archiv
Učitelské noviny č. 19/2003
tisk článku

Učit v málotřídce je kumšt

Nevím proč, ale naučili jsme se na málotřídky dívat skrz prsty. Jako že co závratného mohou dělat na několika metrech čtverečních, když velké věci se přece rozhodují výhradně ve velkých školách! A přece ty malé dokáží dát velkým občas na frak. To, co do plně organizovaných škol postupně přichází jako novum, je pro málotřídky často každodenní skutečností. Od stylu práce až po některé momenty připravovaného Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání. Nevěříte? Tak se mnou nahlédněte do „kuchařky“ jednoho dne základní školy v obci zvané Mileč.


Idylka. Nad hlavou modré nebe, jarně zelená tráva, trnkové křoví obsypané bílými kvítky. Silnice se vine od železniční zastávky jako had. Když vyšlápnete do kopce, vyloupne se před vámi panorama vesničky schoulené v údolí: 57 domků, 120 trvale žijících obyvatel. Patrovou školní budovu nepřehlédnete. Rok 1910 stojí ve štítu. Je vidět, že tenkrát obci na škole záleželo. Nová omítka a okna dosvědčují, že na ní obci záleží i dneska. To je dobré vstupní vízum.

VIZITKA

Venkov se vylidňuje. Zatímco v roce 1880 měla milečská škola 240 žáků, letos jich má v 1. – 4. ročníku celkem 14. Všechny v jedné třídě učí (a zároveň zde „řediteluje“) STANISLAV ČERVENKA, muž díky němuž před jedenácti lety vzniklo PAU. Jeho snem, který se tvrdošíjně snaží realizovat, je škola, do níž by se těšili žáci i učitelé. Když nakouknete do třídy, zdá se, že se mu to daří.
Na tabuli je napsáno: hláski, druhy slof, souvjetí… Ale není to revoluční výuka pravopisu, to se jen děti učily vyhledávat chyby. Stolky po dvou sražené k sobě, co stolek – to ročník, děti v plné práci. Někdo doplňuje pravopisná cvičení, jiný píše, další určují slovní druhy. Kdo si neví rady, zeptá se spolužáka, nebo si dojde pro radu do pravidel. Dospělý je až poslední záchytná instance. Zatím spíš nahlíží žáčkům přes rameno, jak si vedou. „Květino, bezvadně,“ pochválí drobnou blondýnku a vzápětí u dalšího stolku zaúpí: „Ty zvíře, proč jsi spěchal?“ Chlapec se chytne za hlavu: „No jo!“ a rychle se snaží chybu napravit.
„Kolegové, musíte se soustředit,“ připomene učitel žákům. „Pojď, Patriku, projdem si to spolu,“ vezme k volné lavici jednoho z čtvrťáků. Spolu pak procházejí cvičení. Ve třídě vládne přátelská pohoda.

KDO JE KDO

Když jsem za ním byla na jeho pracovišti naposledy, byl ředitelem plně organizované školy v Manětíně. Pak odtud zmizel do plzeňského rozhlasu. Dost mne to tenkrát překvapilo, protože jeho místo bylo evidentně mezi dětmi.
„Když ono to už nešlo. Ředitel a starosta se musejí respektovat. Neznamená to, že by si neměli vyměňovat názory, ale jakmile nenajdou společnou řeč, je to špatné. Většinou to končí odchodem ředitele. Právě to jsem v Manětíně zažil. Kdybych se rozkrájel, starostu jsem o své koncepci nepřesvědčil. Určitě na tom byl i kus mé viny, tak jsem šel pryč. Ale poznal jsem, že ani rádio není moje parketa, škola mne pořád táhla. Začal jsem hledat málotřídku, kde bych mohl realizovat své nápady, kde bych si za všechno odpovídal sám.
Měl jsem kliku. Milečský starosta JOSEF SAMEK je rozumný člověk, škola je tady skutečně prioritou. To není póza, on to tak opravdu cítí. Máme sice od ledna právní subjektivitu, ale pomáhá nám, kde může. To není všude zvykem. Jistě že musím být rozumný a nechtít víc, než může obec dát, ale tak by to mělo mezi partnery chodit. Stejně tak považuji za samozřejmé, že i když o školních penězích rozhoduji já, zastupitelé mají právo vědět, co chci za obecní peníze nakoupit a proč.“
Rok tady učil souběžně s bývalou ředitelkou, která už pár let přesluhovala. Obec radši uměle udržovala dvě třídy a doplácela na učitele navíc, aby měl S. Červenka čas zvyknout si na jiný styl práce. „HELENA HOPOVÁ mi výrazně usnadnila začátky, její rady mám dodnes na paměti,“ vzpomíná na svoji kolegyni.

VLASTNÍ PROGRAM PRO ŠKOLU

Když jsem tak sledovala vyučování, jak s lehkostí a v klidu zvládá čtyři ročníky najednou – ať už jde o český jazyk, matematiku, hudební výchovu nebo přírodopis, nemohlo mne nenapadnout srovnání s klasickou školou. Kolikrát už jsem slyšela, že individuální plány brzdí ostatní!
„S tak malým počtem dětí to fakt není problém.“
A byl by problém pro tak malý počet dětí vystavět školní vzdělávací program?
„My jsme si ho vlastně vyrobili už v Manětíně. Nějakým způsobem se na tom podíleli všichni učitelé - někdo víc, jiný míň. Cítili jsme, že ho potřebujeme. Ale já bych k tomu nikoho nenutil. Myslím, že pro školy, které se nechtějí do takové práce pouštět, by mělo existovat něco jako vzorové programy. To je to samé jako hodnocení žáků – někdo je pro známky, jiný pro slovní hodnocení. Ať má každý plné právo zařídit se po svém. Například udělat si podle státem stanovených pravidel svůj vzdělávací program. Když nechce, nechť převezme hotový.“

TAJUPLNÉ KOMPETENCE

Tohle zaklínání se obecně moc nevede. Učitelé raději vidí jasně stanovené úkoly. Ať osnovy řeknou: žák má umět to a to. Zadám práci z matematiky, zkontroluji výsledky, spočítám chyby – a známka je jako na dlani. Kde mám hledat jaké kompetence, stejně si pod nimi představuje každý něco jiného.
Pravda, v Milči jsem se nezeptala, jestli Stanislav Červenka sledoval při hromadné výuce matematiky klíčové kompetence žáků, ale zaujalo mne, jak dokázal zapojit všechny děti, aniž by prvňáčci měli pocit outsiderů a čtvrťáci si připadali nevyužití.
Soutěže v numerickém počítání jsou zažitou rozcvičkou celkem všude. Tady učitel zavelel: Řady! - a děti se rázem postavily do dvojstupu; rozházeně, žádné podle ročníku nebo podle kamarádů. První dvojice dostala úkol, obtížnost se odvíjela od mladšího žáčka. Kdo první odpověděl, šel si sednout do lavice, pomalejší se zařadil na konec. Nastoupila další dvojice …
„Původně to byla vážně soutěž, bojovala proti sobě dvě stejně stará družstva. To už nejde, dětí je málo. Po čase starší zjistili, že vyhrát nad prvňáčkem není kumšt, a velcí kluci se občas nechali schválně porazit. Je celkem jedno, jestli tím sledovali, aby byla legrace, nebo aby udělali malým radost. Až jsem jim to musel částečně zatrhnout. Teď to řeší tak, že kdo chce, dá soupeřovi náskok. Mladšímu, méně nadanému, dívce… Najednou je v tom víc než matematika. Dělá mi to radost.“
Pak přišly na řadu slovní úlohy. Ale místo počítání do sešitů, se děti shlukly kolem katedry a učitel jim rozdával předtištěné úlohy. Vyvolaný žák ji přečetl nahlas a měl odpovědět, jak bude úlohu řešit. Sčítáním? Odčítáním? Dělením? Proč? Jaký bude postup. Dokud žák věděl, odpovídal. Když si už nevěděl rady, nastoupil další. Ani jeden příklad nevypočítali do konce, ale postup při řešení probrali mnohokrát.
„K tomu mne dokopala čeština. Zjistil jsem, že děti sice umějí perfektně vyjmenovat pádové otázky, ale v praxi je nerozeznají ani náhodou, o vzorech podstatných jmen nemluvě, s vyjmenovanými slovy to bylo v bleděmodrém. Nechci slyšet vyjmenovaná slova, ale zdůvodnění, opakoval jsem donekonečna.
V matematice to bylo podobné: slovní úlohy nenáviděli. Prý jsou moc těžké, tak jsme je začali řešit častěji a jinak. Už se to lepší.“
Není třeba právě logický úsudek jednou z klíčových kompetencí matematiky?

VÍC NEŽ POUHÁ ORGANIZACE

I když je děcek jako šafránu, přece jen představa, že je učitel na všechno sám, musí být svazující.
„Vůbec ne, je to otázka zvyku,“ oponoval. „Podstatné je stanovit si pravidla a dodržovat je. Pozor – musí platit pro všechny, tedy i pro mne!“
NAŠE PRAVIDLA (Vniřní řád ZŠ Mileč) visí na chodbě všem na očích. Vypracovaly je děti pod dohledem S. Červenky. Je pod nimi podepsán nejen on jako ředitel školy, ale také Stanislav Brožek jako předseda žákovské rady.
„Děti vědí, co smějí a co ne, nemusím držet dozor, vím, že se na ně mohu spolehnout.“
Opravdu. O přestávce kluci jen oznámí, že si půjdou hrát s míčem do tělocvičny, děvčata že budou muzicírovat ve třídě.
„Tak to radši půjdeme k počítačům, to by moje uši nevydržely,“ stěhujeme se do vedlejší třídy.
„Na správce počítačové sítě jsme dělali konkurz. Myslím mezi dětmi. Chci je vést k samostatnosti, ale také k odpovědnosti. Úkoly jsme rozdělili. Honza Sejček ze 4. třídy je vedoucí, stejně starý Patrik, má na starosti elektronickou poštu, další internet… Když má někdo nějaký problém, obrátí se na příslušného správce. Když nepomůže ani on, nastoupím já a společně už to nějak zvládneme. Starší kluci také nastavují výukové programy pro menší děti, než sem jdou na samostatnou práci. Nemusím se bát, že něco schválně zničí, to tu vážně neznáme. Nehoda se stane, ale to je normální. Ano, jsem tu sám, ale rozhodně nemám v očích výraz štvané laně.“
Večer sedne doma k přípravám, promyslí si příští den, načrtne osnovu. Ráno bývá kolem šesté ve škole a do půl osmé dolaďuje, vyřizuje administrativu. Myslí na to, aby nastavil úkoly tak, aby se žádné z dětí necítilo špatně, aby každé zažilo v něčem úspěch.
„Mým úkolem přece není děti nachytat, ale naučit je. Někdo stráví nad písemnou prací třeba dvojnásob času než ostatní, ale vypracuje ji, byť s chybami. Považuji to za účelnější, než mu písemku v polovině sebrat a dát pětku.“
Pro nejmladší děti už vyučování skončilo, ale Stanislav Červenka ještě všechny pozval na chvilku k počítači. „Musíme přece napsat dopis rodičům,“ sedl ke klávesnici. „Tak jak začneme?“
Žáčci na střídačku navrhují koncept omluvy, že kvůli vysoké nemocnosti, je nutné odložit premiéru divadelního představení, které škola nastudovala… Teď ještě text vytisknout, rozdat každému dítěti, a -„Děvčata, běžte, ať vám neujede autobus!“. Starší budou mít další hodinu venku, prvouku kombinovanou s přírodopisem. „Můžu jít s vámi?“ ptá se prvňáček Honzík, kterému už padla.
„Tak pojď, aspoň se něco přiučíš dopředu.“
Skupina dětí s učitelem se vydává po silnici, která se vine jako had…

JAROSLAVA ŠTEFFLOVÁ

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_1_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
feuerstein_125x125.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
31%
20%
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz