archiv
Učitelské noviny č. 37/2004
tisk článku

Lze zvládnout nezvladatelné děti?

Sdružení Empatik volá po školách pro žáky s poruchami chování

Množství poruch chování mezi dětmi narůstá. Nemluvím o výjimečných případech, kdy děti zabijí. Mluvím o každodenních starostech učitelů, kteří stále častěji narážejí na děti, se nimiž se běžnými pedagogickými metodami pracovat nedá. Které by potřebovaly specializovanou péči.


Právě iniciovat vznik takových škol po celé republice si dalo za úkol občanské sdružení Empatik. V polovině září ho založili lidé, kteří mají velmi blízko k jediné plně organizované speciální základní škole pro děti, se kterými si učitelé na jiných školách nevědí rady. Pro děti, které putují od školy ke škole, zažívají jedno trauma za druhým – a podobná traumata „dopřávají“ jak svým spolužákům, tak kantorům, kteří při nich zažívají profesní selhání. Hovořili jsme se třemi iniciátory vzniku sdružení Empatik.

Pohled Heleny Mitwallyové, matky

Cestu ze školy do školy jsme si zažili už v předškolním věku. Dcerka trpí vzácným Aspergerovým syndromem. Je velmi inteligentní, teď prochází se samými jedničkami. Je ale velmi lehké ji „vytočit“ – a pak se naprosto neovládá. Není k utišení, pokřikuje, hází věcmi… Vlastně se ani nedivím, že ji učitelky v běžných mateřských školách nemohli zvládnout. Pomohli až ve speciální mateřince v Sevřené ulici v Praze. I v základní škole byly problémy. Neuspěla ani třída, která měla být na práci s dětmi s poruchami chování určena. Paní učitelka si s dcerkou nevěděla rady. Objevil se návrh na zvláštní školu, ačkoliv je děvče inteligenčně nadprůměrné…

Tady už je čtvrtým rokem. Kantoři vědí, jak si s ní poradit. Telefonáty: přijeďte si pro ni, my ji nezvládáme – neznám. Přála bych všem rodičů, které mají děti s podobnou těžkou poruchou, aby měli to štěstí a mohli je posílat do školy s podobným režimem, jako je zlíchovská škola.

Pohled Zdeny Michalové, ředitelky PPP Prahy 5

Dnes je běžná praxe, že výchovný poradce dítě s problémy v chování pošle do poradny (nebo střediska výchovné péče), která je vyšetří a doporučí jeho učitelce, co s ním dělat. Jenže učitelé při dnešních podmínkách, při naplněnosti tříd nejsou schopni s dětmi s těžkými poruchami chování odborně pracovat. Nejsou na to ani při studiu připravováni. U nás se snažíme s těmito dětmi, s jejich rodiči i s učiteli dál pracovat, ale běžný trend je prostá „integrace“ dítěte zpět do původní (nebo jiné běžné) školy. Nebo jeho odsunutí do zvláštní školy, kam ale svým intelektem nepatří. K řešení nepomohou ani připravovaná školní poradenská pracoviště. Tyto děti potřebují stálou odbornou péči, kterou jim ani sebelepší psycholog či speciální pedagog, který je sám na jednu či dvě školy, dát nemůže.

Nehovořím o dětech s lehkými poruchami chování. Mluvím o těžce, často organicky postižených dětech, které dokážou v afektu během chvíle rozvrátit učiteli ve standardní třídě hodinu. Jsou to děti s inteligencí postačující pro základní školu, většinou hyperaktivní, impulzivní, s nízkou, frustrační tolerancí…

Žáci se všemi ostatními postiženími – smyslovými, tělesnými i rozumovými – mají ve všech krajích své školy. Děti s poruchami chování ne.

Pohled Heleny Hainové, ředitelky Speciální ZŠ pro děti s poruchami chování

Problematika dětí s těžkými poruchami chování u nás není systémově řešena. Jakoby otázka poruch chování neexistovala jako významný problém. Tento přístup ale říká běžné škole – máš problémy s dítětem? Tak si je sama vyřeš! Jenže po jedenáctileté zkušenosti vím, jak často se na nás obracejí učitelé, rodiče, sociální pracovníci, abychom jim pomohli s dítětem, které nedokážou zvládnout.

Sdružení Empatik chce upozornit na to, že těchto běžnými prostředky nezvladatelných dětí přibývá – a že je nutné podporovat vznik dalších podobných zařízení, jako je naše škola, i v dalších regionech naší republiky.

Jistě, víme, že naše snaha jde proti současnému oficiálnímu a propagovanému trendu všeobjímající integrace všech – ale prostě ne všechny děti je možné za současných podmínek integrovat.

Speciální základní škola pro děti s poruchami chování by měla mít pro svou práci vytvořeny podmínky. U nás se to částečně podařilo – MŠMT stanovilo maximální počet deseti žáků ve třídě. To je skutečně horní hranice, kdy je možné ještě hovořit o účinné práci s těmi to dětmi. Co může udělat chudák kantor, který má pětadvacet dětí a z toho dva nezvladatelné? Naprosto nic – a doplácejí na to všichni okolo – problémoví žáci, jejich spolužáci, učitelé, rodiče…

Počet dětí ve třídě však není všechno. Zřizovatel – pražský magistrát nám vychází vstříc. Můžeme mít na 1. stupni ve všech třídách (a na 2. stupni výběrově) ve třídě dva učitele. Jsou to speciální pedagogové, často se zkušenostmi z terapeutických tréninků. Máme psychologa…

Přesto podmínky nejsou dostačující. Naše děti potřebují prostor, sevřenost prostředím je kontraindikací pro jejich postižení. Přesto žije škola v nevyhovujících těsných prostorech.

Chceme se v rámci Empatiku zasadit o to, aby vznikaly školy pro děti s poruchami chování a aby děti a učitelé mohli pracovat v lepších podmínkách a aspoň tak úspěšně, jako my. A aby se tito žáci po určité době mohli vracet do svých běžných škol tak říkajíc „stabilizováni“.

Není to laciné – oproti srovnatelné škole se stejným počtem tříd máme o třetinu víc pracovníků. Ale naše děti nekončí tak často ve výchovných ústavech jako podobně postižení a „integrovaní“. Jsme prevencí kriminality, prevencí sociálně patologických jevů. Ubíráme současnou práci psychiatriím i budoucí práci věznicím. To by se přece mělo počítat.

RADMIL ŠVANCAR

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_2_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz