archiv
Učitelské noviny č. 07/2013
tisk článku

PRVKY MONTESSORI V BĚŽNÉ ZÁKLADNÍ ŠKOLE

Není to tak dlouho, co zástupci některých alternativních proudů vzdělávání naprosto odmítali, aby si běžná základní škola vzala z jejich programu jen výsek. Žádné à la „něco“. Jejich heslo jako by bylo: Všechno, nebo nic. Až přišlo líto, kolik dobrých nápadů zůstane uzavřeno jen pro vymezený okruh žáků. A najednou zlom. Společnost Montessori, o. s., dokonce nabízí pedagogům, jež vyučují na 1. stupni základních škol, některé své prvky, které pomohou slabším žákům překlenout počáteční neúspěchy. Prvostupňoví učitelé ale zjišťují, že leccos mohou využít pro všechny děti.

Jednou ze škol, které se zapojily do projektu Montessori program pro inkluzi, jejž podpořil Středočeský kraj za pomoci ESF, je Masarykova jubilejní základní škola v Hřebči u Kladna. Dřívější málotřídka se hlavně zásluhou tehdejší ředitelky Věry Komárkové změnila ve školu plně organizovanou. Přístavba s menšími místnostmi umožňuje i menší počet žáků ve třídách. Vzniklo tak prostředí vhodné pro integraci, která dává optimální prostor pro to, aby všechny děti na počátku své vzdělávací dráhy uspěly.

Druhá třída má právě matematiku. Děti pracují ve skupinách. Některé sčítají a odečítají, jiné si osvojují základy geometrie. Všechny však za pomoci učebních pomůcek, které v běžných třídách nevídáme. Například geometrická tyčková hra obsahuje různě dlouhé a různě barevné ploché „špachtličky“ s otvory na konci. Děti z nich skládají geometrické tvary – trojúhelníky, čtverce, obdélníky – a učí se na nich pojmy, jako je úsečka, polopřímka, úhel, trojúhelník… Protože každá délka špachtličky má svoji barvu, nabízejí se další možnosti využití. Na další pomůcce žáci trénují sčítání a odčítání na zasazování číslic do čtverce rozděleného na sto políček. Počítají i nepočítají, určují geometrické tvary, ale nebiflují se je. Do každého úkolu, nebo chcete-li hry, je nějakým způsobem zapojena sebekontrola.

„K zafixování potřebných údajů jim pomáhá manuální činnost,“ vysvětluje JANA UDATNÁ, projektová manažerka Společnosti Montessori. „Pohyb usnadňuje vnímání, pomůcka dává abstrakci konkrétní podobu. To je základ chápání a učení prostřednictvím Montessori na rozdíl od klasického učení přes abstrakci.“

„Nehrajeme si na Montessori školu, z jejího systému si vybíráme to, co našim žákům pomáhá. A to jak integrovaným, tak ostatním. Každému podle toho, co potřebuje,“ říká ředitelka školy DAGMAR BULANOVÁ. Sama si práci s těmito pomůckami vyzkoušela už na svém bývalém pracovišti, kde ji na ně navedli aktivní rodiče žáků. „Využili jsme nabízené možnosti právě proto, abychom pomohli integrovaným žákům. Pomůcky se nám osvědčily, a protože spolupracuji s učitelkami z Montessori školy v Kladně, mám se o co opřít. Pro naši práci využíváme i další možnosti vzdělávání. Všechno se pak ve vyučování propojuje.“

Z principů Montessori ve Hřebči využívají s ohledem na potřeby integrovaných i slabších žáků zejména možnost volby, kdy si dítě pod dohledem pedagoga vybírá, s čím bude zrovna pracovat. Tady hodně pomáhají asistentky. Právě ony v rámci principu „Pomoz mi, abych to dokázal sám“ dítě nasměrují k tomu, co by mělo procvičovat.

„Naše asistentky jsou hodně kreativní,“ oceňuje D. Bulanová. „Ještě dřív, než jsme se zapojili do projektu, vyráběly spoustu pomůcek samy. Teď mají práci usnadněnou. Už proto, že ke každé pomůcce je metodický návod, který obsahuje i možnost sebekontroly žáka. A to je další důležitá dovednost, které se žáci učí.“

V tomto školním roce působí ve škole šest asistentek. Všechny zde nepracují na plný úvazek, takovou možnost kraj škole nedal. Ředitelka se proto snaží propojit jejich pomoc dětem tak, aby zasáhla co nejvíc potřebných žáků.

„Tam, kde se dítě bez asistentky neobejde, je s ním pochopitelně po celou dobu vyučování. I takové žáky u nás máme, například autisty, nebo dítě s Downovým syndromem. V dalších případech sledujeme u každého integrovaného žáka, na kterou vyučovací hodinu bude asistentku nejvíc potřebovat. Organizačně je to docela náročné, dát dohromady rozvrh opravdu není legrace.“

Ve vyčleněné místnosti právě pracuje asistentka MARKÉTA CHALOUPKOVÁ s dívenkou z 1. ročníku. Před sebou má obrázek a vedle něj tiskací písmenka sestavená do slova RUKA.

„Teď už Verunka čte, sice pomalu, ale přece, teď s ní procvičujeme čtení psacích písmen a následně i psaní.“

Děvčátko hledá v sadě psacích písmen ta, která stejné slovo sestaví. Pak ještě jednou, tentokrát jsou psací písmena na větších barevných kartičkách zvýrazněna smirkovým povrchem. Prst po něm zlehka přejíždí, dvakrát, třikrát, pak Verunka zkusí napsat slovo do sešitu.

„Pro děti, které ještě nemají dostatečně uvolněnou ruku, takže jim dělá problém zmenšit písmo na úroveň řádků v sešitě, je tohle procvičování výborné. Taky je dobré nechat je psát nejdřív prstem do písku nebo do krupice. V systému Montessori to zkoušejí děti už v mateřské škole, když se spontánně začnou zajímat o písmenka,“ šeptne J. Udatná.

„Při pololetním hodnocení říkala třídní učitelka, že Verunka dělá velké pokroky.“ Na ředitelce Bulanové je znát, jak ji to těší. Kdyby děvčátko nemělo podporu inkluzivního prostředí, určitě by výsledky nebyly stejné.

Projekt Montessori program pro inkluzi poskytl učitelům 1. stupně základní školy nejen vybranou sadu pomůcek na čtení, psaní a matematiku, ale zároveň i proškolení, jak s pomůckami zacházet, aby byly využity beze zbytku.

„Vycházeli jsme z toho, že když dítě nezvládne základy, na kterých vzdělávání stojí, když neumí bezpečně číst, psát a počítat, bude mu učení dělat čím dál větší potíže. Proto jsme se zaměřili právě na tyto předměty,“ říká Jana Udatná. „Tady v Hřebči mají přímo ideální podmínky. Nejen proto, že tu jsou méně početné třídy. Vedení školy je vstřícné, učitelé si navzájem pomáhají, spolupráce s asistentkami je na velmi dobré úrovni.“

Proškolení tady absolvovala asistentka Markéta a dvě učitelky – IVA BARANCOVÁ, která vede druhou třídu, a ZUZANA SOUDKOVÁ, učitelka třetí třídy.

„Jak jsme jim postupně předávali pomůcky, učili jsme je, jak s nimi pracovat. Vysvětlovali jsme jim, proč je tento styl odlišný od klasické frontální výuky, čemu pomáhá. Každá pomůcka má několik variant použití, je možné je využívat jak pro individuální, tak pro skupinovou práci. Učitelky samy přicházejí na další možnosti. Například Iva Barancová rozvedla zadání ke stovkové tabulce ještě dál.“

Ve třetí třídě měli na rozvrhu také matematiku. Děti se učily rozeznávat úhly a podle nich pak také trojúhelníky. Napřed vytvářely úhly rukama, pak přišla na řadu sada plastových trojúhelníků. Ostrý úhel, pravý úhel, pravoúhlý trojúhelník, tupoúhlý, rovnostranný, rovnoramenný…

Šlo jim to dobře. Kdyby s jedním chlapcem neseděla v lavici asistentka, nepoznala bych ani jeho postižení. Vedl si výborně. A to byli ve třídě hendikepovaní tři.

„S pomůckami pracujeme teprve od listopadu, ale učitelky si je velmi chválí,“ říká ředitelka. „Nejdřív je používaly jen pro práci s integrovanými žáky, ale postupně je zapojují do běžné výuky.“

Bylo těžké kolegyně přesvědčit, aby přece jen trochu změnily styl své práce?

„Věděla jsem, komu semináře nabízím, a byla jsem ráda, že to přijaly s nadšením.“

„Úspěch opravdu není jen ve všech těch hračkách, v krabičkách, ale v naladění učitele, v jeho tvořivosti, v přístupu k žákům. Pomůcky jim jenom pomáhají,“ doplňuje Jana Udatná. „Výhoda tohoto projektu spočívá v tom, že nenabízíme jen myšlenky, ale že jsme dali učitelům do ruky pomůcky a řekli jsme jim: Zkoušejte s nimi pracovat. V sobotu skončil seminář, v pondělí si mohli v praxi vyzkoušet, co se naučili.“

Kdy nebudou pomůcky fungovat?

„Když učitelé nebudou vědět, k čemu slouží. Když nebudou vědět, jak a hlavně proč s nimi pracovat. Hlavní riziko vidím v určitém stereotypu, v kterém ještě stále dost učitelů jede. Pracovat s Montes­sori pomůckami znamená přeskládat systém organizace výuky, což může někomu činit problémy.

Na druhou stranu jsem se setkala s tím, že učitelka léta zvyklá výhradně na klasickou frontální výuku najednou zjistila, že skupinová práce má své přednosti. Zkusila vzít do vyučování pomůcku, s kterou se seznámila na semináři, a jinak než s menší skupinou děti to prostě nešlo. Výsledky ji přesvědčily, že v určitých momentech je výhodnější pracovat s žáky jinak, než byla léta zvyklá.“

„Kdybych byla kouzelník, tak bych všem učitelům naladěným na podobný styl práce přičarovala do třídy otevřené police, do kterých děti hravě dosáhnou. Do nich bych dala všechny pomůcky, které by bylo možné pro vyučování v tom kterém ročníku využít. Aby po nich mohl sáhnout nejen učitel, ale také žáci, pokud je budou potřebovat,“ sní Jana Udatná. Ví, že tohle přání naráží na finance, ale letos by přece měly být onivky vyšší… „Taky bych jim zařídila návštěvu školy, v níž je skutečně inkluzivní prostředí, aby viděli na vlastní oči jiný způsob práce, aby nasáli atmosféru.“

V současné době je do projektu zapojeno jen několik škol Středočeského kraje. Kromě čtyř zmíněných seminářů je v jejich školách navštěvovaly konzultantky ze Společnosti Montessori.

„Chodily do hodin a byly v nich učitelkám k ruce, pomáhaly jim. Po vyučování s nimi debatovaly o tom, co viděly. Co by ještě bylo možné vylepšit, proč se něco zatím nedaří podle jejich představ, co se jim naopak líbilo. Poradily například, jak naučit děti zvyklé na frontální způsob práce pohybovat se v jiném modelu. Jaká pravidla zavést, aby se děti při skupinové práci navzájem nerušily, ale naučily se spolupracovat, aby si nepřekážely. Vysvětlit jim, že všichni potřebují klid pro práci. Že když se učitelka věnuje jedné skupince nebo jednomu žáčkovi, nesmějí ostatní divočet, protože za chvíli budou pohodu potřebovat právě oni… S dobře nastavenými pravidly žáci fungují úplně jinak.

Teď přemýšlíme o tom, že bychom na první kurz navázali dalším. Učitelé po tom volají. Rádi by si vyzkoušeli, jestli mohou v běžné škole uplatnit i další prvky, další témata, která jsme zatím nenabízeli. Uvidíme.“

V hřebečské škole zatím používají nové pomůcky jen dvě učitelky a jedna asistentka. Právě jejich prostřednictvím se s nimi seznamují další kolegyně. To když zjistí, jak pomohly dítěti, které z jejich třídy asistentka čas od času odvádí k individuální práci.

„Naším záměrem není dělat z běžných škol školy Montessori,“ připomíná Jana Udatná. „Chceme jen tuto metodu otevřít i dalším školám. Vybrat z ní prvky, které mohou učitelky těchto škol použít. Rozšířit pomůckami spektrum podnětů, které může učitel žákovi dát podle jeho potřeb.“

Jaroslava Štefflová

< zpět do čísla
banners/1598997600_uspesny-web_390x60.gif
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
1543878000_mikroskop.gif
1604012400_polar_125x125.jpg
linka-bezpeci_125x125.png
ucebnice
1599602400_okentes.gif
anketa
Pomůže Strategie 2030+ změnit školství k lepšímu?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
39%
34%
27%
janacek_2_240x100.jpg
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz