archiv
Učitelské noviny č. 06/2011
tisk článku

JE NUTNÉ DÁVAT DĚTI POVINNĚ OČKOVAT?

Stát hledá nový metr na zajištění plošné vakcinace

Jsou odpůrci povinného režimu očkování svých dětí jen nevědomí ignoranti? Znamená to, že rodič, který odmítá oficiální očkovací kalendář nebo šíři jeho spektra, riskuje zdraví svého dítěte? A zároveň se tak chová bezohledně k ostatní společnosti – zejména ke spolužákům své ratolesti? Zdá se, že současné vedení ministerstva zdravotnictví má na všechny tyto otázky jednoznačnou odpověď. Ano. Proto chce, aby stát přitvrdil.

V prvé řadě je potřeba říci, že drtivá většina rodičů naší země oficiálně platnou očkovací politiku nijak nezpochybňuje a své děti nechává přesně podle pokynů státu očkovat. Dále je nutné zdůraznit, že mezi takzvanými odpůrci očkování je jen nepatrná hrstka těch, kteří vakcinaci odmítají z principu. Většina z těchto „problémových“ občanů totiž nejsou bezvýhradní zastánci alternativních forem medicíny nebo náboženští fanatici. Zpochybňují ale nutnost vakcinace v nejranějším věku dítěte, nelíbí se jim údajně přehnaná zátěž v podobě multivakcín, absence předcházejícího imunologického vyšetření a zejména podle nich velký počet (nyní devět) povinných vakcín. Do této skupiny kritiků patří dokonce i někteří lékaři.

JIŘÍ MAŘÁDEK je jedním z nich. Kromě konvenčního lékařství se věnuje i čínské medicíně a problematiku vakcinace studuje již řadu let. Nesouhlasí s povinným očkovacím kalendářem a pro svého syna před časem sestavil vlastní. Ponechal v něm jen tetanus, tuberkulózu (TBC) a záškrt.

Zajímavé je, že v minulém roce, kdy byl seznam povinných vakcinací snížen z desíti na devět, bylo ale vyřazeno právě TBC. „TBC jsem pro svého syna volil z důvodu prostředí. V naší republice jsou místa, kde se stále ještě udržují nějaké formy tuberkulózních bacilů. Možná ale změním názor i na tuberkulózu,“ vysvětluje J. Mařádek a zdůrazňuje, že rozhodně není žádným odpůrcem očkování, jen se snaží, jak sám říká, hledat co nejméně rizikovou cestu. „Měli bychom tlačit na farmaceutické firmy, aby dělaly skutečně dlouhodobé výzkumy bezpečnosti vakcín a zároveň apelovat na to, aby lékaři měli přístup ke všem informacím a vedla se o nich veřejná debata.“

Vakcína bez rizika neexistuje

Oficiálně nejpovolanějším současným odborníkem na problematiku očkování v naší zemi je předseda České vakcinologické společnosti ROMAN PRYMULA. Dozvídáme se od něj, že v době schvalování příslušné vakcíny pro trh jsou detailně zjišťovány možné nežádoucí zdravotní následky. Poté každá země, kde je vakcinace nasazena, sleduje výskyt nežádoucích reakcí. A každý pediatr by měl obtíže vzniklé v souvislosti s očkováním hned nahlásit do příslušné evidence. Otázkou však je, zdali vůbec lze všechny nežádoucí zdravotní účinky zaznamenat, respektive je spojit s daným typem očkování. Často se například spekuluje o alergiích jako o možném nežádoucím vedlejším účinku vakcinace. „K zodpovězení této otázky byla provedena řada výzkumů a neexistuje studie, která by potvrdila, že alergie vznikají jako důsledek očkování. Pravdou však je, že v některých případech může očkování být spoluspouštějícím momentem alergie, byť její příčinou je něco jiného,“ říká R. Prymula.

Kdo by snad čekal, že hlavní představitel profesionálních zastánců očkování bude na vakcinaci pět jen samé pochvalné ódy, mýlil by se. „Je nesporné, že neexistuje vakcína, která by byla stoprocentně bezpečná. To znamená: necháme-li se očkovat, riskujeme nějakou komplikaci. A protože infekční choroby, proti kterým očkujeme, se u nás vyskytují jen v naprosto minimální míře, je jasné, že počet komplikací může být vyšší (nejde o závažné komplikace) než pravděpodobnost, že onemocníme chorobou, proti níž jsme se nechali naočkovat. Problém je ale v tom, že kdyby se plošné očkování zrušilo, nemoci, proti nimž je určeno, se znovu objeví. Například, když se ve Velké Británii zrušilo očkování proti spalničkám, rok a půl poté došlo k obrovskému nárůstu počtu případů s touto nemocí. Když populace přestane být imunní, choroba se vrátí. Něco jiného jsou ale pravé neštovice, které na zeměkouli v přírodě již neexistují. Proto se proti nim přestalo očkovat. Něco podobného se může v budoucnu stát i s dětskou obrnou,“ analyzuje profesor Prymula.

Jedinci, kteří se očkovat za současného stavu nenechají, pravděpodobně žádnou z nemocí, proti nimž je nařízena povinná vakcinace, nikdy nedostanou. Podle R. Prymuly je to však jen díky vysoké proočkovanosti v naší zemi (97 %). Tento ochranný štít je však určen pro jedince (zbylá 3 procenta), kteří si z objektivních zdravotních důvodů vakcinaci dovolit skutečně nemohou, ne pro sobce, jak je označuje R. Prymula.

„Posoudit míru veřejného ohrožení neočkovanou osobou je velmi obtížné. Možná že naopak neočkovaný jedinec z hlediska evolučního výběru v sobě nese možnost předávat kompletní obranyschopnost,“ poznamenává J. Mařádek.

Proč očkovat i ty nejmenší?

Nabízí se ale další otázka. Není i mezi těmi, kteří by na první pohled měli očkování hravě zvládnout, jisté procento těch, jež mohou mít dříve nebo později nějaké ne zcela zanedbatelné zdravotní komplikace? A nedalo by se těmto nežádoucím následkům do značné míry předejít preventivním imunologickým vyšetřením?

Profesor Prymula však není pro nějaké automatické imunologické vyšetření předcházející vakcinaci, a to nejen z ekonomických příčin. Důvodem je hlavně fakt, že ho nelze provádět u těch nejmenších dětí, protože základní struktura imunity se vytváří během prvního půlroku života, navíc protilátky mají ještě mateřské.

Proč ale tedy vůbec očkovat tak malé děti? Není právě toto největší riziko na plošné vakcinaci? „Větším rizikem je naopak neočkovat. Například černý kašel vážně ohrožuje dítě již od neútlejšího věku,“ objasňuje R. Prymula.

„Je pravda, že do jednoho roku života dítěte se nemoci velice špatně léčí,“ komentuje J. Mařádek a pokračuje: „Na druhou stranu nežijeme již v době epidemií a navíc lze na měnící se situaci podle potřeby reagovat. Zajímavé také je, že většina infekcí, na které se dnes očkuje, měla veliký pokles výskytu ještě pět i deset let před tím, než se proti nim očkovat začalo. Výzkum by se proto měl zaměřit na vytváření vakcín, které podporují imunitu přirozenou než imunitu protilátkovou. Na jednu stranu budeme tedy možná současným očkováním zachraňovat životy některých malých dětí, na druhou stranu budeme ale vytvářet celou populaci lidí, kteří nebudou mít kompletní přirozený imunitní systém. Jestliže bude dostatečná proočkovanost proti nějakému typu viru, virus zmutuje a my proti němu očkovací látku mít nebudeme. Jde o to změnit celkový přístup k léčbě i k prevenci, nejen spoléhat na očkování.“

R. Prymula také přiznává, že vakcinace není nutná proti všem nemocem, u nichž se dnes povinně v tak raném věku dítěte provádí. „Například proti virové hepatitidě B očkujeme takto brzo, protože je to pohodlnější jako součást šesti-vakcíny. Jinak by proti této nemoci stačilo očkovat až ve věku kolem jedenácti let.“

Očkování na míru?

Multivakcíny. Další problém, který je s povinným očkovacím kalendářem často spojován. Je skutečně nutné vystavovat lidský organismus, zvláště pak dětský, několikanásobné vakcinaci?

„Ukazuje se, že rezervní kapacita organismu v kontaktu s mnoha antigeny je dostatečná. Kdyby se očkovalo jednotlivě, rodiče by nedělali nic jiného, než by se svým potomkem chodili na očkování, navíc by to pro dítě bylo zbytečně stresující. U šesti-vakcíny by šlo o osmnáct návštěv!“ objasňuje R. Prymula.

Profesor Prymula se zároveň domnívá, že časem bude možné ustoupit z požadavku povinného očkovacího kalendáře a jednou, v blíže neurčené budoucnosti, bude očkování jen selektivní záležitostí: „Myslím, že v budoucnu bude očkování více individuální. Díky komplexnímu vyšetření jedince, včetně genetického, se pravděpodobně jednou zjistí, že určití lidé ani nemají dispozici k tomu některými chorobami onemocnět. Například proti chřipce se někteří lidé dát očkovat vůbec nemusí, protože jí ani nikdy onemocnět nemohou...“

Nejsi naočkovaný? Nesmíš do školy!

Zhruba v době, kdy vychází toto číslo UN, by Ústavní soud měl rozhodnout o stížnosti odpůrce současného režimu (kalendáře) dětského očkování. Pavel Vařička se totiž již několik let brání proti pokutě tří tisíc korun, kterou dostal za to, že nenechal své děti naočkovat proti některým infekčním nemocem. Jde však jen o jednu z kauz na téma očkování z poslední doby.

V lednu kroměřížský soud zprostil obžaloby matku, která byla stíhána za to, že nenechala naočkovat dvě ze svých dětí. Andrea Jasenčuková před soudem tvrdila, že nemá dostatek informací a ani jistotu, že očkování dětem neuškodí. Hájila se tím, že jí nebylo z kompetentních míst odpovězeno na to, zda je očkování životně důležité a zda jejím dětem neublíží. Soudce Petr Marák ke svému pravomocnému verdiktu došel na základě toho, že vzal v úvahu stanovisko Nejvyššího správního soudu z loňského léta, podle něhož není toto jednání ani přestupkem. To znamená, že neřekl, že A. Jasenčuková jednala správně, ale pouze musel konstatovat fakt, že v současné legislativě pro trestní stíhání případů tohoto typu neexistuje zákonný důvod.

Ministerstvo zdravotnictví proto připravuje novelu příslušné legislativy. Ta by měla začít platit již od začátku příštího roku. V zákoně bude prý kromě povinnosti rodičů dítěte či jeho zákonných zástupců dbát na dodržování aktuálně platného očkovacího kalendáře i sankce. Jaká? Minimálně pokuta, možná vězení a třeba také nějaká další omezení.

Ta nakonec platí už i dnes. V zákoně č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví se v paragrafu 50 doslova uvádí: „Jesle nebo předškolní zařízení mohou přijmout pouze dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním, má doklad, že je proti nákaze imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci.“

A to není všechno. Ze zákona také vyplývá, že řádně neproočkované dítě se nesmí zúčastnit školy v přírodě, lyžařského výcviku nebo kurzů plavání.

Profesor Prymula by v tomto trendu pokračoval, tedy i na dalších stupních vzdělávacího systému. Inspiroval se vlastní zkušeností ve Spojených státech. Kdyby totiž jeho dcera neměla příslušná povinná očkování, nemohla by studovat na dané střední škole. „Bylo by ale nutné provést zásadní zásahy do naší legislativy, proto si v tuto chvíli nemyslím, že je to aktuální. Šlo by o řešení v horizontu dvou tří let,“ upřesňuje R. Prymula.

Nastal právní chaos

To, že se současná vláda chystá pravidla pro odpůrce povinného očkovacího kalendáře zpřísnit, je do jisté míry paradox. Stávající systém totiž doposud fungoval. Česká republika je mezi prvními deseti zeměmi Evropské unie co do počtu proočkovanosti u povinné vakcinace. (U dobrovolné je to naopak o hodně slabší, a to zvláště v souvislosti s loňskou aférou prasečí chřipky.) S výjimkou Malty se ale všechny země EU pohybují od osmaosmdesáti do devětadevadesáti procent. V čem je ale mezi námi a mnoha zeměmi unie, a to zvláště na západ od nás, rozdíl, je fakt, že jakékoliv očkování je v nich dobrovolné. (Ve Francii jsou povinná tři a v Belgii pouze jedno.) Přesto jsou jejich občané disciplinovaní a na injekce své děti vesměs přivádějí. Zdá se, že současné vedení ministerstva je ale toho názoru, že našincům se nesmí povolit, protože nově nabytá svoboda by se mohla stát impulzem k rebelii a možná i k masovému odmítání povinné vakcinace. V dané chvíli se totiž situace zatím vyvíjí tak, že zákonem vymahatelné očkování skutečně přestává platit.

 

„Potřebujeme strašáka v pozadí. Jsem ale dalek toho někoho honit před soud a vymáhat z něj pokutu. Jde spíše o snahu navodit povědomí toho, že by se očkovat mělo,“ glosuje R. Prymula.

 

Již zmíněná trestně stíhaná A. Jasenčuková však riskovala vážný postih, a to dokonce i vězení. Teoreticky jí prý dokonce hrozilo až pět let natvrdo. Kroměřížský soud ji navíc už jednou (nepravomocně) odsoudil, a to loni v listopadu. Trestním příkazem jí uložil za ohrožování výchovy dítěte jeden rok vězení podmíněně odložený na dvě léta. Obžalovaná proti němu podala odpor, proto se pak v lednu konalo hlavní líčení, jež naopak vyhrála.

 

Také J. Mařádek uvázl za prosazování na třetinu zredukovaného očkovacího kalendáře v síti úředních postupů. Své jednání musel vysvětlovat na hygienické stanici. Tvrdí, že ho však díky síle svých argumentů ustál. Ano, je lékař. Laik by však dnes možná stál před soudem. Ať už je tedy opodstatněnost případného postihu rodičů, kteří režim očkování relativizují nebo odmítají, dostatečná, či nikoliv, jedno je jisté: je potřeba vnést řád do stávajícího právního chaosu. A tomuto kroku by měla předcházet veřejná diskuze. Vždyť alespoň v jednom se obě strany shodují: jde jim o nejlepší zájem našich dětí.
Lukáš Doubrava

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_1_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
feuerstein_125x125.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
31%
20%
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz