archiv
Učitelské noviny č. 28/2004
tisk článku

ZOOFARMA spojuje nemocné a zdravé děti

Po zahradě se procházejí pávi. Za nízkým plotem z dřevěných kůlů se kamerunské kozičky dožadují lupení. Kolem holubníku na muří nožce krouží holubi… No co, malá zoo, takových je! Jenže tahle v Opařanech u Tábora začala vznikat díky dětem a dětem bude pomáhat zařadit se do běžného života. Stačí přejít silnici a ocitneme se v areálu Dětské psychiatrické léčebny. Už víc než šest let jí pomáhá hnutí Na vlastních nohou.


Třináct let kreslí tisíce dětí z mateřských a základních škol převážně pro zahraniční firmy vánoční a novoroční přání. Už sedm let pořádají školy zapojené do hnutí Na vlastních nohou podzimní stonožkové týdny, na nichž prodávají své výtvarné práce, ale také zpívají, tančí a výtěžek posílají na konto symbolu hnutí – Stonožky. Takto získanými penězi podporuje Stonožka děti, které její pomoc nejvíce potřebují. Do dětských oddělení nemocnic pořizuje nákladné přístroje. Pomáhá postavit, zrekonstruovat a vybavit školy v Bosně, v Kosovu. Posílá hračky nemocným dětem do Iráku. Přispěla také našim školám zasaženým povodněmi – v roce 1997 na Moravě a v roce 2002 v Čechách. V dalších zřizuje plošiny, díky nimž mohou školu navštěvovat i děti na vozíku. Pacientům Dětské psychiatrické léčebny v Opařanech, největší u nás, se snaží usnadnit cestu mezi zdravé vrstevníky zcela systematicky. Od roku 1998, kdy pro ně zakoupila Ford Tranzit, přes zastřešený bazén, horolezeckou stěnu až k 1. červnu 2004, kdy byla slavnostně otevřena první část budoucí zoofarmy. Ve foyeru budovy najdete desku patronky léčebny - Běly Gran Jensen, zakladatelky hnutí. Brzy k ní přibudou další desky, za každou školu, která se k patronství hlásí (např. ZŠ Chýnov, pražská ZŠ Kladská, ZŠ Spálené Poříčí).

OD NÁPADU K REALIZACI

Všechno začalo zhruba před rokem, zcela nevinně. Běla Gran Jensen věnovala jménem Stonožky dětským pacientům u příležitosti Dne dětí párek pávů. To aby se měli při vycházkách na co těšit. Když pak s ředitelkou léčebny Ivou Hodkovou uvažovaly, jak by bylo možné využít blízkou, ale bohužel zanedbanou zahradu, padl nápad: zoofarma. Léčebna už měla v té době dobré zkušenosti s canisterapií a hipoterapií, tak proč metodu nerozšířit? Bylo rozhodnuto.

„Rozjela jsem se do zoologických zahrad, mluvila jsem s lidmi, kteří rozumějí zvířatům, ptala se jich na radu a zvažovala, co by pro nás přicházelo v úvahu,“ vysvětlovala I. Hodková. Jejím cílem byla podpora psychické rehabilitace dítěte. Vytvořit prostřední, které by mu pomohlo postupně odkládat starosti, ztrácet úzkost, posilovat sebevědomí.

Velkorysý orientační projekt počítal s investicí 5 milionů. „Tady by měla být kamenná zahrada, tady pergola s popínavkami…“ Účelnost skloubená s působivou estetikou. Bohužel pro zdravotnictví i školství příliš nákladná. A přece nápad nezůstal jenom na papíře. Díky místním i vzdálenějším sponzorům, díky partnerům jako je Armáda ČR a hnutí Na vlastních nohou, se zahrada „přes silnici“ začala zvolna proměňovat.

FARMA SE OTEVÍRÁ

Přesněji ke Dni dětí v červnu 2004 byl otevřen první úsek. Hotová je rostlinná část farmy s pařeništěm, kde se pěstují bylinky a zelenina, s květinovými záhony a zahrádkou plnou voňavého koření. V nově založeném sadu jsou první ořechy, jabloně a třešně, při plotu angrešty a rybízy. Živočišnou část farmy zabydlely kamerunské kozy, beránek, holubi, slepice a kachny. Přes vybudovaný rybníček se klene dřevěná lávka, kousek vedle je připravené ohniště…

„Děti by neměly o farmu jen pečovat, ale měla by být i jejich místem k setkávání,“ vysvětluje I. Hodková a ukazuje kde by měl stát altán, kam by se děti mohly schovat, kdyby začalo pršet, kde budou navršené palouky… „Ráda bych tu viděla například velké oblé balvany, které navozují příjemnou atmosféru. Ale ty se shánějí velmi obtížně a navíc jsou dost nákladné. Nebo kdyby se v jednom výběhu mohli prohánět psouni. Jsou to milá, hravá zvířátka, dětem by se určitě líbila. Jenže na to si ještě musíme počkat.

Naštěstí už teď máme na naší farmě základ, který nám umožní vytvořit tzv. pracovní rehabilitaci. Skupina dětí bude mít na starosti určitou skupinu zvířat; pochopitelně pod dohledem dospělého pracovníka léčebny. Programy určí, kdy je třeba otevřít kurník, chlívek, vyměnit vodu, dohlédnout, jestli mají kozy dostatek sena, udržovat čistotu. Pracovní návyky, které přitom děti získají, jim pomohou rozvíjet emoce. To je první, velice důležitý krok k zařazení se do společnosti. Jak vidíte, plánů máme hodně, ale postupovat musíme zvolna.“

Záleží na štědrosti sponzorů, na pomoci případných brigádníků.

MŮŽETE SE PŘIPOJIT

„Je úžasné, jak si lidé dovedou pomáhat. Učitelé i děti ze stonožkových škol mne znovu a znovu přesvědčují, že mají srdce na správném místě, že neznají lhostejnost. Stonožka je magnet na krásné lidi.“ Běla Jensen vyprávěla, jak Opařanům každý pomáhal podle svých možností. Někdo poslal peníze, jiný sazeničky nebo mladé stromky. Další přijeli přiložit ruce k dílu.

„Pomoci může samozřejmě kdokoli. Jak – o tom je nejlepší se poradit s paní primářkou Hodkovou, která ví, co je právě nejvíc zapotřebí. Síla není jen v tom, že děti pomohou léčebně, ale také v tom, že si uvědomí, jak mohou být někomu prospěšné. Po dohodě s Ivou Hodkovou mohou léčebnu navštívit a na vlastní oči se přesvědčit, jak jejich pomoc vypadá. Už to nejsou jen kresby a následně získané peníze, ale konkrétní věci.“

Právě sem, na opařanskou zoofarmu, bude směřovat část financí, které po podzimním Stonožkovém týdnu přijdou na konto Stonožky.

„Pořád mám před očima optimální postup, který bych si při léčbě malých pacientů přála: zaléčit, vyléčit, propustit – a nemuset podruhé přijímat,“ říká I. Hodková. „Je důležité, aby z léčebných programů něco přepadávalo do běžného života. Možná jsem příliš velký idealista, ale představuji si, jak se děti, v kterých se nám tu podaří probudit zájem o zoofarmu, naučí zacházet s časem. Že budou mít doma křečka nebo andulky, o které budou pečovat. Že si zřídí na zahrádce skalku, záhonek, nebo si dají alespoň za okno květináč. Jejich život začne dostávat smysl, řád, budou vědět, že něco dokáží, že nejsou outsidery.“

JAROSLAVA ŠTEFFLOVÁ

Jak můžete pomoci pacientům Dětské psychiatrické léčebny v Opařanech u Tábora vám na telefonním čísle 381 287 030 poradí MUDr. Hodková nebo její asistentka. Informace získáte také na www.dploparany.cz

KOMU STONOŽKA V OPAŘANECH POMÁHÁ

Při opařanské Dětské psychiatrické léčebně působí speciální školy (základní, zvláštní a pomocná), jejichž ředitelkou je MILUŠE RATZKOVÁ.

„Přicházejí k nám děti s psychiatrickými problémy ve věku od 6 do 15 let a to z celé republiky. Délka jejich pobytu se pohybuje od několika hodin až po celý školní rok. Také počet žáků se neustále mění. Na začátku školního roku jich zde bývá kolem 70, ale postupně jich máme až 140. Většina dětí k nám z lůžkového oddělení každé ráno dochází, některé samostatně, jiné za doprovodu sestřičky. Za těmi, jimž to zdravotní stav nedovoluje, chodí vyučující na stanici.“

O děti se ve škole stará 18 učitelů plus 4 nepedagogické pracovnice. Ne všichni vyhovují náročným požadavkům na vzdělání (vysokoškolské plus speciální pedagogika), v současné době jich pět dokončuje specializační studium.

„Třída se u nás zřizuje při čtyřech žácích, může jich mít až osm; každou vede třídní učitel. Třídy se však neustále proměňují, slučují, rozdělují – podle toho, jaké je právě složení žáků. V uplynulém školním roce

jsme třídnictví měnili jedenáctkrát, což s sebou pochopitelně nese značné problémy. Ne každý, kdo k nám nastoupí, psychickou i fyzickou zátěž vydrží. Dávám proto každému první pracovní smlouvu na rok. Aby si jej prošel se všemi možnými obměnami a výkyvy, a pak mohl posoudit, jestli je na takovou práci připraven.“

Žáci se zde učí všem předmětům, které jim vyhláška ukládá, jen počet hodin je redukován podle požadavků ošetřujícího lékaře a tzv. výchovy se přesouvají do volnočasových aktivit. Pokud dítě navštěvuje zdejší školu déle než tři měsíce, má škola právo je klasifikovat, posléze i vydávat vysvědčení.

„To ovšem výhradně se souhlasem rodičů. Pokud si nepřejí, aby na vysvědčení bylo razítko naší školy, domluvíme se s kmenovou školou a pošleme jí návrh známek, nebo výpis z třídního výkazu. Rodiče však mají právo se rozhodnout, zda se informace o tom, že dítě je u nás na léčení, dostane do kmenové školy nebo ne.

I když na začátku školního roku děláme plány pro celou třídu, nakonec každé dítě vlastně vyučujeme podle individuálního plánu. Nejen proto, že každé přichází z jiné školy, kde se učilo podle jiného vzdělávacího programu, ale hlavně proto, že každé je v jiné situaci. Musíme k němu přistupovat podle toho, co umožňuje jeho zdravotní stav.“

Ten den patřil velkému dětskému svátku. Dopoledne připravily učitelky pro děti zábavné soutěže i promítání filmů. V tělocvičně házely medicimbalem do vyznačeného kruhu, ve vedlejší třídě si cvičily jemnou motoriku při navlékání korálků. Na chodbě lovily papírové ryby, podle pokynů procházely poslepu slalomovou dráhu. Na fotbal kvůli dešti nedošlo. Odpoledne naštěstí vykouklo sluníčko, takže velká sláva mohla začít. Běla Gran Jensen přestřihla pásku před vstupem na zoofarmu, učitelky z povzdálí sledovaly vystoupení malých pacientů, hosté byli tak trochu naměkko. Přijeli sem vojáci, sponzoři, žáci z blízkých stonožkových škol se svými učiteli…

Otvírala se jen první část malé farmy, která je už dnes velká tím, co všechno lidem, jež se na ní podepisují, dává.

< zpět do čísla
banners/lesany_konkurz_390x60.jpg
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz