archiv
Učitelské noviny č. 37/2002
tisk článku

Prof. Zdeněk Matějček o dyslexii

Rozhovor s většinou lidí je nutné začít představením a vysvětlením, proč se zrovna oni vyjadřují k danému problému. To v tomto případě není nutné. O dyslexii (u příležitosti Mezinárodních dnů dyslexie, které probíhají v těchto dnech) hovoří nestor speciálních pedagogů, usměvavý profesor ZDENĚK MATĚJČEK, kterému také blahopřejeme k 80. narozeninám, jichž se dožil v létě v záviděníhodné duševní svěžesti.


Kdy jste se poprvé potkal s „dyslexií“?

Se zkoumáním a péčí o děti začal v roce 1952 profesor Langmeier. V Evropě to byl unikát. V té době se o tuto oblast zajímali trochu v Anglii a v Dánsku. A (tehdy) doktor Langmeier byl psychologem a pracoval také na dětské psychiatrii v Havlíčkově Brodě u primáře Kučery. Při návštěvě dětského domova v Herálci našel chlapce s postižením, jemuž odpovídala diagnóza, kterou znal z knih. Přednesl problém primáři Kučerovi, který tuto diagnózu neznal. Podíval se však do velké učebnice dětské psychiatrie a usoudil, že by to tak mohlo být. A to byl historický začátek péče o dyslektiky u nás.
Já o tom tehdy nevěděl nic. Navázal jsem až na práci profesora Langmeiera, když se v roce 1954 zakládala v Dolních Počernicích Dětská psychiatrie kraje Pražského. Primář Kučera tam přinesl jednak organizační schéma a hlavně ideje. Jednou z nich byl právě pohled na specifické poruchy učení. Už tehdy přišel s názvem dyslexie a s představou, že příčina problémů je v mozku. Že to není věc mentální retardace, zanedbání v rodině ani ve škole. A že je nutné hledat zvláštní cesty, jak dítěti pomoci.

Jak se měnil odborný pohled na tuto poruchu?

Pro lékaře byl obraz této poruchy (dnes bychom řekli spíš „zvláštnosti“) srozumitelný – může se jednat o drobná poranění mozku, která vyvolávají určité symptomy. Na celém světě ale byla složitá a trnitá cesta péče o dyslektiky do pedagogiky – a ne všude se podařila. U nás ji prorazili brněnští pedagogové – ale zase ve škole při psychiatrické léčebně v roce 1962. Teprve v roce 1966 bylo otevřeno prvních sedm tříd v Praze. Už tehdy se vědělo, že je nutné, aby ve třídě bylo méně dětí a že jsou nutné speciální postupy „nápravné pedagogiky“. Postupy už byly vypracovány právě na počernické dětské psychiatrii. A bylo jasné – podklad problému je neurologický, náprava je ale v rukou pedagogů.

Jak se změnil přístup učitelů k dyslektikům za tu dobu dodneška?

Nebylo jednoduché přesvědčit pedagogy, že dítě, které se nemůže naučit číst, nedělá schválnost, není líné, není zanedbané... Ale v době, kdy začaly vznikat specializované třídy, přicházeli učitelé sami a referovali kolegům o svých zkušenostech. Je světovou raritou, že jsou od roku 1966 pořádány pravidelné „dyslektické semináře“ v Praze (pan profesor ze skromnosti neřekl, že se pro ně vžilo označení: chodit na Matějčka), na nichž se dodnes setkávají učitelé, kteří tyto děti učí, s psychology, kteří dyslektiky diagnostikují, s lékaři, kteří je vyšetřují neurologicky nebo z hlediska očních pohybů atd. Tento seminář vytvářel důležité prostředí osvěty a komplexní, mezioborový pohled na problém. Přicházeli i přednášející z ciziny, dá se ovšem říci, že Československo bylo z hlediska poznání dyslexie velmocí.

Co nás ještě čeká v odhalování zákoutí dyslexie – nebo je to již popsaný problém?

Stále je o čem bádat. Každá nová odpověď vyvolá balík dalších otázek. Před pětadvaceti lety dostala americká Orthonova společnost 100 000 dolarů na zkoumání mozků mrtvých dyslektiků. Dali inzerát, aby se jim přihlásili dyslektici, kteří jsou jasně diagnostikováni a jsou ochotni po své smrti (pokud možno brzy, že) nechat zkoumat svůj mozek. Přihlásilo se jim na 2000 lidí. A toto zkoumání ukázalo, že není pravda, že by v mozku dyslektiků něco chybělo. Naopak – něco tam přebývá. Našli v kůži mozkové skupiny buněk, které tam být nemají. Jeden z významných amerických badatelů tehdy prohlásil: Teď si můžeme na příčinu dyslexie sáhnout!
Dnes známe metody zkoumající živý mozek. Jsou to náročné lékařské postupy – a dyslexie se vlastně kruhem vrací od pedagogů zpět k lékařům, díky jejichž poznání budou pak moci zase pedagogové lépe a efektivněji na dyslektiky působit. Protože z hlediska nápravy konkrétního jedince je práce speciálního pedagoga zatím nenahraditelná.

Nakolik je náprava dyslexie úspěšná?

Díky dobré nápravě se dá zhruba v 80 procentech případů dosáhnout sociálně únosného čtení. Na přelomu 2. a 3. třídy čtou děti běžně 70 až 80 slov za minutu. To je dostatečný počet slov, aby je čtení bavilo, aby se v něm neztrácely a nenudily se. A nastupuje zpětná vazba – čtou si pro zábavu a zlepšují se. Mohou se čtením učit. Dosáhne–li dyslektik této úrovně, přestává být dyslektikem.

Mění se počet dyslektiků v populaci? Uváděla se různá procenta jejich výskytu...

Ano, Američani mluvili dokonce o divokých 25 procentech, ale to myslím bylo účelové, aby se jim podařilo získat víc peněz v grantech.
U nás se počítá, že 2 procenta dětí mají vážné potíže a bez intenzivní pomoci samy cestu nenajdou. A řekněte lékařům, že se problém vyskytuje ve 2 procentech populace! Bude z toho poprask. U dyslektiků ale nic... A to tu jsou ještě 2 procenta s mírnějšími potížemi, ale přesto vyžadující nutně pomoc. Speciálně pedagogickou péči tedy potřebují určitě 4 procenta dětské populace. Na to bychom měli najít peníze. Kromě toho se k těmto potížím přidávají další – pocit méněcennosti, mnoho neurotických problémů atd. Navíc existují děti s dalšími specifickými zvláštnostmi, které nejsou sice tak četné, ale jsou neméně závažné – například dyskalkulie.
Počet dyslektiků v populaci se však velmi pravděpodobně nemění. Myslím, že se nespletu, když řeknu, že pokud měl Cyril a Metoděj ve své třídě sto žáků, dva z nich byli dyslektici a měli problémy s tím, aby se jejich hlaholici naučili.

RADMIL ŠVANCAR

< zpět do čísla
banners/muvs_390x60_6.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
1543878000_mikroskop.gif
linka-bezpeci_125x125.png
ucebnice
anketa
Pomůže Strategie 2030+ změnit školství k lepšímu?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
38%
34%
28%
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2021 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz