archiv
Učitelské noviny č. 20/2004
tisk článku

Výsledky monitoringu absence na školách v okrese Vsetín v roce 2003

Školství se potýká s nejrůznějšími výchovnými problémy u dětí a dospívajících. Mediálně atraktivní, ale o to smutnější jsou případy jejich vzrůstající agresivity, experimentování s drogami, šikany. Objevuje se však ještě jeden problém, který pedagogy (někdy i rodiče trápí, ale který je zvenčí málo vidět. Je to docházka dětí do škol s naznačeným trendem vzrůstající absence ve vyučování, zejména ve středním školství. Nejen té neomluvené, ale spíše naopak, absence omluvené.


Zatímco brutální formy agrese, šikany, experimentování s  otevírají – a právem – nové a nové diskuze a pokusy hledat řešení, problematika školní docházky tak ostře sledována není. Vyšel sice Metodický pokyn MŠMT č.j. 10 194/2002-14 k jednotnému postupu při uvo­lňování a omlouvání žáků z vyučování, prevenci a postihu záškoláctví, který do této oblasti vnesl jistou přehlednost, pořád ale zůstávala nezodpovězena otázka - jak je to vlastně s docházkou dětí do školy?

Je pravda, že rodiče stále více a více děti ze školy omlouvají a že postupně se nám problém neomluvené absence (záškoláctví) přelévá do kategorie omluvené absence (někdy tzv. skrytého záškoláctví)? To byl jeden, ale nikoliv jediný z důvodů, proč jsme se v roce 2003 na poradně prostřednictvím školních metodiků prevence pustili do mapování omluvených a neomluvených vyučovacích hodin na našich středních školách a učilištích, což jsme si pracovně označili jako monitoring absence. Chtěli jsme důkladněji podpořit či vyvrátit signály, které přicházejí ze škol.

Zmapovali jsme zcela běžný vyučovací týden v lednu 2003 (nepoznamenaný žádnou epidemií okresního významu) na 16 středních školách a učilištích (9 SŠ , 6 SOU a 1 OU), tj. kolem 70 % našich škol. Do přehledu bylo zahrnuto celkem 96 tříd maturitních oborů s 2860 žáky a 50 tříd učňovských oborů s 1022 žáky, celkem tedy 3882 osob. (Školy měly možnost anonymního vyplnění, čehož některé využily.)

Pokládáme tedy vzorek za dostatečně reprezentativní, ale s vědomím mnoha proměnných, které čísla nemohou odhalit.

Shrnutí výsledků

Opakované šetření absence na středních školách a učilištích v okrese Vsetín prokázalo, že průměrná týdenní absence činí 3,65 až 3,95 vyučovací hodiny na žáka, což lze pokládat za varovný výsledek. U středních škol je její narůst postupný s každým vyšším ročníkem a nejkritičtější jsou čtvrté ročníky. U středních odborných učilišť je absence v průměru až o 50 % vyšší než na středních školách a nejkritičtější jsou 2. ročníky. Co se týká neomluvené absence, je situace na učilištích nesrovnatelně horší než na středních nebo základních školách, kde činí 5 – 10 % z celkové absence. Lze ale předpokládat, že část neomluvené absence jak na středních školách, tak na učilištích je dodatečně rodiči legalizována jako absence omluvená – empirie pro to svědčí. Pozoruhodným fenoménem je ale zhoršená školní docházka v pátek, která má však už svůj počátek pravděpodobně na základních školách, kdy se oproti průměrům v ostatní dny zvyšuje na všech školách o 20 %.

Co lze na základě těchto výsledků doporučit?

Uvádíme takový brainstorming možností, které nás napadají s vědomím, že některé se možná na školách již dělají, jiné budou snad až příliš „revoluční“ – ale vždy se lepší nápady vymezují vůči nějakým než vůči žádným:

  1. V první řadě si velkou pozornost a pomoc všeho druhu zasluhují střední odborná učiliště. S úbytkem žáků paradoxně přibývá výchovných problémů – což je vysvětlitelné tím, že se výrazně změnila sociálně – psychologická skladba tříd. Lze předpokládat, že podstatná část žáků je málo motivována k učení i k docházce do školy (odkaz na článek v UN č. 11/2004, str. 15). Alespoň na těchto školách by výchovní poradci potřebovali větší časový prostor pro vyhledávání a práci s těmi nejproblémovějšími dospívajícími a jejich rodiči .
  2. Školy by měly v rámci svých legislativních možností ještě jasněji vymezit postupy a pravidla při omlouvání žáků včetně nápravných opatření ve svých školních řádech. Hledali jsme inspiraci ve zkušenostech zahraničních školských systémů. Mnoho jsme toho nenašli, ale i z toho mála, co bylo k dispozici – praxe některých škol v USA, VB, Kanadě – se dá vysoudit, že školní docházka je tam důsledně sledována. Například při nemoci dítěte musí rodiče denně na telefonní záznamník školy potvrzovat stále trvající nemoc, pokud tak neučiní, škola je okamžitě kontaktuje. Školy jsou vůbec v tomto směru ve srovnání s našimi aktivnější. Jinde se na vysvědčení píší i počty pozdních příchodů na vyučování. Zdá se nám, že by stála i v našich podmínkách za úvahu skutečnost, že školy mívají určený počet dovolených absencí (omluvených) za pololetí – zpravidla 5 dnů, všechny nad tuto hranici jsou školou, event. ve spolupráci s dalšími institucemi (poradenskými, sociálními), řešeny.
  3. Nechceme zpochybňovat funkci a význam třídních schůzek, ale víme, jak to v praxi chodí. Některé rodiče škola ani nezná. Je třeba rozšířit nabídku možností kontaktů se školou o pravidelné konzultační hodiny nejen VP, ale i TU, o možnost telefonických, e-mailových spojení, apod. Rodič by si pak měl možnost vybrat způsob a frekvenci kontaktu se školou a jejich nedodržování by se již dalo pokládat za porušení rodi­čovské odpovědnosti.
  4. Víme, že velkým problémem naší společnosti, včetně školy, je vymahatelnost dodržování povinností. Naše zákony a vyhlášky ledacos ošetří, ale tam to často končí. Nic moc se neděje, když někdo právo nedodržuje, povinnosti neplní. V souvislosti s docházkou do školy či spíše nedocházkou do školy mohou školy zvolit různá výchovná opatření až po vyloučení ze školy, event. požádat o pomoc kurátory pro mládež. Neznáme z poslední doby případ, že by rodiče byli pohnáni před soud pro za­nedbávání povinné péče nebo ohrožování mravní výchovy. To jsou však komplikovaná řešení. Nechtějí-li někteří rodiče slyšet na svou vlastní vnitřní odpovědnost za své dítě, ani na rodičovskou odpovědnost definovanou ze zákona, pak určitě by slyšeli na finance. Všechny školy bez rozdílu – státní – garantují bezplatné vzdělání a vytvářejí k tomu podmínky. Kdyby měly školy možnost stanovit si limit vyučovacích hodin, zejména odborného nebo praktického výcviku, který musí každý student či učeň splnit, aby mohl splňovat jednu z podmínek absolutoria ročníku (mimo prospěchu) a svévolně zanedbané hodiny by si musel, byť za symbolické ceny, „přikupovat“, asi by si rodiče docházku svých dětí do školy řádněji ohlídali. Určitě by to bylo účinnější než různé důtky a snížené známky z chování.
  5. Žáci nad 18 let by měli zcela přirozeně podléhat režimu analogickému zákoníku práce. Školní řád by jen definoval počet dnů, které by tomuto režimu nepodléhaly – např. 5 dnů ve školním roce, které by nemuseli dokladovat nějakým oficiálním potvrzením.
  6. Předpokládáme, že všechny školy bez rozdílu absenci evidují. Nejsme si však jistí, zda si také čas od času tuto absenci zanalyzují a vyvozují z této analýzy nějaká řešení. I v podmínkách jedné školy by se patrně našly určité zákonitosti. Asi by bylo možné stanovit (zprůměrovat) ještě přijatelnou absenci a absenci již svým rozsahem rizikovou. Všichni žáci nad tuto hranici by pak už měli být středem zájmu třídního učitele, výchovného poradce a mělo by se s nimi i jejich rodiči pracovat. Víme, že sklony k záškoláctví, ať už otevřenému nebo skrytému, jsou významnými prediktory vývoje možného sociálně patologického chování. V tomto směru mohou pomoci i školská poradenská zařízení.
  7. Všechny tyto návrhy však znamenají jednu podstatnou podmínku – zkvalitnění školních řádů a radikální změnu v práci s nimi. Zájemci, žák i jeho rodiče, by měli mít možnost (snad i povinnost) seznámit se zněním školního řádu ještě před přijetím na školu a vyslovit s ním souhlas v rámci přijímacího řízení. Není příliš demokratická praxe převážné části našich škol, že žáci i rodiče jsou se zněním ŠŘ seznamováni až na začátku školního roku. Zejména žáci by měli znát dopředu nejen vzdělávací, ale i výchovné podmínky té či oné školy a jejich znalost zahrnout do svého rozhodo­vacího procesu.
  8. Zkvalitnění školních řádů však vyžaduje pregnantní a nezpochybnitelné legislativní vymezení jejich právní váhy a závaznosti – znovu odkazujeme na UN č. 11/2004, str. 21.

Věříme, že naše malá sonda do jednoho okruhu problémů dnešní školy vyvolá větší zájem o tuto problematiku jak v pedagogických sborech, tak u rodičovské veřejnosti. Zejména ta by si měla uvědomit rozsah své odpovědnosti za své děti. Neznamená to však, že jako školství budeme rezignovat na svůj díl odpovědnosti za výchovu a vzdělání dětí a dospívajících.

Ema Vrchovská,
ředitelka Pedagogicko–psychologické poradny Valašské Meziříčí

Zdeňka Martinková,
okresní metodik prevence

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_2_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz