archiv
Učitelské noviny č. 17/2010
tisk článku

OČEKÁVÁNÍ A DILEMATA INTEGRACE

 

 „Chtěla bych vaším prostřednictvím poděkovat základní škole Novoborská v Praze za to, že integrují mého syna Ondřeje,“ říkala jeho maminka Iveta Kameníková, když se obrátila na naši redakci. Neskrývala, že za poděkováním je i snaha o to, aby Ondřej zůstal i dál integrovaný. Není to jednoduchá věc, Ondra má vzácné postižení mozkové kůry, jde o formu dětské mozkové obrny, většinu času tráví na vozíčku, je kvadruplegik, to znamená, že spasmy postihují všechny čtyři končetiny. Podle maminky se dá říci, že mozek řídí celé tělo špatně. Jen obtížně udrží hlavu ve vzpřímené poloze. A hlavně - nemůže mluvit. Je nesmírně limitován právě v oblasti komunikace.
Vypráví maminka
Ondra chodil tři roky do soukromé mateřské školy, která je v areálu základní školy Novoborská, proto se rodiče v jeho sedmi letech, po ročním odkladu, rozhodli pro to, aby dítě nastoupilo do této základní školy. „Když jsme se o ni začali zajímat, zjistili jsme, že je shodou okolností bezbariérová, že už integruje i děti na vozíku, i když zdaleka ne s takovým postižením, jako má Ondra,“ říká maminka.
Ondra je v péči SPC při Jedličkově ústavu, odtud má právě posudek, že je schopen nastoupit školní docházku. „Podle psycholožky není pro něho lepší škola,“ chválí I. Kameníková. „Speciální školy pro něho nejsou vhodné, podle vyšetření je na tom mentálně velmi dobře, je vnímavý, velmi společenský, rozumí humoru, dobře chápe, dobře se učí, ale nemluví, takže je obtížné to zaznamenat.“
Pro zlepšení dorozumívání s okolím chodí s Ondrou do centra alternativní komunikace. I díky logopedické péči se naučil trochu houkat - když houkne, vědí, že je to ano, když se „ošívá“ a nereaguje, znamená to, že ne, tvrdí matka. Na doporučení centra alternativní komunikace zkoušeli s Ondrou mluvit pomocí obrázků, jemu se to prý ale nelíbí, on to nepotřebuje, protože rozumí. Teď se mu ale snaží vysvětlit, že je důležité, ale okolí lépe rozumělo jemu – a k tomu například ty obrázky sloužit mohou.
Výhodou při volbě školy v Novoborské ulici bylo, že znal prostředí i několik dětí, které s ním přestupovaly z mateřinky, nebyl tedy problém, aby si on zvykl na novou situaci a aby si děti zvykly na něho.
„Víte, pro mě není důležité, co ve škole Ondru naučí, podstatné je, aby mu ve škole bylo dobře. Že bude mít kde smysluplně trávit čas, že se něco třeba dozví, něco se naučí, ale že hlavně bude mezi dětmi, kde se mu bude líbit,“ vysvětluje matka motivaci k tomu, aby požádala o Ondrovu integraci. A to se prý naplnilo.
Ondra má osobního asistenta, který je zároveň asistentem pedagoga (z hlediska smluv půl na půl, půl se školou, půl s Klubem Hornomlýnská, který patří do Asociace rodičů a přátel zdravotně postižených dětí v ČR a který se poskytováním sociálních služeb zabývá). Ten také spolupracuje s učitelkou Danielou Bartošovou, která Ondru ve své třídě má. „Není to jednoduché, nemůže se mu věnovat tak intenzivně, jak by bylo potřeba, ve třídě je dvaadvacet jiných dětí,“ říká maminka. Chápe, že práce s Ondrou není jednoduchá, potřebuje osobní asistenci, slintá, šilhá, kloní hlavu, musí mít plínky… „Přesto je na pohled velmi milý, nemá ochablé svaly v obličeji, je na něm vidět, když se baví,“ usmívá se matka.
Byla se zpočátku několikrát podívat i v hodině. Vypravuje, že učitelka se Ondrovi ve třídě věnuje v době, kdy ostatní děti mají samostatnou práci. Stále s ním ale pracuje asistent Radek, učitelka kontroluje výsledky práce, kterou společně s asistentem vybírají.
„V matematice nemá problémy - umí počítat do dvaceti, řeší i slovní úlohy, když se mu správně vysvětlí, co se po něm chce,“ tvrdí maminka. „Od ledna jsme začali dokonce s alternativním čtením – rozstříhali jsme mu jeden slabikář, srovnává obrázky a slova… Ukážeme mu slovo sova a pak dva obrázky, na jednom je sova. A on pohledem říká – ano – ne. Někdy zlobí, schválně ukazuje špatně – na všechny otázky odpovídá opačně a směje se tomu. Doma se v podstatě neučíme, bývá po čtyřech hodinách ve škole unavený. Ale čteme si, malujeme, máme hodně rehabilitací…“
Teď v rámci snahy o prolomení bariéry v komunikaci zkoušejí práci s počítačem, který by (zase systémem ano – ne) ovládal přepínačem, do kterého by ťukal hlavou. „Na začátku by tak mohl posunovat obrázky, uvidíme, jak daleko bychom se pomocí tohoto systému dostali,“ říká I. Kameníková.
Péče, kterou mu rodina věnuje, je enormní. Kdyby ji neměl… „Nevím, bylo by to špatné, asi by jen ležel. Ani teď neznáme možný vývoj, ani neurologové ho nedovedou předpovědět,“ krčí rameny matka. „Škole ale věřím. Za půl roku udělal Ondra veliký pokrok. Je vidět, že je ve škole šťastný, že ho to baví, že je rád mezi dětmi, učí se, počítá, čte. Bylo by výborné, že od druhé třídy by mohl mít jako učitele i speciálního pedagoga.“
Vypráví učitelka
„U zápisu jsem Ondru neviděla, jen mi řekli, že přišel těžce hendikepovaný kluk,“ vzpomíná Daniela Bartošová. „Zajímám se o psychologii, udělala jsem si terapeutický výcvik, mám vystudováno výchovné poradenství… Snad proto nakonec přišel Ondra do mé třídy.“
Na začátku se ptala, zda a jakého bude mít asistenta, protože to je při práci s takovými dětmi velmi důležitá osoba. Byla se i podívat ve škole, kde s těžce postiženými dětmi pracují, aby si dokázala představit, co takové dítě potřebuje.
„Popsat práci s Ondřejem je složité. To se nevejde do žádných tabulek, je těžko srovnávat s ostatními dětmi ve třídě. Podle mého si učitel musí rozmyslet, jestli dokáže rozdělit svoji pozornost mezi postižené dítě a ostatní žáky. Jestli zvládne svoje nálady, jestli se mu podaří udržet dobrou náladu mezi dětmi, jestli bude moci tento stav zvládat dlouhodobě. To je podstatné,“ zamýšlí se elementaristka. Setkala se s psychologem i se speciálním pedagogem z SPC, zašla i do školy při Jedličkově ústavu, mluvila s maminkou. Hlavní bylo zjistit, jak získat zpětnou vazbu od Ondřeje. To bude potřebovat každý učitel.
„Přímá komunikace s Ondrou je pro mě složitá,“ přiznává. „Komunikuje na úrovni ano – ne. Opravdu nevím, jestli Ondra vždy rozumí všemu, co se mu říká. Ale ptala jsem se rodičů i asistenta – a neví to nikdo. Nicméně je na něm vidět, kdy má pozorné oči, kdy má zájem – a na druhé straně kdy se nudí. Pokud bych si myslela, že se ve škole trápí, že ho to nebaví, asi bych nesouhlasila tím, aby s námi do školy chodil.“
Naopak vidí velké pokroky, které Ondra udělal. V září mu prý asistent vedl ruku, Ondrův vklad nebyl žádný, byl pasivní… Dnes je zřejmé zlepšení. „Pro mě je nejdůležitější, aby se udělal pokrok v alternativní komunikaci – pomocí počítače například, abych mohla zřetelněji rozumět jeho projevům. V okamžiku, kdy objektivně budeme moci rozumět jeho ano – ne na položené otázky, pak budeme moci říci, že skutečně zvládá osnovy základní školy,“ věcně konstatuje D. Bartošová.
Látku vybírají s asistentem po určitých celcích. Například zvolili pravolevou orientaci – a on se na tuto oblast při práci s Ondrou zaměřil. Nyní bude úkolem, aby Ondra zvládl počítání do dvaceti s přechodem přes desítku. V počítání je na tom prý celkem dobře, jen si učitelka kvůli bariéře v komunikaci není jistá, zda skutečně zvládá slovní úlohy. „Jeho maminka a asistent říkají že ano. Nicméně v běžných příkladech operací do deseti a do dvaceti bez přechodu desítky, kdy pohledem rozhoduje mezi dvěma výsledky, správným a nesprávným, tam i já mohu bez pochyby říci, že toto počítání zvládá. U českého jazyka je to složitější. Podobným způsobem poznává slovo přiřazené k obrázku, ale v češtině se děti musí naučit podstatně víc věcí. Právě proto bude hodnocen slovně, proto má individuální vzdělávací plán, který charakterizuje jeho úlevy kvůli postižení,“ vypočítává přijímaná opatření učitelka, ale dodává: „Já sama nevím, jestli je Ondrova integrace správná, ale na druhé straně nevím o žádném zařízení, kde by byl zařazen lépe. Naše třída je spíše menší, v jiných třídách je sedmadvacet dětí, v mé zhruba dvacet. Mám možnost se čas od času podívat na jeho práci, promluvit s asistentem… Uvidíme ve vyšších ročnících, kdy bude složitější látka. Protože ne všechno jde řešit systémem odpovědí ano – ne.“
Vypráví ředitelka
„Máme s mateřinkou, která je v našich prostorách, velmi dobré vztahy,“ říká ředitelka Věra Lodrová. Tamější ředitelka Eugenie Hamplová ji ujistila, že Ondrovi rodiče o něho velmi dbají, že to nebude model – tady máte dítě a starejte se. „U zápisu jsme byli zaraženi, Ondra nekomunikoval, nereagoval, byl na tom opravdu špatně, podstatně hůř než dneska. Přesto jsme se s maminkou domluvili, že to na půl roku zkusíme, že vyhovíme žádosti rodičů, aby Ondra chodil do běžné školy. I když jsme upozorňovali, že tato běžná škola je něco jiného než soukromá mateřská škola…,“ poznamenává V. Lodrová. „Ptala jsem se jí, jestli je opravdu přesvědčena, že běžná škola je to pravé, co Ondra potřebuje. Myslela jsem si, že by byla pro něho lepší speciální škola, ve které by byli učitelé – speciální pedagogové, speciální pomůcky, speciální pracoviště… U nás na to nejsme zařízení, bezbariérový přístup není všechno. Domluvili jsme se na tom, že oběma nám jde o to, aby to bylo dobré pro Ondru.“
I podle ředitelky se Ondra za půl roku ve škole skutečně zlepšil, lépe reaguje, sedí… Zjevně je v kolektivu spokojen. „Zatím ale není období tak dlouhé, abychom mohli dělat nějaké závěry,“ věcně konstatuje a dodává, že problém je v oblasti učení, ani psycholožka a speciální pedagožka z SPC neumí posoudit vývoj v oblasti znalostí dítěte, mají problém v dekódování jeho neverbální komunikace. Odbornice na alternativní komunikaci vzala rodinu do péče, uvidí se, jestli se dostaví nějaké výsledky. „Paní učitelka říká, že některé reakce Ondry chápe, takže i v této oblasti dochází k posunu, nicméně většinou s ním komunikuje prostřednictvím asistenta. Abych pravdu řekla, já o kvalitě této komunikace přesvědčena nejsem. Nevím, jestli není přání otcem myšlenky. Přesto opakuji - Ondra se opravdu za dobu, kdy k nám chodí, zlepšil, má štěstí, že může být ve třídě s nižším počtem dětí. Ve druhé třídě by to mohlo být mnohem obtížnější, protože při úbytku dětí může dojít k situaci, že ze čtyř 1. tříd bychom byli nuceni vytvořit tři druhé. Pokud bych chtěla vytvořit jednu třídu s menším počtem žáků, v dalších musí být po třiceti dětech, v nich by byli žáci třeba s vývojovými poruchami učení a chování…. To by nebylo fér vůči nim, ani vůči jejich učitelům. Bude také v menší učebně. To nejsou okolnosti, které bychom mohli organizačně ovlivnit. Proto stále váhám,“ přiznává ředitelka školy.
Připomíná taky, že integrace těžce postiženého dítěte je zátěží pro učitele. Pro některého může být problematické mít ve třídě asistenta. To všechno musí člověk zvažovat, i když obecnou prioritou je spokojenost dítěte ve škole. „Podle mého by se Ondra víc naučil a lépe se rozvíjel ve škole při Jedličkově ústavu. Dovedu si představit, že pro kontakt s dětmi z běžných tříd by chodil do naší školy na dvě dopoledne a na jeden den do družiny. Nicméně vím o přání jeho maminky, a pokud to bude jenom trochu možné, vyhovíme jí,“ slibuje V. Lodrová.
Jasně ale říká – čím vyšší třída, tím obtížnější práce pro učitele i pro dítě to bude. Ani při sebevětší snaze nebude mít učitel na zdejší škole šanci věnovat mu tolik času, kolik by bylo potřeba. „To musí pochopit i rodina, a nejde jen o rodinu Ondrovu. To je obecně platné pro integraci dětí s postižením, zvlášť těžším postižením na běžné škole. Školám je to předkládáno jako priorita, ale nemají prostředky na to, aby pro tuto integraci vytvořily potřebné podmínky a pomůcky, nikdo jim neposkytne asistenta pedagoga, je-li potřeba, musí ho většinou shánět samy a není to nic jednoduchého, vyžadují se zprávy, vykazování, opakované vyšetřování, tvorba individuálního plánu a jeho kontroly… Mohla bych na to přijmout jednoho úředníka a měl by co dělat,“ popisuje ředitelka překážky, na které naráží. Při integrování by podle ní měla mít škola možnost snížit počet dětí ve třídě bez vzniku ekonomických problémů. „Zařadit těžce postiženého žáka mezi sedmadvacet dalších, to je zběsilá integrace, která neprospívá nikomu. To podle mého školy nejvíc od integraci odrazuje. Některé dítě navíc prostě integrovat nejde, není možné v běžné škole zajistit bezpečnost jeho, ani ostatních dětí,“ zlobí se na systém V. Lodrová.
Jenže i kdyby byla přesvědčena, že dítě do její školy nepatří (což v případě Ondry zcela neplatí, poznamenává), pokud se rodiče rozhodnou, že ho do ní zapíšou, nemůže proti tomu vlastně nic dělat. Jen je může přesvědčovat, že jejich krok není z hlediska školy (což není nejdůležitější), ani z hlediska dítěte vhodný. „A to je tak všechno, co můžeme udělat. Legislativa dneska učitele a ředitele školy nebrání, nerespektuje jejich odborné názory. A to je špatně,“ uzavírá rozhovor V. Lodrová.
RADMIL ŠVANCAR
< zpět do čísla
banners/louskacek.gif
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
1543878000_mikroskop.gif
ucebnice
ucitelske_noviny_1_8_2019.gif
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
termaly_losiny_10-19.jpg
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2019 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz