archiv
Učitelské noviny č. 06/2013
tisk článku

PŘESTANE BÝT ŠKOLA ZÁKLAD ŽIVOTA?

V uplynulých dnech probleskla médii informace o tom, že ministerstvo školství chce po pěti letech testování umožnit od roku 2014/15 domácí (individuální) vzdělávání, které dosud probíhalo jen na prvním stupni základních škol, i na stupni druhém. Já osobně s rozhodnutím legalizovat další z nejrůznějších experimentů, které nás za 22 let posunuly, co se týče kvality, hodně dozadu, nemohu souhlasit.

Nejdřív je to rozbití velmi dobře fungujícího systému jednotné základní školy a zrušení osnov, potom zavádění všemožných alternativních vzdělávacích programů ve stylu „USA náš vzor“, následuje vznik víceletých gymnázií, pak výchova dětí pod praporem svobodného rozvoje plného práv, ale žádných povinností, a teď už je na obtíž i povinná školní docházka. Někomu musí sakra záležet na tom, aby dříve vysokou úroveň vzdělávání co nejvíce srazil. Abych byla správně pochopena: Nemám nic proti individuálním vzdělávacím plánům pro děti, které jsou dlouhodobě nemocné nebo s rodiči z pracovních důvodů musí hodně cestovat, či pro žáky, kteří se věnují vrcholovému sportu apod. O tyto případy tady však nejde. Jde prostě o děti, jež chtějí rodiče vzdělávat sami doma.

Pokusů co nejvíce oslabit fungující vzdělávací systém tímto způsobem jsme svědky už od počátku 90. let. V roce 1993 se o to snažila tehdejší „Komise pro otázky transformace školství“, která ve svém návrhu „Zásady ústavního zákona, kterým se mění Listina základních práv a svobod“, chtěla nahradit pojem „povinná školní docházka“ pojmem „povinné vzdělávání“. Naštěstí nebyl tento návrh tenkrát přijat. Přesto je u nás individuální vzdělávání, kdy žák chodí do školy jen na pololetní přezkoušení, od roku 2005 pro děti prvního stupně základní školy legální. Učí se tak asi 400 žáků. Rodičům, kteří své dítě takto vyučují, stačí pouhá maturita. Experiment domácího vzdělávání pro druhý stupeň základní školy, který běží od roku 2007 a do něhož je zařazeno 120 žáků, pravidla pro vyučující rodiče „zpřísňuje“. Musí mít už vyšší odborné nebo dokonce bakalářské vzdělání. To je teda „pokrok“. Tyto nízké požadavky naprosto degradují povolání učitelů! Těch, kteří se musí minimálně čtyři roky připravovat na vysoké škole a získat magisterský stupeň vzdělání, aby měli požadovanou kvalifikaci pro stále náročnější práci pedagoga. Těch, kteří do hloubky studují nejen jednotlivé předměty podle své odbornosti, ale také metodiku a didaktiku, psychologii, aby uměli s dětmi nejrůznějších povah, charakterů a možností, ale i z velmi rozdílného sociálního prostředí, pracovat. Kteří studují speciální pedagogiku, aby dokázali včas rozpoznat stále častější specifické poruchy učení a chování a přizpůsobit jim metody a formy výuky. Těch, kteří si neustále prohlubují své znalosti a vědomosti, podstupují všemožná školení, docházejí na hospitace ke svým kolegům, vyměňují si zkušenosti, sledují odborný tisk a přednášky… Tyto pedagogické pracovníky, díky jejichž umění a úsilí se vzdělání v naší zemi po všech těch nepromyšlených změnách ještě vůbec drží, nejenže nedokáže vláda finančně ocenit tak, jak by si zasloužili, ale ještě sráží jejich autoritu a prestiž tím, jak nízké požadavky klade na vyučující rodiče.

Sama jsem strávila 25 let za katedrou a musím říci, že tuto práci jsem měla velmi ráda a na každou hodinu jsem se vždy připravovala, stejně jako většina mých kolegů a kolegyň, ať jsou odkudkoli. Ale nikdy bych si netroufla mít tolik sebevědomí, abych učila všechny předměty na druhém stupni základní školy. Český jazyk a literaturu, dva cizí jazyky, dějepis, fyziku, zeměpis, chemii, přírodopis, matematiku, tělesnou, výtvarnou, hudební a někde i pracovní výchovu… Chtěla bych vidět ty geniální osobnosti, které si o sobě myslí, že všechny tyto vědy znají na takové úrovni, aby je mohli, navíc bez jakéhokoli pedagogického vzdělání, vyučovat. Uvědomuje si vůbec tato vláda, ale i ty předcházející, které tento pokus povolily, jak mohou poškodit vývoj dítěte? Škola totiž není jen instituce, kde se žák vzdělává, je také prostředím, kde se utvářejí cenné lidské hodnoty. Povinná docházka do školy se tak stává i přípravou pro běžný praktický život, což má pro dítě velký význam. V kolektivu se učí komunikovat se svými vrstevníky, prosazovat se, obhajovat vlastní názor, ale i přijímat názory a argumenty druhých, zažívat pocit radosti z vítězství, např. v nejrůznějších soutěžích, ale také se učit prohrávat, srovnávat své znalosti s tím, co znají a umí ostatní. Škola učí dítě sebekázni, sebeovládání, při střetu názorů si utváří svůj vlastní. Dítě vzdělávané mimo školní prostředí je vychováváno k individualismu a sociální negramotnosti a vyučující rodiče bez pedagogické, psychologické a odborné přípravy mohou, třeba nevědomky, jeho vývoj do budoucna negativně poznamenat.

Individuální (domácí) vzdělávání nás vrací o víc jak 200 let zpátky, před rok 1774, kdy Marie Terezie vyzvala rodiče, aby své děti posílali do školy. V roce 1869 pak byl v rakousko-uherské monarchii přijat zákon, který povinnost školní docházky nejen jasně stanovil, ale pod hrozbou sankcí vůči rodičům jeho plnění i vyžadoval. Stanovil i rozsah povinné školní docházky pro všechny děti na osm let, což byla délka v tehdejší Evropě zcela ojedinělá. Zavedení povinné školní docházky bylo velmi významným krokem, od něhož ustupovat je trestuhodné. Nemohu souhlasit se zpochybňováním a znevažováním povinné školní docházky a v té souvislosti také se zavedením a dalším rozšiřováním individuálního domácího vzdělávání.

Marta Semelová, poslankyně (KSČM) a vedoucí odborné sekce školství ÚV KSČM

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_1_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
feuerstein_125x125.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
31%
20%
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz