archiv
Učitelské noviny č. 02/2013
tisk článku

Profesor S. Štech: Politické zasahování do práce psychologů je nebezpečné

V rozhovoru pro UN zhruba před rokem kritizoval psycholog, profesor Stanislav Štech, prorektor Univerzity Karlovy a dnes také předseda Unie psychologických asociací (UPA), připravované změny v systému řízení školského poradenství. Použil tehdy metaforu o svorníku, který je zničen (šlo o zrušení Institutu pedagogicko-psychologického poradenství), a klenbě (samotné poradenství), která se rozpadne. „Dnešní stav je daleko horší, než jsem před rokem předvídal, a to jsem varoval před zhoršením situace ve školském poradenství. Hrnec už přetéká a vzhledem ke svému hlubokému zklamání z nové garnitury, která jen konzervuje dobešovský stav, mám pocit, že už nemusím být absolutně loajální,“ říká.

Mlčel jsem rok

Svoji loajalitu vidí v tom, že je zvyklý v případě změn počkat, zda se stav usadí, jak se vyvinou záměry, se kterými autoři změny přišli. „Mlčel jsem proto rok s tím, že se v té době ukáže smysl změn, které zavedl ministr J. Dobeš,“ říká. Problém ale podle něho je v tom, že systém poradenství nyní po roce není vůbec nijak řízen. V sekci Národního ústavu pro vzdělávání, která vznikla po zrušení IPPP, nejsou podle něho pracovníci, kteří mají odbornou kompetenci, aby poradenství mohli řídit a odborně ovlivňovat. Je jich navíc příliš málo a ani ti poradenství nerozumějí. „V čele sekce je bývalá učitelka chemie. Je dobře, že rozumí chemii, ale ochota spolupracovat na politicky motivované změně (a zrušení IPPP takovou politicky motivovanou změnou bylo) by neměla být zaměňována za odbornou kompetenci ke koncepčnímu směrování systému poradenství,“ říká. Kritizuje, že většina pracovníků v sekci nejsou psychologové ani speciální pedagogové, a pokud takovou specializaci mají, jsou mladí, začínající a až na jednu výjimku bez zkušeností. Bývají to lidé, kteří třeba měli svoji užitečnou roli v některých předchozích projektech, ale nenahradili efektivněji alespoň základní funkci IPPP, což MŠMT v souvislosti se změnou slibovalo.

Poradenství v područí politiků

„Plánování změn i v poradenství je jistě věcí politickou, politici by ale měli naslouchat hlasu odborníků. Jinak se poradenství dostane do područí politiků, což je nebezpečné,“ varuje prof. Štech.

Podobně jako celé školství i poradenství utrpělo podle něho v posledních letech souběhem dvou trendů. Příliš rychlou decentralizací a převedením psychologických a speciálněpedagogických poradenských kompetencí do náruče krajů a všeobecnou bezhlavou neoliberalizací, která zasáhla i celé školství. „Problémem decentralizace je, že krajské ‚vlády‘ nemají dostatek odborníků často ani pro samotné školství, natož aby rozuměly podpůrným systémům, mezi které poradenství patří. Přitom jde o oblast složitou nejen organizačně a finančně, ale hlavně odborně, personálně, metodicky…“ konstatuje S. Štech. Je třeba udržovat systém průběžného vzdělávání, metodické podpory, supervize, zpětných vazeb. Jenže tento systém se podle něho rozpadá pod mantrou neoliberální ideologie – zeštíhlování státu, jeho oslabování a ubírání pravomocí centru. Teoreticky bylo možné využít aspoň metodická doporučení, systém vzdělávání a odborné kontroly atd. To mohlo omezit některé excesy krajů. „Jenže tuto možnost v současnosti MŠMT nemá, protože sekce NÚV ji neumí naplnit. Jen tak se může stát, že v jednom kraji se plošně prosazuje šarlatánská metoda Barev života jako téměř povinná, jiný kraj nedbá na konzultace s odbornými centrálními institucemi… Poradenský systém prostě není nijak řízen, systém ztrácí pevnou a efektivní strukturu. Je zřetelné, že klenba, o které jsem mluvil v rozhovoru před rokem, se skutečně rozpadla,“ říká předseda UPA.

Neznamená to, že nefunguje samotné poradenství. Jednotlivá pracoviště své služby nabízejí, vyšetření a podpora žákům, školám a rodičům probíhá, rozpadla se ale podpora samotnému poradenství (metodická, odborná, vzdělávací, supervizní) a jeho řízení. Prof. Štech varuje, že se objevují politické vstupy do odborných otázek ze strany zřizovatelů i samotného státu. To je špatné a nebezpečné. V praxi ústí politický tlak v nejistotu odborných pracovníků, zda vlastně mohou například doporučovat na základě zjištěných výsledků speciálněpedagogické a psychologické diagnostiky romské děti do škol vyučujících podle přílohy RVP ZV pro LMP.

VIP III to nezachrání

Namítám, že se podařilo prosadit pokračování předchozích projektů spolufinancovaných z EU – projektů označovaných jako VIP (Vzdělávání – Informace – Poradenství), a že projekt VIP III obsahuje i podporu vzdělávání v poradenském systému. Prof. Štech ale hovoří o výhradách, které slyší od svých bývalých studentů, kteří jsou v projektu zapojeni a kteří si stěžují, že dostupnost informací je podstatně horší než v době, kdy projekt administroval IPPP. V projektu VIP III jsou podle něho i odborné chyby, které vznikly ingerencí ministerských pracovníků do jeho přípravy – jako příklad uvádí pozici „školního psychologa“ ve Středisku výchovné péče, které žádnou školu nemá. „Školní psycholog (a školní speciální pedagog) je podle našeho názoru odborník, který pracuje uvnitř školy. Měl by mít nejméně půl úvazku. Jde o zkušenostmi prověřenou hranici. Externí odborník třeba pro tři školy nemůže žákům ani učitelům dostatečně pomoci. Psycholog ‚na telefonu‘ nebo ‚občas navštěvující školu‘ je prostě nesmysl,“ tvrdí. Nedostatek kontroly a řízení projektu umožnil, že se na pozice školních psychologů ve Střediscích výchovné péče dostávají i lidé s nedostatečnou kvalifikací, protože ředitelé neznají přesné kvalifikační podmínky pro tuto funkci. V době, kdy projekt řídil IPPP, k takovému excesu nedošlo. „Nevolám po tom, aby byl IPPP obnoven ve stejných konturách a za stejného vedení. Volám po obnovení kompetencí centrálního odborného, metodického a dalšího řízení systému poradenství,“ říká S. Štech.

Akční plán je zkratkovitý a bláznivý

Co se týká akčního plánu MŠMT, který by měl přinést naplnění rozsudku štrasburského soudu ve věci žaloby D.H. a ostatní proti ČR v roce 2007, používá prof. Štech velmi ostrá slova. „Je to zkratkovitý a bláznivý plán,“ říká s tím, že vztahovat rozhodnutí, které se týká procesů probíhajících v osmdesátých letech, na aktuální dobu je nesmyslné. „Za tu dobu se změnila formální i obsahová podoba škol, v nichž se tyto děti učí, změnila se diagnostika LMP, změnil se vztah mezi diagnostikou, intervencí a pedagogickými opatřeními… V takové situaci říkat, že se nic nezměnilo, je hluboce neodborné a nepravdivé tvrzení. Navíc popisovaný obraz v akčním plánu naznačuje, že za vším je špatná diagnostika v PPP. Vinni jsou tedy buď samotní psychologové, nebo nástroje, které používají. To ale přece celý problém nepřípustně zužuje,“ upozorňuje.

Problém, který objektivně existuje, ačkoliv ne v té podobě, o které hovoří zmiňovaný rozsudek a v návaznosti na něj pak akční plán, zahrnuje připravenost dětí na školní práci i postoje velké části romské komunity ke vzdělávání. Součástí problému je i schopnost školy včas a adekvátně zareagovat na objevující se potíže žáků… „Nechci zbavovat psychology a poradenská zařízení části odpovědnosti za existující problém, ale obraz tohoto problému je podstatně složitější, než popisuje MŠMT, a poradenství tvoří pouze jeho malou část. O to děsivější je, že se z tohoto obrazu odvozuje, že je nutné v podstatě politicky kontrolovat práci psychologů, jejich diagnostiku a jejich diagnostické nástroje. Skutečnost, že by je měli kontrolovat neodborníci – úředníci z ČŠI, to mě pobuřuje, je to skandální. Vyřazujeme se tak z hlavního proudu evropských států. Ovlivňovat procesy, které jsou věcí odborné komunity a odborných kritérií, politickou cestou je nepřípustné,“ říká předseda UPA.

Kulturně neutrální test je fikce

MŠMT nyní vytvořilo tým, který by měl navrhnout doplnění současné údajně nedostatečné škály psychologických nástrojů používaných v systému poradenství o nový, „kulturně neutrální“, jak se říká v akčním plánu. Prof. Štech je součástí tohoto týmu. „Skupina je sestavena neprůhledně, není jasné, kdo byl proč nominován, přesto jsem rád, že skupina vznikla. Konečně odborníci začali řešit odborný problém a státní správa by pak navazovala svou kompetencí. Přesto může být výsledek zklamáním – jde o to, jak proběhnou výběrová řízení a komu se pak svěří kontrolní funkce,“ říká.

Jestliže cílem práce skupiny je navrhnout buď lokalizaci v zahraničí již existujícího a ověřeného psychologického testu, nebo vytvoření zcela nového diagnostického nástroje, pak je třeba počítat podle prof. Štecha nejméně se dvěma až pěti lety práce. „Je třeba si uvědomit, že každý kvalitní psychodiagnostický nástroj má obvykle autora s jeho autorskými právy na něj. Existující nástroje tedy nelze libovolně upravovat nebo do nich zasahovat. Pokud jde o nástroje nové, v ČR existuje minimum odborníků schopných vytvářet diagnostické nástroje, zejména ty velké. Záleží i na tom, kolik na tento proces stát vyčlení peněz, kolik bude možné zaangažovat výzkumníků atd. Pak navazuje čas, v průběhu kterého je nutné odborníky v používání tohoto nástroje proškolit…“ vysvětluje prof. Štech. Je tedy možné počítat až se šesti lety přípravy. Co ale do té doby? Inteligence či školní připravenost žáků (minimálně) romské národnosti se nebude diagnostikovat? Má snad někdo pocit, že právě takové opatření romské komunitě pomůže? Test WISC III, který byl nejčastěji využíván, byl totiž označen jako nástroj, který není kulturně férový, a pásmo jeho chyby právě u romské populace bylo výrazně rozšířeno. „Je to zvláštní. Tento test v době, o které štrasburský rozsudek hovoří, vůbec neexistoval, přesto je na něj aplikován. Je zpochybňován kvůli jednomu parametru, kvůli výsledkům romských žáků, výhrada ale není doložena žádnými odbornými podklady. Neexistuje důkaz, není předložen datový soubor, který by ukazoval, že by byly tyto děti doporučovány do škol pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami neoprávněně právě na základě chybovosti testu. Konečně, při standardizaci testu byly součástí zkoumaného vzorku i romské děti a jejich výsledky nebyly natolik odlišné, že by odchylka ukazovala jejich systematické znevýhodnění a bylo nutné vytvořit pro ně speciální škálu. Je to nástroj, který celkem dobře v praxi funguje a ukazuje pravděpodobnost školní úspěšnosti – nebo školního selhání. Stále je také školnímu poradenství doporučován,“ říká prof. Štech.

Představa, že lze vytvořit test, který bude speciálně měřit specifika Romů vzhledem k typu inteligence, která je potřebná pro úspěch v systému našeho školství, je iluzorní. „To ale víme desítky let. Žádný test culture free neexistuje. Jistě, byly vytvořeny testy odpovídající kulturním specifikům různých skupin (například Afričanů nebo Arabů), které identifikovaly jejich specifické schopnosti, které standardní testy nedokázaly odhalit. Fakt ale je, že po zařazení do školy západního typu prostě tyto děti selhávaly. Problém romské populace existuje, to nelze popřít. Ale volat po magickém testu, který tento problém odstraní, je doklad neodbornosti a neznalosti. Je totiž zjevné, že nástroj bude vždy měřit to, co je nezbytné pro majoritní školu, a tak když bude například žák ‚zvýhodněn‘ v nějakém více pro něj adaptovaném testu, ve škole to ke zvýhodnění nepovede,“ varuje psycholog.

Politická zkratkovitá reakce na reálný problém

Připomínám dvě sondy, které systémem vizualizace zjistily, že v základních školách praktických je okolo třetiny žáků romského etnika – jednu provedl úřad ombudsmana, druhou ČŠI. Prof. Štech jen vrtí hlavou. Zkoumání rasy stejně jako zpochybňování používaného psychologického nástroje je podle něho politická zkratkovitá reakce na reálně existující problém. „Inkluze je žádoucí fenomén posilující soudržnost společnosti. Je to postoj, který se zakládá ve velmi raném věku většinou díky společnému školnímu začlenění dětí. Ale mají-li děti ve škole uspět hned zpočátku, musí vykazovat kognitivní, kulturní nebo třeba jazykové předpoklady. A ty zjišťují právě psychologické testy. Není to tedy tak, že by test diskriminoval nějakou skupinu, ale predikuje pravděpodobnost selhání konkrétních dětí pod nároky školy. V tom nějaký test ‚roma-fair‘ nepomůže. Může pomoci další diagnostika, zjišťující například, jak dítě reaguje za pomoci instrukcí. Ale to už umíme, pokud se dohodneme, že je takové rozšíření diagnostiky vhodné, můžeme je použít. A pak ale není nutné vydávat miliony za nový zázračný diagnostický nástroj ve jménu nereálné vize kulturní neutrálnosti. Zkrátka, žádný nástroj nenahradí práci, která předchází nástupu dítěte do školy (například práci s rodiči, přípravné třídy apod.). A tady hledejme příčiny rozdílů mezi dětmi z minorit a z majoritní společnosti.“ Prof. Štech uvažuje i nad tendencemi celý systém vzdělávání podle přílohy RVP ZV pro LMP zrušit a s ním i školy, které podle ní učí. Ano, pak všechny tyto děti, včetně romských, zůstanou v hlavním vzdělávacím proudu. Je to ale řešení? Co všechno se budou muset minimálně elementaristé (a po nich všichni další učitelé běžných škol) naučit, aby poskytli žákům s určitým hendikepem kvalitní potřebnou péči. Aby měli možnost věnovat se jenom jemu – při práci ve dvojici. Tedy – kromě vzdělání je nutné zvažovat i podmínky potřebné pro takovou změnu. „Víte, argumenty se dají najít pro cokoliv. Ale v této věci mě nejvíc zlobí ta simplifikace, to zjednodušování. To je nebezpečné,“ hodnotí S. Štech.

Jde o generační změnu, která se nedá uspěchat

Protože je prof. Štech prorektorem Karlovy univerzity, nebylo možné neuzavřít rozhovor otázkou na možnost, reálnost dostatečného proškolení všech pedagogů základních škol v řešení speciálněpedagogických problémů, se kterými se budou stále častěji setkávat. Připomněl jsem rok 2015 (resp. 2017), který je uveden ve vládní Strategii boje proti sociálnímu vyloučení. „Pět let je doba, kdy by se to dalo možná zvládnout. Znamenalo by to ale masivní proud finančních prostředků do dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. Za tu dobu bychom stihli doplnit vzdělání pedagogům prvního stupně a dalších pět let bychom tedy měli na proškolení pedagogů stupně druhého. Ale investice by musely být skutečně mimořádné. Museli bychom taky vědět, že vzdělání pedagogů je nutnou, ale zdaleka ne jedinou podmínkou úspěšné inkluze,“ upozorňuje. Inkluze je podle něho správný cíl. Poněkud zjednodušeně se však rovnost přístupu, šancí a podmínek, která je v ní zahrnuta, chápe jako stejnost. Druhou stranou inkluze je pak odlišnost, zachování si specifik, se kterými se člověk nebo skupina (ale i celá společnost) smíří a naučí se s nimi kvalitně a produktivně žít. „V zahraničí se podobné záměry podařily. Za skutečně obrovské státní ekonomické podpory, za kvalitní propagační a marketingově promyšlené kampaně. Nedělám si ale iluze, že se takové peníze najdou a že se podaří předložit veřejnosti taková vize, která bude s nadšením přijata. Navíc taková změna potřebuje i čas, jde v podstatě o generační změnu, která se uspěchat nedá,“ říká prof. S. Štech.

Radmil Švancar

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_2_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
31%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz