archiv
Učitelské noviny č. 04/2013
tisk článku

Psycholog V. Mertin: INKLUZE BEZ NAPLNĚNÍ NUTNÝCH PODMÍNEK JE HAZARD

Po varovných stanoviscích profesora Stanislava Štecha, představitele akademického prostředí, a profesora Tomáše Urbánka, zástupce psychologické vědy, jsme o stavu poradenství a o práci s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami hovořili s psychologem Václavem Mertinem, který přednáší na katedře psychologie FF UK v Praze a který díky dlouholeté přímé práci s klienty také zná dobře praxi.

Schází metodická podpora v poradenství

„Poradenství je specifickou oblastí školství. Proto by bylo potřeba, aby i na MŠMT i v institucích, které se zabývají tvorbou metodik, byli lidé, kteří jí rozumějí. Když se před rokem rušil Institut pedagogicko-psychologického poradenství, psal jsem tehdejšímu ministru školství, že zatímco v jiných případech přímo řízených organizací mohlo dojít k překrývání kompetencí, v případě poradenství tomu tak nebylo,“ říká V. Mertin s tím, že je mu jasné, že by těžko bylo možné za současné ekonomické situace žádat, aby vznikla staronová odborná instituce, jako byl IPPP. Bylo by ale podle něho třeba odborně i personálně posílit v Národním ústavu pro vzdělávání divizi IPPP, která se poradenstvím zabývá. „Měly by existovat poradní sbory odborníků, jako to bylo dřív, ale na to jsou potřeba peníze, které asi scházejí,“ poznamenává. Výhodou původního IPPP právě bylo to, že vedle organizační a metodické práce nebyli jeho pracovníci odtrženi od praxe, znali ji z každodenní práce. A podobně by se podle V. Mertina měli poradenské klientele věnovat i pracovníci divize IPPP v NÚV. Reagoval tak na kritiku, kterou pronesl pro UN prof. Štech, podle kterého právě metodická podpora dnes poradenství schází.

Poradenství a politici

Oba profesoři varovali před intervencemi politiků do odborné práce psychologů a speciálních pedagogů. „Politici mají právo dávat objednávku, jak by mělo poradenství podle nich fungovat, ale následná reakce musí vycházet z odborných kruhů. Musí respektovat odborná stanoviska psychologů, speciálních pedagogů a dalších specialistů, kteří v rámci poradenství klientům pomáhají,“ přidává se k nim i V. Mertin.

Politiky ale podle něho zajímá školní poradenství pouze v souvislosti s rozsudkem štrasburského soudu pro lidská práva z roku 2007, který se zabýval otázkou, zda zařazení skupiny ostravských Romů do zvláštních škol poškodilo jejich práva, a na základě kterého se dnes hovoří o nezbytnosti nezařazování Romů do ZŠ praktických.

Podstatnější než rozsudek sám, který řešil vlastně pouze jednotlivost několika údajně poškozených žáků zvláštních škol v Ostravě, je podle něho možnost, kterou otevírá. „Měli bychom využít vzniklou situaci a změnit přístup školství ke všem žákům – tedy i k žákům se zdravotním postižením nebo k Romům,“ poznamenává.

Různé skupiny skutečně vyvíjejí snahu vzdělávací systém změnit. V. Mertin namátkou zmiňuje Agenturu pro sociální začleňování, neziskové organizace nebo kancelář ombudsmana. Vnímá jejich tendence inkludovat děti jako principiálně správné, ale způsob, jak postupují, jako kontraproduktivní, změny, které navrhují, jako neodborně podložené, a lidi, kteří je navrhují, jako nedůvěryhodné.

„Co se poradenství týká, není jeho úkolem, aby řešilo celospolečenské problémy. Politici ale poradenství asi vnímají jako slabý článek v řetězu, na který se dá ledacos svést a který se bohužel neumí dostatečně bránit,“ říká dr. Mertin. „Je například jednoduché napadnout kvalitu testů a vyřešit to tím, že se vytvoří při ministerstvu skupina, která za čtyři miliony korun vytvoří test nový. Jenže pokud se přijme myšlenka, že je nutné systémové řešení, pak se zjistí, že ‚pár korun‘ na nový test nebude stačit, že se bude muset investovat podstatně více peněz a bude to vyžadovat větší úsilí a odvahu nejen od odborníků, ale hlavně od politiků. Bylo by totiž nutné změnit myšlení učitelů, dalších odborníků i celé společnosti.“ Je ale otázka, nakolik by byli politici volení na čtyřleté období ochotni do takové dlouhodobé změny jít.

Ohrožení důvěrných informací

V akčním plánu k naplnění rozsudku štrasburského soudu, který vytvořilo MŠMT, jsou podle něho návrhy, které nemají logiku a ze kterých je zřejmé, že lidé, kteří se na formulování návrhů změn podíleli, nebyli zřejmě dostatečně odborně na výši a neznají realitu. Jako příklad uvádí V. Mertin návrh, že by ČŠI měla právo vstupovat do spisů klientů poradenských zařízení. „To by byl velký problém. Celá práce poraden je postavena na důvěře klienta k odborníkovi a na důvěrnosti dat a informací, které klient poskytne. Je něco jiného s ČŠI spolupracovat a něco jiného mít povinnost nechat ji do spisů nahlížet bez souhlasu klienta. To by hrubě poškodilo celý systém školního poradenství právě proto, že by to narušilo důvěryhodnost poraden a SPC.“ Zdůrazňuje klientský vztah mezi rodiči, dítětem a psychologem a speciálním pedagogem i skutečnost, že pracovník poradny z podstaty své práce musí stát na straně svého klienta a bránit ho i před představiteli státní správy, v tomto případě před pracovníky ČŠI. „Pokud by tato povinnost existovala, musel bych snad své klienty upozorňovat, aby mi některé informace neříkali, protože bych je musel uvést do spisu a byly by tak k nahlédnutí školním inspektorům. A to by pak mohlo znamenat, že bych se nemusel dozvědět některé údaje, které jsou důležité pro posouzení stavu a potřeb klienta,“ možná trochu s nadsázkou říká psycholog s tím, že by bylo chybou, kdyby byla poradenská zařízení brána jako prodloužená ruka školy, což by hrozilo za navrhované situace ještě více, než tomu je nyní.

Alternativní diagnostická metoda

Hodně se nyní diskutuje o kulturní neutrálnosti psychologické diagnostiky. „Kulturně neutrální (nebo culture free či culture fair) nemůže být žádný test. Vždycky hrozí, že některé skupiny budou více či méně znevýhodněny – a nejde pouze o vliv rasy či národnosti. Rozdíly jsou mezi ženami a muži, mezi obyvateli velkého města a venkova, mezi vysokoškoláky a absolventy učňovských oborů, jsou rozdíly ve věku, zkušenostech, rozhledu…“ V. Mertin připomíná, že první testy sestavovali muži ze střední či vyšší střední vrstvy, vzdělaní – a tohle všechno se v prvních inteligenčních testech odrazilo. Postupem doby dominovala snaha respektovat co nejširší skupiny lidí. Ale zcela odstranit vliv „kultury“ je podle něho iluzorní. A stavět tento požadavek ultimativně je důkazem neodbornosti.

Navíc V. Mertin zdůrazňuje, že samotný výsledek inteligenčních testů je pouze jeden z faktorů, podle kterého psychologové formulují závěry a zprávy. Psycholog při vyšetření sleduje, jak dítě reaguje na pokyny, jak jim rozumí, jak mluví, jak komunikuje s rodiči, jak dlouho vydrží pracovat atd. Proto by přivítal, aby místo klasických inteligenčních testů, na které se zaměřuje skupina odborníků vytvořená při MŠMT, byly podpořeny diagnostické postupy, které se v současnosti stále ještě označují jako alternativní. Jde o metody, jejichž prvky řada škol používá, ale nejsou ještě dostatečně doceněny. Je to sestavování a využívání portfolia, dynamická diagnostika, diagnostika vycházející z učebních činností nebo ze hry, autentická diagnostika… Odráží se v tom jeho představa posílení vlivu pedagogické diagnostiky na vytváření psychologického obrazu dítěte. Po takovém shromáždění dat už pak není tak podstatné, zda inteligenční test, který bude na doplnění celkového obrazu použit, bude obsahovat některé „kulturně neférové“ položky, protože zdaleka nepůjde o jediný podklad pro rozhodování o další práci s dítětem.

Tato představa skutečně zcela popírá možnost dojít při diagnostice dítěte ke konkrétnímu číslu IQ, na základě kterého by se mohlo rozhodovat o tom, zda bude zařazeno do běžné školy nebo zda bude doporučeno jeho vzdělávání (například) podle přílohy pro žáky s LMP. Trvat na hranici 69 IQ je podle V. Mertina dokladem neodbornosti a nepochopení moderní diagnostiky.

Dokládá na příkladech, že děti s „nižším IQ“, ale třeba vysokou „sociální inteligencí“, klidné, neagresivní, zvládají za pomoci učitelů běžnou školu, zatímco děti sice s lepším výsledkem v IQ testu, ale s problematickým rodinným zázemím, neklidné, impuzivní selhávají.

„Předěl mezi dítětem s hendikepem a bez něho není ostrý, jasný, jednoznačný, ale naopak jde o velmi pozvolný přechod, na němž se podílí dlouhá řada faktorů obvlivňující schopnost dítěte dosahovat vzdělání odpovídající jeho možnostem.“ To je věc, kterou prostě jedno číslo (které navíc bylo stanoveno pouze dohodou, územ) z jednoho testu popsat nemůže.

Podle dr. Mertina je odborná poradenská diagnostika dítěte potřebná v okamžiku, kdy je zřejmé, že se dítě nějak vymyká. Kdy je nutné rozhodnout, zda je pro dítě vhodné zařazení do systému speciálního vzdělávání, nebo jestli je pro něho vhodná integrace či inkluze. U žáka ve škole by taková situace nastala poté, kdy se mu za pomoci učitele opakovaně nepodaří různými cestami, různými metodami, různými formami práce překonat problém, který mu překáží ve vzdělávání.

„Ani v takovém případě ale nejde jen o diagnostiku pro stanovení diagnózy. Jsme ve školství – cílem tedy je navrhnout další možnosti práce s žákem,“ říká V. Mertin.

Problém je podle něho v tom, že dnes systém školství trvá na „papíru“ – nejdřív je nutné zjistit diagnózu a teprve potom se s dítětem může nějak odlišně pracovat. Dr. Mertin chce, aby se nejdříve s žákem pracovalo a teprve pak, v případě nutnosti, se zjišťovala diagnóza, příčina problémů. „Neznamená to, že se nikdo nebude o diagnózy starat a stanovovat je. Nepopírám jejich význam, i když si myslím, že postupem času bude klesat. Důraz je ale kladen na aktivní přístup pedagogů k dítěti a na využívání behaviorálních dat, které učitel či vychovatel o žákovi v každém okamžiku zjišťuje,“ vysvětluje.

Speciálněpedagogické vzdělání k této práci podle něho není nezbytné, ačkoliv by bylo dobré, aby se učitelé v této oblasti orientovali. Je ale přesvědčen, že standardní pedagogická kompetence a znalost potřebných metodik je dostačující k překonávání překážek, které se před většinou žáků mohou objevit. „Dnes je pedagogové podle mých zkušeností nevyužívají a dítě s problémy se snaží přesunout do systému speciálního školství,“ říká.

Čtyři úrovně podpory

MŠMT chce novelizovat § 16 školského zákona, který řeší vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami. Počítá se předběžně s jejich podporou formou pedagogických opatření a s rozdělením těchto opatření do čtyř úrovní – mírná, zvýšená, intenzivní a mimořádná. První dvě by měly být podle V. Mertina záležitostí běžné školy a bez finanční dotace, pokud to nebude přinášet dostatečné výsledky, obrátí se škola na odborné zařízení, které doporučí další postup, který už může být v případě potřeby podpořen i finančně.

V. Mertin ve své představě změny staví zejména na pedagogické diagnostice. Učitel prostě velmi rychle zjistí, že má ve třídě děti, které nepotřebují žádnou mimořádnou péči, se kterými se dá pracovat standardním způsobem. U dalších bude reagovat na jejich zvláštnosti, hendikepy a průběžně vyhodnocovat, zjišťovat, nakolik dítě reagovalo, zda se zlepšuje, nebo ne. Pokud se zlepšuje, pak je vše v pořádku – podařilo se najít způsob práce, který mu vyhovuje. Pokud ne, bude pedagog zkoušet jiné metody a formy práce. A pokud se ani opakovaně nepodaří najít vhodné postupy, které by mu pomohly, při nichž by se zlepšoval, pak by nastoupili externí odborníci v systému poradenství, kteří by jednak zjišťovali příčinu problémů a jednak by navrhovali se znalostí dosud vyzkoušených forem a způsobů práce s dítětem další možnosti, které by mohly pomoci.

Kromě této skupiny dětí v pojetí V. Mertina existuje skupina dětí s těžším postižením, v současnosti bývají v péči speciálněpedagogických center, u kterých by se s diagnostikou problémů nečekalo a na základě jejího výsledku by se doporučovala buď cesta integrace, nebo zařazení do speciálního vzdělávání.

„Obecně se dá říci, že děti s poruchami učení a chování, s lehkým mentálním postižením a děti s autismem by nebylo třeba hned zpočátku diagnostikovat. Pedagog je přece způsobilý pracovat s dětmi, které mají i určité problémy, umí reagovat na jejich chování a jednání, nacházet cesty, které vyhovují jejich potřebám, a upravovat svoje postupy podle úspěšnosti žáků. Filozofie změny je: nejdřív si jako učitel zkusím poradit sám. Teprve když nenajdu po opakované snaze dobrou cestu, obrátím se na odborníky,“ vysvětluje.

Víc praktických doporučení

Změna, o které V. Mertin mluví, by podle něho zvýšila nároky i na poradenství, které by muselo podstatně více na základě psychologické a speciálněpedagogické diagnostiky nabízet praktická doporučení pro konkrétní práci s dítětem. Na druhé straně by to v současnosti přetíženému poradenství ubralo klienty, kteří jsou nyní diagnostikováni (a rediagnostikováni na základě požadavků legislativy) hned na počátku své školní docházky při prvních problémech.

„Moje návrhy směřují k individualizaci školní práce. Pokud by se prosadila, nebude třeba ani příloha RVP ZV pro žáky s lehkým mentálním postižením. Na druhou stranu – řada dětí skutečně není schopna z hlediska efektivního vzdělávání plnit požadavky RVP ZV a příloha zatím nabízí řešení těchto problémů. Zvlášť za situace, kdy se zvyšuje počet žáků ve třídách, kdy není dost asistentů, což jsou faktory, které jdou proti individualizaci školní práce,“ říká V. Mertin.

Pomoci by školám mohla školní poradenská pracoviště, je jich ale málo, v rámci RAMPS (Rozvoj a metodická podpora poradenských služeb) třetího projektu VIP (Vzdělávání – informace – poradenství) fungují zhruba na 150 školách. Jenže po skončení projektu nebude dost peněz, aby se tato pracoviště všude udržela, natož aby se rozšířila do všech škol, jak by bylo potřeba. Přitom právě rychlá pomoc poradenského odborníka třeba jen formou konzultace může učiteli výrazně pomoci. Problém ale je, že se po školství (a po poradenství) žádají výkony, pro které nejsou vytvořeny potřebné podmínky. „Současný systém školství směřuje k tomu, že učitel nemůže naučit pouze žáky, kteří jsou šikovní a chytří. Kladou se na něho požadavky, aby naučil všechny žáky. Tím se ale na něho výrazně zvyšují a kvalitativně mění nároky. Principiálně bych byl pro rušení například ZŠ praktických, ale ne za současné situace. Nejdřív je nutné lidsky i odborně otevřít základní školy a vytvořit v nich podmínky pro to, aby se v nich mohli žáci se speciálními vzdělávacími potřebami efektivně vzdělávat. A to bude jednak nějakou dobu trvat a hlavně to předpokládá i peníze navíc, což je dneska problematická představa. Ale myslet si, že tam prostě ty děti přesuneme a ono to nějak půjde, je hazard,“ varuje psycholog V. Mertin. 

< zpět do čísla
banners/1598997600_uspesny-web_390x60.gif
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
1543878000_mikroskop.gif
1597960800_mascotte_125 x 125.jpg
ucebnice
1599602400_okentes.gif
anketa
Pomůže Strategie 2030+ změnit školství k lepšímu?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
40%
33%
27%
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz