ZÁKON O ZDRAVOTNÍCH SLUŽBÁCH MŮŽE ZKOMPLIKOVAT ŽIVOT I TÁBORNÍKŮM

Potřebná novelizace se do prázdnin už nestihne

Zdravotnická zařízení začala od začátku dubna požadovat na základě nového zákona o zdravotních službách písemný souhlas rodičů s prakticky každým medicínským úkonem, vyjma těch, jež z důvodu bezprostředního ohrožení dítěte vyžadují okamžitý zásah. To, co už nyní dělá zbytečné problémy rodičům i lékařům ve školním roce, může během prázdninových pobytů, kdy jsou děti z domova, způsobit skutečně závažné komplikace. Týká se to samozřejmě zejména letních táborů.

První zkušenosti získala sdružení dětí a mládeže již během víkendových výprav. Už moc dobře vědí, že prakticky každá poliklinika či nemocnice opravdu vyžadují potvrzení alespoň jednoho z rodičů, respektive zákonných zástupců. Oba rodiče musejí dát souhlas k takovým lékařským zákrokům, které mohou podstatným způsobem negativně ovlivnit další zdravotní stav pacienta nebo kvalitu jeho života, čímž se míní třeba i estetický vzhled dítěte. Nicméně v zákoně, ani v dalších normách není nikde uvedeno, co se tím přesně myslí. Ministerstvo zdravotnictví se proto na svých webových stránkách pokusilo o výklad tohoto spekulativního bodu.

Za negativní ovlivnění dalšího zdravotního stavu pacienta prý nelze považovat dočasné nepohodlí nebo přechodné potíže doprovázející poskytnutí určitých zdravotnických služeb. Jinak řečeno, jde o dočasné nepříjemné pocity či stavy spojené s účinky příslušné léčby. Z toho podle ministerstva plyne, že zejména preventivní léčba (včetně očkování) anebo podávání běžných léků nemohou být považovány za medicínský postup, k němuž je potřeba souhlasu obou rodičů.

Naopak mezi lékařské úkony, které mohou podstatným způsobem negativně ovlivnit další zdravotní stav pacienta nebo kvalitu jeho života, náležejí některé operační výkony (například transplantace nebo výkony plastické chirurgie) či třeba chemoterapie.

Bez podpisu dítě nesádrujeme!

Avšak tam, kde je nutný souhlas alespoň jednoho z rodičů, jde o nesrovnatelně méně závažné lékařské výkony. Týká se to třeba i takových případů jako je pouhé sádrování, tedy nikoliv operace zlomené končetiny. „To je zrovna navíc případ, kde se ani jiný léčebný postup, než je fixace končetiny, nenabízí. Čekání na souhlas rodiče je tedy naprosto zbytečné. Už jsme měli případ, že dívka musela ve zdravotnickém zařízení spolu se svojí vedoucí čekat celý den, než se objevila maminka, aby dala souhlas k zasádrování ruky,“ ilustruje ALEŠ SEDLÁČEK, předseda České rady dětí a mládeže.

Souhlas rodičů je bez výjimky nutný, pokud jejich dítěti nebylo ještě patnáct let. Starším dětem pak již jen stačí písemné svolení zákonného zástupce, že pokud budou mladí pacienti s medicínským výkonem sami souhlasit, jejich rodiče jim to již potvrzovat nemusejí. (Ale pozor, jen u tzv. registrujícího poskytovatele, tedy u praktického lékaře, u něhož je dítě registrováno!) To ale neznamená, že názor i mladšího dítěte na zvažovaný zákrok je zcela bezvýznamný. V novém zákoně je totiž doslova uvedeno, že: „Nezletilému pacientovi a pacientovi zbavenému způsobilosti k právním úkonům se zdravotní služby poskytují se souhlasem jeho zákonného zástupce, s výjimkou případů, kdy lze zdravotní služby poskytovat bez souhlasu. Vždy je však třeba zjistit názor nezletilého pacienta, který je s ohledem na svůj věk schopen vnímat situaci a vyjadřovat se, a názor pacienta zbaveného způsobilosti k právním úkonům. Vyjádří-li pacient uvedený ve větě druhé svůj názor, zaznamená se do zdravotnické dokumentace; do zdravotnické dokumentace se rovněž zaznamená důvod, pro který nemohl být názor pacienta zjištěn.“

Souhlas obou rodičů není velkým problémem

Zajímavé také je, jak ministerstvo zdravotnictví interpretuje naplnění už jasné povinnosti souhlasu s lékařským zákrokem, jenž mají dát oba rodiče dítěte: „Zákon o zdravotních službách nevyžaduje k vyslovení souhlasu osobní přítomnost obou rodičů. Proto je možné, aby písemný souhlas jednoho rodiče předložil druhý rodič. Jestliže rodič doloží písemný souhlas s poskytnutím zdravotních služeb podepsaný druhým rodičem, není poskytovatel zdravotních služeb povinen a ani oprávněn zkoumat pravost takového vyjádření (podpisu zákonného zástupce nezletilého pacienta).“

Ani předseda Sedláček nespatřuje v nutnosti případného souhlasu obou rodičů zásadní problém: „Jestli je nutný souhlas jednoho nebo obou rodičů, není pro nás tím nejdůležitějším. Největším problémem je ale už samotný fakt, že i pro vykonání relativně banálního lékařského zákroku je souhlas alespoň jednoho z rodičů vůbec potřeba. Tím ale netvrdím, že souhlas rodičů jako takový je něčím špatným. Otázkou však zůstává, na co všechno by se měl vztahovat.“

Zákon o zdravotních službách navíc nevylučuje možnost zastoupení jednoho rodiče druhým, a to na základě plné moci. „Rozvedení rodiče nebo rodiče, z nichž jeden je třeba dlouhodobě na cestách, mají zatím ještě dost času si potřebnou plnou moc do období letních táborů zařídit,“ poznamenává A. Sedláček.

A pakliže není další z rodičů k nalezení, má ten druhý o této skutečnosti učinit písemné prohlášení. Dané zdravotnické zařízení se pak musí podle zákona obrátit na soud, který ve zrychleném řízení rozhodne, jestli v konkrétním případě stačí souhlas jen jednoho z rodičů.

Zplnomocnění příbuzného nemusí stačit

Nové nařízení ale komplikuje i to, že v dané věci nemůže rodič využít institutu plné moci k přenesení rozhodovací pravomoci na vedoucího tábora. Zmocnění vedoucích je navíc vnímáno jako problematické i ze strany oslovených rodičů. „Sami rodiče z pochopitelných důvodů vyslovili pochybnosti o tom, jestli by vedoucímu byli ochotni podepsat plnou moc pro veškerá rozhodnutí v souvislosti se zdravotními službami,“ glosuje A. Sedláček.

Dostatečným opatřením není ani udělení této plné moci někomu z blízkých příbuzných dítěte. Přesto právníci doporučují, aby po dobu, kdy jsou rodiče zejména v zahraničí a jejich dítě pobývá na táboře, zplnomocnili k výkonu rodičovských pravomocí například prarodiče nezletilého dítěte nebo jeho strýce či tetu. Podpis rodiče pod touto plnou mocí by měl být úředně ověřen. Avšak i v takovém případě lékaře nic nenutí k tomu, aby takovéto zplnomocnění respektoval. Je to čistě na jeho vlastním uvážení.

Jediným účinným řešením
je novela

ČRDM svolala členy komise, kteří se zaobírají problémy ve zdravotnické legislativě. V této skupině jsou zástupci lékařů, lektorů a záchranářů z členských sdružení. Komise chce začít jednat s příslušným náměstkem ministra zdravotnictví.

„Nejvíce by nám pomohlo, kdyby existovala podrobná závazná kategorizace případů, kdy je souhlas rodiče nezbytný, a naopak, kdy potřebný není. V tomto duchu nyní vyjednáváme s ministerstvem zdravotnictví. Zatím ale ještě nemáme žádnou zpětnou vazbu. Začíná být proto jasné, že nápravu současného stavu se již do léta nepodaří provést,“ míní A. Sedláček.

Přestože situaci nelibě nesou i zdravotnická zařízení, a na ministerstvo zdravotnictví vyvíjejí tlak, je opravdu téměř jisté, že do letních prázdnin k žádné změně už nedojde. Důvodem je zejména to, že už z principu jako řešení nemůže stačit pouhá ministerská vyhláška, ale je nutné daný zákon novelizovat, a to parlament do prázdnin již prakticky stihnout nemůže.

Vedoucí by měli mít přístup k informacím o zdraví dítěte

Tím spíše se proto pracovníci mládežnických organizací snaží hledat provizorní řešení sami. Vytvořili tedy na základě konzultací s právníky alespoň formulář prohlášení, který má příslušnému vedoucímu umožňovat přístup k informacím o zdravotním stavu dítěte. Prohlášení nese označení: Souhlas rodičů s poskytováním informací o zdravotním stavu dítěte vedoucímu akce a určení osoby přítomné při poskytování zdravotních služeb nezletilému.

Ovšem ani toto prohlášení není pro zdravotnický personál nijak závazné. Záleží proto vždy na individuálním rozhodnutí každého ošetřujícího lékaře. A proč by měl vůbec někdo místo rodičů získat právo na informace o zdravotním stavu jejich dítěte? Zejména proto, aby mohl rodiče, kteří jsou fyzicky momentálně nedostupní, neprodleně informovat o případném potřebném zdravotním zákroku. A aby taková informace byla co nejpřesnější, zákon ho jako toho, kdo má právo na informace o zdravotním stavu pacienta, opravňuje k tomu klást lékaři doplňující otázky.

Poslední slovo má soud

Pakliže ale rodiče nelze kontaktovat ani telefonicky nebo mailem, vstupuje do hry § 35 odstavec 2 zákona o zdravotních službách. V takovém případě je potřeba oznámit tuto skutečnost ošetřujícímu lékaři a poskytovatel zdravotnických služeb je povinen do 24 hodin informovat o této skutečnosti soud. Soud pak stanoví pro tuto záležitost dítěti opatrovníka (zpravidla orgán sociálněprávní ochrany dětí), který rodiče dítěte v dané věci zastoupí. Objevily se ale už i případy, kdy soud opatrovníkem určil přímo dané zdravotnické zařízení.

„A zde může opět posloužit plná moc udělená někomu z blízkých příbuzných dítěte. Soud ji může vzít v úvahu při určování opatrovníka, který bude oprávněn rozhodnout o provedení navrhovaného lékařského zákroku. Pokud soud za opatrovníka určí navrhovanou osobu, zdravotnické zařízení je pak povinno tohoto opatrovníka akceptovat. Součinnost nemocnice je však důležitá především při samotném vyřizování soudního rozhodnutí. Když nebude v nemocnici zrovna právník nebo nějaká vhodná administrativní síla, která se soudem daný případ vyřídí, může dojít ke zbytečným průtahům, přestože zákon jasně říká, že poskytovatel zdravotnických služeb je tuto skutečnost povinen soudu ohlásit během jednoho dne,“ komentuje A. Sedláček.

Zbytečná zátěž pro vedoucí

Lékař se v případech, kdy je nutné podniknout příslušný zákrok k záchraně života nebo zdraví nezletilého pacienta, nejen nemusí ptát jeho zákonných zástupců, jestli s výkonem souhlasí, ale je povinen naopak jednat proti jejich případnému nesouhlasu. A vzhledem k tomu, že neexistuje jakýsi registr medicínských zákroků, při nichž je, či není nutné mít souhlas rodičů dítěte, lékaři musejí nyní balancovat na pomyslném ostří nože. Jsou totiž de facto vystaveni dvěma do jisté míry protichůdným tlakům: požadavku zákonodárce, tedy aby zakročili v případě akutního ohrožení zdravotního stavu nezletilého, a rodičů, kteří mohou být v dobré víře přesvědčeni, že měli mít právo se vyjádřit i k objektivně bezodkladnému zákroku.

Předseda Sedláček v nové nedotaženě přesně formulované legislativní povinnosti spatřuje zejména možný bič na pracovníky s dětmi a mládeží: „Neobáváme se ani tak toho, že případné komplikace se získáním souhlasu nějak ohrozí zdravotní stav dětí, ale toho, že to zbytečně zaměstná vedoucí, kteří se mají za standardních podmínek věnovat jiné činnosti. V případě menších táborů tak může dojít i k samotnému ohrožení jejich provozu.“

Lukáš Doubrava