archiv
Učitelské noviny č. 45/2010
tisk článku

RODIČE SI ČŠI NĚKDY PLETOU S OBCHODNÍ INSPEKCÍ

 

 
Inspektoři ale jen šetří dodržování právních předpisů
 
V posledních letech dochází k průběžnému nárůstu množství stížností adresovaných České školní inspekci. Těch odůvodněných bývá každý rok zhruba třetina. V čem spočívají příčiny tohoto zvyšování počtu údajných pochybení škol?
 
 Než se na to pokusíme odpovědět, musíme nejdříve výše zmíněnou informaci upřesnit. V tomto článku vycházíme z údajů ČŠI za minulý a předminulý školní rok. Kromě evidence počtu obdržených stížností inspekce ještě zvlášť jednotlivé stížnosti převádí na počet odůvodněných podnětů – některé stížnosti jich obsahují více než jeden. Z toho vyplývá, že oproti školnímu roku 2009/10 počet podaných stížností meziročně vzrostl z 383 na 416. Množství důvodných podnětů stouplo z 224 na 254. Nicméně otázka trvá: Proč si rodiče více stěžují?
 
 Zvýšilo se právní povědomí rodičů
 V roce 2005 byla ve školském zákoně nově zdůrazněna kompetence ČŠI prošetřovat stížnosti. Předtím se stížnosti stávaly pouze podnětem k inspekční činnosti. Základní příčinou je proto legislativní změna.
 Dalším faktorem je zvýšení obecného právního povědomí veřejnosti. „Naopak ale ne všichni ředitelé a pedagogové mají dostatečné znalosti aktuální školské legislativy. Především si v některých případech neuvědomují, že školský zákon jasně zdůrazňuje právo rodičů na informace a na to se k danému problému vyjádřit. Veřejnost si však již moc neuvědomuje to, že nejsme nadřízeným orgánem vůči škole. Konečným vyřízením dané záležitosti se zabývá zřizovatel,“ říká IVA LAUERMANNOVÁ, jež se na ústředí ČŠI zabývá stížnostmi.
 Právní povědomí rodičů žáků se pravděpodobně zvyšuje zejména díky médiím. „Mediální vliv je nepochybný. Jednak jsou rodiče prostřednictvím televize, rozhlasu či novin informováni o tom, jaká mají vůči škole práva, jednak samy školy informují prostřednictvím svých webových stránek,“ komentuje LIBOR VACEK, náměstek ústřední školní inspektorky zároveň tiskový mluvčí ČŠI, a pokračuje: „A je zde ještě pravděpodobně další významný faktor: boj o žáka. Ve školách je stále více míst než žáků. Dítě i rodiče se tak dostávají do jiného postavení vůči škole než dříve – dítě už není tím, kdo se snaží dostat na určitou školu, ale je to naopak často škola, kdo má zájem na tom, aby dítě do dané školy docházelo.“
 
 Ředitel nesmí rodiče odmítnout
 Mezi jednotlivými typy stížností dlouhodobě vedou problémy, které spadají do kategorie komunikace školy se zákonnými zástupci žáka, většinou tedy samozřejmě s jeho rodiči. Nárůst však není nijak markantní. Meziročně stoupl jen o 9, konkrétně na 130. Obdobný nárůst kopíruje i odůvodněnost stížnosti – z 37 na 50. Jde o případy, kdy škola ať již neúmyslně, nebo zcela vědomě komunikaci s rodiči podcení. Týká se to zejména situací, kdy rodič byl o dané věci informován (například výchovné problémy žáka či klasifikace), byla mu třeba i opakovaně objasněna, ale on se stále domáhá pozornosti školy, většinou změny jejího postoje. Je přirozené, že nejednomu řediteli tak dříve či později dojde trpělivost a rodiči sdělí, aby v dané věci školu už dále nekontaktoval. A v tu chvíli de facto pochybí.
 „Inspekce nemůže zjišťovat nebo posuzovat důvod toho, proč si ředitel s rodičem nepromluvil, jestli to bylo proto, že neměl čas, nebo si ho nechtěl udělat. Zákon jasně hovoří o tom, že škola musí s rodičem jednat. V legislativě se nic neříká o tom, kdy škola může tuto komunikaci přerušit. Ředitelé někdy situaci vyhrotí i tím, že nespokojenému rodiči sdělí, ať si stěžuje na inspekci. A i když se pak většinou při samotném šetření zjistí, že škola daný problém nijak nezapříčinila, inspektoři musejí přesto chtě nechtě konstatovat, že se ředitel dopustil chyby. Analogicky musí postupovat i inspekce. Také na nás se obracejí notoričtí stěžovatelé, které však nikdy neodmítáme. Jediným řešením je vytrvalého stěžovatele udolat vlastní trpělivostí. Samozřejmě takováto vstřícnost končí ve chvíli, pokud by chtěl stěžovatel ředitele jakkoliv napadat, byť pouze verbálně,“ vysvětluje I. Lauermannová.  
 Nemusí však jít jen o notorické stěžovatele. Někteří ředitelé ukončují komunikaci skutečně předčasně. Mají prostě pocit, že to, co škola řekne, je vždy definitivní. Jiní ředitelé zase obtížně zvládají nezáviděníhodnou pozici nárazníkového pásma mezi rodiči a učiteli. „Od stěžovatelů se někdy dozvídáme, že ředitelé si rodičům paradoxně stěžují na to, jaké oni sami mají problémy s některými kantory. Rodiče pak možná začnou ředitele litovat, tím se ale problém nevyřeší,“ varuje I. Lauermannová.
 
 Škola jako bojiště pro rozvedené rodiče
 Narůstá i počet stížností, kdy jeden z rozvedených rodičů není spokojen s tím, jak se vůči němu daná škola chová. „Stále častěji se na nás obracejí školy s dotazem, co mají dělat s tím, když jim rozvedení rodiče začnou narušovat chod školy, dokonce třeba přímo výuku. Rozrušený rodič je schopen do školy přivolat i policii. Nejvíce se s tímto problémem potýkají mateřské školy. Jednou soud dokonce rozhodl o tom, že k předávání dítěte mezi bývalými manžely bude docházet přímo ve škole, a to každé druhé úterý. A když potom dítě jednou chybělo, rodič se přesto domáhal toho, aby mu ho škola vydala!“ sděluje I. Lauermannová.
 Mnohé školy totiž dnes rodičům běžně umožňují vstup na jejich půdu, a to takřka kdykoliv. „Je dobré, že školy jsou takto otevřené. Dopadá to však i tak, že děti odmítají kontakt s některým z rodičů. Vadí jim třeba, že jejich spolužáci jsou svědky takovéhoto setkávání. Dostáváme pak stížnosti i od obou rozvedených rodičů. Jeden si stěžuje na to, že škola takovýto kontakt vůbec povolila, druhý zase na to, že mu škola neumožnila dostatečný kontakt. Takovéto stížnosti však jsou prakticky vždy vyhodnoceny jako neodůvodněné. Rodiče mají právo na informace o průběhu a výsledcích vzdělávání jejich dítěte, nikoliv na to, aby škola fungovala jako prostor pro řešení jejich sporů,“ uvádí I. Lauermannová.
 Inspekce má jedinou radu – přístup rodičů do školy omezit, i když na to pak zbytečně doplatí drtivá většina všech ostatních rodičů. V extrémním případě, ale prakticky jen u mateřských škol, může škola dokonce ukončit vzdělávání dítěte. Dlouhodobé řešení pak spočívá ve změně legislativy, která na případy rozvedených rodičů usilujících na půdě školy o kontakt se svým dítětem zatím nepamatuje. 
 
 Rozdílné ŠVP komplikují klasifikaci
 K nárůstu počtu stížností na hodnocení výsledků ve vzdělávání nedošlo. Naopak, nastal mírný pokles. Stále častěji však do snahy o objektivní klasifikaci zasahují komplikace spojené s přestupem žáků ze školy na školu vycházející z odlišných ŠVP.
 „Dívka, která se na začátku školní docházky neustále stěhovala, měla přesto na prvních dvou školách výborné výsledky. Ve druhém pololetí druhé třídy, kdy začala navštěvovat v pořadí už třetí školu, se rázem její prospěch v matematice podstatně zhoršil. Podle ŠVP této školy výuka vycházela z učební látky, se kterou se v předešlé škole žákyně neseznámila. Učitelka matematiky však na dívku ohledy nebrala a za příčinu jejích problémů označila právě časté stěhování. Pedagog však musí takovouto situaci vždy vyřešit ku prospěchu dítěte. Předpokládám, že problémy spojené s odlišnými ŠVP budou dále narůstat, zejména u výuky cizích jazyků,“ míní I. Lauermannová.
 Některé stížnosti se také týkají postupu školy při řešení nesouhlasu s výsledkem klasifikace. Občas se dokonce najde ředitel, který buď nezná zákon, nebo nechce žákovi respektive rodiči přiznat právo na komisionální přezkoušení z předmětů, které vymezuje legislativa. U předmětů výchovného charakteru pak musí alespoň přezkoumat objektivitu uděleného hodnocení. „Inspektoři však nejsou oprávněni, a není to ani v jejich možnostech, posuzovat to, jestli dané hodnocení skutečně odpovídá znalostem žáka. Inspekce může pouze přezkoumat to, jestli zvolený postup školy byl správný, tedy odpovídající platným právním předpisům. Někteří rodiče mají ale přesto pocit, že máme fungovat obdobně jako Česká obchodní inspekce, která se zabývá kvalitou nabízených produktů,“ poznamenává L. Vacek.
 Problémy související s hodnocením znalostí žáků jsou také někdy zapříčiněny tím, že způsob klasifikace dané školy není dostatečně jasně popsaný v jejích vnitřních dokumentech, zejména ve školním řádu. Ze zkušeností inspektorů vyplývá, že vhodnější je spíše přesný popis postupu při hodnocení žáka než obecnější formulace, které pak může žák či rodič úspěšněji zpochybnit.
 
 Dvojka z chování nesmí být okamžitým trestem
 K obdobnému poklesu počtu stížností došlo také u hodnocení chování a vůbec u přijímání výchovných opatření. Avšak odůvodněných stížností bylo naopak zjištěno více. Jedním z nejčastějších pochybení, jichž se školy v této oblasti dopouštějí, je předčasné rozhodnutí o snížené známce z chování, navíc mnohdy pojímané jako trest.
 „Všichni učitelé bývají při poradě pedagogického sboru v danou chvíli oprávněně rozzlobeni kvůli nějakému aktuálnímu výchovnému prohřešku žáka jejich školy. Rozhodnou proto o snížení známky z chování. To je však chybný postup. Známka z chování, tedy i snížená, může být udělena jedině na konci daného pololetí. Anebo dítě něco provede už v září, rodičům je však řečeno, že k jeho potrestání dojde až po rozhodnutí pedagogické rady, která se však běžně koná teprve v půlce listopadu. V obou případech se vytrácí výchovný smysl přijatého opatření. Dítě by mělo následky svého jednání pocítit co nejdříve. Rodičům může být pouze sděleno, že chování jejich dítěte je závažné a mohlo by, v případě, že se nezlepší, vést ke snížené známce z chování. Pedagogická rada nesmí také vystupovat v roli trestního tribunálu. Snížená známka z chování i důtka nejsou totiž tresty, ale výchovná opatření, jež mají vést k nápravě,“ rozebírá I. Lauermannová.
 Dá se říci, že jinak je kantor či celá škola vlastně sama proti sobě. Protože pokud direktivně rozhodne o dvojce nebo dokonce trojce z chování, žák ztrácí motivaci dávat si na své jednání pozor a může se pak chovat ještě hůř. Navíc jde o porušování zákona, protože ze školské legislativy jednoznačně vyplývá, že hodnocení na vysvědčení je hodnocením za celé pololetí, ne za jeho část, neřkuli za jeden okamžik.  
 
 Šetření úrazu musí probíhat podle pravidel
 K mírnému nárůstu došlo v kategorii bezpečnosti, a to především u stížností, jež byly uznány jako odůvodněné – z jedenácti na pětadvacet. Nejčastější problémy se objevují při zjišťování příčin úrazu dítěte a jejich záznamu.
 „Na jedné střední zdravotní škole si dívka údajně při kotoulu vpřed způsobila úraz. Její matka, zaměstnaná u pojišťovny, hned odhalila každou chybu, jíž se škola při řešení dopustila. Škola například tvrdila, že k úrazu nedošlo, protože žákyně ještě dva dny chodila do školy. Ovšem v záznamu o úrazu škola uvedla, kdy k němu došlo. Je sice pravděpodobné, že dívce se vlastně nic nestalo, ale museli jsme konstatovat, že škola pochybila. Zdá se také, že příčina údajného úrazu - neobratnost, kterou škola do záznamu uvedla, matku dívky popudila. Navíc učitel tělesné výchovy se pasoval do role lékaře – diagnostikoval úraz krční páteře!“ ilustruje I. Lauermannová. 
 K dalším údajným pochybením, kterých se školy v oblasti úrazovosti podle rodičů dopouštějí, patří zejména nezajištění ošetření a neinformování rodičů. I zde může školám pomoci školní řád, ve kterém má být jasně uvedeno, jak při zjišťování okolností úrazu postupovat.
 K faktickému podceňování bezpečnosti na školách prakticky vůbec nedochází. Otazník může pouze někdy viset nad relativně vysokými nároky některých tělocvikářů vůči svým svěřencům. Jak známo, pohybové schopnosti a fyzická zdatnost dětí se obecně stále zhoršují.
 Pokud jde o materiální vybavení škol, bývá v některých z nich zastaralé, nedá se však říci, že by třeba letité cvičební nářadí bývalo příčinou úrazu.
 
 S kyberšikanou si školy nevědí rady
 Stížnosti na neřešení šikany zůstávají téměř na setrvalém počtu třiceti případů, počet odůvodněných klesl ze sedmi na čtyři. Potvrzuje se tak trend posledních let, že školy narozdíl od dřívějška šikanu běžně řeší a už prakticky vůbec nikdy netvrdí, že na jejich škole k ní ani nemohlo dojít. Problémem však začíná být kyberšikana. Přestože ČŠI ji nevede ve svých záznamech jako speciální kategorii, potvrzuje, že školy si s ní mnohdy nevědí rady. Rodičům vadí, že škola kyberšikanu neřeší, přestože je jasné, že na příslušném videu, vystaveném na internetu, jsou děti z jedné třídy. „Škola nemůže autoritativně řešit případy kyberšikany, které se neodehrávají na její půdě či v rámci akcí, jež organizuje. Může ovšem napomoci, tedy vytvořit prostor pro hledání řešení ve spolupráci s rodiči a s některými z příslušných odborných pracovišť. Případy kyberšikany, se kterými jsme se setkali, nespočívaly v tom, že by rodiče činili učitele nebo ředitele zodpovědnými za kyberšikanu, ale žádali školu o pomoc,“ objasňuje L. Vacek.
 „Přestože se může zdát, že přes čtyři sta stížností za jeden školní rok je hodně, jde jen o nepatrný zlomek z množství náročných situací, které ředitelé i učitelé denně úspěšně řeší,“ uzavírá I. Lauermannová.  
LUKÁŠ DOUBRAVA
< zpět do čísla
banners/tesco_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
1543878000_mikroskop.gif
ucebnice
ucitelske_noviny_1_8_2019.gif
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
termaly_losiny_10-19.jpg
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2019 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz