archiv
Učitelské noviny č. 30/2004
tisk článku

Obce a školy v minulosti

Diskuse okolo existence a perspektivy škol v malých obcích se stává jedním z vážných problémů současného školství. Protože celý problém je při posuzování nahlížen nejen z odlišných a v podstatě protikladných stanovisek, stává se i vážným názorovým střetem.


Zatímco obecný pohled preferuje spíše ekonomičnost školského systému (argumentem nejsou přitom jen nízké a klesající počty dětí, ale hovoří se i o efektivitě výuky v malých školách), pohled mnoha obcí je zcela odlišný. Obce, které jsou zřizovateli škol, zdůrazňují při své argumentaci o významu školy v místě především to, že zrušení školy by se negativně promítlo nejen do celého života, ale především do perspektiv obce. Mnohdy jsou proto ochotny vyčlenit na provoz školy i nadstandardně vyšší finanční prostředky. Argumentují i nevhodností dojíždění malých dětí do vzdálených škol, přátelštější atmosférou a větší individuální péčí o žáky v malých školách, která se projevuje nejen ve vzdělávacích výsledcích, ale i v pozitivním výchovném působení a v přípravě žáků na další vzdělávání i život. 

Rušení škol v malých obcích je mnohdy považováno za jeden ze základních problémů současného školství. V podstatě ale nejde o izolovaný problém školského resortu, či především o problém školství. Základní a neoddiskutovatelnou skutečností je totiž to, že se jedná o určitý odraz a průnik demografického problému do současného školství. Základním problémem jsou především současné možnosti místního rozvoje. Významný je i geografický faktor. Zatímco řada obcí má s naplněním dosud existujících škol vážné problémy (mnohdy jde o obce, z nichž je „všude daleko“), v řadě dalších míst kapacity současných škol počtu dětí nepostačují.

Asi nám v současných hospodářských a demografických podmínkách nezbývá jiná možnost, než některé z obecních škol uzavřít. Dokonce i s vědomím, že uzavření místní školy bude výrazně limitovat i existenci a další život celé obce. V žádném případě by se však nemělo jednat o rušení škol výhradně a pouze na podkladě zdánlivě objektivních ekonomických či statistický údajů. Mimo jiné i proto, že celý školský systém byl v našich dějinách dlouhodobě budován především tak, aby vyhovoval svou širokou sítí škol nejen rodičům v malých obcích, ale dokonce i na horských boudách.

Rozvoj škol v minulosti

Povinnost zřizovat a provozovat školu stanovil obcím říšský zákon ze dne 14. května 1869, pokud bylo v obci v pětiletém průměru více než 40 dětí, které by jinak musely docházet do školy vzdálené nejméně 4 km (případně by škola byla vzdálena 1 hodinu chůze). Zákon zároveň prodloužil povinnou školní docházku již na celých 8 roků a současně požadoval, aby docházka byla nejen přísně kontrolována, ale i vyžadována. Aby mohly zákon dodržet, muselo tehdy mnoho obcí postavit na své náklady nové školy. Nebude proto nezajímavé podívat se na počty obecných škol z této doby a porovnat je se současným stavem. Ve školním roce 1995/96 bylo v České republice celkem 4212 základních škol (z toho 1422 málotřídních). Do školního roku 2002/3 klesl již počet základních škol na 3961 (přičemž 1506 mělo pouze první stupeň), počet škol málotřídních poklesl jen na 1410. Statistické údaje z 19. století nám sice neposkytují informaci o tom, kolik bylo tehdy málotřídních škol, zato však pečlivě specifikují školy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. V porovnání se současným stavem se jedná o až překvapivě vysoká čísla. V roce 1871 bylo například jen v Čechách 4195 obecných škol, na Moravě 1866 škol a ve Slezsku 433 škol. Prudký nárůst počtu škol v dalších letech je možno dokumentovat následujícími údaji:

Čechy měly v roce 1881 4814 škol, v roce 1891 5242 škol a v roce 1896 již 5518 škol.

Morava měla v roce 1881 2063 škol, v roce 1891 2399 škol a v roce 1896 2509 škol.

Slezsko mělo v roce 1881 508 škol, v roce 1891 540 škol a v roce 1896 555 škol.

Je nepochybné, že početní nárůst škol (s nímž samozřejmě souvisely i výrazně stoupající počty učitelů), který se objevil v návaznosti na školský zákon z roku 1869, přinášel vážné ekonomické problémy. Ty se snažil řešit návrh na jeho novelu v roce 1883, kdy byl mnohými poslanci výrazně prosazován požadavek na zkrácení povinné školní docházky na dřívějších šest roků. Zkrácení školní docházky prosazoval velmi emotivně i Palackého zeť F.L.Rieger, který byl považován za vůdčí a autoritativní osobnost českých poslanců ve Vídni. Ve své řeči zdůrazňoval, že zkrácením docházky by nebyly cíle školy nijak poškozeny, protože žáci přece nejsou tak neschopní, aby se do svých 12 let nenaučili všemu potřebnému a že i mnozí milionáři a úspěšní továrníci si neodnesli ze školy víc, než základní znalosti čtení, psaní a počítání... Velkou pozornost věnoval i ekonomickému přínosu, který by zkrácení školní docházky přineslo. Argumentoval tím, že by se nemuselo stavět takové množství škol, mnohé by mohly být menší a stát by ušetřil i tím, že by nemuselo být takové množství učitelů. Neváhal použít ani argumentaci, že zkrácení školní docházky by bylo i ekonomickým přínosem pro rodiny, protože děti by se mohly o dva roky dříve zapojit do domácího hospodářství. Jeho slova o vhodnosti dětské práce a o tom, že dětský organismus je daleko lépe přizpůsoben určitým polním pracím než organismus dospělého, vyvolala nejen nevoli, ale i demonstrativní odchod části poslanců ze sálu.

Novela zákona byla nakonec prosazena, ale ve výrazně pozměněné formě. Školní docházka zkrácena nebyla, v posledních dvou letech však mohli mít žáci z pravidelné docházky nejrůznější úlevy. V souvislosti s těsným výsledkem hlasování při letošním přijetí školského zákona v Poslanecké sněmovně nepostrádá zajímavost, že i tato novela byla přijata jen velmi těsnou většinou. Pro novelu hlasovalo 170 poslanců, proti bylo 167 poslanců. Z českých poslanců hlasoval proti novele pouze jeden.

V posledních desetiletích 19. století projevovaly prakticky všechny obce, na které přešla povinnost zřizovat a vydržovat školy, o své školy maximální péči. Obecně je také možné konstatovat, že běžně existovalo to, co bychom dnes nazvali „vícezdrojovým financováním“. Na výstavbě školních budov se v obcích podíleli prakticky všichni místní podnikatelé a řemeslníci (poskytováním materiálu, povozů s koňmi, finančními prostředky i vlastní odbornou prací), škola zcela běžně dostávala větší či menší dary pro svoji knihovnu, jednotlivé kabinety, tělocvičné nářadí, sazenice pro školní zahradu apod. A protože provoz škol se řídil zemským zákonodárstvím, existovaly i určité odlišnosti v jejich financování. Zatímco v Čechách musely obce hradit provozní náklady a základní vybavení škol, moravským školám musely obce hradit ve výrazně větší míře i učební pomůcky. Zajímavá situace byla v průmyslovém Slezsku, kde povinnost přispívat na provoz školy vyplývala ze zákona i jednotlivým továrnám. Platy učitelů, které se poměrně dlouho stanovovaly podle velikosti obce, vyplácel okres, na kterém se soustřeďovaly i poplatky za povinné školné. To se vybíralo i na obecných školách a oficiálně zrušeno bylo až v roce 1908. Řada obcí ho však již v 90. letech sama iniciativně zrušila, protože jeho vybírání v rámci povinné školní docházky považovala za přežilý anachronismus.

Nespokojenost obcí

Bezprostředně po přijetí školského zákona v roce 1869, kterým byla přenesena povinnost zřizovat a vydržovat školu na obce, docházelo samozřejmě v řadě míst k určitému nesouhlasu a protestům. Ze strany obcí byl zákon kritizován především proto, že sice na zemské úřady a obce přenesl řadu nových a finančně náročných povinností, neposílil však tomu odpovídajícím způsobem jejich rozhodovací práva. Situace byla komplikovaná i politicky, protože zákon (jeden z nejmodernějších školských zákonů našich dějin, který ve svých základech platil až do roku 1948!) byl přijatý v době pasivní rezistence českých poslanců, kteří se dlouhodobě po řadu let neúčastnili parlamentních jednání. Byl proto považován za zákon přijatý v protičeské Vídni, která nebrala dostatečně v úvahu české politické zájmy. V řadě míst - především míst s českým zastupitelstvem - byl zákon nejrůznějším způsobem kritizován, zpochybňován a bojkotován. Řada českých učitelů byla tehdy také za kritiku a bojkot zákona přeložena na horší služební místo, mnozí byli postihováni i disciplinárně. Nejvýrazněji se bojkot zákona projevil v tom, že čeští učitelé odmítali vysílat své zástupce do okresních školních rad, které měly podle zákona vznikat. Teprve po několika letech, když viděli rychlý početní nárůst německých měšťanských škol, které okresní školní rady prosadily oproti školám českým, poznali čeští učitelé svoji chybu.

Jedna obec však zvolila pro vyjádření svého nesouhlasu se zákonem zcela specifický přístup. A nešlo o obec malou či bezvýznamnou. Jednalo se o Karlín, který byl tehdy jednou nejbouřlivěji se rozvíjejících obcí v bezprostřední blízkosti pražských městských hradeb. V Karlíně dlouho nebyla žádná školní budova a obec si k výuce pronajímala různé místnosti. Zastupitelstvo proto již před přijetím školského zákona rozhodlo o postavení školy. Protože nechtělo zatížit obyvatele zvýšením daní, rozhodlo se získat finanční prostředky jinak. Pořádalo proto na ostrově Velké Benátky (dnešní Štvanice) taneční zábavy, jejichž výtěžek byl věnován na stavbu školy. Současně rozhodlo o tom, že na dobu 8 roků budou zvýšeny veškeré poplatky z alkoholických nápojů, které se Karlínem (ležel na hlavní silnici do Prahy) provážely. Souhlas občanů s těmito rozhodnutími získalo zastupitelstvo na veřejných schůzích. V roce 1864 byla školní budova vysvěcena a zahájena v ní výuka. O pět let později se na výraz nesouhlasu se školským zákonem karlínské zastupitelstvo rozhodlo, že za obecní prostředky postavenou školní budovu nedá pro školní výuku k dispozici. Pronajalo budovu soukromé firmě, která okamžitě začala se stavebními úpravami probouráváním zdí mezi učebnami. Zemská školní rada tehdy zasáhla nejen rychle, ale i značně razantně. Zajímavé přitom bylo, že pro své rozhodnutí umně použila i českou gramatiku. Prohlásila totiž, že školní budovy nejsou majetkem „obecním“, nýbrž majetkem „obecným“. Nařídila budovu uvést do původního stavu, zahájit v ní urychleně výuku a pohrozila přísným trestním stíháním všem obcím, které by chtěly karlínské napodobit. Zajímavým dovětkem celé příhody bylo, že ve škole probourané zdi museli zazdít zedníci, které karlínská radnice pracně hledala daleko za hranicemi své obce. Místní zedníci totiž odmítli takovou práci udělat.

Výkladní skříně obcí

Vzájemné vztahy škol a obcí v závěru 19. století a na počátku století 20. by se daly vyjádřit slovy našich babiček, které říkaly, že škola stojí na kopci. A protože je na ni vždycky dobře vidět, měla být i opravdovou ozdobou každé obce. Nejen výstavnou budovou a upraveným okolím, ale i tím, co pro obec svojí činností znamenala. Jistě k tomu přispívala i skutečnost, že učitelé tehdy obvykle v příslušné obci bydleli, s obcí a svými žáky žili a neodjížděli z ní do svého bydliště po skončeném vyučování. Učitel také byl obecně váženou a uznávanou osobou a obec si svých učitelů také patřičně vážila. Projevovalo se to nejen jejich důstojným postavením v místní hierarchii, ale i snahou obcí, aby pro svoji školu získaly kvalitní a zanícené učitele. Není bez zajímavosti, že zcela mimořádný zájem o kvalitu „svých učitelů“ projevovala Praha, která usilovala o to, aby pražské školy byly nejen důstojnými školami hlavního města království (a pak i republiky), ale aby na jejích školách učili i nejlepší učitelé. Pražští radní tehdy vycházeli z filozofie, kterou formulovali slovy, že „učitel v Praze musí více věděti, více učiti, lépe se nositi a drahotu větší snášeti“. Tu pak realizovali v praxi nejen náročnými konkursy na volná místa, ale i starostlivou péči o celý chod městského školství a nejrůznějšími příplatky učitelům k tarifnímu platu přímo z městské pokladny.

Ale i mentalita učitelů byla tehdy jiná, než je dnes. Začínalo to již jejich přípravou. Učitelé byli v tehdejších středoškolských učitelských ústavech připravováni po teoretické i praktické stránce důsledně na výkon učitelského povolání. Pedagogické sbory učitelských ústavů dobře věděly, že připravují budoucí učitele, protože maturita na učitelském ústavu nedávala žádnou jinou kvalifikaci než učit. Nepociťovaly žádnou nutnost (a nebyly k tomu ani nejrůznějšími akreditacemi nuceny) hrát si před svými žáky na jakési katedrové vědce. Na učitelských ústavech také prakticky nebyli studenti, kteří by neměli rádi děti, či které by pouhý pohled na skupinku živých dětí stresoval a kteří by v budoucnu nechtěli učit. Na své učitelování se již v letech studia těšili, od samého vstupu na ústav pociťovali hrdou sounáležitost s učitelským stavem a měli i představu, že působení na škole v malé obci je nejen opravdovým a smysluplným naplněním jejich profese, ale i významným národním úkolem učitele ve prospěch celé společnosti.

Místní školní rady

V letech předmnichovské republiky pak v obcích sehrávaly významnou úlohu místní školní rady, které byly ve školních obcích zřizovány. Obvykle byla v obci pouze jedna místní školní rada, pouze v případě menšinových škol nebo při rozdělení větší obce na několik školních obvodů bylo rad více. Počet členů rady závisel na velikosti obce, závazné však bylo, aby počet zástupců občanů byl dvojnásobný oproti zastoupeným učitelům. Zástupce občanů volila místní zastupitelstva, zástupce učitelů učitelské konference. Z učitelů mohl být do školní rady ale zvolen pouze ten, kdo mohl být zvolen i do obecního zastupitelstva. Musel tedy být starší 26 let a alespoň jeden rok bydlet v jedné obci (nemuselo ale jít o obec, v níž měl být členem rady). Funkční období místní školní rady bylo čtyřleté, členství bylo čestné a neplacené. Zvolený zástupce však nemohl funkci odmítnout - v případě odmítnutí byl potrestán pokutou ve výši 500 korun. Stejnou pokutu dostával i tehdy, když měl dvě neomluvené absence na zasedáních rady, případně odmítl složit slib věrnosti republice, nebo měl k textu slibu výhrady. Součástí povinného slibu byly formulace o povinnosti zachovávat platné zákony a nařízení a vždy mít na zřeteli především zájmy a prospěch školy.

K základním povinnostem místní školní rady patřila správa majetku školy, starost o nejrůznější opravy školní budovy, sestavování rozpočtu, vedení seznamu školou povinných dětí. Rada rozhodovala o přijetí přespolních žáků, posuzovala způsobilost dětí ke školní docházce a sledovala docházku a chování žáků školy. Její členové se mohli zúčastňovat výuky, nesměli však do ní žádným způsobem zasahovat. K přijetí jakéhokoliv rozhodnutí postačovala nadpoloviční většina hlasů. Předseda, kterého si rada volila ze svého středu, hlasoval pouze v případě rovnosti hlasů. Dozor nad činností místní školní rady vykonávali zemští a okresní inspektoři. Radu mohl rozpustit - z vážných důvodů v zájmu státu či ku prospěchu školy - pouze ministr školství.

Důležitou pravomocí místní školní rady bylo právo rozhodovat o místních úpravách časového rozvrhu vyučování. Příslušný předpis jí přímo stanovil, že při svém rozhodování má přihlížet jak k místním poměrům, tak i „k menší otužilosti menších dítek“. Na podkladě rozhodnutí místní školní rady proto v mnoha obcích začínalo ráno vyučování později, odlišně od ministerstvem úředně stanoveného začátku v osm hodin.

Místní školní rada měla i jisté pravomoci, kterými zasahovala do personálního složení pedagogických sborů. Ty spočívaly v tom, že při obsazování volných míst vybírala tři nejvhodnější kandidáty.

o

Skutečnost, že v minulosti - jak v letech rakousko-uherské monarchie, tak i v období předmnichovské republiky - se stát přičinil a dokázal, aby i malé obce měly na požadované úrovni své školy a že těch škol bylo i v tehdejší složité ekonomické situaci takové množství, se v porovnání se současnými a spíše pouze statisticko-ekonomickými pohledy na problematiku vzájemného vztahu škol a obcí  může jevit jako malý a téměř neskutečný zázrak z doby našich předků.

František Morkes,
Pedagogické muzeum J.A.Komenského v Praze

< zpět do čísla
banners/un_390x60_rmj.jpg
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
ucebnice
1590530400_polartraver.gif
anketa
Změní krizová online výuka školství k lepšímu?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
34%
43%
23%
1591221600_tyr.jpg
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz