archiv
Učitelské noviny č. 32/2004
tisk článku

Zavrhneme výchovné ústavy?

V devětaosmdesátém roce musel pro hrubý kázeňský prohřešek opustit Výchovný ústav pro mládež na Klíčově v Praze jeden vychovatel. Později se ukázalo, že donášel STB o rejdech tamějších protisocialistických živlů, kteří podepsali Chartu, Několik vět a další petice a v době „Palachova týdne“ byli někteří z nich policií i zadrženi a vyšetřováni.


Krátce poté přišla tehdejší dozorová prokurátorka, náměstkyně městského prokurátora a nyní předsedkyně Fondu ohrožených dětí Marie Vodičková s obviněním klíčovského vedoucího vychovatele Jiřího Pilaře a dalších jeho několika kolegů: Zneužívají prý „samotky“, jak se říkalo výchovným izolacím. Vyšetřování ukázalo, že k pochybení sice došlo, bylo však pouze administrativního rázu. Rozhodně nešlo o týrání.(Redakce má materiály z tehdejší doby k dispozici.)

Přesto letos v létě, v horkých letních měsících, kdy zvlášť bulvární noviny obtížněji hledají témata, kterých by se chytily, se objevilo totéž obvinění – vytažené po patnácti letech.

„V současné době se jedná o tom, zda celou oblast náhradní rodinné výchovy nesvěřit jednomu rezortu,“ vysvětluje Jiří Pilař, dnes ředitel odboru speciálního vzdělávání a institucionální výchovy MŠMT, možnou motivaci tohoto útoku. „Snad má dr. Vodičková strach, že by v případě, že by se o tuto oblast staralo MŠMT, pro své dnešní aktivity nezískala dotace a granty, případně přišla o část vlivu, který dnes jistě má. Je to ale strach neopodstatněný, nejsem mstivý,“ říká J. Pilař.

Sám se rozhodně nestaví proti svěřování opuštěných dětí nebo dětí z nevyhovujícího prostředí do pěstounských rodin. Musí to prý být ale rozhodování transparentní. Uznává, že jejich výchovný efekt je logicky vyšší než efekt ústavní péče. „Jenže z 3500 dětí, které mají závažnější výchovné problémy, jen málokteré nalezne náhradní rodiče. Důvodem bývá naprostý nedostatek zájemců a navíc jen málo dětí je tzv. právně volných. A co pak s ostatními? Na první pohled je přece zřejmé, že navrhované řešení těch, kteří volají po zrušení výchovných zařízení a předání všech dětí do náhradních rodin, má daleko k realitě,“ upozorňuje.

Připomíná, že v zákonu o ústavní a ochranné výchově (109/2002 Sb.) připravoval s kolegy institut „profesionální rodiny“, která by se o obtížně zvladatelné děti starala pod supervizí diagnostického ústavu. Profesionální rodina však zásahem prezidenta V. Havla a rozhodnutím Ústavního soudu byla ze zákona vyškrtnuta. „Neopustili jsme tuto myšlenku a hledáme způsob, jak by mohly profesionální rodiny vzniknout,“ vysvětluje s tím, že v systému péče o děti s výchovnými problémy má své místo jak náhradní rodinná péče, tak například vesničky SOS, ale i dětské domovy a výchovné ústavy. Vše má své výhody i nevýhody, ale absolutizovat jednu oblast a zcela zavrhovat jinou nelze.

Do převýchovné péče „padají“ podle J. Pilaře zhruba tři skupiny dětí (velmi zjednodušeně) – děti odmítané, které nepoznaly nikdy lásku, a proto ji neumějí ani dát, ani přijmout. Pak děti, na které rodina nemá čas, přehlíží jejich potřeby a které pak hledají chybějící vztah třeba u nevhodné party. A také toxikomani a skupina dětí s psychiatrickou zátěží, s nimiž je práce v zařízeních běžného typu nejproblematičtější, protože potřebují kromě výchovné hlavně péči lékařskou. „Podobně jako kriminalita dospělých, i dětská se vyznačuje v posledních letech rostoucí agresivitou a brutalitou. Poslední události, kdy byli dětmi napadeni a dokonce zavražděni jiní lidé, nás musí vést ke změně pohledu na institucionální strukturu výchovných zařízení. Pro některé vysoce narušené děti a mládež naše současná zařízení – tedy dětské domovy se školou (to jsou bývalé dětské výchovné ústavy), nebo výchovné ústavy pro mládež, nemají adekvátní podmínky a režim. Musíme proto vytvořit jiný typ zařízení s přísnějším režimem, které by společnost před takovými jedinci lépe ochránilo – a zejména na ně intenzivně výchovně působilo,“ říká J. Pilař.

Výchovné izolace, o které zdánlivě v letní kauze „týrání dětí“ šlo, v současných výchovných zařízeních neexistují. Původně neexistovaly ani v tehdejším klíčovském ústavu – ten tehdy patřil mezi propagátory moderních metod převýchovy, podporoval samostatné rozhodování svěřených kluků, posiloval jejich schopnost nést odpovědnost - mříže a výchovné izolace, součást standardního vybavení všech tehdejších ústavů, zavedl až na příkaz svého zřizovatele, pražského národního výboru.

Ve výchovných ústavech (a dětských domovech se školou) dnes mohou být pouze „oddělené místnosti“. Zdá se to jen jako slovní hříčka. J. Pilař ale vysvětluje, že rozdíl je zásadní. Dnes musí být místnost běžně vybavena (postel, židle, stolek, skříňka), musí mít přímé venkovní osvětlení – a hlavně, umístění dítěte je krátkodobé (maximálně 48 hodin v měsíci a maximálně 12 hodin vcelku) a po dobu minimálně šesti hodin denně s ním musí být a přímo pracovat psycholog, nebo speciální pedagog. Platí řada dalších podmínek, kvůli kterým v mnoha ústavech prostě tuto místnost nevyužívají, nebo jen výjimečně. Hlavní rozdíl proti minulosti je v tom, že jde o ochranu samotného dítěte před sebou samým, ochranu ostatních před ním a hlavně o intenzivní individuální výchovné působení na ně. Dříve převažovala při umístění na výchovnou izolaci represivní složka. Byl to trest.

Ptám se na efektivitu, úspěšnost ústavní péče o obtížně přizpůsobivé děti. „Pokud 40 % nemá problém se zařazením do společnosti, považuji to za úspěch. Je to v evropském porovnání slušné číslo. Slovo úspěch je ale v této oblasti relativní. U některého kluka je úspěch, když se dostane za život do vězení jen jednou. U jiného je zase úspěch, když jenom drobně krade a nemá násilnou trestnou činnost,“ vysvětluje J. Pilař a dodává: „A já jako úspěch vnímám i to, že se občas za mnou někdo z bývalých klíčovských kluků objeví na ministerstvu a chce se poradit o svém problému. A třeba mě i pumpnout o pár korun. Takoví prostě jsou.“

RADMIL ŠVANCAR

< zpět do čísla
banners/lesany_konkurz_390x60.jpg
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz