archiv
Učitelské noviny č. 28/2004
tisk článku

Tábornická univerzita

Tábornictví je věda. Je to ale i zábava. Především je to však životní styl. To vše v sobě spojuje jedno méně známé sdružení táborníků, které u nás vzniklo v šedesátých letech. Spřízněnými a veřejnosti známějšími organizacemi jsou woodcrafteři a především samozřejmě skauti. Všechny tyto tři organizace spojuje kromě podobné činnosti i to, že navazují na stejné historické kořeny a také to, že se starají především o děti a mládež. (Všechny byly také za dob normalizace oficiálně zrušeny.) Každé z těchto hnutí má však zároveň některé nezaměnitelné rysy. Čím je výjimečná ČESKÁ TÁBORNICKÁ UNIE?


Chtěl jsem to zjistit přímo na místě. Unie pořádá nejrůznější akce. Jakýmsi středobodem všech jejích aktivit či „univerzitou“ je tábornická škola. ČTU pořádá tři druhy takovýchto škol: oblastní (unie se v rámci republiky dělí celkem na 12 oblastí), ústřední a speciální, například vodácké, horolezecké nebo jezdecké. Zatímco ústřední tábornická škola na Sluneční pasece u Pelhřimova je školením pro mistry života v přírodě, oblastní škola připravuje obrazně řečeno „bakaláře“. Jde o čtrnáctidenní kurz znalostí a dovedností přežití v přírodě. Jedna takováto škola probíhá zrovna v těchto dnech za humny obce Kadov, který je bratru deset kilometrů od jihočeské Blatné.

Všichni táhnou za jeden provaz

Na kraji smrkového lesa se rozprostírá tábornická základna. Přestože jejím jádrem je klasické kruhové stanové městečko, termín tábor by byl nedostačující. Kromě nádherného velkého srubu, na který nedávno přispělo i ministerstvo školství, je zde pod větvemi prvních stromů schována velká polní kuchyně a jídelna i přednáškový přístřešek v jednom. To největší překvapení je však až na konci, za ohybem lesa, schováno před zraky neznalých návštěvníků – rybník s přístavním molem a několika kanoemi. Dokonalejší prostředí pro aktivní dlouhodobý pobyt v přírodě si dovedu představit jen stěží.

Poté, co si odložím svoji batožinu v jednom z třiatřiceti stanů na podsadách a ochutnám dnešní kulinářský vrchol dne – špagety, ale opravdu velice dobré, jsem přizván k první akci. Všech dvacet účastníků školy (frekventantů, jak se jim zde říká) vyráží do zhruba dva kilometry vzdáleného lesa. Opět k rybníku. Program? Až do večera se zabývat taji uzlování a po vlastnoručně uvařené večeři přespat druhou noc školy pod širákem.

Cigo je opravdu mistrem provazových spletenců možného i nemožného druhu. Mam co dělat, abych vůbec stačil sledovat jeho hbité a zkušené prsty. Jakoby si všiml mého napjatého pohledu prohodí ledabyle k osazenstvu sedícímu na kraji borového lesa: „Kdo úplně nevíte, jak se daný uzel má udělat, nevadí. Nejdůležitější je, abyste věděli, jak přesně vypadá. Pak se metodou pokusu a omylu dříve nebo později dopracujete ke správnému uvázání.“

A proč Cigo? Ne, to neurážím naše rómské spoluobčany, to je jen přezdívka pro osmatřicátníka Petra Skalského, který, ač nejsa Rom, připomíná táborníkům již dlouhá léta příslušníka tohoto etnika. (Také mně hned po příjezdu vymysleli přezdívku: Traktůrek. Původ je jednoduchý – rýmuje se s redaktůrek. A to je další z rysů spojující národy skautů, trampů a táborníků všeho druhu – vášeň pro dávání přezdívek.)

Po Cigově názorné přednášce následuje série praktických nácviků. A není to jen nějaké uzlování v klidu v sedě. Zkouší se funkčnost a praktičnost různých uzlů mezi jednotlivými stromy, vrcholem je pak nácvik použití horolezeckého sedáku, tedy úvazu jistícího horolezce kolem pasu.

Po večeři, již za úplné tmy, se kolem ohně „roztáčí“ první táborové kolečko. To všech dvacet frekventantů, ale i zbytek základny, který sem na skok dorazil z tábora, hodnotí několika málo větami uplynuvší den.

„Jídlo bylo dobré. Ta hra, kdy jsme museli plavat se zapálenou svíčkou, byla skutečně náročná. Jsem ráda, že dneska už se z nás začíná stávat jedna parta.“ To byly ty nejčastější výroky, které během půl hodiny zazněly.

Bez bažiny by to šlo jen ztěží

Kromě frekventantů, dvou vedoucích a jednoho přednášejícího je u ohně ještě Bažina. Ne, to opět není žádné hanlivé označení a dokonce ani ne přezdívka, ale místní terminus technikus pro důležitou provozní složku celé tábornické školy. (Jak se později dozvídám, jde o specifikum jen této jihočeské školy.) Bažina vzniká každý rok tím, že vedoucí základny pověří jednoho zkušeného a prověřeného táborníka sestavením táborového týmu. Ten, kromě vaření, první pomoci a další „logistické“ podpory frekventantů, má na starost připravovat celých čtrnáct dnů větší i menší hry. A jak se druhý den přesvědčuji, jde o dobrý systém – zhruba hodinu přednáška, pak krátká hra, potom znova a odpoledne něco většího a náročnějšího. Bažina hry vymýšlí, organizuje a boduje. Členové tohoto týmu jsou v podstatě vrstevníci frekventantů, oproti nimž mají většinou jen o něco větší zkušenosti s táborovým životem. Přesto jsou právě školenými táborníky poměrně respektováni.

Devatenáctiletý Datel, vlastním jménem Igor, vede Bažinu již třetím rokem: „Do týmu si vždy vybírám lidi, které znám z táborových škol. Jsou to většinou nejlepší z nejlepších. I starší frekventanti nás docela berou, protože sem jedou i proto, aby si hráli, a to se jim snažíme zajistit.“

Přednášky a hry se střídají

Druhý den táborová škola začíná se vším všudy. V dnešním programu jsou hned dvě teoretická témata: záchranářství a topografie.

Po úvodních slovech o základních pravidlech poskytování první pomoci putuje na stůl stará známá a neodmyslitelná pomocnice všech záchranářů - Andula. Figurinu Andulu určenou pro nácvik umělého dýchání pak vystřídají „plachty“ s topografickými značkami. Obě průběžně přerušované přednášky jsou zajímavé a veskrze užitečné. Zvláště záchranářská témata budí u frekventantů nemalý zájem.

Přednášky prokládají drobné hry: jakási variace na vybíjenou nebo opravdu drsné doublekotouly, čili kotrmelce ve dvou lidech spojených do kruhu či nečekaný závod po trase, jež vede částečně napříč rybníkem (někdo si alespoň zuje boty, jiný svrchní oděv, jsou ale i takoví nadšenci, kteří se kvůli vítězství do vody vrhají obutí a v kalhotách.) Završením her je pak závod kanoí bez pádel i plavců na ostrovy s majáky, které představují skupiny svíček. Ukazuje se, že pro rychlost kanoistů není vždy důležité nasazení, ale sladění jednotlivých pohybů.

Soutěžení probíhá během celých čtrnácti dní buď v jedné ze dvou hlavních skupin, nebo po tříčlenných družstvech. Večer co večer, dneškem počínaje, bude muset v rámci večerního „kolečka“ každý člen zrovna poražené skupiny vybrat jednoho spoluhráče, kterého označí ze nejvíce problematického pro tým s tím, že musí také uvést důvod svého negativního výběru. Tradičně se jako důvod uvádí lenost, nedostatek nasazení pro tým.

Děti, osady i samotáři

Účastníky táborové školy jsou většinou mladí lidé mezi sedmnácti až pětadvaceti lety. Často prošli některým z oddílů ČTU. Někteří z nich si chtějí „jen“ prověřit a prohloubit dosažené znalosti a dovednosti, jiní chtějí tábornickou školu využít při další práci s dětmi.

Jednadvacetiletá Petra už děti v rámci unie pomáhá vést: „Jsem zde proto, abych si rozšířila znalosti potřebné pro vedení dětí. Líbí se mi, jak kamarádsky se tady lidé k sobě chovají.“

ČTU má v současné době zhruba 12 tisíc členů. Z toho asi tak dvě třetiny jsou děti. 

„Systém našich školení je rozdělený na dvě větve,“ vysvětluje organizaci vzdělávání Buvár, jinak Pavel Bublík, šéf místní základny, který má navíc nyní oblast vzdělávání v celé ČTU na starosti. „Jedna větev je školení dětských kolektivů, druhá představuje odborná školení. Oblastní tábornickou školu si pořádá každá oblast podle svých představ, ústřední organizuje nejvyšší rada unie. Pro vedení dětských oddílů máme tři akreditace – zdravotnické kurzy, vedení dětských kolektivů a hlavní vedoucí táborů. Zatímco akreditovaný kurz pro vedení dětí je u nás povinný, tábornická škola je dobrovolným odborným doplněním tábornických znalostí.“

A kdo tvoří onu poslední třetinu členů ČTU, kromě instruktorů? To jsou nejrůznější tábornické kluby, osady, ale i jednotlivci samotáři, kteří se cítí být spjati s myšlenkami a životním stylem unie. ČTU totiž také mimo jiné navazuje na tradice českého trampingu a tím se liší od dalších podobných organizací, třeba od zmíněných skautů. A v tom asi také spočívá hlavní rys její výjimečnosti: Funguje v ní organizace založená na různorodosti založená na osobním zájmu a možnostech daného jedince. Kdo chce vést děti a má k tomu předpoklady, může. Rodiče, kteří chtějí svému potomkovi umožnit, aby prožil část svého dětství v přírodě, a to pod vedením zkušených zálesáků, mají příležitost. Jestli chce někdo zvládnout solidní základy přežití v přírodě, má šanci. A vítán je i osamělý poutník bez ambicí…

Večer, kdy na základně již nebudu, čeká účastníky táborové školy opravdová lahůdka v nácviku boje o přežití. Budou si muset k večeři připravit krysy. Říkáte fuj? Ale proč? Je to zdravotně nezávadné. Jde jen o to překonat případnou psychologickou bariéru. A to se může nejednomu dobrodruhovi v opravdové divočině skutečně hodit.

Na závěr čeká frekventanty dvoudenní výprava. Najatý autobus je odveze do Novohradských hor u rakouských hranic. Jejich cílem bude (při plnění nejrůznějších úkolů) vrátit se v tříčlenných družstvech a v časovém limitu z „neznámého“ místa zpět na základnu. Táborníci ale přesně nevědí, kdy to vypukne, jak říká Buvár. Celých čtrnáct dní žijí v nejistotě: „Někdy je necháme v noci spát, jindy ne. Musejí být připraveni na všechno!“

LUKÁŠ DOUBRAVA

< zpět do čísla
banners/albert_390x60px_new.jpg
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz