archiv
Učitelské noviny č. 33/2004
tisk článku

Bude škola pro všechny značkou kvality?

Projekt sliboval ve svém názvu téměř neuvěřitelné a zároveň vlastně normální: školu, která by dávala stejnou šanci všem žákům bydlícím v jejím okolí. Krásná vize – ŠKOLA PRO VŠECHNY! Před třemi lety se do projektu zapojilo deset základních škol. Když se o prázdninách jejich zástupci naposledy sešli, aby se navzájem informovali, čeho dosáhli, bylo škol sedm. Co dal projekt jejich žákům? A hlavně – čím projekt pomůže dalším školám?


Do Střelských Hoštic, kde se v tamní Škole v přírodě závěrečná konference projektu Nadace OSF Škola pro všechny konala, jsem jela se spoustou otazníků. Projekt jsme sledovali od samého začátku, průběžně jsme mluvili s učiteli i řediteli škol, které se do něj dobrovolně zapojili. Znali jsme úskalí, jimiž museli proplouvat – a nebylo jich právě málo. Ta vize však stála za to.

Za koordinace občanského sdružení AISIS se učitelé měli postupně naučit, jak vytvořit ve škole bezpečné podmínky pro vzdělávání a výchovu všech dětí bez rozdílu. Projekt byl určen školám, v nichž jsou výrazně zastoupeny některé národnostní menšiny. Fakt, že naprostou většinu zúčastněných škol navštěvují děti romského původu, by mohl podsunout myšlenku pozitivní diskriminace. Omyl. Projekt měl pedagogům pomoci uvědomit si a v praxi uplatnit, co znamená orientace na dítě – na každé dítě, tedy také romské. Pomáhat, aby se škola stala prostředím společného zájmu a učení dětí, učitelů i rodičů.

Pomoc spočívala ve finanční podpoře, která každé škole zaplatila poradnu psychologa a romského lektora a navíc ještě cíleně zaměřené vzdělávání pro všechny pedagogy. Poctivě uchopený projekt však znamenal především pořádný kus práce od škol samotných.

PROJEKT SKONČIL – CO DÁL?

„Projekt Škola pro všechny se skutečně uzavřel, ale to ještě neznamená, že skončil. Ve skutečnosti pokračuje dál, protože ve zmíněných školách nastartoval určitý proces. V tom je jeho skutečný význam,“ vysvětlovala obsahová garantka projektu PAVLA POLECHOVÁ. „My teď musíme zpracovat veškeré výstupy – zprávy, dotazníky. Školy mají možnost pokračovat na mezinárodní úrovni třeba v projektu Comenius. V Belgii se právě v době našeho vstupu do EU konala závěrečná konference projektu Comenius III., kde se někteří mohli setkat se čtyřicítkou potenciálních partnerů společného projektu rozvoje školy.“

Že konec je v případě Školy pro všechny vlastně začátek, potvrdil i Petr sokol, který měl v AISIS tento projekt na starosti.

„Všem sedmi školám bude přicházet naše vzdělávací nabídka, ale nepředpokládáme, že budou jenom čekat, co jim kdo přinese. Jedním z vedlejších – ale ne nepodstatných - cílů projektu totiž bylo postupné přesouvání odpovědnosti na školy. Věříme tomu, co zástupci škol říkají - že jednou nastartovány už nemohou zůstat v pasivitě. Že budou vyhledávat nejen konzultace, ale také setkání s partnerskými školami, možnost zapojení do dalších projektů… Ale jak už říkala Pavla, nás práce na výstupech projektu ještě čeká.“

Jaký JE přínos pro školy

Školy přijaly za své, že snaha o zlepšování není důkazem slabosti, ale právě naopak. Konkrétním výsledkem bude publikace, evaluační nástroje a tým konzultantů pro školy, které budou samy stát o maximální šance všech dětí,“ říká P. Polechová. „Recept to ale nebude – podmínky i zkušenosti škol jsou unikátní a nepřenosné.“

Pro učitele obecně tu však je jeden důležitý moment. Pokud se zcela doopravdy nezačnou zajímat o zázemí žáků jiných národností a jejich historii, s jejich školní úspěšností nepohnou.

„S Romy žijeme mnoho let, víme však o nich velmi málo. Odsuzování Romů a pohrdání jimi je nejsnazší zjevně pro ty, kdo o jejich historii a kultuře nevědí nic. Romské děti nemohou například na druhém stupni podporovat rodiče, kteří absolvovali zvláštní školu – kam byli v sedmdesátých a osmdesátých letech Romové přeřazováni téměř automaticky. Rozdíly v přístupu tedy být musí. Tím se nemyslí nadržování, ale odstraňování bariér. Takovou bariérou je například čeština. Na několika školách projektu učitelé zjistili, že romské děti mají v matematice menší problémy než v češtině a v předmětech na ní závislých. Rozdíl v matematice ukazuje škole pro všechny, že češtinu je třeba považovat za bariéru, se kterou je třeba něco dělat například v oblasti přístupů a metod. A pestrost přístupů a metod se ukáže přínosem pro všechny, což je jeden z výsledků přijetí odlišností, příklad využití odlišnosti jako výhody.“

„Rádi bychom, aby se Škola pro všechny stala něčím jako visačkou kvality, ochrannou známkou,“ připomíná P. Sokol. „Kdo by chtěl, mohl by si u nás zažádat o projekt, s jehož pomocí zjistí své slabé a silné stránky a objeví cestu, která pomůže slabé eliminovat a silné rozvíjet. Aby učitelé dokázali pojmenovat možná rizika a vytyčit cíle, k nimž chtějí dojít. To by přece měla zvládnout každá škola – ať už má nebo nemá žáky rozdílných národností. 

Stručně řečeno: Výstupem projektu je nabídka publikace vycházející z jeho zkušeností i zkušeností škol samotných, nabídka diagnostického nástroje a konzultací. Záměrem AISIS je pomoci škole, která chce hledat klíč k řešení svých problémů.“

Ale třeba právě tohle hledání problémů na své straně je leckteré škole cizí.

KDE JE NAŠE REALITA?

Říká se, že se českým kantorům do práce moc nechce. Obzvlášť když mají něco měnit na zajetých stereotypech.

„Odpovídá tomu například zkušenost s řediteli, kteří se sešli na semináři jedné jejich kolegyně z Velké Británie,“ začal vyprávět P. Sokol. „Místo aby hledali, jak se v našich podmínkách alespoň přiblížit britské realitě, poptali se na rozpočet školy – a bylo jasno. Když nemají 3 miliony liber, nemá cenu přemýšlet! Ale na druhé straně vidím spoustu učitelů a ředitelů, kteří se k nám hlásí na různé kurzy a semináře, vidím, jak pracují, jak se jejich školy postupně mění.“

„Věřím v perspektiva projektu Škola pro všechny. Školy, které se do něj přihlásily, nebyly nějak výjimečné. Dnes jsou slušně nastartované, vydaly se na cestu, v tom vidím cíl,“ potvrzuje Zdeněk Brož, ředitel ZŠ J. Malíka v Chrudimi a zároveň garant týmu pedagogů, k němuž si školy chodily pro radu. „Teď záleží na tom, jak dlouho a jak svižně dokáží po oné cestě jít. Každý jde s jiným vkladem. Bylo to vidět i v závěrečné etapě, kdy si školy mohly zpracovávat různé vlastní ´minigranty´. Jednak se na nich kantoři učili, jak vůbec granty vznikají, jednak mohli získat pro školu slušné peníze; 35 000 Kč přece není málo. A přece toho některé nevyužily. Škoda.“

Projekt, který prázdniny uzavřely, tedy pokračuje dál. Přesněji – může pokračovat, pokud o to školy mají zájem a jsou ochotny přinést vlastní vklad.

JAROSLAVA ŠTEFFLOVÁ

STŘÍPKY ZE ŠKOLNÍCH MOZAIEK 

Každá ze škol, které projekt dokončily, byla něčím jiná, zajímavá, neopakovatelná. Právě proto není možné najít jediný „mustr“ kterého by se mohly ostatní školy chytnout. Ale možná alespoň několik zkušeností – některé jako návod, jiné jako varování.

„Vstup do projektu byl vlastně logickým využitím nabídky. Proměňovat jsme se začali už dřív,“ vysvětlovala ALENA ZEMANOVÁ, ředitelka ZŠ na Máchově náměstí v Děčíně. Než přišla jako zástupkyně do děčínské školy, působila také na zemědělském učilišti. „Ministerstvo zemědělství se o svá učiliště velice dobře staralo, načerpala jsem za tu dobu spoustu informací, poznala hodně zajímavých metod a forem práce. Ty jsem se pak snažila zúročit i na základní škole. Díky bezvadné ředitelce jsme se začali rozjíždět.“ Přiznala, že první projekty začaly vznikat kvůli penězům, aby si škola vylepšila rozpočet. „Ale lidi postupně poznají, čím vším pro ně může být projekt zajímavý. Je ale velice důležité, aby je vedení školy podporovalo.“

o

Prvostupňová učitelka RADKA RUDOLFOVÁ ze ZŠ Vranovská v Brně s sebou přivezla práce svých páťáků, s nimiž se zapojili do třídního „projektíku“ Návrat do historie Brna. Aktivit bylo dost – od hraní divadla, přes vyprávění pověstí, poslouchání hudby až k tematickým slovním úlohám z matematiky.

„Děti sháněly různé informace na internetu i v knížkách, během roku si je ukládaly do šanonů. Pak jsem jim vysvětlila, jak vypadá diplomová práce, a domluvili jsme se, že ta naše se bude jmenovat Návrat do historie Brna.“

Měla čtyři části: Historie Brna, Současnost Brna, Moje část Brna a Život a dílo osobnosti. Informace sháněly děti ve skupinách, finální zpracování už bylo individuální.

„Potěšilo mne, že si i tady pomáhaly. Tu si přinesly fotky, nebo okopírovaly nějaký dokument. Ale víte, co mi udělalo snad největší radost? Když mi jedna romská maminka líčila, jak s dětmi chodila po Brně a spolu nimi hledala, jaká významná osobnost kde žila.“ 

Když se se svými páťáky a jejich rodiči v závěru školního roku loučila, přiznali někteří, že se jim zpočátku zdálo, že si děti ve škole nějak moc často hrají. Pak viděli závěrečné práce – a byli překvapeni, co děti dokáží.

o

Je smutné, když zásah zvenčí smete několikaletou práci jako by se nic nestalo. V Krnově k tomu stačilo rozhodnutí zřizovatele o sloučení dvou škol, z nichž jedna byla zapojena do projektu.

„Když jsem konečně někam došli, vracíme se opět na začátek,“ dověděli jsme se od RŮŽENY SKYVOVÉ, JANY HOLUBOVÉ a RADKY ŽLEBČÍKOVÉ ze ZŠ Dvořákův okruh v Krnově. Kolektiv je rázem dvojnásobný, ale zkušenost někdy nepřenositelná.  „Přesvědčíte jedině příkladem. Když se náš styl práce zalíbí, nebo když uvidí, že se líbí dětem, třeba tak zkusí pracovat taky. Povídáme si s novými kolegy. Ti, co mají zájem, se zvolna chytají. Po jiných naše slova sjedou jako déšť po pláštěnce.“

Ředitel je prý naštěstí demokrat. Novým metodám a formám práce je nakloněn. Říká, že za známky a za způsob výuky každý učitel zodpovídá sám, důležité jsou výsledky.

„Když jsem chodila do školy, byla u nás silná řecká komunita, do třídy se mnou chodili i Cikáni, tak se jim tehdy říkalo. A nikomu to nevadilo. Děti rozdíly nedělají, zvlášť ty malé. To až na druhém stupni, když začnou děti napodobovat rodiče, se objeví problémy.“

Projekt by podle nich měl určitě pokračovat.

„Musíme přece počítat s tím, že v rámci EU bude docházet ke stále větší migraci obyvatel – a ve školách se to odrazí. Když se nenaučíme k těmto dětem přistupovat teď, může být brzy pozdě.“

o

Jak se v prvostupňové ZŠ a MŠ Sviadnov rozhodli pomáhat některým svým absolventům, vyprávěla IVANA GRYGAROVÁ. „Mezi našimi dětmi nerozlišujeme, jsme taková větší rodina. Pečujeme o všechny stejně. Ale v uplynulém školním roce od nás odešla dvě romská děvčátka, která mají doma obzvlášť složité podmínky na učení. Na 16 m2 žije osm lidí. Když ještě byly dívky našimi žákyněmi, chodily do školy už v 7 ráno, někdy zůstávaly i odpoledne, aby se mohly v klidu učit. Osobně jsme proto jednali s ředitelstvím školy, kam v září nastoupily. Kromě toho jsme se snažili zajistit pro ně jako asistentky studentky soukromé veřejně správní školy, které by se s nimi vždy odpoledne v naší škole učily. Snad se to podaří. Moc jim přejeme, aby i na 2. stupni uspěly. 

< zpět do čísla
banners/1598997600_uspesny-web_390x60.gif
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
1543878000_mikroskop.gif
1604012400_polar_125x125.jpg
linka-bezpeci_125x125.png
ucebnice
1599602400_okentes.gif
anketa
Pomůže Strategie 2030+ změnit školství k lepšímu?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
39%
34%
27%
janacek_2_240x100.jpg
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz