archiv
Učitelské noviny č. 35/2004
tisk článku

Finanční trable malých škol

Jak fungují školy do deseti zaměstnanců, které dostaly od ministerstva školství (po dohodě s kraji) benevolenci, že nemusí žít ze striktního krajského normativu? Že se mohou pohybovat v mantinelech od 93 do 110 % tohoto normativu. Na to jsme se zeptali v Pardubickém kraji. A bylo jasné, že peníze, které jsou na úrovni státu i krajů většinou jen čísly, se v jednotlivých školách mění na lidské příběhy.


Dali jsme jim nejméně 100 %

„Do loňského roku byla pro tvorbu rozpočtu v pardubickém regionu používána normativní metoda propočtu za použití individuálních mzdových komponent, které zohledňovaly platové zařazení i platový stupeň v každé škole. Letos stanovilo MŠMT pro výpočet mzdových prostředků použití zprůměrovaných mzdových komponent pro jednotlivé typy škol a školských zařízení v celém kraji,“ vysvětlují složitost rozdělování peněz školám ekonomové odboru školství krajského úřadu Pardubického kraje a vedoucí odboru KAREL PEŠKA, s nímž jsme na toto téma hovořili. 

Letos MŠMT zpřísnilo rozpis finančních prostředků školám. Zástupci odboru školství se shodli, že nyní nastavená pravidla rozdělování finančních prostředků školám systémem průměrných krajských normativů mohou pro některé školy znamenat určitý problém. Zatímco tarifní systém odměňování ve školství respektuje délku odborné praxe, tedy tzv. věkový automat, průměrný krajský normativ je daný průměrným podílem žáků na pracovníka a objemem finančních prostředků v daném období. Tím se dostávají do výhody školy s velmi mladými učiteli, kteří mají výrazně nižší tarifní stupeň, než je krajský průměr. A naopak ředitelé se starším stabilizovaným učitelským sborem nemá dostatek finančních prostředků a musí situaci řešit snížením nenárokových složek platu.

Velké školy se většinou mají možnost s tímto problémem vyrovnat, protože mají k dispozici větší objem finančních prostředků a struktura pracovníků tam umožňuje motivační diferenciaci. U menších škol však nastávají problémy - je v nich málo pracovníků a není co přerozdělovat. Proto MŠMT dohodlo s představiteli krajů, že těmto malým školám se umožní diferenciace v rozmezí 93 až 110 % průměrného normativu.

V Pardubickém kraji byly školám nastaveny průměrné normativy tak, že nebyla využita dolní hranice rozpětí, dostaly nejméně 100% normativ. Z krajské rezervy naopak dostaly „přilepšení“ malé školy do 10 pracovníků, kde z objektivních důvodů s přidělenými prostředky nevystačí. „Všechna rozpočtová jednání byla u škol zřizovaných krajem vedena přímo s každou školou a u škol zřizovaných obcemi v úzké spolupráci s obcemi 3. stupně, případně přímo s příslušnou školou,“ říká K. Peška.

Krajská rezerva v okresních rukou

JANA HLAVÁČOVÁ, vedoucí odboru školství Městského úřadu Žamberk, který plní roli „obce 3. stupně“, a ANDREA FIŠEROVÁ z tohoto odboru vypočítávají, že na Žambersku je 19 základních škol, z toho 12 vesnických málotřídek, z nichž většina byla přede dvěma lety v rámci plošného zavádění právní subjektivity spojena s mateřskými školami. Čtyři, pět škol každoročně „spadne“ pod minimální počet dětí na třídu, proto musí žádat o výjimku.

Větší školy se obvykle se svým rozpočtem vyrovnají, obě však potvrzují, že malé školy se potýkají s velkými problémy. Proto i v Žamberku ocenili možnost některým školám „přilepšit“ z krajské školní rezervy. „Nastavili jsme si pravidla, podle kterých školám přidáváme nad běžnou úroveň průměrného krajského normativu,“ říká J. Hlaváčová. Zohledňují tak, zda je ve škole pracovník, který má nárok na platový postup do vyššího tarifního stupně (a i tady připomínají, že na tuto skutečnost systém průměrného normativu vůbec nepamatuje). Nebo když někdo dosáhne padesátiletého jubilea nebo když odchází do důchodu, což jsou okamžiky, kdy se sluší přidat něco do odměn. Nebo když má škola výdaje s proplacením dovolené v souvislosti s nástupem zaměstnankyně po mateřské dovolené. A když se všechny tyto okolnosti proberou, přijde na řadu i výše osobního ohodnocení… „Snažili jsme se, aby průměrné osobní ohodnocení na našich základních školách nekleslo zhruba pod sedm procent,“ říká A. Fišerová. (Jistě, některé větší školy šetří úvazky, zvyšují počty dětí ve třídě a ředitelé mohou dát i výrazně vyšší osobní ohodnocení. „Je ale třeba hlídat pedagogickou stránku věci, aby netrpěla,“ poznamenává A. Fišerová.)

A potom taky začíná jednání s obcemi – pokud chtějí udržet své školičky, kterým poklesl počet žáků pod danou úroveň počtu dětí na třídu, musí připlatit. „S tím ale nebývá problém,“ tvrdí J. Hlaváčová s tím, že obce mají zájem na existenci školy v místě, zvlášť kdy vidí perspektivu, že v nejbližších letech několik dětí přibude… V jednom případě se škola dostala do této situace, protože ředitel nechtěl snížit počet tříd (tedy snížit kantorům úvazky nebo jednoho propustit – a hlavně více spojovat ročníky do jedné třídy). Je jasné, že takové rozhodnutí něco stojí – ale pokud se obec rozhodne takovou školu zafinancovat, je jen dobře, že dostane pedagogické rozhodnutí přednost před ekonomickým.

Škola jedné ženy

Takovou školou, kterou musí obec dotovat i z hlediska mzdových prostředků, je Základní škola v České Rybné. Tuto školu mi na krajském úřadu doporučili – „Je to škola, která dostává stoprocentní normativ na pokrytí tarifu, ani o procento víc“, říkali.

Škola v České Rybné, to je dnes ředitelka Marta Košťálová, která je zároveň jedinou učitelkou, vedoucí vychovatelkou i vychovatelkou v družině. Kdyby tu nepracovala ještě paní, která vydává obědy a taky uklízí, dalo by se říci – škola jedné ženy. A jak to, že dělá ředitelka družinářku? Dřív to býval pedagogický dozor, který pokryl zhruba hodinu před vyučováním, kdy přicházejí děti od autobusu a taky zhruba hodinu, dvě po vyučování, než zase odjedou. Jenže s vpádem právní subjektivity pojem „pedagogický dozor“ zmizel. Nicméně o děti se někdo postarat musí. Proto vznikla družina a byla zařazena do sítě škol. „Právní subjektivita pro takhle malé školy je nesmysl,“ vidí ze své zkušenosti dva roky staré rozhodnutí M. Košťálová. Přesto obec o sloučení s jinou školou neuvažuje a bude ji zřejmě držet, dokud to půjde. „Už příští rok bychom měli mít víc dětí a dostat se mimo hranici výjimky,“ hodnotí perspektivu života na hraně ředitelka.

V jednotřídce je nyní jedenáct dětí, které patří do druhé, třetí a čtvrté třídy. Ještě loni to byla dvoutřídka se čtyřmi ročníky a dvěma učitelkami. Jenže prvňáčci se neurodili, měli být dva, ale oba dostali v poradně odklad. Zároveň odešel silný ročník páťáků do „velké školy“. Už při zápisu tedy bylo jasné, že ve škole bude pouze jedna třída. Ze šestadvaceti žáků je najednou jedenáct. Kolegyně tím pádem musela odejít. Byla to mladá nekvalifikovaná učitelka. Navíc škola paradoxně „šetří“ úvazky – M. Košťálová jako ředitelka má zkrácený počet hodin s přímou vyučovací povinností. Přesto je musí učit – a jako ředitelka zase nemá nárok na proplacení přesčasů. „Nemám tu nikoho, kdo by tyto hodiny učil. A z města sem nikdo jezdit kvůli tomu nebude,“ charakterizuje trochu patovou situaci ředitelka.

S tarifní dotací M. Košťálová pro sebe (tedy za své učení i za malý vychovatelský úvazek) a pro druhou zaměstnankyni školy vyjde. Osobní se točí okolo průměrných 8 %. A na konci roku bývají odměny podle toho, kolik zbyde. „Je to částka nepatrná, jen přilepšení k vánocům,“ říká M. Košťálová. Za nemocnost se moc neušetří, v takovém obsazení si žádná nemůže dovolit nějak marodit.

Škola bude letos dofinancována kvůli výjimce obcí – půjde okolo 25 000 korun za rok. „To není pro zdejší obecní pokladnu málo,“ hodnotí pozitivně obecní přístup ředitelka. A říká, že se se zastupitelstvem (ve kterém mimochodem nesedí) domluví. Protože je perspektiva výjimky jen jednoroční, obec se školu rozhodla podržet. Kdyby však podobná situace měla trvat déle, asi by se více rozhodovali, co dál se školou…

Na odměňování učitelů se obecně žehrá. Ale na malé vsi, kde není příliš pracovních příležitostí, je i kantorský plat jistým luxusem. „Ve vsi by se nemělo vědět, kolik beru,“ říká ředitelka. Přiznává ale, že i tady se občas objeví názory o hraní si s dětmi, o dlouhých prázdninách, o krátké pracovní době a o „horentních penězích“, které za to bere. Navíc M. Košťálová je zdejší. Narodila se tu, chodila do školy. První léta sice učila jinde, ale vrátila se do zdejší školy jako učitelka. „Není to lehká pozice, říkat svým bývalým spolužákům, se kterými si člověk tyká a s nimiž máte společné zážitky z dětství a vzpomínky, že dělají při výchově svých dětí chyby,“ přiznává. Ale dodává, že se situace mění. Už neučí děti svých vrstevníků, už jsou mezi rodiči mladší ročníky.

Příští rok možná nevyjdeme

Mistrovická základní a mateřská škola má být příkladem vzdělávací instituce, která se nevešla do krajského tarifního průměru, a bylo jí proto přiznáno vyšší procento – základní škola dostala na tarify 107 % krajského normativu. Ředitelka školy IVA VERNEROVÁ vypočítává, že tu v mateřské a základní škole pracuje deset lidí, z toho ale někteří na částečný úvazek, celkem tedy ani ne osm „přepočtených“ pracovníků. V základce jsou čtyři lidé – ředitelka, její kolegyně, vychovatelka a jedna externistka na angličtinu (nabízejí žákům dva jazyky). „Sto sedm procent? Neznám toto číslo,“ říká ředitelka. „S tím, co dostaneme, prostě musíme vyjít,“ vysvětluje. Peníze dostává na celou instituci dohromady – na platy na mateřince, na základce i pro nepedagogické pracovníky, kteří pracují vlastně pro obě školy.

Obě učitelky jsou mladé (ředitelka kousek přes čtyřicet, její kolegyně okolo třiceti), přesto se tu dostali nad průměr kraje. „Kolegyně byla totiž dlouhodobě nemocná. Musela jsem hledat zástup nejméně na tři měsíce. To ale byla pochopitelně důchodkyně – dvanáctá platová třída, nejvyšší platový stupeň – a to je v rozpočtu tak malé školy, jako jsme my, znát. Proto jsem žádala o posílení rozpočtu, abychom to zvládli.“ Pro takovou situaci má ředitelka „v databázi“ čtyři bývalé kolegy z okolí, ze kterého je možné dojet. Jen je musí přesvědčit. Ještě tak na týden, na měsíc… Ale déle se nikomu moc nechce.

A sehnat mladého kantora? „Obvolávám v takové situaci kolegyně, jestli o někom nevědí. Mladí ale dneska spíš míří do měst, zůstat na vesnici se nikomu moc nechce,“ povzdechne si I. Vernerová.

Možná by to bylo lepší, kdyby mohla ředitelka nějakou korunu k platu přihodit. Jenže to je podobně jako na většině malých škol problém. „Kolegyně, nejlepší kantorka široko daleko, dostává tisícovku osobního, tedy kolem osmi procent. Okresní průměr,“ vysvětluje ředitelka. Díky systému mzdové inventury zatím nemusela z osobního ohodnocení ubírat, aby bylo na tarify. Zatím. A odměny? Většinou je to na vánoce směšná tisícovka. „Loni to bylo poprvé lepší, odměny byly kolem pěti tisíc díky penězům, které neočekávaně přišly škole v září,“ vzpomíná ředitelka. I letos možná něco zbyde – díky nemocnosti paní uklízečky, za kterou si každá kantorka svoje prostě uklidí. Jinak by zase klesly skoro na podání ruky.

A rozpočet příštího roku podle striktnějších normativů? „Jestli dostaneme jen průměrný krajský normativ na žáka, bojím se, že nevyjdeme. Máme málo žáků. Stáhneme osobní ohodnocení, i když vysvětlovat lidem, že za stejnou práci mají méně peněz, je obtížné. A budeme muset vést dohadovací jednání v Žamberku, aby kraj něco přidal. Doufejme, že zůstane možnost dostat se nad průměrný normativ – a že na takové navýšení budou i peníze,“ obává se trochu ředitelka mistrovické školy I. Vernerová.

RADMIL ŠVANCAR

< zpět do čísla
banners/un_390x60_rmj.jpg
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz