archiv
Učitelské noviny č. 33/2004
tisk článku

Největší reforma školství v dějinách, 230. výročí Všeobecného školního řádu

230. výročí Všeobecného školního řádu

Vyhlášením Všeobecného školního řádu v roce 1774 se podstatným způsobem změnilo školství v celé rakouské monarchii. Školský systém, který byl dosud výrazně selektivní a v němž převažovaly jeho vyšší články (univerzity, gymnázia), měl být dobudován systémem veřejných škol, které by poskytovaly vzdělání veškerému obyvatelstvu.


Nezbytný požadavek obecného vzdělání, které by zabezpečovalo další hospodářský rozvoj státu, se při realizaci reformy spojil filozofií osvícenství a politickým zájmem státu, který již ve zvýšené míře usiloval o ovlivňování myšlení a způsobu života všech poddaných. Zakládané školy přitom měly umožnit každému jedinci takové vzdělání, které by odpovídalo jeho stavu a společenskému postavení.

Císařovna Marie Terezie

Největší reforma školství v našich dějinách je nerozlučně spojena se jménem císařovny Marie Terezie (vládla v letech 1740 - 1780). Nepochybně šlo o zcela mimořádnou ženu. V době, kdy společnost obecně vyžadovala, aby žena byla podřízena muži, starala se pouze o děti a nezasahovala do veřejných záležitostí, patřila k předním evropským panovníkům. Ve svých 23 letech se stala císařovnou. Sice ještě mladá, ale již životem značně zkoušená. Do usednutí na trůn prožila narození tří a úmrtí svých dvou dětí. Byla pro ni charakteristická vitalita a fyzická energie, zdraví, silná vůle i pracovitost stejně jako jasný rozum, sebejistota a ctižádostivost. Jako panovnice se vyznala v hospodářství, měla dostatečný přehled ve válečnictví, orientovala se v administrativních záležitostech. Hovořila německy, italsky a francouzsky, slušně i španělsky a latinsky. I jako panovnice projevovala osobní zájem o život svých rádců a generálů. Přestože nijak nemilovala extrémy a s narůstajícím věkem pociťovala stále větší odpor k jakýmkoliv novotám, zapsala se do historie řadou významných a pokrokových reforem, které - shrnuty do společného termínu „terezianské reformy“ - jí zajistily zcela mimořádné místo v dějinách střední Evropy.

V lidovém podání se již v době jejího panování, ale i mnohem později, šířily historky o její nevázanosti v sexuálním životě a značně peprné vtipy o její údajné sexuální nenasytnosti, s níž střídala své milence. Je sice jisté, že byla velmi vášnivá - při svatební noci se dokonce s manželi rozpadla bytelná postel, což její otec v dopisu zeťovi komentoval slovy „Přál bych si, aby se vám nikdy nestalo větší neštěstí...“ - vystačila si však s milovaným manželem, s nímž měla celkem 16 dětí. Pomlouvačné historky byly spíše nesouhlasnou reakcí Vídeňáků na její značně puritánské řízení dvora a narůstání byrokracie, která začala tvrdě zasahovat i do soukromého života občanů. V době jejího panování začaly být doposud oblíbené a běžné mimomanželské styky trestány vězením, stejně jako styky mužů s „pochybnými ženštinami“.

Přestože po smrti manžela v roce 1765 u ní převládl pocit rezignace a životní únavy, kdy uvažovala i o předání vlády synovi, dokázala dovést ke zdárnému konci řadu reforem, z nichž především školská reforma patřila k těm nejvýraznějším. V závěrečném období své vlády se její již vyhraněný konzervatismus střetával s radikálním pojetím jejího syna Josefa II. Obvykle synův radikalismus přijímala rozmrzele - mimo oblasti školství a náboženství. Skutečností tak zůstává, že reforma školství, vyhlášená císařovnou vydáním Všeobecného školního řádu 6. prosince 1774, je do dnešních dnů nejvýraznější a nejzásadnější reformou našeho školství.

Všeobecný školní řád

Školská reforma, formulovaná Všeobecným školním řádem ze dne 6.12.1774, vyjádřila poprvé v historii zájem státu na vzdělání veškerého obyvatelstva. Reagovala v podstatě na ekonomickou nutnost a potřebnost, kterou s sebou přinášel postupný odklon od feudálního uspořádání výroby a její přesun do manufakturní a strojové podoby. Složitější a náročnější výrobní postupy předpokládaly a vyžadovaly již pracovníky alespoň se základním vzděláním. Skutečnost, že tento ekonomický zájem státu se plně ztotožňoval s jeho politickým zájmem - tedy s vytvořením a existencí instituce, která by na všechny poddané ideově působila a vychovávala je plně v duchu zájmů panovnického rodu - a s filozofií tehdy dominujícího osvícenství, doplněného filantropickými motivy, vytvářela pro přijetí školské reformy příznivé podmínky.

Neméně důležité však bylo, že pro koncipování vlastní reformy nalezl císařský dvůr odborníka nad jiné povolaného a současně pro celý projekt i zaníceného. Byl jím opat augustinianského kláštěra v Zahani Ignác Felbiger.(1744-1788). Ten již v době svého působení v Zahani zavedl ve výuce hromadné vyučování, sepsal nařízení o povinnostech učitelů a podílel se na zásadní reformě pruského školství. Základem terezianské školské reformy bylo vybudování škol ve všech farních obcích. V menších městech a všech vsích s farou měly být zřizovány jedno nebo dvoutřídní školy triviální (podle 3 základních výukových předmětů - tzv. trivia: čtení, psaní a počtů, které měly být doplněny ještě náboženstvím a na venkově i základy hospodaření, ve městech pak dovednostmi potřebnými pro průmysl a řemesla), ve větších městech to měly být trojtřídní školy hlavní (již s několika učiteli, rozšiřující znalosti z triviálních škol a opět diferenciované na průmyslovou a zemědělskou výrobu), v Praze a v Brně školy normální, dovršující obecné vzdělání, které měly sloužit i jako školy vzorové.

Mimořádně významné bylo, že vlastní školská reforma byla současně spojena s řadou podpůrných kroků. Již v roce 1775 byl v Praze zřízen c.k. sklad školních knih, který byl pověřen vydáváním učebnic. Ve stejném roce vznikly i první praeparandy pro přípravu učitelů. Pro učitele triviálních školy byly tříměsíční, pro učitele škol hlavních trvaly šest měsíců. Absolventi praeparand, pokud sloužili ve škole ve funkci pomocníka učitele nejméně jeden rok a byli starší dvaceti let, se mohli přihlásit k učitelské zkoušce. Po jejím úspěšném složení dostával každý vysvědčení s prohlášením, že „může být ustanoven učitelem“. Vytvoření praeparand, jakkoliv nebylo zdaleka ještě řešením optimálním, bylo prvním krokem k tomu, aby se ukončil stav, kdy mezi učiteli převládali vysloužilí vojáci (mnohdy jejich jedinou kvalifikací byla pádná ruka a silný hlas), náhodně vybraní místní občané (často na základě konkurzu před očima celé obce) nebo zběhlí studenti (hledící si mnohdy více místních vdov či nejrůznějších frejů, než vlastní výuky). Reforma tak zahájila proces postupného utváření učitelského stavu a profesionalizace učitelů.

Všeobecný školní řád, který slovy císařovny vyzýval rodiče, aby své děti ve věku 6 - 12 let posílali do školy, samozřejmě počítal s tím, že v nově zřizovaných školách bude základní metodou hromadná výuka. V té době se jednalo o výraznou pedagogickou novinku, neboť v dosavadní běžné praxi převažovala výuka individuální. Učitel hovořil s jedním žákem, tomu kladl otázky, dával mu určitý úkol a ten pak kontroloval. Nemusíme dlouho váhat nad tím, že při zavedení školní docházky se stávala tato praxe - při kvalitách a znalostech tehdejších učitelů - nejen neúnosná, ale i výrazně neekonomická. Bylo proto neméně důležité, aby učitelé byli na novou praxi náležitě připraveni. Tomu měla sloužit Methodní kniha, kterou sepsal sám autor školské reformy Ignác Felbiger. Kniha vyšla již v roce 1775 v němčině, o dva roky později pak vyšlo její německo-české vydání. Poměrně zajímavé na něm bylo, že ani český, ani německý text nebyly v knize uváděny vcelku, ale vždy po jedné německé stránce následoval její český text. Felbigerova Methodní kniha - pokud se podrobněji podíváme na její obsah - byla v mnohém poznamenána myšlenkami J.A.Komenského. Ty ovšem nebyly v době jejího vydání na našem území nijak příliš známy, protože Komenský platil v přísně katolické habsburské monarchii ještě za nepřijatelného protestanského emigranta. Felbiger učitelům tak zdůrazňoval nejen hromadné vyučování ve třídách, ale i metodický postup od lehčího k obtížnějšímu, od známého k neznámému, velký význam přikládal společnému čtení z učebnice, oceňoval přednášku (výklad) učitele a následný rozhovor s žáky o předneseném učivu. Mimořádnou předností knihy bylo to, že autor všechny pedagogické zásady popisoval značně podrobně a konkrétně.

Za pozornost stojí i to, jak Felbiger pojímal základní výukovou metodu, kterou podle něho byla metoda katechická. Katechická metoda usilovala o „správné kladení otázek a správné odpovědi“. Felbiger ovšem tuto metodu nepovažoval za metodu výkladu, ale zdůrazňoval její používání v opakování a procvičování učiva. To, že časem došlo k její deformaci a mnohdy se ve výuce vyžívala kladením naivních otázek a vyžadováním nazpaměť papouškovaných předepsaných odpovědí, nebylo již jeho vinou. Bylo to způsobeno jak odbornou nedostatečností mnohých učitelů, tak - v řadě případů - i jejich dobrou (ve skutečnosti však nereálnou) vírou, že právě naučením určitých morálních zásad nazpaměť se žáci podle nich budou i chovat.

Obecně je možno konstatovat, že Methodní kniha stála vysoko nad průměrem tehdejší pedagogické praxe a nebylo proto nijak náhodné, že prakticky po celou čtvrtinu století byla učitelům hlavním rádcem v praktické výuce i zdrojem základních teoretických poznatků. Problémem ovšem bylo, že při narůstajících počtech škol a učitelů ji ne všichni učitelé měli k dispozici. Mnozí se museli spokojovat s vlastními výpisky, případně si dělali poznámky, když jim byly zásady obsažené v Methodní knize interpretovány. Samozřejmě, že pak muselo docházet a také docházelo k nejrůznějším zkreslením a krátkým spojením. V roce 1789 byla proto vydána kniha s názvem Jádro methodní knihy. Učitelé pak byli upozorněni, že sice nadále mají studovat Methodní knihu, ale že při zkouškách jim znalosti z Jádra úplně postačí. Zajímavý je i fakt, že již tehdy se zcela oficiálně požadovalo, aby budoucím učitelům přednášející podle Methodní knihy přednesené učivo i prakticky ve výuce na vzorku žáků nebo přímo ve třídě předvedl.

Celý název historického výnosu císařovny ze dne 6. prosince 1774 zněl (samozřejmě ale že v němčině) Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech c.k. dědičných zemích. Jakákoliv zmínka o jiných než německých školách či o vyučování v některém mateřském (neněmeckém) jazyce v něm chyběla. Skutečností však bylo, že v Čechách a na Moravě probíhala na výrazné většině všech triviálních školách výuka v češtině a že i příprava učitelů v mnohých praeparandách byla vedena v českém jazyce. Odlišná situace byla ve Slezsku a v oblastech s výraznou většinou německy mluvícího obyvatelstva. Ani ve všech hlavních školách se však nevyučovalo německy. Opět to záviselo do značné míry na složení místního obyvatelstva. I mnoho českých rodičů však již výuku svých dětí v hlavní škole v němčině - a nejen z určitých „společenských“ důvodů, ale i pro jejich lepší životní uplatnění - vyžadovalo. Úřady samozřejmě měly zájem na tom, aby se výuka v němčině, která byla oficiálním zemským jazykem, rozvíjela a rozšiřovala. Proto každého učitele, který vyučoval v němčině a jehož žáci vykazovali v ovládání německého jazyka pokrok, okázale odměňovaly. 

Povinná školní docházka

Všeobecný školní řád z roku 1774 je obecně vnímán i jako předpis, který v našich zemích zavádí povinnou šestiletou školní docházku. Prakticky ve všech starších historických pracích (včetně oceňovaného a dosud nepřekonaného O. Kádnera) i v učebnicích dějepisu je povinná školní docházka s rokem 1774 spojována. V poslední době však existují určité pochybnosti o tom, zda je taková formulace historicky přesná.

Při rozklíčování této otázky bychom si měli především uvědomit, že prvotním a základním úkolem Všeobecného školního řádu bylo vybudování systému škol, do nichž by děti mohly chodit. Císařovna Marie Terezie, která řád vydala a podepsala, v něm také výslovně nenařizovala, že by děti do školy musely docházet. Mělo to určitě racionální důvody. Jestliže dosud v monarchii neexistovala relativně hustá síť škol, nebylo možné ani nařizovat, aby do nich děti chodily. Úřady, bedlivě sledující dodržování všech úředních nařízení, automaticky počítaly s tím, že počet dětí chodících do škol bude postupně narůstat a docházku všech smyslově schopných dětí viděly nepochybně jako perspektivní cíl. Proto v prvních letech po vydání Všeobecného školního řádu nijak tvrdě docházku dětí do škol nevyžadovaly, ale omezovaly se spíše na evidenci dětí v příslušném věku a na sledování postupného rozšiřování počtu i kapacity škol. Uvědomovaly si také to, že docházka do školy - bez toho že by se v nich děti naučily potřebné a důležité vědomosti - nemá příliš velký smysl. Sledovaly proto i počty učitelů a jejich přípravu v praeparandách, sepisovaly jejich dlouhé statistické přehledy podle jednotlivých krajů, v nichž byly zaznamenány nejen schopnosti a vědomosti učitelů (včetně toho, zda jsou schopni vyučovat v němčině), ale i stav školní budovy a plat, který učitelé dostávali. V roce 1785 pak byla - na podkladě získaných poznatků - v odměňování učitelů zavedena tzv. kongrua, která nařizovala, že učitelé musí dostávat určitou část svého platu přímo v penězích, zatímco dosud dostávali vše jen v naturáliích. Ovlivňovaly docházku do škol i řadou nepřímých stimulů. Již v roce 1778 vydalo například zemské gubernium nařízení, že žádný mistr nesmí přijmout do učení hocha, který by se nevykázal tím, že „pravidelné vyučování s úspěchem vychodil“. V roce 1786 pak byl vydán dokonce dvorský dekret, který stanovil, že žádný řemeslník nesmí přijmout učedníka, který nechodil alespoň dva roky do školy (výjimku měli pouze cizozemští pekařští učedníci starší 12 let).

Výraznou novotou Všeobecného školního řádu bylo i to, že zřizované školy měly poskytovat vzdělání nejen chlapcům, ale i dívkám. Ty ale prakticky až do roku 1780 do škol nedocházely. Teprve v tomto roce byly zřízeny v některých městech první dívčí třídy. Ty se postupně rozšiřovaly a časem se v řadě míst stávalo běžné i společné vyučování chlapců a dívek.

Pokud si tedy dnes klademe (podle některých odborníků i poněkud nadbytečnou) otázku, zda vydání Všeobecného školního řádu v roce 1774 bylo i počátkem povinné školní docházky, je možno na otázku odpovědět kladně. Úřady sice tuto docházku ještě strikně z objektivních důvodů nevyžadovaly, ale veškerá jejich opatření byla směrována k tomu, aby počty dětí chodících do škol se soustavně zvyšovaly. Zřejmě počítaly také s tím, že postupně poroste i význam vzdělání mezi prostými lidmi, kteří si budou uvědomovat jeho potřebnost nejen pro lepší, ale dokonce i jakoukoliv životní perspektivu svých dětí. A pokud budeme citovat císařovnu Marii Terezii, která docházku dětí přímo nenařídila, ale použila formulaci „Rádi bychom viděli, kdyby rodičové svých dětí ve věku 6-12 let do škol posílali“, nezbývá než konstatovat, že jakékoliv přání císařovny bylo v absolutistické monarchii zcela rovnocenné zákonu. Zřetelně se proto i já kloním k názoru, že rok 1774 skutečně je rokem, kdy byla v našich zemích vyhlášena povinná školní docházka. Nic na tom nemění ani to, že i já raději používám přece jen historicky poněkud přesnější formulaci, že v roce 1774 bylo otevřeno všeobecné vzdělání všem vrstvám našeho obyvatelstva. Někteří tuto možnost využili okamžitě, někteří později, někteří museli být v době vlády Josefa II. ke školní docházce i „popostrčeni“.

Terezianské školství

Poměrně často se objevuje v novinových článcích, ale i ve stescích některých učitelů, povzdech nad tím, že v našich školách se stále učí jako za Marie Terezie. A rozhodně to není míněno jako chvála, ale má to výrazně pejorativní nádech. Kdykoliv to čtu nebo slyším, jsem nějakou dobu smutný a jen obtížně skrývám své rozladění. A říkám si, že si to osvícená císařovna nezaslouží. Nemyslím si, že by se terezianské školství mohlo srovnávat se školstvím 21. století, ani že by bylo ve svém celku vynikající. Ovšem skutečnost, že to bylo terezianské školství, které přineslo do našich zemí vzdělání všemu obyvatelstvu, považuji za zcela pozitivní a základní rys tohoto školství. V roce 1774 se jednalo o zcela mimořádnou a výrazně moderní skutečnost. Obzvláště v mezinárodních souvislostech. Tehdy byl započat vývoj, který v roce 1869 pokračoval zavedením již osmileté povinné školní docházky (přísně sledované a vyžadované a dokonce s tresty vězením pro rodiče, kteří děti do školy neposílali) a v našich zemích vyvrcholil v Evropě zcela ojedinělou gramotností dospělého obyvatelstva v posledních desetiletích 19. století. Jsem také přesvědčen o tom, že to mnohdy vysmívané terezianské školství se nejen měnilo a vyvíjelo, ale že i v jeho rámci existovaly mezi školami významné rozdíly, dané především kvalitou jednotlivých učitelů. Umožnění obecné školní docházky, třebaže nebyla zpočátku plně využívána, výrazně ovlivnilo celý další společenský, kulturní i hospodářský rozvoj a zanechalo tak nesmazatelnou stopu i v dalších stoletích. Určitě se jednalo o změnu, která byla pro život tehdejší společnosti výraznější a čitelnější, než je pro naši současnost v mnohém až toporně nekoncepční, nepřesvědčivá, často nedomyšlená a krátkodechá transformace školství současného.

Často bývá císařovna Marie Terezie vzpomenuta také v souvislosti s výrokem, že „Škola je politikum“, který v tehdejší době vyjadřoval skutečnost, že problematika vzdělání se musí stát zájmem státu i záležitostí státní politiky. Neškodí si však připomenout, že naši předkové před sto lety považovali právě obecnou znalost tohoto citátu za příčinu mnohých neduhů školství. Vedl podle nich totiž k tomu, že o odborných školských otázkách rozhodovali často spíše politici než na slovo vzatí odborníci. Razili proto zásadu, že „Škola je pedagogium“ a požadovali, aby veškeré problémy školství byly řešeny vždy v těsné spolupráci s odborníky, jejichž hlasů a názorů by se mělo vždy dbát.

Při pohledu na 230. výročí vydání Všeobecného školního řádu, který je bez jakýchkoliv diskuzí největší reformou v dějinách našeho školství, je zapotřebí závěrem konstatovat i to, že jím zahájené pozitivní směrování oficiální školské politiky se, bohužel, nepodařilo dlouhodobě udržet. Obavy z osvícenství, které by mohlo zavádět mládež na pro monarchii nebezpečnou půdu volnomyšlenkářství (v politických kruzích se hovořilo o tom, že škola vychovává „nafoukané floutky“), složitá mezinárodně politická situace po francouzské revoluci (spojená s obecnými obavami z možného obdobného vývoje) s dlouhými napoleonskými válkami stejně jako se změnami v osobě panovníka (Josefa II. vystřídal na dva roky Leopold II. a toho František I.) změnily pozitivní směrování a škola nabrala zpátečnický kurs. Ten vyvrcholil přijetím Politického zřízení školského v roce 1805. Základní filozofií tohoto předpisu, rozhodujícího a směrodatného pro celou první polovinu 19. století bylo, že „Rakousko nepotřebuje lidí učených, nýbrž dobrých poddaných“. To by ale už byla zcela jiná historie.

František Morkes,
Pedagogické muzeum J.A.Komenského v Praze

< zpět do čísla
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama

mikroskop.gif
stredoskolak_125 x 125.jpg
ucebnice
mezi-stromy_240x100-3.jpg
termaly_losiny_240_100_skolni_vylet_1_03.jpg
anketa
Je český vzdělávací systém připraven na rozsáhlou inkluzi?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
25%
60%
15%
cesko-nem_fond.gif
1498082400_wifi 3.gif
© Copyright 2010 - 2016 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: diversite.cz