archiv
Učitelské noviny č. 02/2013
tisk článku

MÁ BÝT DOKTORSKÉ STUDIUM MASOVÉ?

Rozhodně musí mít mezinárodní rozměr

Zatímco počty studentů v bakalářských a v navazujících magisterských studijních programech chce MŠMT snižovat, o možném úbytku studijních míst v doktorském studiu ministerstvo zatím neuvažuje. A to i přesto, že mezi množstvím těch, kdo do postgraduálního studia nastoupí, a těmi, kteří titul doktora (Ph.D.) nakonec získají, je propastný rozdíl.

„Pokud budeme doktorské studium pokládat v podstatě za studium masové, stává se regulérním třetím stupněm vysokoškolského vzdělání,“ uvedl na konferenci (Doktorské studium v České republice. Kudy a jak dále?) MARTIN WIHODA z Historického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity (MU).

Studenti v postgraduálním studiu tak často dokončí to, nač nestačili ve studiu pregraduálním. Svým způsobem jde prý o přirozenou reakci na snižující se úroveň středního školství. Pokud ale tuto optiku přijmeme, musíme zároveň konstatovat, že nám de facto začíná chybět vědecké vzdělávání! A stát, respektive univerzity by tak musely připravit ještě čtvrtý stupeň vysokoškolského studia s tím, že by badatelé svá studia ukončovali někdy v pětatřiceti letech, varuje M. Wihoda.

Anebo se nabízí jiné řešení: počty studijních míst pro doktorandy začít na univerzitách snižovat, a to tak, že se postupně vybere jen několik ze současných veřejných vysokých škol, které budou označeny za výzkumné či vědecké, a jen ony budou mít právo doktorandy vychovávat. Německo, které má osmkrát více obyvatel než my, takovýchto univerzit podporuje deset. Z toho M. Wihoda usuzuje, že u nás by to měla být univerzita jedna, maximálně dvě.

„Ve srovnání se světem není možné, aby ze šestadvaceti VVŠ mělo čtyřiadvacet doktorské studium. Musíme s tím něco dělat,“ míní ministr školství PETR FIALA. Ministerstvo však nehodlá ani usilovat o výběr konkrétních vysokých škol s tím, aby získaly statut výzkumných univerzit, ani nechce zatím snižovat počty doktorandů.

MŠMT totiž sází na kritéria kvality a výkonu, která v posledních letech postupně stále více uplatňuje při financování VVŠ. „Pokud se ukazatele kvality i počtu studentů nechají několik let působit na škole, která má slabý vědecký výkon, finančně se jí nevyplatí doktorské studium mít. To je jeden z nástrojů, jak můžeme přispět k diferenciaci vysokých škol,“ vysvětluje P. Fiala.

Zatímco v pregraduálním studiu má počet posluchačů na VVŠ poklesnout o pět procent, u postgraduálního vůbec. „U doktorského studia jsme se s reprezentacemi vysokých škol domluvili na tom, že limit zůstane stejný, tedy zhruba 5340 nově přijatých studentů,“ informuje ministr Fiala a své rozhodnutí objasňuje: „Doktorské studium je důležité i proto, že Česká republika v poslední době investovala obrovské množství finančních prostředků z evropských strukturálních fondů do budování výzkumných center, která by měla vytvořit podmínky pro to, abychom byli schopni úspěšně konkurovat.“

Kapři si rybník nevypustí

Bylo by ale bláhové si myslet, že některá vysoká škola se rozhodne dobrovolně se doktorského studia vzdát, nebo alespoň sníží počty svých doktorandů. Důvod je prostý. Peníze. Každá doktorandská hlava, ať už je jakkoliv prázdná, se prostě počítá. Například na Filozofické fakultě MU studuje nyní zhruba 800 doktorandů. Pokud by však velké univerzity, jakou tato brněnská bezpochyby je, počty doktorandů začaly dobrovolně snižovat, stane se jednak to, že přijdou o část veřejných peněz, jednak tyto studenty získají univerzity menší a tím samozřejmě i další finance. V rámci soutěže, byť i za podivných pravidel, by tak jistě šlo o nepřirozené chování.

Jsou obory, kde školitelé najednou školí i patnáct doktorandů. (Existují ale i skupiny o pětadvaceti studentech!) Je pak otázkou, jak takovýto školitel může se svými svěřenci vůbec vědecky pracovat. Odpověď je poměrně jednoznačná. Nijak! To znamená, že de facto již nejde o doktorské studium, ale v nejlepším případě jen o jakési prohloubení předešlého magisterského studijního stupně. „To však není obžalobou daného školitele. Pakliže stát univerzitám umožňuje, aby přijímaly tolik studentů, kolik uznají za vhodné, měl by je zaplatit tak, aby alespoň někteří z doktorandů měli odborného asistenta,“ říká M. Wihoda a pokračuje: „To, co tady fungovalo od 13. století, se v průběhu posledních deseti let totálně rozvrátilo a přežívá to už jen jako ostrůvky pozitivní deviace! Obávám se, že studium na vysokých školách čeká obdobná katastrofa, k jaké došlo na školách středních.“

Doktorand jako levná pracovní síla

Avšak ne všichni účastníci konference hodnotili současnou situace stejně. JAN KONVALINKA z Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR a též z Katedry biochemie Přírodovědecké fakulty UK nevidí ve zmasovění našeho vysokého školství problém. „To, že šedesát procent populace dostává vyšší vzdělání, než tomu bylo před padesáti lety, je pozitivní. Důležité je, jestli deset procent z těchto lidí dostane stejné nebo ještě lepší vzdělání než tehdy. Tvrdím, že ano. A například v biomedicíně máme stále lepší studenty, což jasně dokazují jejich výsledky.“

„Bez doktorandů bychom nemohli vůbec fungovat. Nejenom že nám pomáhají, ale jsou přímo hybnou silou našich experimentů. V rámci svých doktorských prací řeší velice náročné úkoly,“ poznamenává JIŘÍ CHÝLA, člen Akademické rady Akademie věd ČR.

Jak už víme, některé katedry ale přijímají studenty nikoliv podle kvality, ale jen na základě kvantity – čím více, tím lépe. „Tyto katedry se domnívají, že si jejich pracoviště zvýší prestiž, což je nepřijatelné,“ komentuje IVO DOLEŽEL z Katedry teoretické elektrotechniky Fakulty elektrotechnické Západočeské univerzity v Plzni a dodává: „Doktorandi pak působí hlavně jako velice levná pracovní síla. Ano, doktorand musí být zapojen do pedagogického procesu, ale rozumně, tedy ne aby se v něm utápěl. Když na začátku dostane na starosti dva semináře, včetně přípravy, je to dostatečné. Pokud se ale bude muset věnovat šesti sedmi dvouhodinovým cvičením, nebude už mít žádný čas na vlastní výzkum.“

Prorektor Univerzity Karlovy STANISLAV ŠTECH upozorňuje na to, že podoba našeho doktorského studia se teprve postupně utváří: „Problémem je, jak zastavit honbu za kvantitou a zaměřit se na kvalitu. Naše univerzita se někdy až klopotně pokouší o změnu a váhá, jestli se věnovat spíše ‚učňovství‘ než studiu a skládání zkoušek. A zároveň je potřeba přijít na to, jestli se snažit, aby nikdo z absolventů nespadl pod určitou jasně vymezenou laťku, nebo se zaměřit jen na několik z nich, ze kterých by se mohly stát světové špičky.“

Na vině je nízké stipendium?

Možná to je i jeden z důvodů, proč původně motivovaní doktorandi během studia ztrácejí zájem a většina z nich se doktory nestane. „Dílem je to způsobeno tím, že existuje takřka bezbřehá možnost se na doktorské studium dostat (a využijí ji i ti, kteří se vědě ve skutečnosti věnovat nechtějí), dílem je to způsobeno nízkým stipendiem, které pak časem odradí i mnohé studenty s vědeckými ambicemi,“ analyzuje M. Wihoda.

Stipendium v průměru nepřekračuje sedm tisíc korun měsíčně, což znamená, že student musí pracovat alespoň na částečný úvazek ještě někde jinde. Do jisté míry mohou tento problém univerzity řešit speciálními stipendii nebo účastí na mezinárodních projektech. Na nic z toho se však nedá spoléhat, protože nejde o systémové ani dlouhodobé, nebo dokonce trvalé řešení. Nelze však paušalizovat. Minimálně je potřeba v tomto kontextu doktorské studium rozdělit na obory humanitní, přírodovědné a technické.

Nejnižší stipendia bývají tradičně prakticky na všech fakultách humanitních či sociálních věd, tedy zhruba oněch sedm tisíc korun.

Diametrálně odlišná je ale situace u přírodovědných oborů. Například v medicíně se výzkum dá dělat jen tehdy, když je na něj dostatek peněz, hlavně z grantů. Bez nich proto nemohou fungovat ani doktorandi. Mezi přírodovědci se tak dokonce objevuje i „kacířský“ názor, že je vlastně dobře, když stipendium je nízké, protože potenciální doktorandi jsou tak nuceni vybírat si opravdu odborně a tedy i ekonomicky úspěšné školitele. V jejich laboratořích je běžné, že doktorandi mají dvacet tisíc korun měsíčně i více.

Také v technických oborech dokážou úspěšní vědci přitáhnout dost peněz i pro své doktorandy, a to z různých mezinárodních projektů nebo z projektů postavených na spolupráci se špičkovými technologickým firmami.

Není školitel jako školitel

V přírodovědných a technických oborech se podle J. Konvalinky dá také lépe poznat, kdo skutečně vědu dělá, a kdo nikoliv, a to jednoduše proto, že experimentální výzkum je lépe měřitelný než bádání v sociálních vědách. V exaktních disciplínách prý také lépe funguje užší vztah mezi školitelem a jeho studenty. Jméno takovéhoto profesora nebo docenta je pak následně důležitou vizitkou pro další kariéru absolventa. Jinak řečeno, více než u humanitních oborů záleží na tom, jak dalece proslulý odborník dané doktorské studium vedl.

Jedním ze způsobů jak přispět k tomu, aby si začínající doktorand vybral opravdu kvalitního školitele, je zveřejňování aktuálního seznamu nabízených školitelů spolu s tím, kolik studentů pod jejich vedením už absolvovalo, navrhuje JAN TRKA z Kliniky dětské hematologie a onkologie 2. lékařské fakulty UK.

„Školitel musí být ochoten každému ze svých studentů věnovat dostatek času. Je nutné, aby mu byl k dispozici zejména při řešení klíčových problémů v jeho práci, a přitom byl na tohoto studenta přísný i spravedlivý,“ zdůrazňuje I. Doležel a doplňuje: „Kvalita dizertačních prací je nevyvážená, což souvisí s velmi nevyváženými požadavky na studenty i školitele na různých pracovištích. Na některých fakultách se stává, že školitel má za poslední tři roky méně vědeckých aktivit než jeho student!“

Nejsme světoví

Nejbolestivější problém našeho doktorského studia však J. Konvalinka spatřuje v něčem jiném: „Jsme stále málo mezinárodní. Potřebujeme proto zvýšit mezinárodní povahu našeho doktorského studia. Výuka v některých oborech by měla probíhat výhradně v angličtině. A nemáme potřebný počet špičkových vědeckých osobností mezinárodního věhlasu, které by přitáhly dostatek studentů ze zahraničí. Zahraniční studenty potřebujeme totiž k tomu, aby náš systém byl mezinárodně srovnatelný.“

Avšak podle zákona se školné nevztahuje jen na ty studijní programy, které jsou převážně přednášeny v úředním jazyce naší země. Navíc i s mateřskou češtinou jsou na tom dnešní doktorandi prý na štíru…

Další bariérou je nostrifikace diplomů zahraničních studentů. Díky smlouvě o uznávání diplomů můžeme mít snadno studenty z Arménie, ale stejně jednoduše nemůžeme mít studenty třeba z Velké Británie, s níž takováto dohoda zatím neexistuje! „Musíme provést úpravy i ve vysokoškolském zákoně. Nemůžeme spoléhat pouze na to, že s některými zeměmi máme historické smlouvy,“ reaguje ministr Fiala, který zároveň připouští, že nemalým problémem jsou také pobytová víza v naší zemi: „Víza jsou složitý problém. Snažím se s tím něco udělat na ministerstvu školství, snažil jsem se už i v České konferenci rektorů. Jde to ale špatně. Mohu nyní jen slíbit, že budu dávat pozor, aby to alespoň nebylo ještě horší, než to je.“ A to je opravdu na místě, protože připravovaný nový cizinecký zákon prý může návštěvníkům ze zahraničí administrativně zásadně zkomplikovat studium u nás.

    Lukáš Doubrava

 

počet doktorandů:

26 429

z toho na Akademii věd ČR:

cca 2200

podíl na celkovém počtu studentů:

6,4 % (EU 3,1 %)

dosavadní maximum (2010):

27 453

prezenční studium:

50 % doktorandů

veřejné VŠ:

99,3 % doktorandů (EU 79 %)

Univerzita Karlova:

30 % doktorandů

Masarykova univerzita:

13 % doktorandů

ČVUT:

8 %

titul Ph.D. vloni získalo:

2629 doktorandů

podíl na celkovém počtu absolventů VŠ:

2,7 %

technické vědy:

28 % doktorandů

přírodní vědy:

20 % doktorandů

společenské vědy:

14 % doktorandů

 

< zpět do čísla
banners/baner-kemp-390x60_2.png
reklama
ucebnice
vizab_240x100.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2019 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz