archiv
Učitelské noviny č. 35/2004
tisk článku

Učitel samoukem z nouze

Dalšímu profesnímu vzdělávání učitelů odborných předmětů chybí systém

O kariérním systému nebo dalším vzdělávání pedagogů hovoří stohy dokumentů, před několika dny dokonce parlament schválil zákon o pedagogických pracovnících – klíčový to text pro růst vzdělání učitele. Na profesní dovzdělávání výrazné části středoškolských učitelů odborných předmětů však nikdo, snad kromě nich samotných a vedení jejich škol, nemyslí. Této kategorii učitelů totiž chybí a zřejmě ještě nějaký čas bude chybět efektivní systém.


Je to povinnost, praví zákon

Začněme čerstvou novinkou.

Nový zákon o pedagogických pracovnících, který schválil parlament a který čeká jen na podpis prezidenta, říká, že pedagog, chce-li učit, má povinnost dalšího vzdělávání, jímž si obnovuje, upevňuje a doplňuje kvalifikaci. Podle zákona učitel nebude mít své vzdělávání jen „ve svých rukou“. Důležitou roli určitě sehraje ředitel školy, jenž by měl další vzdělávání svých podřízených organizovat podle speciálního plánu (mimochodem projednaného s odbory). Tento plán by měl zohlednit nejen studijní zájmy samotného pedagoga, ale i potřeby a rozpočet školy.

Poté by už učiteli nemělo nic bránit v osobním rozvoji. Jako místa dalšího vzdělání zákon jmenuje vysoké školy a zařízení či instituce s licencí udělenou ministerstvem školství. Nezapomíná zmínit ani samostudium.

Tolik tedy očekávaná realita vykreslená v obecných konturách zákonem.

Ohrožený druh

Otázkou je, nakolik se paragrafy nového zákona podaří naplnit, respektive, bude-li na vzdělávacím trhu dosažitelná a použitelná nabídka kurzů pro středoškolské učitele odborných předmětů. Protože právě oni jsou svým způsobem ohroženým druhem.

A není divu. Oficiální „státní“ nabídku kurzů pro celoživotní kariérní růst pedagoga totiž mohou využít jen učitelé základních škol, vedoucí pracovníci a učitelé všeobecně vzdělávacích předmětů středních škol.

Vedle kurzů pořádaných v rámci Státní informační politiky ve vzdělávání (SIPVZ) tvoří nabídku hlavně seznam kurzů bývalých či přesněji transformujících se pedagogických center, které se zaměřují na pedagogické a psychologické disciplíny, cizí jazyky, legislativu, ekonomicko-manažerské dovednosti anebo ryze předmětové (všeobecné vzdělávací) záležitosti. O strojařině, stavebnictví, dřevovýrobě, elektrotechnice atd. nikde ani zmínka.

Učitelé a vedení škol současnou absenci oficiální nabídky řeší po svém – zkrátka improvizují. A to ve věci, která je považována za příznak dobré školy – ve vytváření školního systému dalšího vzdělávání pracovníků.

Cesty

Jednou a téměř jedinou z možných cest je aktivní vyhledávání nabídky vzdělávacích profesních kurzů ředitelem školy nebo jím pověřeným pracovníkem. Dnes už většinou na internetu.

Pokud odborná škola výrazně spolupracuje s podniky, je také obvyklé, že se zorganizuje potřebný kurz v rámci vzájemné domluvy a vesměs zdarma. To zčásti platí i pro kurzy, které pořádají zaměstnavatelské cechy, sdružení či komory.

Profesní kurzy nabízejí rovněž také za tím účelem zřízené komerční vzdělávací instituce. Jsou většinou přínosné, ale také drahé. Některé bohatší a speciálně zaměřené školy se orientují takřka výhradně na tyto služby. Jinou volbu trh nenabízí, a tak jim nezbývá, chtějí-li mít pracovníky seznámené s posledními hity v oboru, než tvrdě zaplatit. Je logické, že chudší školy si podobné „výstřelky“ dovolit nemohou...

Poslední a nejlevnější cestou, avšak ne vždy nejúčinnější je samostudium učitele. To by mělo být samozřejmostí u každého duševně pracujícího člověka, tedy i učitele. Spoléhat se na jeho výsledky by však bylo z obecného pohledu asi velmi málo.

Svazující akreditace

Fakt, že kurzy pro učitele odborných předmětů nejsou v oficiální nabídce mimo jiné znamená, že nemají akreditaci ministerstva školství.

„Za asociaci jsem tuto věc na ministerstvu připomínkoval snad stokrát,“ řekl UN JAROSLAV PONEC, předseda Asociace Středních průmyslových škol a ředitel VOŠ, SOŠ a SOU v Kopřivnici. „Neakreditované kurzy nemůžeme hradit z účelových prostředků na další vzdělávání učitelů. Přitom většina z inovačních kurzů, které odborné školy potřebují, nejsou primárně určeny pro školství čili vzdělavatelské firmy nemají důvod žádat o akreditaci kvůli dejme tomu jednomu učiteli, když šedesát ostatních frekventantů přijde z jiných profesí.

Zrovna teď za školu platíme asi 80 tisíc za školení v prostorovém CADu, bez něhož naši učitelé nemohou být. Je to hrozně drahé. Kurzy hradíme z ostatních provozních prostředků, ale do učitelů se musí investovat,. A navíc, obecně vzatu, na vzdělávání učitelů vynakládáme nejméně třikrát víc, než kolik umožňují účelové prostředky. Ředitelé, jejichž škola má napjatější rozpočet, na to neustále upozorňují. Pro naši školu to platí také, ale na druhé vykazujeme čtyři miliony hospodářské činnosti, což není běžné.“

Podle J. Ponce by bylo systémové, aby vedení školy mělo kompetenci k posouzení přínosu kurzů, čímž by odpadla svazující podmínka akreditace. Užitečná by prý byla i centrálně spravovaná interaktivní databáze nabídek kurzů.

„Dovedu se představit takový školský portál, ten ale na druhé straně bude vždycky zakotven do školského prostředí, což nebude firmy příliš motivovat, aby na něm svou nabídkou vystavily. Hledání kontaktů je hlavně na škole.“

Pokoutním způsobem

„Pro své odborné pracovníky nejsem schopen zajistit nic z akreditované nabídky kurzů,“ řekl UN PETR LACINA, ředitel SOU nábytkářského a technického v Praze 5 a předseda Sdružení učňovských zařízení.

„Tento problém řeším jakoby pokoutně. Například požádám firmu, která může zvýšit kvalifikovanost učitelů, aby provedla školení. Třeba o lepidlech. Firmy to obvykle rády udělají zdarma, protože i ony v tom mají zájem. Nicméně domnívám se, že by to mělo být v péči PC středisek. Bylo by přece absurdní, aby rezort s více než dvěma sty tisíci pracovníky neměl vypracován komplexní systém dalšího vzdělávání. Je pravda, že pro základní školy toho v nabídce existuje dost, už méně kurzů se připravuje pro středoškolské učitele všeobecně vzdělávacích předmětů. Pro odborné školství ale není nic.

Neviděl bych proto jako problém, kdyby si například krajské pobočky PC Praha rozdělily práci a každá se orientovala na nějakou oblast. Třeba Ostrava na kovo obory, Brno na elektro obory. Anebo jinak, dnes máme čtyři nebo pět kmenových oborů, v nichž se připravuje zhruba polovina žáků. Zaměřme se na vzdělávání odborných učitelů v těchto oborech! Vyřešíme aspoň polovinu problému a zajedeme systém. Minoritní obory mohou přijít na řadu později,“ dodává P. Lacina.

Příliš malá množina lidí

„Myslím, že žádný kraj to nemůže sám a systémově vyřešit,“ domnívá se LENKA JANALÍKOVÁ z odboru školství Zlínského kraje. „I pro krajská pedagogická centra to byly tak nepočetné skupiny učitelů, že se jim nemohlo finančně vyplatit kurz akreditovat a otevřít, protože by se jen těžko naplnil. Průzkum v terénu však ukazuje, že podpora dalšího vzdělávání učitelů odborných předmětů nutná je. Měla by být ale soustředěna do většího než krajského centra. Když už vzniká jedno centrální pedagogické centrum, mělo by se toho využít. Také je otázka, zda by peníze, které jdou na další vzdělávání těchto pedagogů, neměly být takříkajíc odmašličkovány, tedy uvolňovány bez podmínky akreditace.“

Naděje žije!

A co na to říká Pedagogické centrum Praha?

„Je to mimo naše priority v současné chvíli, a to proto, že nejprve musíme vyřešit úkoly plynoucí z transformace pedagogických center,“ uvedl pro UN ředitel PCP JIŘÍ NEKOLA.

Připomněl však, že pedagogická centra ještě před svou transformací určitý pokus ve věci vytvoření nabídky kurzů pro odborné učitele zahájila. Šlo prý o společnou, celorepublikovou nabídku kurzů, jejíž start zabrzdila právě transformace.

„Velkým problémem je otázka financí, respektive nevýhodného poměru vynaložených prostředků na vytvoření kurzu k počtu účastníků. Nabízet kurz pro jednoho strojaře v okrese není možné, a je proto nutné uspořádat kurz pro učitele z většího regionu. Tuto aktivitu bychom si v PCP chtěli do budoucna ponechat a rozvinout ji. Velmi dobře spolupracujeme s Národním ústavem odborného vzdělávání, který má pro pořádání kurzů odborníky a my organizaci. Zřejmě tento ústav by mohl být naším partnerem. Nejdřív ale budeme muset splnit zmíněné priority,“ dodal J. Nekola. 

PETR HUSNÍK

Povinnost ze zákona

Podle nového zákona o pedagogických pracovnících mají učitelé po dobu výkonu své pedagogické činnosti povinnost dalšího vzdělávání, kterým si obnovují, upevňují a doplňují kvalifikaci. Pedagogičtí pracovníci se mohou také účastnit dalšího vzdělávání, kterým si zvyšují kvalifikaci.

Kariérní systém

Nový zákon o pedagogických pracovnících říká, že kariérní systém učitele je „soubor pravidel, stanovených pro zařazení pedagogických pracovníků do kariérních stupňů. Kariérní stupeň je určen popisem činností, odbornou kvalifikací, popřípadě dalšími kvalifikačními předpoklady a systémem hodnocení, které musí pedagogický pracovník plnit, aby tyto činnosti mohl vykonávat... Podmínky zařazení pedagogického pracovníka do kariérního stupně, popis činností, délku pedagogické praxe, podmínky získávání osvědčení a systém hodnocení stanoví ministerstvo prováděcím právním předpisem.

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_2_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz