazně lépe.

Dlouhodobě selhávající

ASP přišla s myšlenkou reformy základního vzdělávání, jejíž součástí by bylo mimo jiné i vytvoření rámcového vzdělávacího programu pro žáky dlouhodobě selhávající. Počítá se s tím, že by to byl nejen program pro žáky s mentálním postižením (žáci se zdravotním postižením by měli nárok na navýšený normativ).

Žák bez mentální retardace by mohl být do programu zařazen tehdy, pokud by byly splněny určité podmínky. Jednou z nich by byl opakovaný odklad školní docházky: škola by navrhla IVP, nicméně přesto by se v pololetí zjistilo, že IVP ani po úpravách nevede ke zvládnutí klíčových kompetencí. Za součinnosti s kmenovou školou žáka a na základě závěrů školského poradenského zařízení (které by proběhlo 2x do roka) by se zjišťovalo, zda modifikace IVP vede ke zvládnutí klíčových kompetencí.

Součástí opatření by mohlo být i opakování ročníku, ale zase propojené s péčí školského poradenského zařízení. Pokud by ani to nepomohlo, stále přichází v úvahu práce s dítětem podle individuálního vzdělávacího plánu.

Pokud nepomáhají výše zmiňovaná opatření a žák stále selhává, pak podle návrhu ASP škola poskytne podklady pro zařazení žáka do programu pro žáky dlouhodobě selhávající ve vzdělávacím programu, na jejichž základě vydá poradenské zařízení doporučení k „zařazení“ žáka do tohoto programu. Rodič podepíše informovaný souhlas se zařazením žáka do tohoto programu a ředitel školy rozhodne ve správním řízení o tom, že je žák do tohoto programu zařazen.

Taková je tedy ve stručnosti představa ASP, kterou obsahuje jejich návrh změn koncepce základního vzdělávání (vydán byl knižně na sklonku roku 2012). Při jejím představení se ale objevily výhrady, že jde o skupinu žáků s různými důvody selhávání, tedy že potřebují různou odbornou péči, což bude obtížné do jednoho RVP včlenit.

Nezbytné podmínky

Podle J. Pilaře je pravdou, že různí žáci potřebují různý přístup. Ale na základech tohoto přístupu k těmto dětem je možné se shodnout – malý kolektiv, speciální pedagog, průběžná diagnostika, individuální péče. Od toho by se pak odvíjela individuální práce s tím kterým dítětem. Říká, že program pro žáky dlouhodobě selhávající je v podstatě programem základní školy, který je ale „rozvolněn“ podle individuálních potřeb co nejširší skupiny dětí, majících se zvládáním běžného programu problémy. Mělo by v něm být popsáno minimum toho, co žák musí zvládnout. „Vyjádřeno v kvalifikaci žáků, ve známkách – minimální požadavky charakterizují to, co musí žák zvládnout, aby mohl postoupit do vyššího ročníku, tedy za co ještě může dostat čtyřku,“ říká J. Pilař.

„Zásadní změna je, že v oblasti přechodu mezi péčí o žáky základní a ‚jiné‘ školy nevnímáme nějaký ostrý přechod, nějakou linii danou počtem bodů IQ. Je to pozvolný přechod, na kterém se podílí velké množství faktorů, některé mohou být dané biologicky, některé sociálně – a každý žák potřebuje, aby se dostal pokud možno na maximum svých možností s vědomím, že nad své maximum se přirozeně nedostane,“ vysvětluje.

Jedná se podle něho hlavně o děti, u kterých jsou dnes pochyby, jak je vzdělávat, kam je zařadit. Pokud je dítě mentálně postižené a je to zřejmé, umíme s ním efektivně pracovat již nyní. Pokud je bez problémů a zvládá požadavky základní školy, pak s ním učitelé běžné školy také umějí velmi dobře pracovat. Ale právě skupina dětí dnes selhávajících, ačkoliv podle psychologických výsledků by měly nároky základní školy zvládat (tedy například děti s těžkými dys-poruchami nebo ze sociálně problematického prostředí), je tou, kterou by se nové pojetí systému základního vzdělávání mělo speciálně zabývat.

Nesmí se stát, aby žáci s mentálním postižením jen seděli v lavicích a nechápali, co se okolo nich děje na straně jedné a na druhé straně aby se část dětí prostě nudila, protože nároky školy uzpůsobené možnostem těch slabších by šly hluboko pod jejich schopnosti. Obojí je prostě špatné, obojí u části žáků vede k apatii a k u jiných naopak ke zlobení, ke strhávání pozornosti učitele, k agresi, vyrušování, likvidaci výuky.

Otevřeli jsme i otázku nezbytnosti diagnostiky příčin problémů na samém počátku práce s žákem. „Abych mohl s dítětem pracovat, musím vědět, jak uzpůsobit výklad, jak vybrat učivo, na jaké úrovni mám být konkrétní a kdy je možné zvolit abstraktnější argumenty… K tomu je nutné nejen vidět projevy žáka, ale také znát příčiny možných problémů. Velký význam vidím ve včasné diagnostice. Pokud máte teplotu a bolí vás v krku, taky je pro zvolenou medikaci nutné zjistit, jestli máte angínu, nebo jste prostě pouze nachlazen,“ říká. Připouští, že dobrý učitel pomocí své každodenní pedagogické diagnostiky, pomocí pozorování, shromažďování výsledků práce žáka by měl umět přizpůsobit svoji práci zvláštnostem dítěte. Ale doplňuje – na to musí být skutečně pedagogicky kvalitně vzdělán, musí znát teorii a umět ji aplikovat do praxe, musí to být zkrátka dobrý učitel, který nad svou prací přemýšlí a který pro ni má taky podmínky. A taková ideální situace se ve školách obvykle nesejde.

Peníze a čas

Každá změna přináší i ekonomické náklady. Co se návrhu ASP týká, J. Pilař říká, že nový systém by nebyl zadarmo, ale nevyžádal by si žádné enormní výdaje, na rozdíl od pojetí, které prosazují zastánci plošné inkluze (při níž by výrazně narostly náklady zejména na asistenty pedagoga, ovšem při likvidaci výdajů na současné základní školy praktické, které by zanikly). Projevily by se v pokrytí individualizace péče o selhávající žáky v malých třídách a nákladech na speciální pedagogy. Na druhé straně by zase podle něho ubyla část výdajů za asistenty, kteří by v běžných třídách tak často být nemuseli. Je to podle něho úspora, která by se mohla líbit hlavně krajským úřadům, kteří právě asistenční pedagogické služby na školách z velké části často dotují samy. Základní školy praktické (nebo školy odpovídající jejich dnešnímu zaměření) by byly naplněnější, stejně tak by se zklidnila práce učitelů v běžných třídách. To všechno by byla podle něho jak ekonomická, tak hlavně odborná a pedagogická výhoda navrhovaných změn základního vzdělávání, se kterými přišla ASP.

Ani časová náročnost zavedení nového systému by podle J. Pilaře nebyla větší než měnit současný systém jakkoliv jinak, k čemuž ministerstvo školství směřuje. Tak jako tak bude nutné definovat pojem sociálního znevýhodnění, bude nutné novelizovat školský zákon, přizpůsobit systém financování… „Myslím, že během dvou tří let by se dalo začít v novém systému pracovat. Konečně už dnes podobný přístup některé školy tiše aplikují a mají s ním dobré výsledky. Nejde tedy podle mého o peníze ani o čas, ale o legalizaci již ověřených postupů,“ konstatuje optimisticky J. Pilař.

            RADMIL ŠVANCAR

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_1_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
feuerstein_125x125.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
31%
20%
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz